Jak učit Dhammu

Adžán Čá



Proslov ke shromáždění mnichů a noviců po recitaci pátimokkhy 18. srpna 1978, Wat Pah Pong.
Přeložil Jakub Bartovský.




Není-li vaše mysl jasná a přesná, kdo vás pak může učit? V textech se říká: „Kdo střeží svou mysl, unikne z moci Máry.“ A proto říkáme: „Pozoruj svou vlastní mysl.“ Musíte sedět. Uvidíte, jak všechno začíná a končí ve vaší mysli. Pokud nikdo nedohlíží na vaši mysl, budete neustále zapleteni do té aktivity uvnitř. Jak toto může vést k jasnosti a přesnosti? Budete pak jako ten bráhman, který přijímal jen to, co se mu líbilo, a odmítal, co se mu nelíbilo. To není učení Buddhy.

Pak je třeba zjistit, kdo to je, kdo dohlíží na naši mysl. V tom spočívá naše praxe. Znamená to naslouchat. Znamená to ani věřit, ani nevěřit – prostě jen být uprostřed a naslouchat. Takto můžeme zjistit, „kdo“ to je, kdo dohlíží na naši mysl. Jediné nebezpečí v naší praxi přichází tehdy, když v něco věříme nebo něco slepě odmítáme. Naše praxe spočívá v tom, že nasloucháme a uvažujeme. Řekneme-li, že něco je dobré, či odsoudíme-li něco jako špatné, vychází to pouze z naší libosti a nelibosti. Obyčejně ani netušíme, zda se naše libost a nelibost shoduje s realitou či nikoli. Proto nám Buddha poradil, abychom nejprve odstoupili o krok zpět a podívali se. Jestliže takto nezkoumáte, vede to jen k stranění a přijímání nesprávných názorů (miččhá-ditthi). Vaše praxe se nemůže rozvinout, dokud se stále přikláníte na tu či onu stranu. Rozvíjení stezky za pomoci moudrého rozvažování znamená neustále pozorovat naši tendenci k chvále či kritice.

Místo abychom věřili v předměty chvály či kritiky a následovali je, praxe zde znamená zcela opustit tyto dvě kategorie. Znamená to používat moudrost k tomu, abychom se do nich nezapletli – neznamená to jen slepě odmítat. Musíme vědět, kde se vyskytují, co jsou zač a kdo je vytváří. Tímto způsobem rozvíjíme v mysli přesnost a jasnost.

Během svých cest jsem navštívil mnoho míst. Dnešní situace činí praxi velmi obtížnou. Setkáte se s lidmi, kteří stráví patnáct nebo třicet dní v nějakém meditačním centru, a pak jdou a prohlásí se za učitele. To není v pořádku – je to nedostatečné. Je to v rozporu s učením Buddhy. Ten nám říká, abychom nejprve věděli sami pro sebe. Teprve když jsme skutečně uviděli prospěch u sebe, můžeme nějak prospět druhým lidem. Častěji se však staráme o to, co se děje s druhými lidmi. Znamená to, že nám jde o podporu druhých, že nám jde o slávu. Jde nám o světské dhammy, a ne o pravou Dhammu – Pravdu. Dnes již učitelé neučí na základě jistoty.

Podíváte-li se na ty různé učitele, obvykle najdete jen velmi málo těch, kteří jsou opravdu důslední ve své praxi. Obyčejně se zapletou do světských záležitostí. Jejich praxe může být dobrá na začátku, ale nakonec se celá rozsype. Adžán Man byl příkladem dokonalého učitele od začátku až do konce.

Ptáte se, jak můžete poznat dobrého učitele. Musíte vědět ve své vlastní mysli, a ne protože vám o tom někdo jiný řekl. Ptejte se své vlastní praxe. Jsou ještě přítomny nějaké pochybnosti? Dokážete se plně spolehnout sami na sebe?

Ten, kdo praktikuje vážně, by si nedovolil zaplést se do příliš mnoho učení. Adžán Sao a Adžán Man dávali instrukce jen občas a krátce. Jejich žáci se shromáždili, naslouchali jejich učení, a pak se opět rozptýlili. Učitelé a žáci byli nesmírně opatrní. Dnes je to jen samá propagace a honba za slávou – odhození všeho dobrého, co bylo dosaženo, promrhání všeho, co bylo rozvinuto. Ačkoli tito učitelé nemají skutečnou disciplínu, učí etická pravidla. Nemají skutečné samádhi, ale učí samádhi. Nemají porozumění, ale mluví o něm. Jen to jen teoretické učení. Zabraňují své čisté moudrosti v tom, aby se projevila. Můžete slyšet mnoho velkých slov, ale skutečná pravda je těžko k nalezení. Jejich řeči jsou podobné těm zvláštním zakřiveným domům, které se dnes staví – tak specializované, že nevíte, kam si sednout nebo kam si lehnout.

Z tohoto důvodu jsem náš klášter odtrhl od tradičního náboženského proudu. Budeme se muset spoléhat na Buddhu a na pravidla cvičení, pokud jde o podporu. Je tu příliš mnoho takzvaných učitelů, kteří jsou plní svých vlastních názorů na praxi a nedbají na slova Buddhy. Všichni Buddhové učili stezku, jež spočívá v praxi etických pravidel, samádhi a porozumění. Tento základ je naprosto nezbytný. Všechny ostatní prostředky a metody jsou navíc. Někteří učitelé říkají jedno, a pak dělají druhé. Je to, jako kdyby hovořili o vesnici na západě, a pak se vydali na jih – nikdy tam nedojdou. Kráčejí po nesprávné cestě, protože ztratili základ praxe. Vše, co dnes zbývá z disciplíny (vinaja), jsou jen slova, a proto také vše, co zbývá ze zásluh (puňňa), je pouze slovo. Skutečná disciplína zmizela a to je důvod, proč zmizel také soulad a harmonie v náboženské komunitě. Nejsou zde ti se skutečnou čistotou, kteří by mohli pokárat druhé, a nikdo se neodváží cokoli říct, aby také na něj nepadla část viny. Proto se věci mají tak, jak se mají, i když to není správné.

Problém není v tom, že lidé nevědí, co by měli dělat. Buddha se nebojí lidí, kteří nevědí – může je učit. Bojí se těch, kteří jednají nesprávně, přestože o tom vědí. Dnes vidíte mnichy, kteří kácejí stromy, kopou zem, používají peníze – nikdo se nestará o svou čistotu. To pochází z nedostatku studu a svědomí. Jste-li bez pocitu studu a svědomí (hiri-ottappa), nemůžete se zdokonalit. Proto nezávisle na tradičním, institucializovaném náboženském proudu můžeme následovat původní Buddhovu stezku. Tak já chápu podstatu praxe.






Zpět domů