Adžán Čá

JAK CHUTNÁ SVOBODA

A Taste of Freedom



Copyright © 1991 The Sangha, Bung Wai Forest Monastery
Czech translation © 1996 Jakub Bartovský




Obsah

Úvod
O této mysli
O meditaci
Vyvážená stezka
O nebezpečích samádhi
Střední cesta uvnitř
Vnitřní mír
Otevření oka Dhammy
Konvence a osvobození
Žádné prodlévání
Správný názor – místo klidu
Epilog
Dodatek
Poznámka k některým proslovům






Úvod


Ctihodný Adžán Čá (Phra Bódhiňána Théra) se narodil 17. června 1918 v malé vesnici nedaleko města Ubon Rajathani v severovýchodním Thajsku. Po dokončení základní školní docházky strávil tři roky jako novic, a poté se vrátil zpět do laického života, aby mohl pomáhat svým rodičům v práci na farmě. Ve věku dvaceti let se však definitivně rozhodl pro mnišský život a 26. dubna 1939 obdržel vyšší svěcení (upasampadá) jako bhikkhu, buddhistický mnich.

Nejprve se věnoval tradiční formě studia pálijských textů a nauk v nich obsažených. Po pěti letech jeho otec těžce onemocněl a zemřel, což bylo tvrdé připomenutí křehkosti a nejistoty lidského života. Přimělo ho to k tomu, aby se hlouběji zamyslel nad skutečným smyslem života, neboť ačkoli nabyl obšírné znalosti pálijských textů, nijak ho to nepřiblížilo k osobnímu uskutečnění konce utrpení. Naplnilo ho to pocitem zklamání, až nakonec (v roce 1946) zanechal studií a vydal se na cesty jako žebravý mnich.

Než dorazil do středního Thajska, ušel přes 400 km, přičemž přespával v lesích a sbíral almužnu ve vesnicích, kterými procházel. Na čas setrval v jednom klášteře, kde byla pečlivě studována a dodržována vinaja, mnišská disciplina. Tam se doslechl o mnichovi jménem Adžán Man Bhúridatta, vysoce uznávaném učiteli meditace. Adžán Čá, dychtivý po setkání s tak výtečným mistrem, se ho vydal hledat, opět pěšky, na severovýchod.

V této době se potýkal s jedním zásadním problémem. Ačkoli studoval nauky o ctnosti, soustředění a moudrosti, jež byly v textech do podrobna rozpracovány, stále mu nebylo jasné, jak je skutečně uplatňovat v praxi. Adžán Man mu na to řekl, že i když nauky jsou vskutku rozsáhlé, ve své podstatě jsou velmi jednoduché. Stačí jen pomocí bdělé pozornosti porozumět tomu, jak vše v mysli vyvstává a mizí. Toto jasné a přímé učení otevřelo Adžánu Čá oči a změnilo jeho přístup ke cvičení. Nyní byla cesta volná.

Příštích sedm let prováděl praxi ve stylu asketické lesní tradice – putoval krajem a vyhledával tichá, osamělá místa pro cvičení meditace. Žil v džungli společně s tygry a kobrami a uvažoval o smrti, aby pronikl k pravému smyslu života. Jednou cvičil i na pohřebišti, aby tak čelil svému strachu před smrtí a nakonec ho překonal. Jindy zase, když seděl promočený lijákem a v zimě, se musel vyrovnávat s naprostou opuštěností a osamoceností mnicha bez domova.

V roce 1954, po letech putování, byl pozván zpět do své rodné vsi. Usadil se poblíž ní, v strašidelném lese zvaném Pah Pong. Navzdory potížím s malárií, chatrnými příbytky a nedostatkem jídla, se kolem něj začal shromažďovat stále větší počet žáků. To byl počátek kláštera Wat Pah Pong, a později byly založeny ještě další, menší kláštery.

V roce 1967 přišel do Wat Pah Pong nový americký mnich, ctihodný Sumédhó. Adžán Čá ochotně přijal nového žáka, ale trval na tom, že mu nebudou poskytovány žádné výhody jen proto, že je ze Západu. Musí jíst stejně prosté almužní jídlo a cvičit stejným způsobem jako kterýkoliv jiný mnich ve Wat Pah Pong.

Mnišské cvičení bylo poměrně tvrdé a náročné. Adžán Čá často tlačil své mnichy až na hranice jejich možností, aby otestoval jejich vytrvalost a aby oni mohli rozvíjet trpělivost a odhodlání. Jindy zase začal dlouhé a zdánlivě nesmyslné pracovní projekty, aby narušil jejich připoutanost k vnějšímu klidu. Vždy kladl důraz na akceptování toho, jak se věci mají, a přísné dodržování vinaji.

Postupně přicházeli další mniši ze Západu, a roku 1975 byl v nedalekém lese založen Wat Pah Nanachat (Mezinárodní lesní klášter), jehož prvním opatem se stal ctihodný Sumédhó. Roku 1977 přicestoval Adžán Čá do Anglie na pozvání od English Sangha Trust, sdružení, jehož cílem bylo založení místní buddhistické mnišské obce. Když viděl tento vážný zájem, zanechal v Londýně ctihodného Sumédha a další tři západní mnichy. Sám se do Anglie vrátil v roce 1979, když už mniši opouštěli Londýn a zakládali klášter v Chithurst v oblasti Sussexu. Dále pokračoval na cestě do Ameriky, kde vykládal Dhammu tamním zájemcům o buddhismus.

V následujících letech začal stále více trpět důsledky tělesné nemoci, přičemž však používal své tělo jako živoucí příklad nestálosti všech věcí při svém učení. Neustále své žáky nabádal, aby nalezli pravé útočiště sami v sobě, neboť už nebude dlouho schopen sám učit.

V roce 1981 podstoupil v Bangkoku operaci, která však příliš jeho stav nezlepšila. Během několika málo měsíců přestal mluvit a postupně ztratil kontrolu nad svým tělem, takže byl doslova paralyzován a upoután na lůžko. Od té doby byl obětavě a laskavě opatrován svými oddanými žáky, kteří byli vděční za to, že se jim dostalo příležitosti posloužit učiteli, jenž s takovou trpělivostí a soucitem ukazoval mnoha lidem cestu.

Adžán Čá zemřel 16. ledna 1992 ve svém klášteře Wat Pah Pong, kam byl na základě vlastního přání převezen z nemocnice v Ubonu, když už pro něj lékaři nemohli nic udělat. V lednu 1993, rok po jeho smrti, byl uspořádán státní pohřeb, jehož se kromě 500 000 hostů zúčastnil i thajský král s královnou. Na jeho památku byla mnichy v klášteře Wat Pah Pong vystavěna třicetimetrová mohyla (stúpa).

Texty v této knize byly původně přeloženy do angličtiny ze starých magnetofonových nahrávek proslovů Adžána Čá, buď v thajštině nebo v dialektu severovýchodního Thajska, z nichž většina vznikla za použití nepříliš kvalitních přístrojů a za méně než optimálních podmínek. Při přepisu z mluvené řeči musely být texty v zájmu čtivosti po formální stránce poněkud upraveny. Pálijská slova jsou někdy přeložena, jindy ponechána v originále, a na konci knihy lze nalézt stručný slovník.

Zde je však třeba upozornit čtenáře na důležitou věc. Učení Adžána Čá je velmi neformální a přímé, používá běžného, každodenního jazyka, a nesnaží se zahltit posluchače přemírou informací. Tomuto druhu učení se v thajské tradici říká „lesní Dhamma“, na rozdíl od školských výkladů mnichů–učenců, kteří se sami nevěnují meditační praxi. Proto i některá pálijská slova, jichž je zde používáno, nabyla poněkud širšího významu a nemusí odpovídat přísným vědeckým definicím. Jejich význam se odvozuje od skutečné meditační praxe, a v této oblasti také plní svoji úlohu.

Thajská lesní tradice byla jakousi odpovědí na úpadek buddhismu v Thajsku, na jeho odklon od původního ducha učení. Mniši se přestali věnovat praktickému uplatňování nauky a omezovali se jen na povrchní studium textů. Také mnišská disciplína, vinaja, nebyla příliš dodržována. Nyní však došlo k obratu zpět k původním ideálům Buddhova učení, jak je máme zaznamenané v suttách, nejstarších pálijských textech. Když Adžán Čá a jiní mniši lesní tradice kritizují pouhé studium textů, mají tím na mysli ono povrchní, učenecké bádání, či jeho formální podobu, jaké nabylo v tradičních buddhistických zemích. V Barmě, na Šrí Lance i v Thajsku mnoho mnichů bezmyšlenkovitě memoruje předepsané části pálijských textů, z nichž pak dokonce skládají zkoušky (!), přičemž se zcela vytrácí jejich původní smysl. Kdo však čte tyto texty s jistou mírou porozumění a dokáže ocenit jejich hluboký význam, ten postřehne úzkou spojitost mezi nimi a učením mnichů thajské lesní tradice. I když se od sebe mohou lišit po formální stránce, učení těchto mnichů je tím nejlepším současným ztělesněním ideálů Buddhova Učení. Celá tato kniha není vlastně ničím jiným než podrobným výkladem čattáró satipattháná, čtyř aplikací bdělé pozornosti, jež bývají správně označovány za „jádro buddhistické meditace“.

Jakub Bartovský





O této mysli


O této mysli... ve skutečnosti na ní vlastně není nic špatného. Je niterně čistá. Uvnitř je již sama o sobě klidná. To, že mysl v této chvíli není klidná, je proto, že sleduje různé nálady. Pravá mysl nemusí nic dělat, je to prostě součást přírody. Stává se klidnou či rozrušenou jen proto, že ji podvádějí všelijaké nálady. Necvičená mysl je hloupá. Smyslové vjemy ji vlákají do pocitů štěstí a neštěstí, radosti a strasti, avšak pravá povaha mysli není žádnou z těchto věcí. Ona radost či žal není skutečná mysl, ale pouze nálada, která nás klame. Necvičená mysl se v těchto věcech ztrácí a následuje je, úplně na sebe zapomene. Pak si myslíme, že to jsme my, kdo je rozčilený, potěšený či cokoliv jiného.

Ve skutečnosti je naše mysl již od začátku nehybná a klidná... skutečně klidná! Právě jako list, který je v klidu, dokud nefouká vítr. Jakmile zafouká vítr, list se začne třást. Toto chvění je způsobeno větrem – a také naše „chvění“ je způsobeno smyslovými vjemy, které naše mysl následuje. Pokud je nenásleduje, „nechvěje“ se. Pochopíme-li dokonale pravou povahu smyslových vjemů, budeme stále nepohnutí.

Smyslem našeho cvičení je prostě uvidět původní mysl. Musíme tedy cvičit svou mysl, aby porozuměla těmto smyslovým vjemům a neztratila se mezi nimi; aby se stala klidnou. Právě toto je cílem tohoto obtížného cvičení, které zde podstupujeme.




O meditaci


Utišit mysl znamená nalézt správnou rovnováhu. Pokud budete na svou mysl příliš tlačit, uteče vám příliš daleko; jestliže se nebudete dostatečně snažit, zase se nikam nedostanete a nedosáhnete bodu rovnováhy.

Obyčejně je mysl neklidná, neustále v pohybu a postrádá sílu. Posilování mysli a posilování těla není totéž. Chceme-li posílit tělo, musíme ho namáhat a napínat, aby nabylo na síle, ale chceme-li posílit mysl, musíme ji uklidnit a nepřemýšlet pořád o všem možném. U většiny z nás nebyla mysl nikdy klidná, nikdy neměla energii samádhi[1], a proto ji umisťujeme do určitého zvláštního prostředí. Sedíme v meditaci a setrváváme s „tím, kdo ví“.

Pokud se snažíme zkrátit či prodloužit dech, nejsme vyrovnaní a mysl není klidná. Je to, jako když se poprvé učíme používat šlapací šicí stroj. Nejprve jenom trénujeme šlapání na stroji, abychom si na nový pohyb zvykli, a teprve poté se dáme do skutečného šití.

Když sledujeme svůj dech, je to podobné. Nezabýváme se tím, jestli je dlouhý nebo krátký, slabý nebo silný, prostě ho jen pozorujeme. Necháme ho jednoduše být, zcela přirozeně. Když se dech stane plynulým, učiníme z něj svůj meditační předmět. Při vdechování je začátek dechu na špičce nosu, střed dechu na hrudi a konec dechu na břiše. To je cesta dechu. Když vydechujeme, začátek dechu je zase na břiše, střed na hrudi a konec na špičce nosu. Prostě jen sledujeme tuto dráhu dechu přes nos, hruď a břicho, a zase zpět přes břicho, hruď a nos. Zaměřujeme se na tyto tři body, abychom mysl upevnili a omezili její činnost, aby mohla snadno vyvstat bdělá pozornost a uvědomělost.

Když už zvládáme sledování těchto tří bodů, můžeme je opustit a pozorovat vdech a výdech tak, že se zaměříme výhradně na špičku nosu či horní ret, kudy prochází dech dovnitř a ven. Nemusíme už dech sledovat, stačí jen soustředit pozornost na špičku nosu a pozorovat dech v tomto jediném bodu – jak jde dovnitř a ven, dovnitř a ven. Není třeba přemýšlet o ničem zvláštním, soustřeďte se teď na tento jednoduchý úkol, s neustálou duchapřítomností. Nemusíme dělat nic jiného, stačí jen vdechovat a vydechovat. Zanedlouho se mysl zklidní, dech se zjemní. Mysl i tělo se stanou jakoby lehčí. To je ten správný stav pro meditaci.

Když sedíme a meditujeme, mysl se stane jemnější, ale ať je v jakémkoli stavu, měli bychom si toho být vědomi, rozumět tomu. V mysli je přítomna mentální činnost společně s klidem. Je zde vitakka. Vitakka je akt přivedení mysli k tématu rozjímání. Nemáme-li dostatečně bdělou pozornost, nebudeme mít ani příliš vitakka. Pak následuje vičára, rozjímání kolem onoho tématu. Čas od času se mohou vyskytnout různé „slabé“ mentální vjemy, ale důležité je udržet si svou sebeuvědomělost – ať se děje cokoliv, neustále to sledujeme. Jak se dostáváme hlouběji, stále jsme si vědomi stavu naší meditace, víme, zda naše mysl je či není upevněná. Je tedy přítomno soustředění i uvědomování.

Mít klidnou mysl neznamená, že se vůbec nic neděje; mentální vjemy i nadále vyvstávají. Když například hovoříme o prvním stupni pohroužení, říkáme, že má pět článků. Spolu s vitakka a vičára vyvstává u tématu rozjímání píti (nadšení), a pak sukha (blaženost). Tyto čtyři věci se nacházejí dohromady v mysli, která je pevně zakotvená ve stavu uklidnění. Jsou jako jediný stav.

Pátým článkem je ékaggatá či sjednocenost mysli. Mohli byste se divit, jak zde může být sjednocenost, když tu jsou zároveň všechny ostatní články. Je to proto, že se všechny sjednotí na základě uklidnění. Dohromady se jim říká stav samádhi. Nejsou to každodenní stavy mysli, jsou to články pohroužení. Je tu pět charakteristických rysů, které však nijak nenarušují onen základní klid. Je zde vitakka, avšak nijak mysli nevadí, vičára – nadšení a blaženost se objevují, ale mysl jimi není vyrušována. Mysl je proto s těmito články sjednocená. Tak je tomu na prvním stupni pohroužení.

Nemusíme tomu říkat první džhána, druhá džhána, třetí džhána[2] atd., stačí to prostě nazvat „klidný stav mysli“. Jak se mysl postupně utišuje, odloží stranou vitakka i vičára, takže zbude pouze nadšení a blaženost. Proč mysl opouští vitakka a vičára? Je to proto, že když se mysl stane jemnější, aktivita vitakka a vičára je příliš hrubá na to, aby mohla v mysli zůstat. V této fázi, když mysl opustí vitakka a vičára, se mohou objevit pocity velkého nadšení, z očí vám mohou vytrysknout slzy. Ale jak se samádhi prohlubuje, také nadšení je odloženo stranou a zbývá pouze blaženost a sjednocenost, až nakonec zmizí i blaženost a mysl dosáhne nejvyšší jemnosti. Je v ní už jen vyrovnanost a sjednocenost, vše ostatní bylo opuštěno. Mysl setrvává v nehybném stavu.

Jakmile se mysl zklidní, může k tomu dojít. Nemusíte o tom příliš přemýšlet, prostě se to stane samo od sebe. Tomu se říká energie klidné mysli. V tomto stavu je mysl bystrá; všech pět překážek – smyslná touha, zlovůle, neklid, malátnost a pochybovačnost – již zmizelo.

Pokud však duševní energie není ještě dosti silná a pozornost dostatečně bdělá, mohou se občas vyskytnout rušivé mentální vjemy. Mysl je sice klidná, ale v tomto klidu jako by byla nějaká „zamračenost“. Není to však obyčejný stav otupělosti, určité vjemy nadále přicházejí – možná uslyšíme nějaký zvuk nebo uvidíme psa a podobně. Není to úplně jasné, ale není to ani sen. Je to proto, že oněch pět článků ztratilo svou vyrovnanost a sílu.

Na těchto stupních uklidnění se nás mysl často snaží oklamat. V tomto stavu se může rozběhnout „obrazotvornost“ skrze všechny smysly, a meditující nemusí být schopen přesně říct, co se děje. „Spím? Ne. Je to sen? Ne, není to sen...“ Tyto vjemy vznikají díky nedokonalému stavu uklidnění. Ale je-li mysl skutečně klidná a jasná, nemáme žádné pochybnosti o různých mentálních vjemech a představách, které se objevují. Otázky jako „Byl jsem nepozorný? Spal jsem? Ztratil jsem jen pozornost...?“ již nevyvstávají, neboť to jsou otázky pochybující mysli. „Spím nebo bdím?“ ... To je zmatek! Je to mysl, která se ztrácí ve svých náladách. Je jako měsíc, který zmizí za mrakem na obloze. Můžete ho stále vidět, ale oblaka ho zastiňují. Není jako měsíc, který se vynořil z mraků – jasný, ostrý a zářivý.

Když je mysl klidná a upevněná v bdělé pozornosti a sebeuvědomělosti, nebude mít žádné pochybnosti o různých jevech, s nimiž se bude střetávat. Mysl pak skutečně překoná všechny překážky. Budeme jasně rozumět všemu, co v ní vyvstává. Nemůžeme o tom pochybovat, protože mysl je jasná a bystrá. Taková je mysl, která dosáhne samádhi.

Pro některé lidi je však těžké samádhi dosáhnout, neboť to neodpovídá jejich sklonům. Mají jisté samádhi, avšak není příliš pevné. K vnitřnímu míru však je možné dospět i s pomocí moudrosti, rozjímáním o věcech a viděním jejich pravé povahy, řešením problémů touto cestou. Tak lze používat moudrost místo síly samádhi. Abychom v našem cvičení dosáhli klidu, nemusíme nutně meditovat. Prostě si vždy jen položte otázku „Co je to zač...?“ a vyřešte svůj problém přímo na místě! To dokáže člověk s moudrostí. Nemusí dosáhnout vysokých stupňů samádhi. Ačkoliv nějaké samádhi má, aby mohl rozvíjet moudrost. Je to jako rozdíl mezi pěstováním rýže a pěstováním kukuřice. Můžeme se věnovat více pěstování rýže než kukuřice, a tak si vydělávat na živobytí. Naše cvičení může být podobné, spoléháme se více na moudrost při řešení problémů. Když uvidíme pravdu, objeví se vnitřní mír.

Tyto dvě cesty nejsou stejné. Někteří lidé mají vhled a dobré porozumění, ale nemají příliš samádhi. Když sedí v meditaci, nejsou příliš klidní. Hodně přemýšlejí, rozjímají o tom či onom, až se nakonec zaměří na štěstí a utrpení a nahlédnou jejich pravou povahu. Někdo má k tomu větší sklon než ke cvičení samádhi. Procitnutí k Dhammě se může odehrát kdykoli, ať jdeme, stojíme, sedíme nebo uléháme.[3] Vnitřního míru lze dosáhnout nahlédnutím a oproštěním se. Tito lidé dosahují míru díky poznání pravdy bez jakýchkoli pochybností, protože ji vidí sami pro sebe.

Jiní mají zase málo moudrosti, ale jejich samádhi je velmi silné. Mohou rychle vstoupit do hlubokého samádhi, ale jelikož nemají mnoho moudrosti, nedovedou najít své nečistoty, neznají je. Nedokážou vyřešit své problémy.

Ale ať používáme jakýkoli přístup, musíme odstranit nesprávné myšlení, aby zůstal pouze správný názor. Musíme překonat zmatek, tak aby zůstal pouze vnitřní mír. Oběma cestami dojdeme na totéž místo. Naše cvičení má tyto dvě stránky, avšak klid a vhled jdou vždy ruku v ruce. Nemůžeme vystačit jen s jedním z nich. Musí vždy jít spolu.

To, co „dohlíží“ na různé stavy, které se objevují v meditaci, je sati, bdělá pozornost. Toto sati je něco, co díky cvičení může napomoci vyvstání jiných faktorů. Sati znamená život. Kdykoliv nám chybí sati, když jsme nepozorní, jsme jakoby mrtví. Pokud nemáme sati, naše řeč a naše činy nemají žádný smysl. Toto sati je prostě pamětlivost. Je podmínkou vzniku sebeuvědomění a porozumění. Ať máme jakékoliv ctnosti, jsou nedokonalé, jestliže v nich chybí sati. Sati je to, co na nás dohlíží, když jdeme, stojíme, sedíme či ležíme. I když už nejsme v samádhi, sati by mělo být neustále přítomno.

Ať děláme cokoliv, dáváme stále pozor. Vyvstane v nás pocit studu.[4] Budeme se stydět za věci, které děláme a které nejsou správné. Jak narůstá stud, bude růst i naše soustředěnost. Když se zvýší naše soustředěnost, zmizí nedbalost a nepozornost. I když nesedíme v meditaci, tyto faktory budou stále přítomny v mysli.

To je důsledkem cvičení sati. Rozvíjejte sati! To je dhamma, která dohlíží na naši práci v současnosti a dohlížela na ni i v minulosti. Je skutečně užitečná. Měli bychom být neustále uvědomělí. Když budeme takto sami sebe poznávat, dobro se samo oddělí od zla, stezka se vyjasní a zmizí všechny důvody pro náš stud. Objeví se moudrost.

Celé cvičení můžeme shrnout jako mravnost, soustředění a moudrost. Být pozorný a ovládat se, to je mravnost. Pevné ustavení mysli v tomto sebeovládání je soustředění. Dokonalé a úplné porozumění v jakékoli činnosti je moudrost. Stručně řečeno, cvičení spočívá v mravnosti, soustředění a moudrosti, či jinými slovy, je to stezka. A není žádná jiná cesta.




Vyvážená stezka


Dnes bych se vás všech chtěl zeptat: „Jste si už jistí, máte už jistotu ve své meditační praxi?“ Ptám se proto, že dnes učí meditaci kdekdo, mniši i laici, a obávám se, že vás může trápit nejistota a pochybnosti. Jestliže jasně chápeme, bude naše mysl klidná a vyrovnaná. Měli byste chápat „osmičlennou stezku“ jako mravnost, soustředění a moudrost. Stezku lze shrnout právě takto. Cílem našeho cvičení je nechat tuto stezku vyvstat v nás.

Když meditujeme, měli bychom zavřít oči a nedívat se na nic jiného, protože teď se budeme dívat přímo na svou mysl. Když zavřeme oči, naše pozornost se obrátí směrem dovnitř. Zaměříme svou pozornost na dech, umístíme tam své cítění a uvědomování. Jsou-li články stezky vyvážené, uvidíme dech, pocity, mysl a její nálady tak, jaké doopravdy jsou. Tady uvidíme onen „středobod“, v němž se samádhi a ostatní články stezky harmonicky sjednocují.

Když meditujete a sledujete svůj dech, představte si, že sedíte o samotě. Nikdo nesedí kolem vás, není tu vůbec nic. Rozvíjejte tento pocit, že sedíte sami, dokud se mysl nepřestane zabývat všemi vnějšími záležitostmi a nesoustředí se výhradně na dech. Když si říkáte „Ten člověk sedí tady, tamten člověk sedí tam“, nedosáhnete nikdy žádného klidu, mysl se neobrátí směrem dovnitř. Všechno to prostě odhoďte pryč, až budete cítit, že nikdo kolem vás nesedí, že tu vůbec nic není, až nebudete mít žádné pochybnosti ani zájem o své okolí.

Dýchejte přirozeně, nesnažte se dech prodloužit nebo zkrátit, jen seďte a pozorujte, jak vchází dovnitř a vychází ven. Když se mysl odvrátí od všech vnějších vjemů, zvuky aut a jiný hluk vás nebudou rušit. Nebude vás rušit vůbec nic, ať to jsou tvary nebo zvuky, protože mysl je už přestane vnímat. Vaše pozornost se sjednotí na dechu.

Je-li mysl neklidná a nechce se soustředit na dech, zhluboka se nadechněte, jak to nejvíc půjde, a pak zase vydechněte, až vám v plicích nezbude žádný vzduch. Udělejte to třikrát, a pak opět upevněte svou pozornost. Mysl se tím utiší.

Je přirozené, že bude chvíli klidná, ale pak se znovu objeví rozrušenost a neklid. Pokud se to stane, soustřeďte se, zhluboka nadechněte, a pak opět upněte svou pozornost na dech. Prostě to tak vytrvale provádějte. Když si to mnohokrát vyzkoušíte, získáte v tom zkušenost a mysl opustí všechny vnější jevy. Vjemy zvenčí nedosáhnou až k mysli. Sati bude pevné a silné. Když se mysl stane jemnější, zjemní se i dech. Pocity se budou stále více zjemňovat, a tělo i mysl se budou cítit lehce. Naše pozornost je upřena pouze do nitra, vidíme jasně vdechy a výdechy, vidíme jasně všechny vjemy. Pak uvidíme, jak se setkávají mravnost, soustředění a moudrost. Tomu se říká vyvážená stezka. Je-li zde tato vyváženost, naše mysl se zbaví zmatku a sjednotí se do jednoho bodu. A to se nazývá samádhi.

Když pozorujeme dech už dlouhou dobu, může se velmi zjemnit; vědomí o dechu postupně ustane a zbude pouze samotné uvědomování. Dech se může tak zjemnit, že dokonce zmizí! Třeba „jen tak sedíme“, jako bychom vůbec nedýchali. Ve skutečnosti dýcháme, ale zdá se nám, že nedýcháme. Je tomu tak proto, že mysl dosáhla toho nejjemnějšího stavu a zbývá v ní už jenom prosté uvědomování. Už překonala dech. Upevní se v ní poznání, že dech zmizel. Co teď učiníme naším meditačním předmětem? Učiníme jím právě toto poznání, totiž vědomí, že tu není žádný dech.

Nyní se mohou přihodit neočekávané věci. U některých lidí se to stává, u jiných ne. Pokud se objeví, měli bychom být vyrovnaní a mít pevnou pozornost. Někteří lidé, když vidí, že dech zmizel, dostanou strach a bojí se, že by mohli zemřít. Zde bychom měli situaci chápat tak, jaká doopravdy je. Prostě si uvědomujeme, že tu není žádný dech, učiníme to předmětem své pozornosti. Dalo by se říci, že to je ten nejpevnější, nejjistější druh samádhi. Je přítomen pouze jediný, nehybný stav mysli. Tělo se může stát tak lehkým, až se nám bude zdát, že tu žádné vůbec není. Připadáme si, jako bychom seděli uprostřed prázdného prostoru, vše se zdá prázdné. I když to může vypadat velmi nezvykle, měli byste chápat, že zde není žádný důvod k obavám. Pevně svou mysl takto zakotvěte.

Když je mysl bezpečně sjednocena a nevyrušují ji žádné smyslové vjemy, může v tomto stavu setrvat po libovolně dlouhou dobu. Nebudou nás rušit žádné bolestivé pocity. Když samádhi dosáhlo této úrovně, můžeme ho kdykoli opustit, ale když z něj vystupujeme, činíme tak v pohodě a ne proto, že nás to už nudí či unavuje. Opouštíme ho, jelikož nám to pro dnešek stačilo, cítíme se pohodlně a nemáme žádné starosti.

Pokud rozvineme tento druh samádhi a sedíme třeba půl hodiny nebo hodinu, naše mysl zůstane klidná a tichá ještě po několik dalších dnů. Je-li mysl takto uklidněná a utišená, je čistá. Cokoli zakoušíme, toho se mysl chopí a bude to zkoumat. To je plodem samádhi.

Ctnost má jednu funkci, soustředění druhou a moudrost třetí. Tyto faktory spolu tvoří jakýsi kruh. Můžeme je všechny vidět uvnitř klidné mysli. Když je mysl klidná, má usebranost a zdrženlivost plynoucí z moudrosti a energii soustředění. Jak se stále více sjednocuje, stává se čím dál tím jemnější, což zase umožňuje očištění naší morálky. Když naše morálka bude čistší, bude to podporovat rozvoj soustředění. Je-li soustředění pevně ukotveno, napomáhá vzniku moudrosti. Ctnost, soustředění a moudrost si navzájem pomáhají, jsou takto propojené. Nakonec se stezka sjednotí a funguje neustále. Měli bychom si vážit síly, která vychází ze stezky, neboť je to síla, jež vede ke vhledu a porozumění.




O nebezpečích samádhi


Samádhi může meditujícímu velmi uškodit nebo prospět a nelze říci, že by přinášelo jen jedno či druhé. Pro toho, komu chybí moudrost, může být samádhi nebezpečné, ale moudrému člověku může přinést opravdový prospěch, může ho dovést k vhledu.

To, co může být pro meditujícího nejnebezpečnější, je pohroužení (džhána), stav hlubokého a setrvalého samádhi. Toto samádhi přináší velký vnitřní mír. Kde je vnitřní mír, tam je blaženost. Kde je blaženost, tam vzniká lpění a připoutanost k této blaženosti. Meditující už nechce uvažovat o ničem jiném, chce si jen vychutnávat onen blažený pocit. Ten, kdo cvičí už dlouhou dobu, dokáže vstupovat do tohoto samádhi velmi rychle. Jakmile se začneme soustřeďovat na svůj meditační předmět, mysl se utiší a my už z tohoto stavu nechceme vystoupit a zkoumat něco jiného. Prostě zůstaneme vězet v tomto pocitu blaha. Pro toho, kdo se cvičí v meditaci, to znamená nebezpečí.

Musíme používat upačára-samádhi. Utišíme se a poté, když je mysl dostatečně klidná, opět z tohoto stavu vystoupíme a podíváme se na vnější aktivitu.[5] Pohlížení na vnějšek s klidnou myslí vede ke vzniku moudrosti. To není snadné pochopit, neboť to vypadá skoro jako obyčejné myšlení a rozvažování. Je-li přítomno myšlení, může se nám zdát, že mysl není klidná, ale ve skutečnosti se ono myšlení odehrává uvnitř onoho klidu. Probíhá uvažování, ale nijak neruší klid mysli. Můžeme myšlení záměrně vyvolat, abychom o něm mohli rozjímat. Zde se na myšlení soustřeďujeme proto, abychom ho mohli zkoumat; neznamená to, že jen tak bezcílně přemýšlíme či spekulujeme – je to něco, co vzniká z klidné mysli. To se nazývá „uvědomování v klidu a klid v uvědomování“. Je-li to jen obyčejné myšlení a rozvažování, mysl nebude klidná, ale rozrušená. Já teď ale nemluvím o obyčejném přemýšlení; toto je pocit, který pochází z utišené mysli. Tomu se říká „rozjímání“. Moudrost se rodí právě zde.

Můžeme tedy rozlišit správné a špatné samádhi. Špatné samádhi máme tehdy, když se mysl utiší a není přítomno žádné uvědomování. Mohli bychom tak sedět dvě hodiny nebo třeba celý den, ale mysl by přesto nevěděla, kde mezitím byla či co se mezitím dělo. Neví vůbec nic. Je tu sice klid, ale to je vše. Jako kdybychom měli nějaký ostrý nůž, ale neobtěžovali bychom se ho použít. To je zmatený stav klidu, neboť mu chybí uvědomělost. Meditující se může domnívat, že už dosáhl cíle, a neobtěžuje se hledáním ničeho dalšího. Na této úrovni může být samádhi nepřítelem. Moudrost nemůže vyvstat, neboť si neuvědomujeme, co je dobré a co špatné.

U správného samádhi, na jakémkoliv stupni uklidnění, je vždy přítomno uvědomování. Je tu bdělá pozornost a jasné chápání. To je samádhi, které může vést ke vzniku moudrosti a nemůžete se v něm ztratit. To byste měli dobře chápat. Bez tohoto uvědomování se nemůžete obejít, musí být přítomno od začátku až do konce. Tento druh samádhi v sobě neskrývá žádné nebezpečí.

Můžete se tázat, v čem je prospěch samádhi, kde vzniká moudrost? Když bylo rozvinuto správné samádhi, moudrost může vyvstat kdekoliv a kdykoliv. Když oko vidí tvar, ucho slyší zvuk, nos cítí vůni, jazyk zakouší chuť, tělo pociťuje dotyk či mysl se střetává s mentálními vjemy – ve všech polohách setrvává mysl s dokonalým chápáním pravé povahy těchto smyslových vjemů a nenásleduje je. Má-li mysl moudrost, tak si „nevybírá“. V jakékoliv poloze jsme si jasně vědomi zrodu štěstí a neštěstí. Necháváme obě tyto věci jít, nelpíme na nich. Tomu se říká správné cvičení, jež je přítomno ve všech polohách. Výraz „ve všech polohách“ se nevztahuje pouze na tělesné polohy, ale také na mysl, která si vždy udržuje bdělou pozornost a jasné chápání pravdy. Když bylo správně rozvinuto samádhi, moudrost vyvstane touto cestou. Tomu se říká „vhled“, poznání pravdy.

Jsou dva druhy klidu – hrubý a jemný. Klid pocházející ze samádhi je hrubý. Když je mysl klidná, je ve stavu blaha. Mysl pak bere toto blaho jako opravdový vnitřní mír. Avšak štěstí a neštěstí jsou stavy bytí a zrození. Takto nelze uniknout ze samsáry[6], protože na nich stále lpíme. Štěstí tedy není vnitřní mír, a vnitřní mír není totéž co štěstí.

Druhý typ klidu je ten, jenž pochází z moudrosti. Zde si už nepleteme klid s moudrostí; víme, že pravý klid se skrývá v mysli, která zná a rozumí štěstí i neštěstí. Klid, jenž pochází z moudrosti, není štěstí, nýbrž to, co vidí štěstí i neštěstí tak, jak skutečně jsou. Není tu žádné lpění na těchto stavech, mysl se povznáší nad ně. Toto je pravým cílem veškeré buddhistické praxe.




Střední cesta uvnitř


Buddhismus učí, abychom opustili zlo a konali dobro. Poté, když zlo bylo opuštěno a dobro je v nás zakořeněno, musíme nechat být jak dobro, tak zlo. Všichni jsme toho už dost slyšeli o prospěšných a neprospěšných podmínkách, a tak bych dnes chtěl hovořit o střední cestě, tj. stezce úniku od obou těchto věcí.

Všechna učení a výklady Dhammy, které Buddha pronesl, mají jediný cíl – ukázat cestu ven z utrpení těm, kdo ještě neunikli. Smyslem těchto učení je zprostředkovat nám správné porozumění. Pokud správně nerozumíme, nemůžeme dospět k vnitřnímu míru.

Když různí Buddhové dosáhli probuzení a poprvé začali učit, všichni nejprve vyložili tyto dva extrémy – oddanost smyslné rozkoši a oddanost sebetrýznění.[7] Tyto dvě cesty jsou cesty pomatenosti, po kterých se pohybují ti, kdo si užívají rozkoší smyslů a nikdy nezakoušejí pravý vnitřní mír. Jsou to stezky, které se točí dokola v samsáře.

Probuzený viděl, že všechny bytosti vězí mezi těmito dvěma extrémy a neznají střední cestu Dhammy, a tak o nich hovořil, aby ukázal nebezpečí, které se v nich skrývá. Protože v nich stále vězíme, protože nám stále něco chybí, žijeme pořád v těchto kolejích. Buddha pravil, že to jsou dvě cesty pomatenosti; nejsou to cesty meditujícího, cesty k vnitřnímu míru. Těmito cestami je oddanost smyslné rozkoši a oddanost sebetrýznění, či prostě příliš uvolněná a příliš přepjatá cesta. Budete-li to zkoumat ve svém nitru, okamžik po okamžiku, tak uvidíte, že ta přepjatá cesta je totéž co hněv, cesta trápení. Na této cestě potkáte jenom obtíže a strádání. A oddanost rozkoši – pokud jste jí unikli, znamená to, že jste unikli štěstí. Obě tyto cesty, štěstí i neštěstí, nejsou stavy vnitřního míru. Buddha učil, abychom obě nechali být a nelpěli na nich. To je správná praxe. To je střední cesta.

Výraz „střední cesta“ se nevztahuje na naše tělo a řeč, vztahuje se na naši mysl. Když se objeví mentální vjem, který nemáme rádi, naše mysl je tím ovlivněna a vzniká zmatek. Když je mysl zmatená, když je takto „otřásaná“, není to ta pravá cesta. A objeví-li se mentální vjem, který máme rádi, mysl se zase oddává rozkoši – ani to není správná cesta.

Lidé nechtějí utrpení, každý chce jen štěstí. Ale ve skutečnosti je štěstí pouze jemnou formou utrpení. Samotné utrpení je tou hrubou formou. Lze to přirovnat k hadovi. Hlava hada je jako neštěstí, jeho ocas je jako štěstí. Hlava je opravdu nebezpečná, jsou na ní jedovaté zuby. Dotknete-li se jí, had vás okamžitě kousne. Ale i když hlavu necháte být a chytíte hada za ocas, tak se otočí a stejně vás kousne, protože hlava a ocas patří pořád k jednomu hadovi.

Zrovna tak vzniká štěstí a neštěstí, či radost a smutek, z jednoho zdroje – chtění. Jste-li šťastní, vaše mysl není klidná. Skutečně není! Například když získáme věci, které máme rádi, jako je majetek, uznání, chvála či blaženost, potěší nás to. Ale v mysli je stále přítomna jistá stísněnost, protože se bojíme, že to opět ztratíme. Právě tato obava je neklidným stavem. Později můžeme skutečně tu věc ztratit, a pak budeme doopravdy trpět. Nejste-li tedy pozorní, i když jste šťastní, utrpení číhá hned za rohem. Je to stejné, jako když chytíte hada za ocas – jestliže ho nepustíte, tak vás kousne. Ať je to hadův ocas nebo jeho hlava, tj. prospěšné či neprospěšné podmínky, jsou to všechno pouze rysy koloběhu existence, nekonečné změny.

Buddha ustanovil ctnost, soustředění a moudrost jako stezku k vnitřnímu míru, cestu k probuzení. Ale tyto věci ve skutečnosti nejsou podstatou buddhismu. Tvoří pouze stezku. Buddha je nazýval „magga“, což znamená „stezka“. Podstatou buddhismu je vnitřní mír, který vyvstane, když dokonale pochopíme pravdu všech věcí. Budeme-li pečlivě zkoumat, tak uvidíme, že vnitřní mír není ani štěstí, ani neštěstí. Žádná z těchto věcí není pravda.

Lidská mysl – ta mysl, kterou máme podle Buddhy poznávat a zkoumat – je něco, co můžeme poznávat jen podle její aktivity. Pravá „původní mysl“ nemá nic, podle čeho byste ji mohli změřit, podle čeho byste ji mohli poznat. Ve svém přirozeném stavu je neotřesená, nehybná. Když se objeví štěstí, tak se tato mysl ztratí v onom mentálním vjemu, dostane se do pohybu. Když se mysl takto hýbe, vzniká lpění a připoutanost k těmto věcem.

Buddha již plně vyložil stezku praxe, ale my jsme ji ještě nezačali uskutečňovat, nebo pokud jsme začali, tak jen ve slovech. Naše mysl a naše řeč ještě nejsou vyvážené, pouze se oddáváme prázdnému tlachání. Avšak podstata buddhismu není něco, o čem by se dalo povídat či spekulovat. Skutečnou podstatou buddhismu je plné poznání pravdy o tom, jak se věci mají. Zná-li člověk tuto pravdu, pak nepotřebuje žádné učení. Pokud ji nezná, tak i když naslouchá učení, ve skutečnosti nic neslyší. Proto Buddha řekl: „Probuzení pouze ukazují cestu.“ Nemůže cvičit za vás, neboť pravda není něco, co by bylo možno vyjádřit slovy nebo darovat.

Všechna učení jsou pouze podobenství a přirovnání, prostředky, jež mají mysli pomoci uvidět pravdu. Dokud jsme neuviděli pravdu, musíme trpět. Například běžně používáme slovo „sankháry“[8], když hovoříme o těle. Každý to může říct, ale ve skutečnosti máme problémy jenom proto, že neznáme přirozenost těchto sankhár a lpíme na nich. Trpíme proto, že neznáme pravou povahu těla.

Dám vám jeden příklad. Představte si, že jednou ráno jdete do práce a nějaký člověk na vás začne přes ulici pokřikovat nadávky a urážky. Jakmile to uslyšíte, vaše mysl opustí svůj obvyklý stav. Necítíte se dobře, jste rozzlobení a uražení. A ten člověk vám nepřestává nadávat, dělá to dnem i nocí. Když slyšíte jeho urážky, dostáváte vztek a i když se vrátíte domů, máte stále vztek, protože mu to chcete vrátit, chcete se mu pomstít.

O pár dní později za vámi přijde někdo jiný a řekne vám: „Ten člověk, co ti tenkrát nadával, je blázen, je to šílenec! Už odjakživa! Každého takhle uráží. Nikdo si už nevšímá toho, co říká.“ Jakmile to uslyšíte, najednou se vám uleví. Všechen ten hněv a vztek, který ve vás vřel už tolik dní, úplně zmizí. Proč? Protože teď víte, jak se věci mají. Předtím jste to nevěděli, považovali jste toho člověka za normálního, a tak jste na něj měli vztek. Takové chápání vám přinášelo utrpení. Jakmile naleznete pravdu, vše se změní: „Ach, vždyť je to blázen! Teď je mi to jasné!“ Když to chápete, cítíte se v pohodě, protože jste to poznali sami pro sebe. Poté, co jste to poznali, to můžete nechat být. Jestliže neznáte pravdu, tak na tom stále lpíte. Když jste se domnívali, že ten člověk, který vám nadával, je normální, mohli jste ho zabít. Ale když objevíte pravdu, že se jedná o blázna, cítíte se mnohem lépe. Toto je poznání pravdy.

Ten, kdo nahlédne Dhammu, má podobný zážitek. Když chtivost, nenávist a zaslepenost zmizí, tak zmizí stejným způsobem. Dokud těmto věcem nerozumíme, říkáme si: „Co si jenom počnu? Je ve mně tolik chtivosti a nenávisti.“ To není jasné poznání. Je to stejné, jako když jsme si mysleli, že ten blázen je normální. Když konečně zjistíme, že byl pomatený už odjakživa, velmi se nám uleví. Ale nikdo vám to nedokázal říct předem. Jen když mysl vidí sama pro sebe, může vykořenit a odstranit veškerou chtivost. Totéž platí pro tělo, které nazýváme sankháry. Ačkoli Buddha již dávno vysvětlil, že na něm není nic trvalého a není to skutečná bytost, stále s tím nesouhlasíme a zatvrzele na něm lpíme. Kdyby tělo mohlo hovořit, říkalo by nám od rána až do večera: „Nejsi mým vlastníkem, uvědom si to!“ Ve skutečnosti nám to stále říká, ale mluví jazykem Dhammy, a my mu proto nerozumíme. Například smyslové orgány oka, ucha, nosu, jazyka a těla se neustále mění, ale ještě jsem neviděl, že by nás někdy žádaly o povolení! Nebo když nás bolí hlava či žaludek – tělo nikdy předem nežádá o povolení, prostě si dělá, co chce, následuje svou přirozenost. Z toho je zřejmé, že tělo nikomu nedovolí, aby se stal jeho vlastníkem, neboť žádného vlastníka nemá. Buddha ho popisoval jako prázdnou věc.

Nerozumíme Dhammě, a proto nerozumíme těmto sankhárám; domníváme se, že to jsme my, že patří nám nebo někomu jinému. Z toho vzniká lpění. Je-li tu lpění, následuje „bytí“. Jakmile se objeví bytí, vyvstane také zrození. Když je tu zrození, tak přichází stárnutí, nemoc, smrt... prostě celé toto množství utrpení. Toto je patiččasamuppáda.[9] Říkáme, že nevědomost podmiňuje mentální formace, ty zase podmiňují vědomí atd. Všechny tyto věci jsou prostě jen události v mysli. Když se setkáme s něčím, co nemáme rádi, a postrádáme-li bdělou pozornost, tak je přítomna nevědomost. Okamžitě pak vzniká utrpení. Mysl však prochází těmito změnami tak rychle, že si jich vůbec nedokážeme všimnout. Je to stejné, jako když spadnete ze stromu. Ještě než si to uvědomíte – „Bum!“ – a jste na zemi. Ve skutečnosti jste mezitím minuli mnoho větví, ale nemohli jste je spočítat, nemohli jste si je zapamatovat, když jste je míjeli. Prostě padáte, a pak „Bum!“.

S patiččasamuppádou je to stejné. Když to rozdělíme, jak je tomu v textech, tak říkáme, že nevědomost podmiňuje mentální formace, mentální formace podmiňují vědomí, vědomí podmiňuje jméno-a-hmotu, jméno-a-hmota podmiňuje šest smyslových základen, smyslové základny podmiňují smyslový dotek, dotek podmiňuje pociťování, pociťování podmiňuje toužení, toužení podmiňuje lpění, lpění podmiňuje bytí, bytí podmiňuje zrození, zrození podmiňuje stárnutí, nemoc, smrt a všechny formy utrpení. Ale ve skutečnosti, když se setkáte s něčím, co nemáte rádi, tak okamžitě vzniká utrpení! Onen strastný pocit je vlastně výsledkem celého řetězce patiččasamuppády. Proto Buddha své žáky nabádal, aby zkoumali a poznali své vlastní mysli.

Když se lidé zrodí do světa, tak nemají žádná jména – až když se narodí, tak je pojmenujeme. To je konvence. Dáváme lidem jména, protože je to pro nás užitečné, abychom se mohli spolu dorozumět. V textech je to totéž. Rozčleňujeme všechno pod názvy, abychom si ulehčili zkoumání skutečnosti. Všechny věci jsou prostě sankháry. Svou původní povahou jsou to pouze věci zrozené z podmínek. Buddha pravil, že jsou nestálé, neuspokojivé a ne-Já. Jsou nejisté. My to dobře nechápeme, naše chápání není jasné, a tak máme nesprávné názory. Tímto nesprávným názorem je to, že sankháry jsme my, nebo že štěstí a neštěstí jsme my. Takové nazírání není plné, jasné porozumění pravé povaze věcí. Pravda spočívá v tom, že nemůžeme tyto věci přinutit k tomu, aby se řídily naším přáním, neboť se řídí řádem přírody.

Dám vám jednoduché přirovnání. Představte si, že jdete a posadíte se doprostřed silnice, kde se na vás budou řítit auta a náklaďáky. Rozzlobíte se a začnete na auta křičet: „Nejezděte tady! Nejezděte tady!“ Ale to je dálnice, nemůžete jim to zakazovat! Co tedy uděláte? Opustíte silnici! Silnice je místo, kde jezdí auta, a když se vám tam auta nebudou líbit, budete trpět.

Se sankhárami je to stejné. Říkáme, že nás ruší, jako když například sedíme v meditaci a zaslechneme nějaký zvuk. Myslíme si: „Ó, ten zvuk mě tak otravuje!“ Pokud si to vykládáme tak, že nás ten zvuk ruší, pak budeme podle toho také trpět. Podíváme-li se na to ale trochu lépe, uvidíme, že jsme to ve skutečnosti my, kdo vychází ven a vyrušuje onen zvuk! Zvuk je prostě zvuk. Chápeme-li to takto, pak s tím už nemáme co dělat, necháme to být. Vidíme, že zvuk je jedna věc a my jsme druhá věc. Ten, kdo si myslí, že zvuk přichází, aby ho vyrušoval, nevidí sám sebe. Skutečně se nevidí! Jakmile uvidíte sami sebe, tak budete v pohodě. Zvuk je jen zvuk, a proč byste ho tedy měli uchopovat? Vidíte, že jste to ve skutečnosti byli vy, kdo vycházel ven a vyrušoval onen zvuk. To je skutečné poznání pravdy. Vidíte obě strany, a setrváváte v klidu. Jestliže vidíte jen jednu stranu, objeví se utrpení. Když nahlížíte obě strany, tak následujete střední cestu. Toto je správné cvičení mysli. To nazýváme „napřimováním našeho chápání“.

Podobně, povahou všech sankhár je pomíjivost a smrt, ale my se jich chceme držet, tahat je pořád s sebou, toužit po nich. Chceme po nich, aby byly pravdivé. Chceme najít pravdu ve věcech, které nejsou pravdivé! Kdokoli to takto chápe a uchopuje sankháry jako své Já, ten trpí. Buddha říkal, abychom se nad tím zamysleli.

Uskutečňování Dhammy nezávisí na tom, je-li člověk mnichem, novicem nebo laikem; závisí na napřímení našeho porozumění. Je-li naše chápání správné, tak dospějeme k vnitřnímu míru. Ať nosíte či nenosíte mnišské roucho, na tom nezáleží; každý člověk může praktikovat Dhammu, uvažovat o ní. Všichni uvažujeme o té samé věci. Dosáhnete-li vnitřní mír, je to vždy stejný mír; je to tatáž stezka, s týmiž metodami.

Proto Buddha nerozlišoval mezi mnichy a laiky, ale učil všechny lidi, aby se snažili poznat pravdu sankhár. Když poznáme tuto pravdu, necháme je jít. Známe-li pravdu, nebude tu už žádné „stávání se něčím“, žádné zrození. Jak to, že tu nebude žádné zrození? Nemůže už nijak dojít ke zrození, protože dokonale známe pravdu sankhár. Známe-li plně pravdu, tak spočíváme v klidu. Mít či nemít, to je totéž. Zisk a ztráta se nijak neliší. Buddha učil, abychom toto pochopili. Toto je pravý klid; pokoj od štěstí a neštěstí, radosti a strasti.

Musíme vidět, že tu není žádný důvod být zrozen. Být jak zrozen? Zrozen do potěšení: dostaneme-li něco, co máme rádi, tak se z toho těšíme. Nelpíme-li na tomto potěšení, není tu žádné zrození; je-li tu však lpění, nazývá se to „zrození“. A tak pokud něco dostaneme, nejsme zrozeni (do potěšení). Pokud něco ztratíme, nejsme zrozeni (do neštěstí). Toto je nezrozené a neumírající. Zrození i smrt pocházejí z uchopování a ulpívání na sankhárách.

Proto Buddha pravil: „Nečeká mne již další bytí, dokonán je svatý život, toto je mé poslední zrození.“ To je přesně ono! On znal to nezrozené a neumírající! A proto stále nabádal své žáky, aby tomu také porozuměli. Toto je správné cvičení. Pokud k němu nedospějete, pokud nevstoupíte na střední cestu, tak nikdy nepřekonáte utrpení.





Pokračování

Zpět na Obsah




















Poznámky:

[1] Samádhi je stav hlubokého soustředění, jenž je výsledkem cvičení meditace. [Zpět]

[2] Džhána je pokročilý stav soustředění či samádhi, v němž se mysl pohrouží do předmětu své meditace. Člení se na čtyři stupně, z nichž je každý vždy jemnější než ten předcházející. [Zpět]

[3] Tj. vždy, při všech činnostech. [Zpět]

[4] Zde se jedná o „stud“ založený na znalosti příčiny a následku, není to emocionální pocit viny. [Zpět]

[5] „Vnější aktivita“ zde má označovat všechny možné smyslové vjemy. Tento výraz je protikladem k „vnitřní aktivitě“ meditačního pohroužení (džhána), kdy mysl „nevychází“ vstříc vnějším smyslovým vjemům. [Zpět]

[6] Samsára, koloběh zrození a smrti, představuje svět všech podmíněných jevů, duševních i hmotných, které mají rysy nestálosti, neuspokojivosti a ne-Já. [Zpět]

[7] „Oddanost smyslné rozkoši“ (kámasukhallikánujógó) a „oddanost sebetrýznění“ (attakilamatthánujógó) jsou dvě krajnosti, o nichž Buddha hovoří ve své první řeči, Dhammačakkappavattana-suttě, jako o překážkách na cestě k probuzení. [Zpět]

[8] Thajské slovo „sungkahn“, odvozené od pálijského slova „sankhára“ (jímž jsou označovány všechny podmíněné jevy), se běžně používá jako výraz pro tělo. Ctihodný Adžán toto slovo používá v obou významech. [Zpět]

[9] Patiččasamuppáda – řetězec závislého vznikání, jedna z hlavních nauk buddhistické filosofie. [Zpět]