Žádné Já či ne-Já?

Thánissaró Bhikkhu



Z angličtiny přeložil Jakub Bartovský.



Jednou z prvních překážek, na kterou narazí západní zájemci o buddhismus, je učení o anattá (sanskrt: anátman), často překládané jako „žádné Já“. Toto učení bývá překážkou hlavně ze dvou důvodů. Za prvé, myšlenka o neexistenci Já nezapadá do kontextu jiných buddhistických nauk, jako je nauka o karmě a znovuzrození: Není-li tu žádné Já, co potom zakouší následky karmy a je znovuzrozováno? Za druhé, nezapadá do našeho vlastního židovsko-křesťanského kontextu, jehož základním předpokladem je existence věčné duše či Já: Není-li tu žádné Já, co je potom smyslem duchovního života? Mnoho knih se snaží na tyto otázky odpovědět, ale podíváte-li se na pálijský kánon – nejstarší dochovaný záznam Buddhova učení –, zjistíte, že se jimi vůbec nezabývá. Na jediném místě, kde je Buddha přímo dotazován na existenci či neexistenci Já, odmítá na tuto otázku odpovědět. Když ho později žádají o vysvětlení, tak říká, že být přesvědčen o existenci či neexistenci Já znamená upadat do extrémních forem nesprávného názoru, jež znemožňují praxi na buddhistické stezce. Otázka by proto měla být ponechána stranou. Abychom pochopili, co jeho mlčení k této otázce říká o významu anattá, musíme se nejprve podívat na jeho učení o tom, jak by měly být kladeny a zodpovídány otázky, a jak by měly být intepretovány jeho odpovědi.

Buddha rozdělil všechny otázky do čtyř skupin: ty, které vyžadují kategorickou odpověď (ano či ne); ty, které vyžadují analytickou odpověď, která blíže vyjasní a upřesní původní otázku; ty, které vyžadují protiotázku, jež vrátí míč zpět na tazatelovo hřiště; a ty, které musejí být odloženy stranou. Tato poslední skupina zahrnuje takové otázky, jež nevedou k ukončení utrpení a strasti. První povinností učitele, když dostane nějakou otázku, je zjistit, do které skupiny náleží, a pak na ni odpovědět vhodným způsobem. Například neodpovídá „ano“ či „ne“ na otázku, která by měla být ponechána stranou. Jste-li tím, kdo klade otázku, a dostanete na ni určitou odpověď, měli byste nejdříve zjistit, nakolik by tato odpověď měla být interpretována. Buddha řekl, že dva typy lidí nesprávně vykládají jeho učení: ti, kteří činí vývody z výroků, z nichž by nemělo být nic dalšího vyvozováno; a ti, kteří nečiní vývody tam, kde by byly na místě.

Toto jsou tedy základní pravidla pro interpretaci Buddhova učení. Když se však podíváme, jakým způsobem většina autorů zachází s naukou o anattá, zjistíme, že tato pravidla naprosto ignorují. Někteří autoři se snaží svou interpretaci upravit v tom smyslu, že Buddha prý pouze popíral existenci věčného či individuálního Já. Tím však dávají analytickou odpověď na otázku, kterou Buddha ponechával stranou. Jiní se snaží činit vývody z oněch několika výroků v rozpravě, z nichž by mělo vyplývat, že žádné Já neexistuje; avšak bylo by vhodnější mít za to, že pokud tlačíme tyto výroky k tomu, aby odpověděly na otázku, jež by měla být odložena stranou, činíme vývody na místě, které k tomu není vhodné.

Buddha, místo aby odpověděl „ne“ na otázku o existenci Já – všeobsáhlého či individuálního, věčného či nikoliv –, usoudil, že tato otázka je už od začátku zavádějící. Proč? Protože jakkoliv vymezíte hranici mezi „Já“ a tím „cizím“, samotná myšlenka Já vždy zahrnuje jistou míru sebeidentifikace a lpění, a tudíž i utrpení a strasti. To platí pro všeobsáhlé Já, jež neuznává nic „cizí“, stejně jako pro individuální Já; neboť ztotožňuje-li se člověk s celou přírodou, dotýká se ho bolestně každý poražený strom. Platí to i pro naprosto „cizí“ vesmír, v němž se pocit marnosti a odcizení stává tak oslabujícím, že to činí hledání štěstí – vlastního či druhých – zcela nemožným. Z těchto důvodů Buddha nedoporučoval věnovat pozornost otázkám jako „Existuji?“ či „Neexistuji?“, neboť ať už si je zodpovíte jakkoliv, povedou pouze k utrpení a strasti.

Abychom se vyhnuli utrpení plynoucímu z otázek „Já“ a „cizí“, Buddha navrhuje lepší způsob rozčlenění naší zkušenosti: čtyři ušlechtilé pravdy týkající se strasti, její příčiny, jejího ustání a cesty vedoucí k jejímu ustání. Než abychom tyto pravdy nahlíželi jako vztahující se k sobě či jiným, měli bychom je podle Buddhy prostě uvidět tak, jak jsou samy o sobě, jak jsou přímo zakoušeny, a pak vykonat úkol u každé z nich. Strast by měla být plně pochopena, její příčina opuštěna, její ustání uskutečněno a cesta vedoucí k jejímu ustání rozvinuta. Tyto úkoly tvoří kontext, v němž lze nejlépe pochopit učení o anattá. Pokud rozvíjíte stezku ctnosti, soustředění a porozumění až ke stavu klidné vyrovnanosti, a pak používáte tento klidný stav k tomu, abyste nahlíželi zkušenost v perspektivě čtyř ušlechtilých pravd, otázky, jež se vynořují v mysli, nejsou „Existuje Já? Co je mé Já?“, nýbrž „Způsobilo lpění na tomto konkrétním jevu utrpení a strast? Jsem to skutečně já, patří mi to, je to mé Já? A je-li to strastné – ne však já či moje –, proč se toho dále držet?“ Tyto poslední otázky si zasluhují přímé odpovědi, jelikož vám pomohou porozumět strasti a postupně odbourávat lpění a připoutanost – zbývající pocit sebeidentifikace –, jež je vyvolávají, dokud nakonec nezmizí veškeré stopy sebeidentifikace a vše, co zbyde, je neomezená svoboda.

V tomto smyslu učení o anattá není žádnou naukou o neexistenci Já, nýbrž strategií ne-Já pro zbavení se utrpení díky opuštění jeho příčiny, vedoucí k nejvyšší, bezsmrtné blaženosti. Tam ustávají všechny otázky Já, absence Já i ne-Já. Když je tu takováto dokonalá svoboda, kdo by se staral o subjekt této zkušenosti, či zda to je nebo není Já?






Zpět domů