Wat Pah Nanachat – klášter lesní tradice

Karel Trnavský




Před deseti lety se mi dostala do rukou kniha o buddhistických mniších, kteří vyhledávají lesní samoty a jeskyně, kde spočívají v tiché meditační praxi sami se sebou. Velice mě to zaujato a napadlo mě vyzkoušet si to na vlastní kůži. Na zadní straně knihy jsem našel adresu kláštera Wat Pah Nanachat (čti: wat pá nánáčát). Trvalo však ještě více než 7 let, než jsem se do tohoto lesního kláštera vydal. Mým cílem bylo hlavně vyvrátit názory ze svého okolí, že mniši jsou lenoši, kterým se nechce pracovat. Přiznám se, že jsem odjel i přesto, že má mysl byla plná pochybností.

Byl konec dubna, rtuť teploměru ukazovala asi 35°C, hrozné dusno, vedro a vlhko. Už po opuštění letištní haly jsem se chtěl vrátit zpátky do mírného evropského klimatu. Po několika strastiplných dnech a nocích ale nejhorší krize pominula a začal jsem se rozhlížet kolem sebe. V Bangkoku žádný cizinec nevynechá návštěvu chrámu Smaragdového Buddhy nebo kláštera Phó, ve kterém je největší socha ležícího Buddhy v Thajsku. Dnes je toto místo pouhou turistickou atrakcí a těžko byste zde hledali Buddhovo učení v té podobě, o níž jsem četl v knihách velkých mistrů lesní tradice.

Po čtyřech dnech strávených v metropoli Thajska, přeplněné auty, lidmi a nesnesitelným horkem, jsem konečně sedl na autobus a vyrazil směr Ubon, do městečka nedaleko lesního kláštera (Wat Pah = lesní klášter) Nanachat. Přestože jsem přečetl řadu knih o Buddhově učení a prodělal několik meditačních sezení, způsobil mi vstup do lesní temnoty zvláštní úzkost. Musel jsem se vypořádat s pochybnostmi, s prostředím, ve kterém se takřka na každém kroku setkáváte se zákony zrození a umírání a pomíjivostí tohoto světa, klášterním řádem a různými živočichy, kteří v těchto lesích žijí. Klášter lesní tradice vyniká na rozdíl od podobných svatyní ve městech či vesnicích svojí jednoduchostí a skromností. Zpočátku jsem si říkal, co tady dělám, vždyť tady vlastně nic není a ani se tady nic neděje. Najednou se mi jakoby vše, čeho jsem se do této chvíle držel, co jsem považoval za pevné základy, bortilo přímo pod nohama.

Mé první kroky vedly do Dhamma-sálá, největší síně kláštera, kde se nachází velká socha Buddhy a socha zakladatele této tradice. Tím byl Adžán (učitel) Čá. Třikrát se pokloníte Buddhovi, krátce promluvíte s opatem kláštera, požádáte ho, zda můžete zůstat, a věc je vyřízena.

Jako laik si oholíte hlavu a obočí a oblečete se do bílých kalhot a bílé košile. Je vám přidělena kuti, malý dřevěný domeček na čtyřech nohách, vezmete si nejnutnější věci a váš "Holý Life" může začít.

Klášterní řád se mění v závislosti na ročním období. Denně se vstává ve tři hodiny ráno. Mniši i laici se poté sejdou v Dhamma-sále na ranní recitace a meditace. Ty trvají do pěti hodin, pak se vše připravuje na pindapátu – mniši a novici odcházejí do vesnic v okolí kláštera s miskami pro jídlo, laici zametají na cestičkách a lesních pěšinách listí, které tady padá po celý rok. Mezi osmou až devátou hodinou přichází čas na jediné denní jídlo. Začátek stolování se oznamuje zvoněním zvonu a je pro ně vyhrazen časový limit pouhých 25 minut. Jestliže se však mnich rozhodne pro nějakou speciální praxi, nebo se zrovna stará o některého z učitelů či opata, tak se jeho čas ještě zkracuje. V takovém případě totiž čeká, až jeho učitel dojí, a vezme si jeho misku, kterou opatruje v čistotě až do další pindapáty (almužní obchůzky). Většina mnichů a noviců to dělá s láskou ke svému učiteli, i když ne vždy bez problémů.

Po jídle si každý mnich umyje misku a odchází za svými povinnostmi, např. uklízením Dhamma-sály, čištěním záchodků, prací v knihovně... Pak se každý uchýlí do své kuti a zde tráví čas meditacemi, čtením knih a také úklidem. V 17 hodin je čas na kávu nebo čaj. Nárok máte na dva hrnky a opět v tichosti odcházíte k meditaci do kuti. Jestliže zrovna probíhá vassa (thaj. pansá), tj. tříměsíční období dešťů, meditační praxe se ještě zintenzivňuje, pak se jednou i dvakrát v týdnu nemluví a k tomu jeden den se medituje po celou noc. Někteří mniši se k tomu postí i několik týdnů. Časté jsou rovněž rozpravy, čtení buddhistických súter z úst opata a jestliže máte nějaké pochybnosti ohledně vaší meditační praxe, tak je můžete konzultovat s některým z učitelů nebo starších mnichů.

Lidé z okolních vesnic, ale i ze vzdálenějšího Ubonu nebo Warinu, docházejí do kláštera každé ráno a přinášejí čerstvě vařenou rýži a dary pro mnichy. Obdarovat mnicha se v Thajsku považuje za velmi dobrý a záslužný skutek. Přicházejí ale také často pro radu, ať se týká čehokoli.

Chudí se zde mohou najíst, aniž by nějaké jídlo nosili, a vyslechnout si Dhamma talk (proslov o Dhammě). Ten zpravidla přednese opat před jídlem a někdy taková řeč trvá i více než hodinu, je většinou v thajštině, tudíž nerozumíte ani slovo a hned můžete zapomenout na to, že vaše jídlo vydrží stále teplé. Chce to jen trochu trpělivosti a nedělat z toho problém. On to vlastně žádný problém není a zdřevěnělé nohy se dají taky rozcvičit. Ve zvláštní slavnostní dny, jako je narození Buddhy nebo konec období dešťů Kathina, přichází do kláštera několik stovek lidí z okolí. Thajci mají obrovskou úctu k mnichům a učitelům, chovají se k nim tak, jako by to byl samotný Buddha. Mniši této lesní tradice dodržují velmi přísně 227 předpisů vinaje – předpisy, které pro laika zpočátku představují něco nepředstavitelně složitého, ale opak je pravdou. Pomáhají zjednodušit život, který se po určité době stává kvalitnější a čistší.

Mniši lesní tradice, kterou založil Luang Pó (vážený otec) Čá, často putují a navštěvují kláštery jiných lesních tradic. Vzájemně tak získávají zkušenosti, které je vedou na cestě k osvícení. Asi 150 kilometrů od kláštera Wat Pah Nanachat směrem k laoské hranici na řece Mekong byl v roce 1990 založen menší klášter Pú Džom Gom (Malá hora). Tam chodí mniši, když mají potřebu individuální praxe. V okolí je mnoho jeskyní, kde tráví měsíce, někteří i roky života.

Po několika takto strávených měsících jako laik se můžete nechat ordinovat na pá-khao (dosl. bílý oděv). Požádáte opata, v hlavní Dhamma-sále se sejdou mniši z celého kláštera a vy sobě před nimi a opatem složíte slib, že nebudete zabíjet žádné živé bytosti, lhát, krást, ale ani nebrat, co vám není dáno. Nebudete pít alkohol, brát drogy, účastnit se zábav a radovánek, nebudete nosit žádné šperky, a opustíte život ve společnosti a odejdete do bezdomoví. Po složení tohoto slibu dostanete od opata bílou róbu, kterou od tohoto okamžiku smíte nosit. Na důkaz úcty k tomuto obřadu pak obdarujete opata malým dárkem a třemi lotosovými květy. Po dalších 3 až 4 měsících prožitých jako pá-khao máte možnost být pasován na novice (sámanéra). Dostanete mnišské jméno, róbu, i když si jednu její část musíte ušít sám a sám také obarvit. Barví se tak, že se vyvaří ve vodě společně s hoblinami ze stromu jackfruit. Jeho hnědožluté dřevo totiž nejlépe vystihuje barvu mnišské róby.

Nejteplejšími měsíci v Thajsku jsou březen a duben. V tomto čase každoročně Sangha (mnišská komunita) kláštera odchází do Dtao Dam. Je to místo v lesích na barmské hranici v národním parku Saiyok pár desítek kilometrů od Kanchanaburi. Ještě než se tak stalo, uspořádala pro všechny mnichy manželka bývalého zemřelého předsedy vlády slavnostní oběd. Cestou do Dtao Dam jsme se zastavili v Bangkoku, v malém kláštere u Adžána Piaka. Hlavním úkolem zde byla návštěva nemocnice, kde jsme byli přítomni pitvě. Je to součást praxe na cestě k osvícení. Člověk si uvědomí, co skutečně je "já", uvědomí si pomíjivost svého těla a jeho nestálost.

Cesta do Dtao Dam směřuje z Bangkoku na sever, jede se několik hodin až do Kanchanaburi. Zde jsme přesedli na džípy a vojáci nás vezli do hlubokých lesů – tam, kde končí veškerá civilizace a začíná pravá divočina. Pak už ani džípy nezvládají krkolomné cesty vymleté od silných přívalových dešťů. Dál jdeme pěšky. Jdeme a za tmy dorazíme do malé Dhamma-sály. Všichni jsme unavení, přikrýváme se jen róbou a usínáme.

Probouzí mě až křik opic, který sem doléhá z velkých kopců lemujících údolí. Sníme jídlo a vyrážíme opět na cestu do strmých kopců. Příroda je zde opravdu krásná, plná vodopádů, ale také zrádná, neboť jeden špatný krok vás může stál život nebo vážné zranění. Na cílovém místě dostáváme každý bambusovou rohož na čtyřech nohách o rozměru asi tak 2x3 metry. K té si stavím gumovou stříšku proti dešti a moskytiéru. Vyskytuje se zde totiž malárie a každoročně některý z mnichů nebo noviců onemocní. Velmi často zde prší, jak jsem se přesvědčil o několik dní později, a déšť neustane i dva týdny. Silné bouřky, blesky, které kácejí obrovité stromy, celá zem se chvěje a v tom všem vy sedíte na bambusové rohoži uprostřed lesa. Róba je stále vlhká až mokrá a vy ji sušíte na vlastním těle. Okolo vás žije mnoho divokých zvířat, stále zde žijí tygři, medvědi, sloni a divoká prasata. Téměř každý z nás si odnáší nějakou tu zkušenost ze setkání s nimi. Musím čelit strachu, který trvá mnoho a mnoho dní, hlavně nocí. Postupně se zlepšuje moje soustředěnost a meditace.

Denně brzy ráno, ještě za tmy, chodíme z hor do údolí do malé Dhamma-sály. Provedeme nezbytnou očistu, najíme se a zase zpět na bambusovou rohož. Na odpolední kávu je určena malá sálá přímo v lese, kde se k přípravě kávy bere voda přímo z potoka. Musí se převařoval. Jsou zde stovky much, které na vás neustále sedají a živí se malými částečkami odumřelé kůže na vašem těle. Vy jste však slíbili, že nebudete vědomě zabíjet žádné živé tvory, proto se musíte naučit vše trpělivě snášet. Takto trávíte den za dnem, až se přiblíží konec druhého měsíce, tj. chvíle odchodu. Všichni jsme přežili!

Skoro každý Thajec, byť i na velmi křehkou dobu, byl mnichem nebo v mládí alespoň novicem. I thajský král strávil v róbě nějaký čas. Myslím si, že pro každého člověka je to velmi přínosné a důležité, protože společnost a školy učí všechno možné, ale to, jak najít a poznat mír ve vlastním srdci, to vás nenaučí...






Zpět domů