Účel satipatthány

Thánissaró Bhikkhu



Přeložil Bhikkhu Gavésakó.




Pálijský výraz pro meditaci je bhávaná – kultivace či rozvíjení. Toto slovo popisuje rozvíjení prospěšných kvalit v mysli. Bhávaná je druhem kammy – záměrná aktivita vedoucí ve svém důsledku k ukončení veškeré kammy. To je vidět i na jiném pálijském výrazu pro meditaci, jímž je kammatthána, dosl. „zaměstnání“. V thajštině často používají idiomu „vynakládat úsilí“. Je dobré mít tato slova na paměti jakožto protiváhu časté domněnce, že meditace je absencí aktivity či pasivním otevřením se všemu. Meditace je ve skutečnosti, podle pálijských textů, velmi aktivním procesem. Má určitý cíl a aktivně usiluje o jeho dosažení. To lze vidět na popisu toho, jak je správná bdělost rozvíjena pomocí satipatthány.

Slovo satipatthána je často překládáno jako „základ bdělosti“, což může vyvolávat dojem, že se jedná o meditační předmět. Tento dojem je ještě posílen, když jsou čtyři satipatthány vyjmenovány jako tělo, pociťování, mysl a mentální jevy. Pálijské texty však vysvětlují satipatthánu jako proces ustanovení (upatthána) bdělosti (sati): tak lze chápat tento složený výraz. Když ho texty definují, nepředkládají seznam předmětů, nýbrž čtyři popisy jisté aktivity. Prvním z nich je:

Idha bhikkhu kájé kájánupassí viharati átápí sampadžánó satimá vinejja lóké abhidždžhá-dómanassam.

Mnich prodlévá při nahlížení těla jakožto těla, horlivě, uvědoměle a bděle, zanechávaje chtivosti a žalu vůči světu.

Každý z výrazů v této formulaci je důležitý. „Nahlížení“ (anupassí) lze rovněž překládat jako „sledování“. Jedná se o prvek soustředění v praxi, když se držíme v rámci určitého tématu v kontextu rozličných proudů našeho prožívání. „Horlivě“ (átápí) označuje úsilí, jež vkládáme do praxe, snažíce se opustit neprospěšné mentální stavy a kultivovat prospěšné stavy na základě pečlivého rozlišování mezi nimi. „Uvědoměle“ (sampadžánó) znamená být si jasně vědom toho, co se děje v přítomném okamžiku. „Bděle“ (satimá) označuje schopnost bedlivosti a pamětlivosti, tj. dbát na něco, mít něco na paměti. Někdy bývá toto slovo interpretováno jako nereaktivní všímavost, bez jakéhokoli zaměření na cíl, prostě zaznamenávající jevy, které vyvstávají. Popis satipatthány tomu však neodpovídá. Nereaktivní všímavost je ve skutečnosti aspektem vyrovnanosti (upekkhá), což je jedna z mnoha vlastností rozvíjených v procesu satipatthány. Horlivost má v satipattháně nepochybně určitý cíl či úkol, a bdělost nám napomáhá mít ho stále na paměti.

Tento úkol má dva aspekty: držet se v rámci našeho zvoleného tématu; a opouštět chtivost či žal, které vyvstávají, když se naše pozornost zatoulá zpět na pole světa. To je smysl výrazu „tělo jakožto tělo“. Jinými slovy, snažíme se setrvat s bezprostředním prožíváním našeho těla, aniž bychom se zaplétali do myšlenek a vnitřních komentářů, jež vytvářejí náš pojem světa. Nezabýváme se vzpomínkami na to, jak jsme se k našemu tělu vztahovali v minulosti, ani představami o tom, jak se k němu chceme vztahovat v budoucnosti. Necháváme stranou veškeré starosti o to, jak naše tělo funguje ve světě z hlediska jeho krásy, obratnosti či síly. Prostě se zaměříme na samotnou tělesnost – bezprostřední prožitek dýchání, tělesných pohybů a poloh, čtyř základních prvků, a nevyhnutelný rozklad těla po smrti. Tímto způsobem se učíme odkládat naše domněnky o tom, co leží či neleží za naším prožitkem tělesnosti, přičemž se vytrvale vracíme k samotnému prožívání skutečnosti.

Totéž platí v případě dalších tří druhů satipatthány: nahlížení pocitů, stavů mysli a mentálních kvalit. Na první pohled se mohou jevit jako nové a odlišné typy praxe, ale Buddha poukazuje na to, že se všechny mohou soustředit na jediné meditační téma: sledování dechu (ánápánasati). Prodlévá-li mysl u dechu, jsou přítomny všechny čtyři satipatthány. Rozdíl spočívá pouze v tom, jak zaměříme svou pozornost. Získáme-li jistou zkušenost s prvním, nejzřejmějším druhem satipatthány, nemusíme chodit velmi daleko, abychom zabrousili do zbývajících tří. Prostě setrváváme u dechu a přesuneme svou pozornost k pocitům a stavům mysli, jež přitom vyvstávají, a taktéž k mentálním kvalitám, které nám v tom buď zabraňují anebo napomáhají. Když si zvolíme určitý rámec, na který zaměříme svou pozornost, vztahujeme se k němu stejně jako k tělu: setrváváme se samotným prožitkem, aniž bychom se zaplétali do vnitřních komentářů týkajících se naší osoby či do názorů týkajících se světa. Oddělíme pocity (příjemné, nepříjemné a neutrální) od příběhů, jež kolem nich obvykle vytváříme. Oddělíme mentální stavy chtivosti, zlosti a zaslepenosti od jejich terčů ve světě. Tímto způsobem se je učíme vidět takové, jaké skutečně jsou.

Směřujeme však nepochybně k určitému cíli, vedeni touhou po probuzení – touhou, kterou Buddha neoznačoval jako zdroj utrpení, nýbrž jako součást stezky vedoucí k jeho ukončení. To je nejlépe vidět v satipattháně zaměřené na mentální kvality. Učíme se rozpoznávat neprospěšné vlastnosti, jež brání soustředění (jako např. smyslná touha, zlovůle či rozrušenost), nejen abychom je prostě zakoušeli, ale také abychom jim porozuměli a tím je odstranili. Podobně se učíme rozpoznávat prospěšné vlastnosti, jež napomáhají porozumění, tak abychom je mohli rozvíjet až do úplného osvobození.

V pálijských textech jsou tyto prospěšné vlastnosti označovány jako sedm článků probuzení (satta bodždžhangá) a praxe satipatthány je má za úkol všechny postupně rozvíjet. Prvním článkem je bdělost (sati). Druhým je zkoumání jevů (dhamma-vičaja): schopnost rozlišit prospěšné a neprospěšné mentální vlastnosti; to, co je možno přijmout, a to, co je nutno změnit. Třetím článkem je energie (virija): vytrvalé úsilí, jehož cílem je odstranit nedobré vlastnosti a nahradit je dobrými. Texty popisují velké množství metod, jak v tomto snažení postupovat, ale jedná se v podstatě o dva přístupy. V některých případech nedobrá vlastnost zmizí, když ji prostě pozorujeme. Jindy je třeba vynaložit cílevědomé úsilí, aktivně se snažit opustit neprospěšnou vlastnost a nahradit ji něčím lepším.

Když dobré vlastnosti v nás nabydou na síle, uvidíme, že prospěšné formy myšlení sice nevedou k neblahým činům, avšak v přemíře způsobují únavu mysli. A tak utišíme své myšlenky, což navodí tři další články probuzení: nadšení (píti), zklidnění (passaddhi) a soustředění (samádhi). Ty dodávají mysli pocit uspokojení a pohody.

Posledním článkem je vyrovnanost (upekkhá). To, že stojí až na posledním místě, má svůj důvod. Nereaktivita má své opodstatnění, až když ostatní aktivní články splnily svoji úlohu. To platí pro všechny skupiny vlastností, jež zahrnují vyrovnanost jako jednu z nich. Nikdy není uvedena samostatně jako jediný faktor postačující k probuzení; a vždy stojí na posledním místě, za jinými aktivními faktory. To neznamená, že vyrovnanost nahradí ostatní vlastnosti, pouze se připojí k jejich společnému fungování. Napomáhá jejich vyvážení, tak abychom mohli poodstoupit od celého procesu a rozpoznat jemnější formy strasti a toužení, jež mohly být zakryté aktivními faktory. Tak vytváří prostor, v němž aktivní články mohou působit na nově odhalených rovinách. Až když všechny formy strasti a toužení úplně zmizí, je práce aktivních i nereaktivních článků meditace u konce. Pak může být mysl skutečně prostá jakéhokoli zaměření na cíl.

Lze to přirovnat ke hře na piáno. Když se zdokonalíte v této dovednosti, stanete se zároveň citlivější a budete schopni nereaktivně poslouchat, abyste rozpoznali jemnější tóniny hudby. Tím se ještě zlepší vaše schopnost hrát. Podobně, když se zdokonalíme v schopnosti ustanovit bdělost v určitém rámci, získáme větší citlivost v procesu odkrývání různých rovin přítomného okamžiku, dokud nedospějeme k úplnému osvobození.






Zpět domů