Pronikavý vhled

Adžán Čá


Řeč pronesená ke skupině laických meditujících v Bangkoku r. 1979

Přeložil Bhikkhu Gavésakó




Opakujte si meditační slovo buddhó, buddhó, dokud nepronikne hluboko do nitra Vaší mysli (čitta). Slovo buddhó představuje vědění a moudrost Buddhy. Ve své praxi se musíte spoléhat na toto slovo víc než na cokoli jiného. Vědění, které přináší, vám umožní poznat pravou povahu vaší mysli. Je to pravé útočiště, neboť obsahuje bdělost společně s porozuměním.

Divoká zvířata mají také určitý druh vědění. Nesmí jim chybět bdělost, když pronásledují svou vyhlídnutou oběť a chystají se na ni zaútočit. I dravec potřebuje bdělou pozornost k tomu, aby udržel chycené zvíře, jež se zoufale snaží vyprostit se z jeho pařátů. To je jeden typ bdělosti (sati). Proto musíme umět rozlišovat různé druhy bdělosti. Buddha nás učil meditovat s pomocí slova buddhó, což je způsob cvičení mysli. Když vědomě zaměříte svou mysl na nějaký předmět, tak se probudí. Ono vědomí ji probudí. Když díky meditaci vyvstane toto poznání, uvidíte svou mysl jasně a zřetelně. Dokud mysli chybí vědění buddhó, přestože může mít obyčejnou světskou bdělost, je stále neprobuzená a postrádá moudrost. Nepovede vás k tomu, co je skutečně dobré a prospěšné.

Sati neboli bdělost závisí na vědění typu buddhó. Musí to být jasné vědění, díky němuž se mysl postupně rozjasňuje a prosvětluje. Lze to přirovnat k pronikání světla do zatemnělé místnosti. Dokud je v místnosti tma, je těžké rozeznat v ní umístěné předměty díky nedostatku světla. Ale když zesilujete světlo, pronikne postupně celou místností, což vám umožní jasně vidět okamžik za okamžikem a rozlišit podrobnosti všech předmětů.

Cvičení mysli lze také přirovnat k procesu učení dítěte. Není možné nutit malé dítě, které ještě neumí mluvit, aby hromadilo vědomosti nepřirozeně rychlým způsobem přesahujícím jeho schopnosti. Nemělo by smysl příliš na ně tlačit nebo po něm chtít, aby znalo více slov, než si je schopno v daném věku zapamatovat, neboť malé děti nedokáží udržet svou pozornost dostatečně dlouho u probíraného předmětu.

Vaše mysl je podobná. Někdy je vhodné trochu se pochválit a povzbudit, jindy je zase na místě kritický postoj. Stejně jako s tím dítětem: pokud ho příliš často káráte a činíte na ně neustálý nátlak, nebude se vyvíjet tím správným způsobem, přestože se bude snažit uspět. Jesliže ho stále do něčeho nutíte, nepovede to k dobrým výsledkům, neboť dítě má zatím jen malé vědomosti a malou zkušenost; nakonec může v důsledku toho ztratit ten správný směr. Zacházíte-li takto se svou myslí, není to sammá patipadá, stezka praxe vedoucí k probuzení. Patipadá neboli praxe se vztahuje na cvičení a vedení těla, řeči a mysli. Nyní hovořím konkrétně o cvičení mysli.

Buddha učil, že pro cvičení mysli je zapotřebí vědět, jak přijímat ponaučení a jít proti proudu svého toužení. Musíte používat různé prostředky k vzdělávání své mysli, neboť neustále upadá do sklíčených a pozdvižených nálad a emocí. Taková je povaha neosvícené mysli – je právě jako malé dítě. Rodiče nemluvněte ho mohou učit jazyku, protože sami umí hovořit a jejich vědomosti jsou mnohem větší. Rodiče mohou vidět nedostatky ve znalostech svého dítěte, jelikož vědí více. Cvičení mysli je podobné. Máte-li vědomí buddhó, mysl je moudřejší a její poznání je na vyšší úrovni než obvykle. Toto vědění nám umožní vidět stavy mysli a také samotnou mysl, dokážete vidět povahu mysli uprostřed všech jevů. Poté budete schopni používat rozličné prostředky k cvičení své mysli. Ať jste zmítáni pochybnostmi nebo některou jinou formou nečistot (kilésa), nahlížíte je jako mentální jevy vyvstávající v mysli, které je třeba zkoumat a vypořádat se s nimi také v mysli.

Vědomí buddhó lze přirovnat k rodičům dítěte. Rodiče mají na starosti učení a vzdělávání dítěte, a kdykoli ho nechají volně se pohybovat, musí na ně stále jedním okem dohlížet, tak aby věděli, co dělá, kam běží nebo kam se batolí.

Někdy můžete být až příliš chytří a překypovat „dobrými“ nápady. Jako v případě dítěte, pokud přemýšlíte o jeho dobru víc, než je zdrávo, můžete dospět až do bodu, kdy se začne vzdalovat od žádaného cíle, neboť je zahrnováno stále novými učebními metodami. Čím více se ho snažíte učit, tím více se bude odchylovat od vytyčeného směru a nebude se vyvíjet správným způsobem.

Při cvičení mysli je nezbytné překonat skeptické pochybování. Nejistota a pochybnosti jsou mohutné překážky, s nimiž se musíme vypořádat. Zkoumání prvních tří pout – osobnostního názoru (sakkája-ditthi), lpění na pravidlech a praktikách (sílabbata-parámása) a skeptického pochybování (vičikiččhá) – je cesta vedoucí k opuštění uchopování, po níž kráčeli ušlechtilí jedinci (arija-puggala). Nejprve znáte pouze názvy těchto nečistot, jak jsou popisovány v knihách; chybí vám zatím porozumění tomu, jak se věci skutečně mají. Zkoumání osobnostního názoru vám umožní rozptýlit klamný dojem, že tělo je vaše já. To znamená ztotožňování se s vlastním tělem jako se svým já či podobné lpění na tělech druhých lidí. Sakkája-ditthi neboli osobnostní názor se vztahuje k tomu, co nazýváme svým já; je to nahlížení těla jako našeho já. Musíte zkoumat tento náhled, dokud neuvidíte pravdu, totiž že ztotožňování se s tělem je nečistotou mysli, jež brání lidským bytostem získat vhled a porozumění Dhammě.

Z tohoto důvodu dává učitel při ordinační ceremonii každému budoucímu mnichovi počáteční instrukce týkající se pěti meditačních témat: vlasů (késá), chlupů (lómá), nehtů (nakhá), zubů (dantá) a kůže (tačó). Opakované zkoumání a rozjímání vede k porozumění a vhledu do osobnostního názoru. Tyto předměty představují základ pro lpění, jež vytváří klamný dojem osobnosti. Rozjímání o nich vede k přímému zkoumání osobnostního názoru a je prostředkem, díky němuž každá generace mužů a žen následující instrukce učitele po přijetí do mnišské komunity může skutečně překonat tento klamný náhled. Na začátku je vaše mysl zaslepená, chybí jí vhled do osobnostního názoru, a proto nevidí pravou povahu věcí. Je to lpění a uchopování (upádána), jež zastírá pravdu a utvrzuje onen klamný dojem.

Buddha učil cestu, jak překonat zaslepenost, a to jasným viděním pravé povahy těla. S pronikavým porozuměním musíte nahlédnout, že povaha vašeho vlastního těla a těl druhých lidí je v zásadě stejná. Mezi lidskými těly není žádný podstatný rozdíl. Tělo je prostě tělo, není to žádná bytost či já, nepatří vám ani jim. Jasné nahlížení pravé povahy těla tímto způsobem se nazývá kájánupassaná. Tělo existuje a vy ho označujete a dáváte mu jméno. Pak na něm ulpíváte a uchopujete ho s názorem, že je to vaše tělo, jeho tělo nebo její tělo. Lpíte na přesvědčení, že tělo je něco stálého, čistého a příjemného. Toto lpění je hluboce zakořeněno ve vaší mysli. Tímto způsobem mysl uchopuje tělo.

Osobnostní názor se vyznačuje pochybnostmi a nejistotou ohledně těla. Váš vhled zatím nepronikl klamné chápání těla jakožto já. Dokud je přítomna zaslepenost, považujete tělo za své já (attá) a celé své prožívání nahlížíte z pozice nějaké trvalé, stálé entity, kterou nazýváte svým já. Natolik se ztotožňujete s běžným chápáním těla jakožto já, že nedokážete věci nazírat z žádné jiné perspektivy. Avšak jasné porozumění pravé povaze věcí znamená, že vidíte tělo jako „nic víc než toto“, tělo je jen tělo. Když vidíte tělo jako „nic víc než toto“, tento vhled začne podkopávat klamný dojem já. Nazírání těla jako „nic víc než toto“ vede k odstranění lpění a uchopování, když je postupně rozptylována nevědomost.

Rozjímejte o těle jako „nic víc než toto“, dokud pro vás nebude zcela přirozené pomyslet si: „Ó, tělo je pouze tělo a nic víc.“ Jakmile si navyknete uvažovat tímto způsobem, stačí si jen připomenout „nic víc než toto“ a mysl přestane lpět na těle. Jasně vidíte tělo pouze jako tělo. Když rozvíjíte tento pocit odpoutanosti skrze plynulé nazírání těla prostě jako těla, veškerá nejistota a pochybnosti postupně zmizí. Čím jasněji vidíte tělo pouze jako tělo a nikoli jako osobu, bytost, sebe či druhé, tím větší změny pociťujete ve své mysli, což zároveň vede k ukončení nejistoty a pochybností (vičikiččhá). Lpění na pravidlech a praktikách (sílabbata-parámása), jež se v mysli projevuje jako slepé tápání a přebíhání od jedné věci ke druhé kvůli nejasnému chápaní skutečného smyslu praxe, je rovněž odstraněno, neboť vyvstává současně s osobnostním názorem. Dalo by se říci, že první tři pouta (samjódžana) – osobnostní názor, pochybnosti, lpění na pravidlech a praktikách – jsou spolu nerozlučně spojena, že jde v podstatě o jednu a tu samou věc pod třemi různými názvy. Když jasně nahlédnete tento vztah a vyvstane-li jedno ze tří pout, jako například pochybnosti, pokud se s ním vypořádáte pomocí vhledu, budou zároveň automaticky opuštěna i druhá dvě pouta. Zmizí současně. Opustíte osobnostní názor společně s ulpíváním, jež vede k slepému tápání a zmatenému přeskakování mezi různými praktikami. Vidíte je jako aspekty vašeho celkového lpění na pocitu jáství (attá), které je třeba opustit. Musíte znovu a znovu zkoumat tělo a rozkládat ho mentálně na jednotlivé části. Když vidíte každou část tak, jak skutečně je, představa o těle jako nějakém stálém, trvalém já je postupně podkopávána. Je nutné vkládat plynulé úsilí do tohoto zkoumání pravdy a neustávat v něm.

Dalším aspektem cvičení mysli vedoucím k jasnějšímu a hlubšímu vhledu je meditace zaměřená na určitý předmět, což má za následek utišení a zklidnění mysli. Klidná mysl je vnitřně upevněná a ustálená v soustředění (samádhi). Může to být chvilkové soustředění (khanika-samádhi), přístupové soustředění (upačára-samádhi) nebo plné pohroužení (appaná-samádhi). Stupeň soustředění zavisí na charakteru vědomí, když se snažíte udržet svou pozornost okamžik za okamžikem u meditačního předmětu.

V khanika-samádhi se mysl sjednotí jen na krátký okamžik. Zklidní se v samádhi, ale po chvíli se opět stáhne z onoho usebraného stavu. Když se soustředění v průběhu meditace postupně prohlubuje, mnoho podobných rysů uklidněné mysli je zakoušeno na každé úrovni. Proto jsou tyto úrovně popisovány jako stupně samádhi, ať už je to khanika, upačára nebo appaná. Na všech těchto stupních je mysl klidná, ale hloubka samádhi a charakter onoho klidného stavu se liší. Na jedné úrovni se mysl stále ještě může toulat a pohybovat, ale jen v mezích soustředěného stavu. Nenásleduje aktivitu vedoucí k neklidu a rozrušenosti. Vaše vědomí může chvíli následovat nějaký prospěšný mentální předmět, než se opět ustálí v usebraném stavu, kde po určitou dobu setrvá.

Khanika-samádhi lze přirovnat k chůzi: chvíli jdete, než se zastavíte na krátký odpočinek, pak znovu vykročíte, dokud nepřijde doba na další přestávku. Ačkoli čas od času přerušíte svou chůzi a odpočíváte bez sebemenšího pohybu, je to jen dočasné setrvání těla v klidném stavu. Po krátké chvíli se opět musíte začít pohybovat a pokračovat v cestě. Toto se odehrává v mysli, když zakouší tento stupeň soustředění.

Rozvíjíte-li dále meditaci zaměřením mysli na nějaký předmět a dosáhnete úrovně utišení, na níž je mysl pevně ustálena v samádhi, ačkoli je stále přítomen jistý mentální pohyb, nazývá se to upačára-samádhi. Mysl se pohybuje v určitém rámci a nepřekračuje danou mez. Hranice, v jejichž rámci se může pohybovat, jsou dány pevností a stabilitou vašeho soustředění. Je to jako kdybyste přecházeli mezi stavem klidu a stavem s jistou mírou mentální aktivity. Mysl je občas klidná a po zbytek doby aktivní. Během této aktivity přetrvává jistá míra utišení a soustředění, ale mysl není úplně klidná a nehybná. Stále se trochu toulá a o něčem přemýšlí. Je to jako kdybyste se toulali uvnitř svého „domu“. Pohybujete se v mezích svého soustředění, aniž byste ztráceli duchapřítomnost a vystupovali navenek, mimo svůj meditační předmět. Pohyb mysli se drží v mezích prospěšných (kusala) mentálních stavů. Nezaplétá se do myšlenek spojených s neblahými (akusala) mentálními stavy. Veškeré myšlení je pouze dobré a prospěšné. Jakmile se mysl zklidní, bude čas od času nutně zakoušet prospěšné duševní stavy. Během soustředění mysl zakouší jen dobré duševní stavy a občas se ustálí, zklidní a sjednotí u svého předmětu.

Mysl se tedy stále trochu pohybuje, krouží kolem svého předmětu. Stále ještě se může toulat v mezích dané úrovně soustředění, ale tento pohyb pro ni nepředstavuje žádné nebezpečí, neboť je ustálená v samádhi. Takto se mysl vyvíjí v průběhu praxe.

V appaná-samádhi dosáhne mysl toho nejjemnějšího a nejprospěšnějšího uklidnění a utišení. Přestože zakoušíte smyslové vjemy a doteky z vnějšku, jako například zvuky či tělesné pocity, zůstávají vně a nedokáží narušit stav mysli. Můžete třeba slyšet zvuk, ale neovlivní to vaše soustředění. Je zde slyšení, ale zakoušíte to tak, jako kdybyste nic neslyšeli. Jste si vědomi smyslového doteku, ale je to skoro tak, jako kdybyste si nebyli ničeho vědomi. To je proto, že ho automaticky necháváte být. Soustředění je tak hluboké a silné, že naprosto přirozeně přestáváte lpět na smyslových vjemech. Mysl se dokáže pohroužit do tohoto stavu na dlouhou dobu. Setrvá v něm, jak dlouho je třeba, a pak se z něj opět stáhne. Když vystupujete z takovéhoto hlubokého soustředění, může se někdy objevit mentální obraz (nimitta) některého aspektu vašeho vlastního těla. Může to být kupříkladu obraz vyjadřující určitý aspekt nepřitažlivé povahy (asubha) vašeho těla. Když mysl vystupuje z pohrouženého stavu, obraz těla se vynoří a rozšíří jakoby z nitra samotné mysli. Jakákoli část těla se může takto vynořit jakožto mentální obraz a zaplnit celou šíři vašeho vnitřního zorného pole.

Představy, jež takto vyvstávají, jsou nesmírně jasné a zřetelné. Nejprve je nutné skutečně zakusit hluboký stav uklidnění, aby mohly vyvstat. Vidíte je zcela jasně, přestože máte zavřené oči. Když otevřete oči, tak je nevidíte, ale jsou-li vaše oči zavřené a je-li vaše mysl pohroužena v samádhi, dokáže vidět tyto obrazy stejně jasně, jako kdybyste na ony předměty zírali s otevřenýma očima. Můžete dokonce zakusit dlouhý úsek vědomí, v němž je pozornost vaší mysli okamžik za okamžikem upřena na mentální obrazy vyjadřující nepřitažlivý charakter těla. Když se takovéto obrazy vynoří v klidné mysli, mohou vést k vhledu do nestálosti a pomíjivosti těla, jakož i do jeho nepřitažlivé, nečisté a nepříjemné povahy, či do nepřítomnosti jakéhokoli skutečného já či podstaty v něm.

Tyto druhy zvláštního poznání tvoří základ dalšího zkoumání a rozvijení vhledu. Musíte vnést tento vhled do nitra svého srdce. Když tak opakovaně činíte, poznání a porozumění začne vyvstávat samo o sobě. Obrátíte-li svou pozornost k rozjímání o tématu asubha, mohou se někdy v mysli spontánně vynořit obrazy nepřitažlivých aspektů těla. Tyto obrazy svou jasností předčí veškerou vaši představivost a vedou k mnohem pronikavějšímu vhledu, než jakého lze dosáhnout obyčejným uvažováním. Takový jasný vhled zastaví veškerou mentální aktivitu a je následován hlubokým pocitem bezvášnivosti (virága). Je tak jasný a pronikavý, protože vzniká v naprosto klidné mysli. Zkoumání založené na utišení vás vede k stále jasnějšímu porozumění, a mysl pohroužená do rozjímání se postupně zklidňuje. Čím jasnější a zřetelnější je vhled, tím hlouběji do nitra mysl proniká ve svém zkoumání, podporována klidem samádhi. V tom spočívá podstata meditační praxe (kammatthána). Plynulé zkoumání tímto způsobem vám umožní postupně opouštět a nakonec zcela vyhladit lpění na osobnostním názoru. Ukončí také veškerou zbývající nejistotu a pochybnosti o této hromadě masa, které říkáme tělo, jakož i slepé uchopování pravidel a praktik.

I když vás postihne vážná nemoc, tropická horečka nebo jiné zdravotní problémy, jež normálně mají silné tělesné projevy, vaše samádhi a vhled zůstávají pevné a neochvějné. Vaše porozumění vám umožní učinit rozdíl mezi myslí a tělem – mysl je jedna věc, tělo jiná. Jakmile uvidíte tělo a mysl jako naprosto a nepochybně odlišné jevy, znamená to, že praxe vhledu vás dovedla do bodu, kdy mysl s jistotou nahlédla pravou povahu těla.

Jasné a nepochybné vidění těla v souladu se skutečností, založené na klidu samádhi, vede k silnému pocitu odvrácení a ztráty zájmu (nibbidá). Toto odvrácení je přirozeným důsledkem bezvášnivosti a vystřízlivění, jež doprovázejí vidění věcí tak, jak skutečně jsou. Nejedná se o odvrácení pocházející z běžných světských emocí, jako je strach a odpor, či jiných neprospěšných vlastností, ať je to závist nebo nelibost. Jeho zdrojem není lpění a uchopování jako v případě oněch neblahých mentálních stavů. Tento druh odvrácení je duchovní povahy a má jiný vliv na mysl než běžné nálady nezájmu a otupělosti zakoušené obyčejnými nevědomými bytostmi (puthudždžana). Když jsou nevědomí lidé otráveni a znuděni, zapletou se obvykle do nálad nelibosti, nechutě a odporu. Prožitek vhledu je však odlišný.

Pocit ztráty zájmu o světské záležitosti, jenž se prohlubuje spolu s rostoucím vhledem, vede k odpoutání, odvrácení a odloučení jakožto přirozený důsledek zkoumání pravé povahy věcí. Ztrácí se lpění na pocitu já, které se snaží řídit a manipulovat věci tak, aby vždy vyhovovaly jeho tužbám. Necháte věci jít v souladu s jejich přirozeností, akceptujete je takové, jaké jsou. Vhled je natolik pronikavý, že už nezakoušíte žádný pocit já, které musí bojovat se svými žádostmi či snášet důsledky lpění a uchopování. Tři pouta – osobnostní názor, pochybnosti, ulpívání na pravidlech a praktikách –, jež obvykle zabarvují naše chápání světa, vás teď již nemohou oklamat či vás zavést do vážných omylů v praxi.

Toto je samotný počátek stezky, první jasný vhled do pravé povahy věcí, jenž musí být dále rozvíjen. Lze to popsat jako nazření čtyř ušlechtilých pravd (arija-sačča). Ušlechtilé pravdy mají být pochopeny pomocí vhledu. Každý mnich a mniška, kteří jim kdy porozuměli, tak učinili na základě tohoto vhledu. Znáte strast (dukkha), znáte vznik strasti (samudaja), znáte ustání strasti (niródha) a znáte stezku vedoucí k ustání strasti (magga). Poznání všech těchto ušlechtilých pravd se vynoří na tomtéž místě v mysli. Spojí se a sloučí jako články ušlechtilé osmičlené stezky, jež mají být podle Buddhy rozvinuty uvnitř této mysli. Když dojde k sjednocení článků stezky (magga-samangí) ve vašem nitru, odpadnou veškeré zbývající pochybnosti a nejistota týkající se praxe.

Je normální, že v průběhu praxe budete zakoušet rozličné mentální stavy. Nestále se objevují nutkání dělat to či ono, jít tam nebo onam, jakož i různé nálady duševního strádání, frustrace nebo vyhledávání smyslových požitků. Všechno toto jsou výsledky minulých činů (kamma-vipáka), které vyvstávají a bují v této mysli. Když víte, že to jsou pouze výsledky minulých činů, nevytváříte kolem toho nic nového, nic dalšího. Pozorujete a sledujete vznikání a zanikání podmíněných jevů. To, co ještě nevzniklo, zatím čeká na svůj vznik. Slovo „vznik“ zde označuje upádána neboli uchopování a ulpívání vaší mysli. V minulosti byla vaše mysl vystavena vlivu toužení a nečistot, což se nyní projevuje v podobě mentálních stavů a podmínek, které zakoušíme. Je-li však přítomen vhled a porozumění, mysl již nenásleduje ony staré návyky plynoucí z nečistot (kilésa). Dojde k odloučení mysli od těchto neblahých způsobů myšlení a reagování. Mysl se oddělí od nečistot.

Lze to přirovnat k nalití oleje a barvy do jedné nádoby. Každá tekutina ma jinou hustotu, a tak nezáleží na tom, zda je přechováváte v jedné nádobě nebo ve dvou, protože rozdíl v jejich hustotách brání jejich smíchání dohromady. Olej se nemísí s barvou a barva se nemísí s olejem. Zůstávají v různých částech nádoby. Nádobu lze přirovnat k světu a tyto dvě různé tekutiny, jež do ní byly nality a drží se uvnitř, jsou jako vy, když žijete ve světě s porozuměním, jež odděluje vaši mysl od nečistot. Můžete říci, že žijete ve světě a následejete jeho konvence, aniž byste na něm ulpívali. Musíte-li někam jít, tak řeknete, že jdete, nebo když přicházíte, tak řeknete, že přicházíte: ať děláte cokoli, používáte konvence a jazyk běžný ve světě, ale podobně jako ty dvě tekutiny v jedné nádobě – nemísí se spolu. Žijete sice ve světě, ale zároveň jste od něj odloučeni. Buddha sám o sobě nazřel pravdu a byl lókavidú, znalec světa.

Co jsou to smyslové základny (ájatana)? Jsou to oči, uši, nos, jazyk, tělo a mysl. Nadále existují a fungují stejně jako dříve. Uši slyší zvuky, nos cítí různé vůně a pachy, jazyk zakouší chutě, ať sladké, kyselé, trpké či slané, tělo pociťuje chlad a teplo, měkkost a tvrdost, mysl se stýká s mentálními předměty, jež vyvstávájí stejně jako dříve. Smyslové základny fungují tak, jak vždy fungovaly. Zakoušíte smyslové doteky, jako jste činili odedávna. Není tomu tak, že díky vhledu váš nos přestane cítit pachy a vůně, váš jazyk přestane zakošet chutě či vaše tělo již nic nepociťuje.

Vaše schopnost zakoušet svět prostřednictvím smyslů zůstává nezměněná, stejně jako před vyvstáním vhledu, avšak mysl teď nahlíží smyslové doteky prostě jako „nic víc než toto“. Mysl nelpí na navyklých představách, ani nevytváří nic dalšího z prožitku smyslových předmětů. Přestane uchopovat, a zároveň si je vědoma toho, že nechává věci být. Když získáte vhled do pravé povahy Dhammy, přirozeně to vede k neuchopování.

Když dosáhnete vhledu, přestanete lpět na věcech. Poznání vhledu nevede k ulpívání a uchopování, nezpůsobuje další strádání. Něco takového není možné. Když víte, že ulpívání je příčinou utrpení, necháte ho prostě zaniknout. Mysl, v níž se zrodil vhled, přestane uchopovat to, čeho se dříve držela.

Také by se to dalo popsat tak, že smyslové doteky již nevyvolávají navyklou mentální aktivitu: mysl už nic nepřidává, nic dalšího nevytváří kolem smyslových prožitků. Jakmile došlo ke smyslovému doteku, automaticky ho necháte být. Když se vám například něco líbí, pociťujete toto zalíbení v mysli, ale neuchopujete ho, nepoutáte se k němu. Pokud na něco reagujete s averzí, je v mysli přítomen pocit odporu a nic více – nevyvstává už žádné „já“, které se averze drží a dává jí důležitost. Jinými slovy, mysl ví, jak nechat věci být a nedržet se jich. Proč? Protože díky vhledu vidí jasně neblahé důsledky uchopování těchto mentálních stavů.

Když vidíte tvary, mysl se klidná; když slyšíte zvuky, nenarušují váš klid. Mysl se nestaví pro ani proti zakoušeným jevům. Myšlenky, které vyvstávají, rovněž nezpůsobují žádný neklid. Jste schopni nechávat věci jít. Když třeba něco vnímáte jako přitažlivé, nedržíte se tohoto vjemu, ani mu nedáváte žádný zvláštní význam – je to prostě mentální stav, který lze s odstupem pozorovat. Podle Buddhova učení jde o zakoušení věcí jako „nic víc než toto“. Smyslové základny nadále fungují a zakoušejí smyslové předměty, aniž by to v mysli vyvolávalo aktivitu uchopování či pohybu sem a tam. Nevyvstává už žádný pocit „já“, které se chce pohybovat z jednoho místa na druhé. Smyslové doteky vznikají mezi šesti smyslovými základnami jako dříve, ale mysl se nepřiklání na žádnou stranu – ani k zalíbení, ani k odporu. Vědomě necháváte věci jít. Tak funguje proces vhledu. Každý aspekt mysli a vašeho prožívání se přirozeně stane součástí praxe.

Mysl se takto změní v důsledku praxe. Bude jasně zřejmé, že došlo ke změně v porovnání s dřívějším stavem. Mysl se chová jinak, než jak tomu bylo dříve. Už nevzniká žádný pocit jáství. Kupříkladu když náhle zemře vaše matka, otec nebo někdo blízký, pokud vaše mysl zůstane zakotvena v praxi utišení a vhledu, pokud budete moudře rozjímat o tom, co se přihodilo, tak pro sebe nebudete vytvářet žádné další utrpení. Místo paniky či šoku bude přítomen jen pocit smutku a ztráty vášně díky moudrému uvažování (jónisó manasikára). Jste si vědomi toho, co se stalo, a pak to odložíte. Zanecháte lpění, protože už znáte příčiny utrpení. Jakmile pociťujete nějaké strádání, okamžitě si položíte otázku: odkud pochází? Strast a utrpení pramení v ulpívání, které je proto třeba opustit. K tomu slouží vhled, neboli moudrost. Není možné je opustit ve stavu zaslepenosti.

Tento druh zkoumání Dhammy a rozvíjení vhledu vede k hlubokému vnitřnímu klidu. Takovýto pronikavý vhled zůstává stále jasný, ať sedíte v meditaci se zavřenýma očima či se věnujete nějaké jiné činnosti. Bdělost je teď natolik silná, že se stane trvalou charakteristikou mysli. Takové jsou výsledky cvičení a kultivace naší mysli. Nebudete mít už žádné pochybnosti ohledně budoucnosti, minulosti či přítomného okamžiku. Jste si stále vědomi reality času – minulosti, přítomnosti, budoucnosti –, ale už se o ně nemusíte starat. Proč nemáte žádné starosti? Přítomnost je výsledkem příčin ležících v minulosti. Znáte-li přítomnost, budete znát i minulost. To, že jste snědli oběd, je příčinou toho, že se nyní cítíte silní, což vám umožní vykonávat aktivity v budoucnosti. Minulost, přítomnost a budoucnost se takto sjednotí. Buddha to nazýval „ékó dhammó“ – jednota Dhammy. Není to mnoho věcí, je to pouze toto.

Je nutné vynaložit velké úsilí v zápase s reakcemi, které jsou v naší mysli vyvolány rozličnými smyslovými předměty a mentálními jevy. Když cokoliv naruší klid naší mysli, je třeba zkoumat, co je toho příčinou. Zaměřením pozornosti na samotnou mysl získáte vhled po povahy očí, uší, nosu, jazyka, těla, mysli a jejich předmětů. Musíte zkoumat, co se odehrává v samotném jádru mysli. Čím více proniknete do nitra mysli, tím jasnější a hlubší bude váš vhled. Na toto často kladu důraz, protože je to důležitý princip naší praxe. Je třeba zkoumat a nahlížet mysl s pevnou a neochvějnou pozorností. Smyslové doteky, které zakoušíte, se nestávají potravou mentálního bujení. Nezaplétáte se do zmateného myšlení, protože používáte vhled (vipassaná) a moudrost (paňňá) ke zkoumání veškerých jevů. Meditace vipassaná rozvíjí skutečnou moudrost. Cvičení mysli pomocí meditace samatha – například opakováním slova buddhó, dhammó či sanghó, anebo sledováním dechu – vede k vnitřnímu utišení a usebrání ve stavu samádhi. Při meditaci samatha zaměříte svou pozornost na jediný předmět a nevěnujete pozornost ničemu jinému.

Při meditaci vipassaná používáte moudrou úvahu „nevěř tomu“, když přicházíte do kontaktu se smyslovými předměty. Nedovolíte žádnému předmětu, aby vás zmátl. Jste si vědomi každého předmětu, který se objeví v mysli prostřednictvím šesti smyslových bran, a opakujete si přitom tuto úvahu „nevěř tomu“ jako své meditační téma. Každý předmět se tak okamžitě stane zdrojem vhledu. Používáte mysl upevněnou v samádhi ke zkoumání nestálé povahy všech jevů. Při každém smyslovém doteku rozjímáte „není to jisté“ anebo „není to trvalé“. Jste-li v zajetí nevědomosti a věříte-li všem jevům, které zakoušíte, budete vystaveni utrpení, protože všechny tyto jevy jsou ne-já (anattá). Ulpíváte-li na čemkoli, co je ne-já, v domnění, že je to vaše já, okamžitě se to stane zdrojem strasti a utrpení. Je to výsledek uchopování zmatených představ.

Často a opakovaně zkoumejte pravdu, dokud jasně nenahlédnete, že všechny smyslové jevy jsou prosté já (anattá), ani nenáleží žádnému skutečnému já. Proč je tedy zaslepeně uchopujete v domnění jáství? Zde je třeba vynaložit úsilí a uvažovat o tom, jak tomu doopravdy je. Všechny smyslové předměty jsou nestálé, tak proč je vnímáte jako trvalé? Nevidíte, jak vás klamou? Tělo je svou povahou odpudivé, tak proč lpíte na představě, že je to něco přitažlivého? Tyto aspekty reality – odpudivost těla a nestálost všech jevů, jež jsou prosté já – se díky rozjímání stanou zřejmými, až nakonec uvidíme, že to, co označujeme jako „svět“, je ve skutečnosti jen snůška těchto klamných dojmů.

Když takto rozvíjíte vhled do tří charakteristik a nahlížíte pravou povahu jevů, není třeba dělat nic zvláštního. Není nutné zacházet do extrémů. Nepřidělávejte si zbytečně potíže. Zaměřte přímo svou pozornost, jako kdybyste seděli v místnosti a přijímali hosty přicházející zvenčí. Ve vaší místnosti je jen jedna židle, a tak si hosté vstupující dovnitř nemají kam sednout, protože vy už sedíte na té židli. Jestliže nějaký host vstoupí do místnosti, okamžitě poznáte, co je zač. I když přijdou dva, tři nebo více hostů najednou, okamžitě je rozpoznáte, protože si nemají kam sednout. Vy jste už zabrali tu jedinou židli, a tak každý návštěvník je vám jasně patrný a nezdrží se příliš dlouho.

Můžete snadno sledovat všechny návštěvníky, jelikož se nemají kam posadit. Zaměřte svou pozornost na zkoumání tří charakteristik nestálosti, strastiplnosti a ne-já. Nahlížejte plynule tyto znaky všech jevů a nenechte se ničím rozptýlit. Váš vhled a vaše porozumění budou čím dál tím hlubší a jasnější. Takovýto pronikavý vhled vede k vnitřnímu klidu, jenž je mnohem trvalejší než ten plynoucí z pouhé meditace utišení (samatha). Pronikavost tohoto vhledu do skutečné povahy věcí má za následek dokonalé očištění mysli za použití moudrosti.

Díky opakovanému zkoumání a rozjímání tímto způsobem se váš názor změní a to, co jste kdysi vnímali jako přitažlivé, se začne jevit jako nepřitažlivé v souladu se svou skutečnou povahou. Zkoumáním jevů zjistíte, zda jsou opravdu trvalé anebo pomíjivé. Nejprve si jen opakujete „všechny podmínky jsou nestálé“, ale po nějaké době skutečně nahlédnete pravdu na základě hlubokého rozjímání. Pravda na vás čeká tam, kde zkoumáte jevy – to je ta židle, na níž stále sedíte a přijímáte hosty. Nikde jinde není možné rozvíjet vhled, musíte zůstat sedět na tomhle jediném místě, na jediné židli v místnosti. Když návštěvníci vstupují do přijímací místnosti, je snadné pozorovat jejich chování a rysy, protože se nemají kam posadit. Jinými slovy, dospějete k jasnému a zřetelnému porozumění nestálé, strastiplné a neosobní povaze všech těchto jevů. Tento vhled bude tak pevně zakotven ve vaší mysli, že ukončí veškeré pochybnosti o pravé povaze věcí. Máte nyní jistotu o tom, že smyslovou zkušenost nelze vnímat žádným jiným způsobem. Takové je poznání Dhammy na té nejhlubší úrovni. Vaše meditace nakonec spočívá pouze v udržování tohoto vědění a zároveň nechávání být všech předmětů, které zakoušíte skrze své smysly. To stačí a není zapotřebí to dále komplikovat.

Je důležité plynule rozvíjet vhled zkoumáním tří charakteristik. Cokoliv se tak může stát zdrojem vhledu, a toto porozumění ukončí veškeré ulpívání. To je výsledek meditace vipassaná. Ale nemyslete si, že všechno, co děláte, je založeno na vhledu. Občas stále ještě následujete své toužení. Jestliže se v praxi řídíte toužením, budete vkládat úsilí do meditace pouze tehdy, když se cítíte plní energie a entusiasmu, zatímco jindy podlehnete lenosti a nebudete meditovat vůbec. To se nazývá „praxe založená na mentálních nečistotách“. Znamená to, že nemáte svou mysl pod kontrolou a necháváte se vést toužením (tanhá).

Je-li vaše mysl v souladu s Dhammou, není už třeba hovořit o někom, kdo je pilný, či o někom, kdo je líný. Záleží jen na tom, jaké vlastnosti byly mysli vštípeny. Praxe vhledu se odvíjí automaticky, má teď svou vlastní energii, která ji udržuje v chodu. Jakmile je mysl obdařena těmito vlastnostmi, znamená to, že už nemusíte vynakládat v praxi velké úsilí. Dalo by se říci, že jste skončili všechnu svou práci a to jediné, co zbývá, je nechat věci jít pozorovat stav mysli. Už nemusíte být ten, který pořád něco dělá. Nadále je přítomna mentální aktivita, stále zakoušíte příjemné a nepříjemné smyslové doteky podle své kammy, ale už kolem toho nic dalšího nevytváříte a zanecháváte lpění na pocitu jáství.

Nyní již nevytváříte žádné „já“ a proto nevzniká žádné utrpení. Všechny smyslové předměty a mentální stavy, které zakoušíte, jsou naprosto rovnocenné. Jakýkoliv mentální či tělesný jev, který podrobíte zkoumání, se bude jevit podobný ostatním jevům, jelikož má stejné vlastnosti. Všechny jevy se tak sjednotí. Vaše moudrost musí dosáhnout takovéto hloubky, aby ukončila veškerou nejistotu a pochybnosti.

Na počátku praxe je mysl plná nejistoty. Přemýšlíte a spekulujete téměř o všem. Důvodem toho je vaše nedočkavost. Chcete mít na všechno rychlou odpověď. Chcete mít okamžitě vhled, aniž byste se museli příliš namáhat. Vaše touha po vědění je silnější než samotný vhled, o který usilujete. Proto se praxe musí odvíjet postupně, krok za krokem. Především je zapotřebí vytrvalost, a také podpůrný faktor vašich dobrých činů a rozvinutých dokonalostí (páramí) v minulosti.

Neochabujte ve svém úsilí cvičit a kultivovat mysl. Nemá smysl chtít dosáhnout rychlých výsledků, to povede pouze k zklamání a frustraci, pokud se váš vhled bude rozvíjet pomalu. Přemýšlení tímto způsobem vám nijak nepomůže. Je reálné očekávat náhlý průlom, díky němuž se vám otevře trvalý stav bez pocitů slasti nebo strasti? Nezáleží na tom, co se v mysli vynoří. Někdy vás přemůžou pocity slasti nebo strasti vyvolané dotekem mysli s různými smyslovými předměty. V tom momentu nemáte žádné ponětí o tom, jakého stupně dosáhla vaše praxe. Tyto emoce však zanedlouho zase ochabnou. Může to být pro vás dokonce užitečné, neboť vás to pobízí ke zkoumání své mysli. Obeznámíte se s reakcemi, které tyto myšlenky a představy vyvolávají. Někdy mysl přivedou do stavu neklidu a rozrušenosti, jindy se jí skoro vůbec nedotknou.

Hovoříme-li o skutečné praxi, není nutné vyhledávat nahromaděné vědomosti z vnějších zdrojů, protože nejdůležitější je vaše vlastní poznání. Naslouchání různým učitelům je nepostradatelnou přípravou k praxi a užitečnou oporou v procesu učení se z vlastní zkušenosti. Je zapotřebí rozjímat o nauce, kterou jste slyšeli, z hlediska vaší vlastní praxe, dokud nezískáte osobní poznání. Pokud již máte nahromaděné dokonalosti a rozvinuté ctnosti z minulosti, vaše praxe bude o to snazší a přímější. Obdržíte-li rady od druhých, může vám to ušetřit čas, jelikož se vyvarujete chyb a přistoupíte rovnou k jádru praxe. Praktikujete-li sami bez jakéhokoli vedení, většinou ztratíte čas v různých odbočkách a oklikách. Tak tomu vskutku je.



Zpět domů