Nechat věci jít

Adžán Sumédhó


Přeložil Jakub Bartovský, 1993

(kapitola z knihy Cittaviveka)




Mluvili jsme o první ušlechtilé pravdě – utrpení –, které se stává jasně zřejmým, když zde sedíte a pozorujete své vlastní tělo a mysl. Pouze si buďte vědomi toho, co se právě děje: když se objevují dobré myšlenky nebo příjemné tělesné pocity, je zde štěstí, a když cítíme bolest nebo je naše myšlení negativní, je tu zoufalství. Tak můžeme vidět, že se neustále snažíme dosáhnout nebo zachovat nebo se zbavit určitých podmínek. Druhá ušlechtilá pravda směřuje k uvědomění si vznikání tří různých druhů toužení, které jsou nám vlastní – touhy po smyslné rozkoši, po stávání se něčím a po zbavení se něčeho –, a jak tyto touhy vznikají v závislosti na podmínkách. Vhled do třetí ušlechtilé pravdy nám umožňuje vidět ustání toho, co vzniká. Uvědomíme si toto ustání, toto zanechání, a tak rozvineme čtvrtou ušlechtilou pravdu či osmičlennou stezku – správné porozumění, správný záměr, správnou řeč, správné jednání, správné živobytí, správné úsilí, správnou bdělost a správné soustředění –, jinými slovy, stezku plné uvědomělosti.

Abychom byli bdělí, musíme užívat správných metod, neboť nám to na začátku vůbec není jasné. Máme tendenci nějak vytvořit bdělost a stát se pozornými s představou, že bdělá pozornost je něco, čeho máme dosáhnout nebo se snažit rozvinout, ale právě toto záměrně orientované, pojmové myšlení... nás činí nepozornými! Snažíme se stát se bdělými, místo abychom si prostě uvědomovali stav své mysli, jak se stále snaží něčeho dosáhnout, následujíc tři druhy toužení, jež nám způsobují utrpení.

Cvičení „nechávání jít“ je velmi účinné pro mysli posedlé donucovacím myšlením: zjednodušíte svou meditaci na pouhá dvě slova – „nechat jít“ –, místo abyste se snažili rozvinout tuto techniku, a pak zase rozvinout tamtu, a dosáhnout tohoto a vstoupit v tamto, a porozumět tomuto, a číst sutty, a studovat abhidhammu... a pak se naučit páli a sanskrt... pak madhjamiku a pradžňá-páramitu... stát se mnichem hínajány, mahájány, vadžrajány... psát knihy a stát se věhlasnou autoritou ve světě buddhismu. Místo snahy stát se světovým expertem na buddhismus a být zván na velké mezinárodní buddhistické konference prostě jen „nechte to být, nechte věci jít“. Já jsem asi dva roky nedělal nic jiného než toto – vždycky, když jsem se snažil přijít na kloub nějaké věci, řekl jsem si „nech to jít, nech to být“, dokud ona touha nezmizela. Takže vám dávám jednoduchou radu, jak se vyvarovat ohromného množství utrpení. Nic není více strastiplné, než se muset účastnit mezinárodních buddhistických konferencí! Někteří z vás mohou toužit po tom, stát se Buddhou tohoto věku, Maitréjou, šířícím lásku do celého světa – ale já místo toho navrhuji stát se pouhým pozemským červem, který zná jen tři slova – „nech to jít, nech to být“. Jak vidíte, náš je ten menší vůz, hínajána, a tak máme jen takováto jednoduchá, prachobyčejná cvičení!

Při meditování je důležité být vytrvalý ve svém cvičení, být odhodlaný dosáhnout osvícení. Nemá to být domýšlivost a pošetilost, ale odhodlanost i v těžkých chvílích. Upomínejte se na Buddhu, Dhammu a Sanghu a zůstaňte s nimi; nechte jít zoufalství, nechte jít trápení, nechte jít bolest, nejistotu a vše, co vzniká a odchází, na čem navykle lpíme a s čím se ztotožňujeme. Nechte toto „nechávání jít“ znít jako stálý refrén ve své mysli, aby vždy spustil sám od sebe, kdekoli se zrovna nacházíte.

Tímto musíme v první řadě naplnit svou mysl, neboť naše mysli jsou obsazené všemi možnými zbytečnostmi – starostmi o toto a tamto, obavami, zlostí, pomstychtivostí, závistí, strachem, tupostí a hloupostí rozmanitých podob. Máme mysli posedlé věcmi, které nám způsobují strast a přivádějí nás v životě do těžkostí. Naše společnost nás naučila, jak naplnit svou mysl, naplnit ji idejemi, předsudky, lítostí a očekáváním – toto je společnost na plnění prázdných nádob. Když se podíváte na knihkupectví tady v Oxfordu plná informací, které byste mohli chtít znát, vydaných v krásných vazbách s obrázky a ilustracemi... Nebo si můžeme naplnit mysl díváním se na televizi, chozením do kina, čtením novin... To je dobrý způsob, jak naplnit svou mysl až ke stropu – ale podívejte se, co se píše v novinách! Působí se na nízké lidské instinkty a pudy – samé násilí, války, korupce a zvrhlosti... a klepy. To všechno má vliv a účinek na mysl. Pokud jsou naše mysli posedlé fakty, symboly a konvencemi a my do nich chceme dostat ještě něco víc, musíme se z toho zbláznit. Můžeme se sebrat a jít se opít – je to způsob nechávání jít! Na co myslíte, že jsou hospody? Tam se můžeme odvážit říct věci, které chceme říct, ale nemáme na to nervy, když jsme střízliví. Můžeme být nerozumní, pošetilí, smát se a třeba rozhlašovat: „Protože jsem byl opilý, byl jsem pod vlivem alkoholu.“

Když nerozumíme povaze věcí, jsme velmi ovlivnitelní. V naší společnosti vidíte, jak sugesce působí na teenagery. Teď je to punk-rocková generace – každý z této generace o sobě uvažuje a jedná jako punk. Všechny módní vlny jsou sugesce – pro ženy nejste krásný, dokud nejste oblečen určitým způsobem. Filmy nám sugerují všelijaké druhy smyslových požitků, a my si říkáme: Měli bychom snad zkusit tamto, možná, že nám něco uniká, když to neděláme... Je to teď tak zlé, že nikdo už ani neví, co je krásné a co ošklivé. Někdo řekne, že rámus je harmonie, a když si stále nejste jistí a jste ovlivněni sugescí, uvěříte tomu. A i když neuvěříte napoprvé, začne to pracovat ve vaší mysli, takže uvažujete: „Možná, že je to tak, možná je nemorálnost morální a morálnost je nemorální.“

Cítíme se povinni znát všechny možné věci – rozumět jim a snažit se o nich přesvědčit druhé. Posloucháte moje řeči, čtete knihy, a chcete povědět ostatním o buddhismu – můžete se dokonce cítit trochu evangelicky po návratu z meditačního sezení –, ale stále nechávejte jít i tuto touhu sdělit něco ostatním. Když cítíme nadšení a zanícení, začínáme se vnucovat jiným lidem; ale v meditaci necháváme jít i touhu ovlivnit ostatní, dokud se k tomu nenaskytne vhodná příležitost – pak se tak stane přirozeně a ne následkem agresivní ctižádosti. Tak děláte věci, které je zrovna třeba dělat, a necháváte jít: když vám lidé říkají, že byste si měli přečíst tuto a tamtu knihu, zúčastnit se tohoto a tamtoho kursu... studovat páli, abhidhammu... jít do historie buddhismu, buddhistické logiky... a stále dál a dál... „nechte to jít, nechte to být“. Jestliže plníte svou mysl stále více pojmy a názory, pouze tím zvětšujete svou nejistotu a pochybnosti. Jen když se začnete učit, jak vyprázdnit svou mysl, tak ji potom můžete naplnit skutečně hodnotnými věcmi – a to vyžaduje velmi mnoho moudrosti.

Zde, při tomto meditačním sezení, se vám snažím sdělit některé důležité věci. „Nechávání jít“ je jednou z nich – když toto opakujete znovu a znovu, kdykoli se objeví nějaká myšlenka, jste si vědomi jejího vzniku. Nechávejte jít vše, co se pohybuje, a když to nejde, tak nevyvíjejte žádný nátlak. Cvičení „nechávání jít“ je způsob očisťování mysli od její posedlosti a negativity – užívejte ho jemně a něžně, ale s odhodlaností. Meditace je dovedné nechávání jít, dobře uvážené vyprazdňování mysli, abychom mohli uvidět její čistotu; její čištění, abychom do ní mohli vložit ty správné věci. Když dbáte na svou mysl, tak si dáte větší pozor na to, co do ní ukládáte – jako když máte pěkný nový dům, tak nejdete ven, neseberete všechnu špínu z ulice a nenanesete si ji dovnitř; domů si přinášíte jen věci, které váš dům mohou zkrášlit a učinit z něj osvěžující a potěšující místo.

Když se chcete s něčím ztotožňovat, tak se neztotožňujte s podmínkami, které jsou podrobeny umírání. Uvědomte si, co to znamená s něčím se ztotožňovat – prozkoumejte svou vlastní mysl, abyste jasně viděli pravou povahu myšlenek, paměti, smyslového vědomí a pocitů jako nestálých podmínek. Přiveďte svou pozornost k pomalejším věcem, k pomíjivosti tělesných vjemů; prozkoumejte bolest a uvidíte ji jako pohyblivou energii, jako měnící se podmínku. Když pociťujete bolest, zdá se vám být trvalá, ale to je pouze iluze emocí – nechte to vše jít. A i když máte vhled, i když všemu plně rozumíte – nechte jít i toto porozumění.

Když je mysl prázdná, zeptejte se: „Kdo je to, co nechává jít?“ Položte si tu otázku, snažte se přijít na to, kdo je to či co je to, co nechává jít. Vyzdvihněte ten nevědomý stav se slovem „Kdo?“ – „Kdo jsem já? Kdo nechává jít?“ Objeví se stav nejistoty; vyzdvihněte ho, dovolte mu zde být... a je tu prázdnota, nejasnost, když mysl není schopna na nic přijít.

Takže já stále zdůrazňuji toto správné porozumění, správný postoj, správný záměr; směrem k zjednodušení vašeho života, abyste se nezabývali zbytečnostmi a složitostmi, abyste nežili nepozorně a nedbale, nevykořisťovali druhé a měli ohled vůči sobě a lidem kolem vás. Ustanovte etická pravidla jako svůj standard společně s principem nekkhamma – zdržení se neprospěšných nebo zbytečných věcí –, a pak mentálně nechte jít chtivost, nechte jít nenávist, nechte jít zaslepenost. To neznamená stavět se proti těmto podmínkám; je to jen nechání jít, když vidíte, že jste k nim připoutáni. Když trpíte – „Proč trpím? Proč je mi bídně?“ Protože na něčem lpíte! Přijďte na to, na čem ulpíváte, a dostanete se k jádru věci. „Jsem nešťastný, protože mě nikdo nemá rád.“ To může být pravda, možná, že vás nikdo nemá rád, ale neštěstí pochází z touhy, aby vás lidé měli rádi. A i když vás budou milovat, stále budete trpět, když pomyslíte na to, že jiní jsou zodpovědní za vaše štěstí či neštěstí. Někdo řekne: „Ty jsi ten nejlepší člověk na světě!“ – a vy skáčete radostí. Jiný řekne: „Ty jsi ten nejhorší člověk, jakého jsem v životě potkal!“ – a vy budete sklíčení. Nechte jít depresi, nechte jít euforii. Cvičte se jednoduše – žijte svůj život uvědoměle, mravně, a mějte víru v nechávání jít.

Je důležité si uvědomit, že nikdo z nás není bezmocnou obětí osudu. Jsme jí do té doby, dokud zůstáváme zaslepeni nevědomostí. Dokud zůstáváte zaslepeni nevědomostí, jste bezmocnou obětí své nevědomosti. Vše, co je nevědomé, se rodí a umírá, musí zemřít tak jako tak – vše je to chyceno v koloběhu smrti a znovuzrození. A když vy zemřete, tak vy budete znovuzrozeni – s tím můžete počítat, a čím nepozorněji žijete svůj život, tím horší bude vaše znovuzrození. Proto Buddha učil cestě, jak přetnout tento koloběh, a to skrze pozornost a uvědomělost, skrze vidění tohoto kruhu místo lpění na něm. Když ho necháte jít, tak už vám nemůže ublížit. A tak nechte jít ten koloběh, nechte jít zrození a smrt, nechte jít stávání se něčím: opuštění touhy je rozvíjení třetí ušlechtilé pravdy, která směřuje k osmičlenné stezce.






Zpět domů