Meditace vhledu

Adžán Brahmavamsó

Proslov k laikům na meditačním sezení v březnu 1993.

Přeložil Bhikkhu Gavésakó




Dnes bych se chtěl zabývat vztahem mezi praxí samatha a vipassaná. Někdy je těžké tyto dvě věci od sebe oddělit, protože chcete-li uklidnit svou mysl, vyžaduje to určitou moudrost, a pro rozvoj moudrosti je naopak zapotřebí klid. Jeden verš v Dhammapadě, č. 372, říká asi toto: „Bez moudrosti není žádná džhána, bez džhány není žádná moudrost. U koho je přítomna jak moudrost, tak džhána, ten je blízko nibbány.“ To znamená, že tyto dvě kvality vždy spolupracují: moudrost (paňňá), což je výsledek cvičení vipassaná, onoho otevření mysli, díky němuž vyvstává vhled; a džhána, což jsou ony klidné stavy mysli.

Počáteční fáze meditace spočívá v potlačení pěti mentálních překážek (nívarana), abychom získali nějaký nadhled ve své mysli. „Potlačení“ je jedno z těch slov, které si získalo špatné jméno v západní psychologii, podle níž je „potlačení“ v kterékoli situaci prostě špatné. Ale ve skutečnosti je mnoho situací, kdy potlačení může být velmi užitečnou věcí. Když se například manželé hádají v domě, lze tuto hádku potlačit tak, že jeden z nich opustí dům a jde se projít do zahrady, aby získal právě onen nadhled. Máte-li takovou situaci přímo před očima, je velmi těžké se v ní vyznat, nějak ji vyřešit, vypořádat se s ní. Kámen, který máte přímo před nosem, vám může připadat jako hora, ale když od něj trochu poodstoupíte, tak zjistíte, že je to pouze kámen. On sám se nijak nezměnil, ale změnil se váš pohled na něj.

Buddha vždy říkal, že důvodem, proč lidé mají problémy ve svém životě, proč zakoušejí strast a utrpení, je jejich nesprávný pohled na věci. A proto lze problémy lidské existence vyřešit jedině pomocí moudrosti a porozumění. To zní velmi pěkně, že? „Stačí jen věcem správně rozumět.“ Proč to ale dokáže jen tak málo lidí? Kdyby skutečně porozuměli problémům svého života, učil Buddha, pak by ony problémy zmizely. Kdyby skutečně porozuměli svému hněvu, veškerý hněv by zmizel. Kdyby opravdu rozuměli strachu, depresi či pocitům viny, pak by tyto věci zmizely. Můžeme si myslet: „Těmhle věcem už dávno rozumím,“ ale zmizely už doopravdy všechny naše problémy? Pokud ne, tak jsme je ještě nenahlédli dostatečně jasně. Skutečný vhled jde opravdu velmi hluboko. Kdykoli zakoušíme nějaký předmět, mysl se ho chopí, prohlédne si ho, posoudí ho a řekne: „Teď vím, co je to zač.“ A hned přeskočí na další předmět. Proto jak v životě, tak i v této nauce si často unáhleně myslíme, že jsme něco pochopili, aniž bychom u toho vytrvali dostatečně dlouho a nahlédli skrytá tajemství dané věci. Je to ona schopnost mysli setrvat u předmětu s bdělou pozorností, jež vede k vipassaná, k vhledu. Daný předmět či představa se nám stále více otevírá, čím déle ji pozorujeme s otevřenou myslí.

Když tedy cvičíme meditaci vipassaná, uchopíme ten předmět, který právě zkoumáme, a držíme ho před naším vnitřním zrakem. Je důležité být si stále vědom toho, že o něm ještě nevíme vše, že jsme ho ještě nenahlédli úplně. Stále ještě se mohu něco přiučit. Jako například „nestálost“: vypadá to tak samozřejmě, že? Všechno se mění, mé tělo se mění, život venku se mění, dny se střídají... Děje se to tak rychle, že si myslíme, že už rozumíme znaku nestálosti. Zvláště ti z nás, kteří meditují již dlouhou dobu a kteří o tomto slově již mnohokrát uvažovali; víme dokonce, jak zní v páli: aničča. Dokážeme ho i správně napsat! Ale známe ho skutečně? Známe ho plně a dokonale? Kdybychom plně rozuměli nestálosti, byli bychom „ušlechtilými žáky“ (arijasávaka).

Nebo čtyři ušlechtilé pravdy: strast, její příčina, její ustání a cesta vedoucí k jejímu ustání. Mnoho lidí to zná, dokonce v páli, dovedou to zpaměti odrecitovat. Ale Buddha jednou řekl, že lidé se opětovně znovuzrozují proto, že nechápou tuto jedinou věc – čtyři ušlechtilé pravdy. Problém s těmito buddhistickými pojmy – jako nestálost apod. – spočívá v tom, že na povrchu vypadají velmi snadno pochopitelné. „Tohle se naučím, to vypadá rozumně.“ V tom je právě ta potíž. Přečteme si o tom, naučíme se to, studujeme to, přemýšlíme o tom a říkáme si: „Já vím“ – a pak přestaneme dále zkoumat, uvízneme na místě.

Když popisuji proces vhledu, rád vždy cituji jednu známou báseň, jejímž autorem je William Blake:

Vidět svět v zrnku písku
a nebe v luční květině,
nebo nekonečno ve své dlani
a věčnost v jedné hodině.
Tato báseň zní velmi mysticky a nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, co přesně znamená. A je to nádherný příklad, na němž lze ilustrovat, co znamená vhled: Vidět svět v zrnku písku. „Zrnko písku“ bylo zde na Západě vždy symbolem pro něco nepodstatného, nedůležitého. Je to ten nejmenší hmotný předmět, jaký si dokážeme představit. Jak lze ale v zrnku písku uvidět celý svět? Tak, že se na něj podíváme, a když nám mysl řekne: „To je zrnko písku,“ zastavíme se a rozhodneme se, že budeme zkoumat dále. I když nám mysl bude říkat: „To už znám,“ musíme vytrvat v našem zkoumání a pozorování, dokud se nám to zrnko písku nezačne otevírat jako lotosový květ, lístek po lístku. A je třeba odkrýt mnoho vrstev, než se dostaneme k samotnému jádru, než uvidíme celý svět v zrnku písku. K tomu je zapotřebí hodně klidu v naší mysli, hodně trpělivosti a pronikavého vhledu.

Nejprve je třeba potlačit pět překážek, které zabraňují uklidnění naší mysli: touhu po smyslovém světě, zlou vůli, rozrušenost a starostlivost, lenivost a malátnost, a pochybování. Tyto překážky jsou jako špína na okně naší mysli, díky které není skrz okno dobře vidět. Když však odstraníme tento nashromážděný prach a špínu, uvidíme věci mnohem ostřeji a jasněji. Je to pouze dočasné potlačení; překážky se později opět vynoří. Ale když je na chvíli odsuneme stranou upřením své pozornosti na náš meditační předmět a následným rozvíjením klidu, můžeme se vydat dvěma různými směry.

Buď si zvolíme nějaký velmi jemný meditační předmět, jako např. dech či spíše radostný počitek dechu, a vstoupíme do džhány. Nic nám již nebrání v soustředění naší mysli. Nebo si vybereme nějaký členitější předmět, jako např. čtyři ušlechtilé pravdy či nestálost, a rozvíjíme vhled, místo abychom se pohroužili do soustředěných stavů mysli. To je jeden způsob kultivace vhledu, když takto „odbočíme“ těsně před vstupem do hlubokého soustředění. Jiný způsob spočívá v tom, že vstoupíme do těchto hlubších stavů soustředění, načerpáme v nich energii, která osvěží a posílí naši mysl, a když z nich opět vystoupíme, překážky zůstanou po nějakou dobu potlačené. Čím hlubší je vaše meditace, tím déle potom vaše mysl zůstane jasná. Zjistíte, že síla bdělé pozornosti po ukončení vlastní meditace je přímo závislá na tom, jak hluboké bylo vaše soustředění. Jste si jasně vědomi všeho, na co zaměříte svoji pozornost. Z toho důvodu mnoho mnichů doporučuje kultivovat sílu mysli; ale neznamená to, že vhled lze rozvíjet teprve po dosažení džhány. I předtím je užitečné – když byly potlačeny překážky – věnovat se meditaci vhledu. Adžán Čá říkával, že meditace vhledu se podobá zametené stezce, na kterou spadne první list. Užíval toto přirovnání, neboť se učil od svého okolí, od džungle a lesů severovýchodního Thajska.

Ti z vás, kteří navštívili tuto část Thajska, vědí, že tamější lesní kláštery jsou protkány stezkami spojujícími jednotlivé chatky a jiné budovy. A všechny tyto stezky jsou pečlivě zametány, neboť listy na stromech v Thajsku padají neustále, každý den, a je třeba pravidelně je odklízet. Pod listy se totiž ukrývají mravenci a škorpióni, kteří by vás mohli kousnout, kdybyste na ně šlápli. Jakmile zametete jednu z těchto stezek, je to jako světlý pruh v hnědozeleném lesním podrostu. Půda v severovýchodním Thajsku je velmi písčitá, a tento písek je téměř bílý, takže když v poledne silně svítí slunce, stezka se skutečně podobá stříbrnému pruhu.

Neuplyne ani pět minut a na čerstvě zametenou stezku spadne další list. A na to právě Adžán Čá poukazoval: tento první list jasně vyvstává na světlém pozadí, můžete ho snadno najít. Stejně tak, když očistíte svoji mysl a učiníte ji velmi klidnou, na cokoliv se pak zaměříte, to vyvstane velmi jasně a zřetelně. Nepotřebujete ani vkládat velké úsilí do svého zkoumání, prostě vidíte, co je před vámi. Když uvažujete o něčem takovém, jako je nestálost, mimo meditaci, je to jako jeden list mezi mnoha listy, jedna myšlenka mezi mnoha jinými myšlenkami. Nevidíte to dostatečně jasně, neboť jste stále rozptylováni něčím jiným. Když je však mysl klidná, váš meditační předmět před vámi jasně vyvstane a uvidíte ho mnohem zřetelněji než předtím.






Zpět domů