Letos, 29. března 1996, uplyne již 52 let od smrti Dr. Leopolda Procházky, předního českého buddhisty a autora několika zasvěcených knih o Buddhově učení. Narodil se r. 1879 v Praze a po studiích působil jako technický inženýr ve státních službách. Žil v Plzni, kde již od dvacátých let pořádal veřejné přednášky o „probuzenském“ učení, jak mu sám rozuměl a uplatňoval ho ve svém životě. Knihy, které „částečně prožil, zčásti přeložil, sestavil, náplní opatřil a napsal“, prodával hluboko pod cenou, aby tak napomohl šíření „spásné nauky“. Tyto texty byly po dlouhou dobu – více než polovinu století – jediným výkladem Buddhova učení, který českému čtenáři podával někdo, kdo sám žil podle jeho ideálů. Dodnes z nich dýchá přátelský pocit a ochota sdílet to, co sám autor rozpoznal jako nanejvýš cenné. Na začátku druhé světové války, krátce po okupaci německými vojsky, byl však Leopold Procházka v Plzni zatčen pro poslouchání anglického rozhlasu a odsouzen k pěti letům káznice. Z vězení byl propuštěn až roku 1944 poté, co u něj propukla smrtelná choroba, a po čtrnácti dnech strádání, byť vnitřně zcela vyrovnán, zemřel po operaci v Praze. Bylo mu tak znemožněno uskutečnit svůj životní cíl, totiž stát se buddhistickým mnichem na Cejlonu, či alespoň vybudovat první buddhistické centrum v Československu. Své knihy Leopold Procházka doplňoval krátkými smyšlenými příběhy, z nichž jeden zde pro ilustraci uvádíme, neboť dodnes neztratil nic na své působivosti. Stojí za povšimnutí, že je vlastně jakousi autorovou sebereflexí.

                 Jakub Bartovský





Leopold Procházka

TŘI PŘÁTELÉ


Byli jednou tři přátelé, první, druhý a třetí. Prvý byl člověkem širokého srdce, láska k bližnímu a pomoc strádajícím vyplňovaly jeho život.

Druhý byl mužem vědy; probádal vše, co zdálo se mu bádání hodným, mluvil mnoha jazyky a ovládal skoro všechny vědy.

Třetí byl přemýšlivé přirozenosti; zastával malý úřad správně a svědomitě a netoužil výše. Ani se neučil, ani nečetl příliš mnoho, o všem však velmi přemýšlel. Pokud mohl, dal každému na požádání, sám však nešel k nikomu, aby pomohl.

Prvý pravil: „Jest příliš mnoho strasti a bídy na světě, třeba je mírniti soucitem a láskou.“ –

Druhý pravil: „Chceme vyšetřiti příčiny těchto strastí a běd, podchytiti je u kořene, aby svět mohl býti lépe zařízen!“ –

Třetí myslel: „Jest zajisté nejlépe, začnu-li sám u sebe; podaří-li se mi strasti uniknouti, jest dána i možnost pro všechny ostatní.“ –

Jednoho dne seznámili se tito tři přátelé s učením Buddhy.

I pravil prvý: „Buddha má pravdu, třeba dávati, nepřetržitě dávati, aby bylo pomoženo; chléb, práci a Buddhovo učení.“ – A provanut duchem soucitu a oběti, vrhl se do práce pro blaho lidstva, mluvil, psal, trpěl, zápolil, aby jiným bylo pomoženo.

Druhý pravil: „Učení Mistra jest hluboké jako moře. Chci je proniknouti, chci mu úplně porozuměti!“ – Vstoupil na loď, přeplavil se do Asie, učil se zde starým jazykům, překládal a psal, načež vbrzku stalo se jeho jméno známým jako jméno velikého učence.

Třetí přemýšlel a pravil jednou k prvému příteli: „Buddha založil bratrstvo; pouze v řádu mnišském možno nalézti vykoupení.“ –

Na to první přítel odpověděl: „Smýšlení činí mnicha, nikoliv žluté roucho. Odpoutal jsem se od lásky k majetku, dávám získané chudým, zachraňuji zoufalé, bojuji za právo ubohých, opuštěných a zvěře.“ –

Třetí si při tom pomyslil: „A kde zůstává při tom vlastní spása?“ –

I psal třetí druhému: „Buddha založil bratrstvo; pouze v řádu mnišském možno nalézti vykoupení.“ –

Týž mu odpověděl: „Tak jest příteli, i já nalezl jsem útočiště v řádu; neobtížen starostmi dne žiji v řádu a učím se vědě Mistrově.“ – A vskutku psaly noviny o tom, že velký učenec stal se členem Buddhova bratrstva a sláva jeho jména šla světem.

Třetí mezitím seděl u svého psacího stolku, úřadoval a přemýšlel: „Máme se odpoutati od všeho, především od sebe samých. Jeden z mých přátel lpí na svém konání; jeho strast by byla třikrát takovou, kdyby nemohl býti více činným; on však při tom zapomene na své vlastní vykoupení. Druhý z mých přátel lpí na svém vědění a strast jeho by byla dvojnásobnou, kdyby nemohl studovati. On zapomene pro studium na své vlastní vykoupení. Oči světa spočívají na obou a oba brzy naleznou záliby na světském úspěchu. Pak budou ovšem ošizeni o své vykoupení.“ –

A vskutku nalezl první přítel ženu, která konání jeho obdivovala a jej pro činy jeho zbožňovala. Stala se jeho chotí a brzy visela rodina na jeho práci. Země se ho uchopila a držela ho pevně. Z práce dobročinné stala se starost o výživu rodiny a k myšlení na vlastní spásu nedostávalo se času. Dřívější přesvědčení stalo se touhou, pro niž však nebylo splnění více.

Druhý přítel stal se professorem na vysokém učení. Odložil žlutý oděv mnicha a utěšoval se: „Smýšlení dělá mnicha, ve svém povolání budeš moci sta žáků přivésti k učení Buddhovu.“ – Zůstal věren příkazům řádovým i nadále, žáci seděli v nadšení u jeho nohou a přátelé usnadňovali jeho práci. On bádal, učil se a učil jiné. Jeho čas byl vyplněn, pro vlastní zření pravdy nezbylo mu prázdné chvíle. A nenaleznul proto vykoupení.

Třetí přemýšlel: „Zapletli se oba v sítě světa a zůstávají dále v něm, jeden svojí láskou, druhý svým věděním. Oba přišli na nesprávnou cestu. Třeba na sebe mysleti, nikoliv na jiné, třeba vlastní vykoupení míti na zřeteli.“ –

I přišel jednoho dne do úřadu a pravil představenému: „Nepřijdu více, nalezl jsem lepšího místa.“ –

Sdělení to nebylo nikomu nápadným, a poněvadž zde neměl přítele, nikdo ho nezdržoval. Zašel k prvému příteli a pravil mu: „Odcházím, žij blaze!“ – Týž počítal právě, kolik musí v příštím roce vydělati pro svou rodinu, byl roztržit a pravil: „Na shledanou!“ – Třetí se usmál a zašel k druhému příteli: „Odcházím, žij blaze!“ – Týž psal právě učenou polemiku o významu nibbanam proti mínění professora Takatak, byl roztržit a pravil: „Na shledanou!“ – Třetí se usmál, byl však nyní zcela odpoután.

Vstoupil na loď a odplul v daleký Východ. V Rangoonu přistál k zemi, jak hlásily lodní papíry. Od té doby nikdo o něm ničeho neuslyšel. Však se také nikdo více po něm neptal.



(Buddhismus světovým názorem, morálkou a náboženstvím, Praha 1928, str. 147-8.)






Zpět domů