Náboženská konvence
a etická praxe

Adžán Sumédhó




Přeložil Jakub Bartovský.




Rád bych řekl několik slov o používání náboženské konvence. Přirozeně hovořím jen na základě své vlastní zkušenosti buddhistického mnicha, ačkoli se domnívám, že v tomto ohledu lze uznat hodnotu náboženské konvence v jakékoli podobě. Dnes existuje tendence myslet si, že náboženská konvence a forma již není nutná. Je to jakási naděje, že stačí prostě být bdělý a znát sám sebe, a to je vše. Každopádně, tak by se nám to líbilo, že? Buďte prostě bdělí ve dne v noci, ať děláte cokoliv; když pijete sklenici whisky, kouříte marihuanu, rozbíjíte sejf, okrádáte někoho na ulici v Soho – dokud to děláte s plným vědomím, je to v pořádku.

V Thajsku je jeden skvělý buddhistický filosof, už je dost starý, kterého jsem před pár lety navštívil v jeho klášteře. Přicházel jsem z kláštera Adžána Čá, a tak jsem se ho zeptal na vinaju – mnišská řádová pravidla – a jak důležitá jsou při meditační praxi směřující k probuzení.

„Pouze bdělost,“ řekl, „nic víc nepotřebuješ. Prostě buď bdělý a všechno bude v pořádku. Netrap se kvůli těm ostatním věcem.“ A já jsem si říkal: „To zní skvěle, ale proč jen Adžán Čá klade takový důraz na všechna ta pravidla?“

Adžána Čá jsem si velmi považoval, a když jsem se vrátil, vyprávěl jsem mu, co mi řekl onen mnich-filosof. Adžán Čá na to odvětil: „To je sice ‘pravdivé’, ale není to ‘správné’.“ Všichni máme sklon slepě uchopovat věci, že? Představte si, že sedíte zamčeni v temné, vlhké vězeňské kobce, a najednou přijde Buddha a řekne: „Tady máš klíč. Musíš ho vzít, zasunout ho tam do toho otvoru, otočit s ním doprava, stisknout kliku, otevřít dveře, vykročit ven – a jsi volný...“ Vy jste si však už tak zvykli sedět ve vězení, že nepochopíte správně jeho návod a budete si myslet: „Ó, Pán mi dal tento klíč“ – a pověsíte si ho na stěnu a budete se k němu každý den modlit. Může to váš pobyt ve vězení trochu ulehčit; můžete lépe snášet všechno to utrpení a zatuchlý pach kobky, ale pořád jste ve vězení, protože jste nepochopili, že samotný klíč vás z něj nedostane ven. Díky nedostatku inteligence a porozumění jste jen slepě uchopili klíč. To se stává v každém náboženství: chytneme se klíče, uctíváme ho, modlíme se k němu... ale nikdy se nenaučíme, jak ho používat. A tak když příště znovu přijde Buddha a řekne: „Tady máš klíč,“ můžete být zklamáni a pomyslíte si: „Tomu už nenaletím. Celá léta jsem se modlil k tomu klíči a nestalo se vůbec nic! Tenhle Buddha je pěkný lhář!“ A vezmete klíč a vyhodíte ho oknem ven. To je druhý extrém, že? Jste však stále ve vězení – takže ani to nevyřešilo váš problém.

Po pár letech přijde opět Buddha a řekne: „Tady máš klíč,“ a vy nyní budete o trochu moudřejší a rozpoznáte možnost jeho efektivního využití, takže budete bedlivěji naslouchat, uděláte, co bude třeba, a dostanete se ven.

Ten klíč je jako náboženská konvence, například théravádový buddhismus: je to jen klíč, jenom forma – není to samotný cíl. Musíme uvažovat o tom, jak ho správně používat. K čemu má sloužit? Musíme také vynaložit energii: zvednout se, dojít ke dveřím, zasunout klíč do zámku, otočit tím správným směrem, stiknout kliku, otevřít dveře a vykročit ven. Klíč toto za nás neudělá; musíme to nahlédnout sami pro sebe. Samotná konvence toho není schopna, protože nedokáže vynaložit žádné úsilí; nemá žádnou vlastní energii kromě té, kterou do ní vložíme – stejně jako samotný klíč pro sebe nic neudělá. Jeho užitečnost závisí na vašem úsilí a moudrosti.

Někteří moderní náboženští vůdci říkají: „Vyvarujte se jakékoli náboženské konvence. Jsou všechny jako vězeňské zdi“ – a zřejmě si myslí, že nejlepší je prostě zbavit se klíče. Ovšem, když jste už venku z vězení, pak samozřejmě žádný klíč nepotřebujete. Ale pokud jste stále uvnitř, tak vám může dost pomoci!

Měli byste tedy vědět, zda jste uvnitř nebo venku; pak budete vědět, co je třeba dělat. Pokud vidíte, že jste plní pochybností, nejistoty, obav, zmatku – hlavním znakem jsou pochybnosti – pokud si stále nejste jisti, kde stojíte, co máte dělat nebo jak to máte dělat; pokud nevíte, jak se dostat ven z vězení... pak tou nejmoudřejší věcí není prostě zahodit klíče, nebo je jen sbírat, ale vzít jeden do ruky a přijít na to, jak ho správně použít. A to je smyslem meditačního cvičení. Praxe Dhammy spočívá v tom, že se učíme používat jeden konkrétní klíč, abychom s ním otevřeli dveře a vykročili ven z vězení. Jakmile jste jednou venku, tak víte. Už nemáte žádné pochybnosti.

Můžeme sice začít zvysoka, že prostě bdělost stačí – ale co tím vlastně máme na mysli? Co je to vlastně bdělost? Je to skutečně to, co si pod tím představujeme? Vidíme lidi, kteří říkají: „Jsme velmi bdělí,“ a dělají přitom něco velmi metodickým, pečlivým způsobem. Uvědomují si při jídle každé sousto a všímají si „zvedání, zvedání, zvedání“; „žvýkání, žvýkání, žvýkání“; „polykání, polykání, polykání“...

A vy si říkáte: „Ten asi jí velmi bděle,“ ale on vůbec nemusí být bdělý, ve skutečnosti. Jenom to dělá velmi soustředěným způsobem: soustředí se na zvedání, dotýkání, žvýkání a polykání. Pleteme si bdělost se soutředěním.

Jako když uvažujeme o vyloupení banky: „Když vyloupím banku bděle, tak je to v pořádku. Jsem velmi bdělý při vylupování bank, takže to není žádná kamma (čin).“ Jako dobrý lupič musíte mít silnou schopnost soustředění. Musíte mít bdělost v tom smyslu, že si uvědomujete různé možnosti nebezpečí – všímavou mysl, které neunikne žádný pohyb nebo náznak hrozícího nebezpečí... a pak se soustředit na otevření sejfu atd.

Ale v buddhistickém smyslu, bdělost – sati – je vždy spojena s moudrostí – paňňá. Sati-sampadžaňňa a sati-paňňá: v Thajsku používají tato dvě slova společně. Znamenají „bdělost a jasné chápání“ a „bdělost a moudrost“. Může ve mně vyvstat impuls – „Potřebuji nějaké peníze, a tak půjdu a vyloupím Národní westminsterskou banku“ – ale sati-paňňá řekne: „Ne, nereaguj na ten impuls!“ Paňňá vidí špatné následky toho, kdybych jednal na takový popud, kammické následky; poskytuje porozumění, že takováto věc je špatná a není dobré ji dělat.

Je to tedy plné chápání tohoto impulsu, poznání, že je to jen impuls a ne-Já; takže i když budu chtít vyloupit banku, nebudu si z toho pro sebe dělat neurotické problémy a trápit se kvůli svým kriminálním sklonům. Člověk prostě vidí, že v mysli je přítomen určitý impuls, na který nereaguje. Tím získá jistý etický standard – síla – jakožto konvenční základ pro život v lidské společnosti, s jinými bytostmi, v tomto hmotném světě – standard či měřítko pro jednání a nejednání.

Těchto pět pravidel tvoří: zdržovat se zabíjení, zdržovat se kradení, zdržovat se nesprávných sexuálních aktivit, zdržovat se lhaní či neupřímné řeči, a nepožívat nápoje či drogy, které mění stav vědomí. Toto jsou standardy síla.

Síla však v buddhismu není nic tuhého a strnulého, kde jste zatraceni do pekel, pokud jakkoli cokoliv změníte – jako ona tuhá, strnulá morálka, kterou si všichni spojujeme s viktoriánskou dobou. Všichni se děsíme té upjaté, puritánské morálky, která tu existovala, a tak dnes někdy stačí jen vyslovit slovo „morálka“ a každý se otřese a říká si: „Uuu, viktoriánský puritán! Musí to být nějaký hrozný moralista, který se bojí života. My ale musíme jít a zakusit, co je to život. My nechceme morálku – my chceme zážitek!“

A tak vidíte lidi, jak dělají všemožné věci a myslí si, že samotný zážitek je to pravé. Jsou však některé zkušenosti, které je raději lepší nemít – zvláště pokud se příčí běžnému výkladu pěti etických pravidel.

Můžete třeba říci: „Skutečně chci zakusit, jaké to je někoho zabít, protože nebudu v životě úplně vyspělý, dokud to nezakusím. Má svoboda spontánního projevu bude omezována, dokud skutečně nezakusím vraždu.“

Někteří lidé tomu mohou věřit... možná ne u vraždy, protože to je opravdu vážná věc – ale u jiných věcí ano. Dělají vše, co se jim zlíbí, a nemají žádný stadard, který by jim řekl „Ne“. „Nikdy neříkejte ‘ne’,“ slyšíte od nich. „Říkejte jen ‘ano’ – jděte a udělejte to s plným vědomím, poučte se z toho... Zakuste všechno!

Pokud to uděláte, budete z toho za chvíli udření, vyčerpaní, zmatení, budete na dně, už v poměrně mladém věku. Když pak uvidíte některé z těch dojemných případů, jaké jsem viděl já – mladé lidi, kteří šli a „zakoušeli vše“ – a zeptáte se jich: „Kolik vám je let? Čtyřicet?“ A oni odpoví: „Ne, ve skutečnosti je mi jednadvacet.“

Zní to pěkně, že? „Dělej všechno, co chceš“ – to bychom rádi slyšeli. I bych to rád slyšel. Bylo by moc pěkné dělat všechno, co chci, a nikdy nemuset říkat „Ne“. Ale za pár let si začnete uvědomovat, že vaše tužby nemají žádného konce. Teď něco chcete, příště už chcete něco více, a tak to jde pořád dál. Můžete být dočasně uspokojeni, jako když se přejíte, takže už nemůžete pozřít ani sousto; pak se podíváte na ten nejvýtečnější pokrm a říkáte si: „Ó, jak nechutné!“ Je to však jen chvilkové znechucení a zanedlouho se vám to jídlo opět začne jevit jako předtím. [...]

Síla je tedy pro nás určitým vodítkem, způsobem, jak se vyvarovat neprospěšného jednání tělem a řečí, a to jak ve vztahu k sobě, tak i ve vztahu k ostatním bytostem kolem nás. Není to žádný absolutní standard. Neříkám vám, že když zabijete červa ve své zahradě, tak budete po dalších deset tisíc životů znovuzrozeni jako červ, abych vás zastrašil před zabíjením. V tom není žádná moudrost. Je-li to pouhý zvyk, tak to děláte jen proto, že se bojíte, abyste neskončili v pekle. Tak byste ničemu skutečně neporozuměli; neuvažovali jste a nepoužívali jste svou moudrost k tomu, abyste pozorovali, jak se věci skutečně mají. Bojíte-li se činů či řeči, budete z toho jenom neurotičtí; ale když se zase vůbec nebojíte a myslíte si, že můžete dělat cokoliv, budete také zmatení a neurotičtí! [...]

Musíme vědět, co je vzrušující i co je uklidňující. Buddhistická meditace – proč je tak nudná? Opakování a recitace... proč místo toho nezpíváme árie? Já bych mohl! Vždycky jsem chtěl být operním pěvcem. Ale na konvenční rovině toho, co se sluší, nebo když sedím na učitelském křesle a konám svou povinnost, tak monotónně recituji, jak nejlépe umím. Pokud se skutečně soustředíte na monotónní recitaci, je to uklidňující.

Jednu noc jsme seděli v našem lesním klášteře v Thajsku a meditovali, když jsem zaslechl jednu americkou populární písničku, kterou jsem jako laik skutečně nenáviděl. Vyhrával ji jeden z těch prodejců léčiv, kteří přijíždějí do všech vesnic ve velkých dodávkách s tlampači na střeše, jež mají touto hudbou přilákat vesničany, aby si od nich koupili ty mastičkářské léky. Vítr zrovna foukal z toho směru a melodie „Tell Laura I Love Her“ vyplnila celou meditační halu. Neslyšel jsem už americkou populární hudbu mnoho let, a když jsem teď zaslechl tu vtíravou sentimentální písničku, nutilo mě to k pláči! Tehdy jsem si uvědomil nesmírnou emoční působivost tohoto typu hudby. Jestliže tomu skutečně nerozumíte, chopí se to vašeho srdce a už se točíte v emocionálním vzrušení. Tak působí hudba, když nejste dostatečně bdělí.

Naše meditace je proto monotónní, a když se na ni soustředíte, neodnese vás do sentimentálních pocitů, pláče či extáze. Cítíte se naopak klidní, tiší a vyrovnaní. Ánápánasati – pozorování vdechu a výdechu – je rovněž uklidňující, neboť má jemný rytmus, který nijak nevzrušuje. A i když samotný mnišský život je nudný v tom smyslu, že postrádá romantiku, dobrodružství a vzrušení, je zároveň uklidňující a utišující...

A tak ve svém životě uvažujte o tom, co vás vzrušuje a co vás uklidňuje, abyste mohli začít používat paňňá: svou schopnost moudrosti. Jako buddhisté toto děláme, abychom věděli, co nás ovlivňuje. Chápeme tak síly přírody, s nimiž musíme koexistovat. Nemůžeme všechno řídit a kontrolovat, aby se nic vzrušujícího nikdy kolem nás nevyskytlo – ale můžeme to chápat. Můžeme vynaložit úsilí k porozumění a poučení se z našich životů, jak je prožíváme.




(Výňatek z knihy Cittaviveka: Teachings from the Silent Mind.)






Zpět domů