Původ názvu „lesní tradice“ lze hledat ve skutečnosti, že samotný Buddha dosáhl probuzení v lese, svůj první výklad Dhammy podal v lese, a v lese také zemřel. Kvality mysli, které potřeboval k tomu, aby v divočině přežil po psychické a fyzické stránce, byly rovněž klíčem k pochopení Dhammy. A proto každý praktikující by si měl vzít divočinu za svého učitele, přizpůsobit se zákonům přírody (která je totožná se samsárou) a konečně proniknout k pravdě, která je zcela přesahuje.

Adžán Sao (1861-1941) náležel k řádu Dhammajut, ve kterém však neměl žádný zájem o kariéru učence a zcela se věnoval praxi meditace. Cvičil Adžána Mana v přísné disciplíně a kanonických meditačních praktikách, vsazených do kontextu nebezpečí a samoty života v divočině.

Adžán Man (1870-1949) byl synem rolníka pěstujícího rýži v provincii Ubon Rádžatháni na severovýchodě Thajska. Stal se buddhistickým mnichem (bhikkhu) v roce 1892. Cítil, že obyčejný zvykový buddhismus mu neměl co nabídnout, a tak se přidal k reformnímu řádu Dhammajut a za svého instruktora (upadždžhája) si vybral studenta prince Mongkuta. Na rozdíl od mnoha mnichů řádu Dhammajut nejevil zájem o studijní prostředí v klášteře svého instruktora a odešel žít s Adžánem Sao. Po několikaletém putování s Adžánem Sao se vydal sám na cestu hledání pravdy a zbytek svého života strávil putováním po středním Thajsku, Barmě a Laosu, pobývaje většinu času v lesích, zaměstnán praxí meditace. Nakonec, když dosáhl bodu, kdy přestal mít pochybnosti o možnosti dosažení ušlechtilých stavů probuzení, vrátil se na severovýchod, aby informoval Adžána Sao a poté pokračoval v putování. Postupně přitahoval následovníky, na které silně působilo jeho chování a učení. Domnívali se, že ztělesňoval Dhammu a Vinaju ve všem, co dělal a říkal. Místo výuky jediné meditační techniky, Adžán Man je učil plnou paletu dovedností, a pak je posílal do divočiny. V roce 1928 jeden úředník řádu Dhammajut nakázal následovníkům Adžána Mana, aby zakládali kláštery a pomáhali propagovat vládní program, s cílem domestikace těchto lesních mnichů. Adžán Man a hrstka jeho žáků odešla na sever, kde stále ještě nacházeli dostatek volnosti umožňující jim potulný způsob života. Počátkem třicátých let byl Adžán Man jmenován opatem významného kláštera ve městě Chieng Mai, ale ještě před úsvitem dalšího dne se z místa vytratil. Vrátil se na severovýchod, kde se až v posledních letech svého života konečně usadil. Zachoval si mnoho asketických praktik (dhutanga) až do své smrti v roce 1949.

Jeho nejznámějšími žáky byli Adžán Lí, Adžán Thét, Adžán Fan, Adžán Khao, Adžán Wén, Adžán Čá a (dosud žijící) Adžán Mahá Bua. Lesní meditační tradice se díky nim rozšířila po celém Thajsku a do několika dalších zemí. Od šedesátých let 20. století se stala populární díky zájmu médií a v neposlední řadě rovněž thajské královské rodiny. Milióny prostých lidí byly ovlivněny touto živoucí buddhistickou tradicí, jež klade důraz na střídmý způsob života a praxi meditace.