Cesta k vnitřnímu míru

Adžán Čá



Přeložil Bhikkhu Gavésakó.




Dnes bude má řeč určena zvláště pro vás mnichy a novice, a tak se soustřeďte a poslouchejte. Nemusíme hovořit o ničem jiném kromě praxe Dhamma-vinaje (nauky a disciplíny).

Každý z vás by si měl být jasně vědom toho, že nyní jste buddhističtí mniši či novicové a měli byste se podle toho náležitě chovat. Všichi jsme zakusili laický život, který se vyznačuje zmatkem a nedostatkem formální praxe Dhammy. Nyní, když jsme přijali vnější formu buddhistického samany,[1] musí v naší mysli dojít k zásadním změnám, tak abychom se odlišili od laiků, co se týče způsobu myšlení. Musíme se snažit, aby veškerá naše řeč a tělesné jednání – způsob, jakým jíme a pijeme, jak se pohybujeme sem a tam – odpovídaly vlastnostem samany, čímž Buddha mínil člověka, jenž se věnuje duchovní praxi. Takový člověk se vyznačuje klidem a zdrženlivostí. Dříve, jako laici, jsme nevěděli, co to znamená být samana, neznali jsme onen vnitřní klid a zdrženlivost. Nechali jsme svá těla a mysli, aby si užívaly zábavy pod vlivem toužení a mentálních nečistot. Když jsme zakoušeli příjemné árammana[2] (mentální předměty), měli jsme dobrou náladu, a naopak nepříjemné mentální předměty v nás vyvolávaly špatnou náladu – tak tomu je, dokud jsme v zajetí mentálních předmětů. Buddha říká, že ti, kteří jsou stále ještě pod vlivem mentálních předmětů, na sebe nedávají dobrý pozor. Nemají žádné útočiště, žádné klidné místo, a proto dovolí své mysli, aby následovala nálady spojené se smyslovou rozmařilostí, a poté uvíznou v strasti, trápení, naříkání, bolesti, žalu a zoufalství. Nevědí, jak se zastavit a s odstupem zauvažovat nad tím, co prožívají.

Jako buddhističtí mniši žijící životem samany musíme upravit svůj zevnějšek tak, aby odpovídal vlastnostem samany: holíme si hlavu, střiháme si nehty a nosíme hnědé roucho bhikkhua[3] – prapor ušlechtilých, Buddhy a ostatních arahantů.[4] Jsme zavázáni Buddhovi za to, že nám zanechal a předal tyto zásady, jež nám umožňují žít mnišským životem v závislosti na materiální podpoře laiků. Naše obydlí byla postavena a darována lidmi, kteří mají důvěru v Buddhu a jeho učení. Nemusíme si pro sebe vařit jídlo jen díky tomu, že Buddha takto ustanovil náš způsob života. Obdobně jsme zdědili i roucha, léky a všechny ostatní věci, které používáme. Když vstoupíme do mnišské obce, jsme označováni na konvenční rovině jako mniši a oslovováni „ctihodný“,[5] ale pouhá změna našeho zevnějšku nás nečiní vskutku ctihodnými. Být mnichem na konvenční rovině znamená, že vypadáme navenek jako mniši. Stačí, když si oholíme hlavu a oblékneme se do hnědého roucha, a lidé nás nazývají „ctihodný“, ale to, co je vskutku hodné úcty, nám dosud chybí – jsme „ctihodní“, jen pokud jde o naše jméno. Je to stejné, jako když vyrobí sochu Buddhy z betonu či mosazi: nazývají ji „Buddha“, ale ve skutečnosti to žádný Buddha není. Je to pouze kov, dřevo, vosk nebo kámen. Taková je konvenční realita.

S námi je to podobné. Když se staneme mnichy, dostaneme titul „ctihodný Bhikkhu“, ale to samo o sobě nás nečiní ctihodnými. Ve skutečnosti – jinými slovy, na rovině mysli – toto slovo stále ještě neodpovídá realitě. Naše mysli dosud nebyly plně zdokonaleny vlastnostmi jako jsou mettá (laskavost), karuná (soucit), muditá (blahovůle) a upekkhá (vyrovnanost). Nedospěli jsme dosud k vnitřní čistotě. Chtivost, nenávist a zaslepenost nám stále stojí v cestě a zabraňují vzniku toho, co je vskutku hodné úcty.

Naše praxe spočívá v postupném vyhlazování chtivosti, nenávisti a zaslepenosti – mentálních nečistot, které lze většinou nalézt v každém z nás. Tyto vlastnosti nás poutají ke koloběhu bytí a znovuzrozování a brání nám v dosažení vnitřního míru. Chtivost, nenávist a zaslepenost jsou onou překážkou pro vyvstání samany – tj. klidu – v našem nitru. Dokud nás nenaplní tento vnitřní klid, nejsme stále ještě opravdový samana; jinými slovy, naše mysl nezakouší onen stav míru, který je prost chtivosti, nenávisti a zaslepenosti. Toto je důvod, proč se zde cvičíme – abychom vymetli chtivost, nenávist a zaslepenost z naší mysli. Pouze když tyto nečistoty zmizí, můžeme dosáhnout vnitřní čistoty, která je vskutku hodná úcty.

Abyste upevnili to, co je hodné úcty, ve svém nitru, musíte cvičit nejen svoji mysl, ale také své tělo a řeč. Tyto tři články musí pracovat dohromady. Než můžete cvičit své tělo a řeč, musíte cvičit svoji mysl. Avšak pracujete-li pouze s myslí a zanedbáváte přitom tělo a řeč, setkáte se pouze s neúspěchem. Tyto tři věci nelze od sebe oddělit. Když cvičíte svoji mysl, aby byla hladká, poddajná a skvělá, lze to přirovnat k výrobě dřevěného kůlu či prkna: abyste získali kůl, který je hladký, nalakovaný a pěkný na pohled, musíte nejprve jít a porazit strom. Pak musíte ořezat hrubé části, jako jsou kořeny a větve, načež strom rozštípnete, nařezáte na trámy a ty opracujete. Práce s myslí je podobná práci s dřevem: nejprve se musíte vypořádat s hrubšími věcmi. Musíte odstranit kořeny, kůru a všechno, co je hrubé a nepěkné, abyste získali to, co je přitažlivé a pěkné na pohled. Musíte se propracovat skrze hrubé k tomu jemnému. Praxe Dhammy je podobná. Vaším cílem je zklidnění a očištění mysli, což není snadný úkol. Musíte začít u vnějších věcí – těla a řeči – a postupně se propracovávat dovnitř, dokud nedosáhnete toho, co je hladké, zářivé a nádherné. Můžete to přirovnat třeba k těmhle židlím a stolům. Nyní vypadají pěkně, ale kdysi to byly jen hrubé kusy dřeva s větvemi a listím, které musel někdo opracovat a ohoblovat. Tímto způsobem můžete získat nádherný kus nábytku anebo mysl, jež je vytříbená a čistá.

Stezka, kterou Buddha popsal a která vede k vnitřnímu klidu a k vyhlazení všech nečistot, má tři aspekty, jimiž jsou síla (morální zdrženlivost), samádhi (soustředění mysli) a paňňá (porozumění). Toto je stezka praxe. Je to cesta, která vás vede k vnitřní čistotě a umožní vám plně si osvojit vlastnosti samany. Je to cesta k úplnému opuštění chtivosti, nenávisti a zaslepenosti. Praxe se od ní nijak neliší, ať na ni pohlížíte z vnitřního či vnějšího hlediska.

Tento způsob cvičení a zdokonalování mysli – což zahrnuje recitaci, meditaci, naslouchání výkladům Dhammy a všechny ostatní aspekty praxe – vás nutí vzdorovat tlaku mentálních nečistot. Musíte jít proti navyklým tendencím své mysli, protože obvykle následujeme tu nejsnazší cestu, jsme líní a vyhýbáme se všemu, co je nějakým způsobem nepříjemné a obtížné. Mysl nechce vynaložit žádné úsilí a pokouší se z toho nějak vytočit. Proto musíte být připraveni snášet obtížné podmínky a vkládat úsilí do své praxe. Musíte pěstovat trpělivost a vytrvalost. Dříve byla vaše těla pouze nástroji zábavy; vytvořili jste si různé nedobré návyky, a proto je nyní těžké s nimi praktikovat. Dříve jste nebyli zdrženliví ve své řeči, a nyní je těžké ovládnout se. Ale stejně jako s tím dřevem, nezáleží na tom, jak obtížné a nesnadné se to zdá být: než z něj vyrobíte stoly a židle, nutně se setkáte s určitými potížemi. Na tom ale nezáleží; je to prostě něco, s čím se na cestě musíte střetnout. Musíte se propracovat hrubým dřevem, abyste nakonec získali hladké kusy nábytku.

Buddha učil, že taková je stezka praxe pro všechny z nás. Všichni jeho žáci, kteří dosáhli plného osvobození, byli – když se stali mnichy a začali praktikovat – prostí puthudždžanové (obyčejní lidé). Byli stejně nedokonalí jako my, měli stejné ruce a nohy, oči a uši, chtivost a hněv – přesně jako my. Neměli žádné zvláštní rysy, kterými by se lišili od nás ostatních. Buddha a jeho žáci byli na počátku právě takoví. Potom však praktikovali a zaslepenost přeměnili ve stav probuzení, nepěkné vlastnosti v krásné vlastnosti a to, co bylo takřka bezcenné, v něco velmi užitečného. Na tomto úkolu pracují generace žáků až do dnešního dne. Jsou to děti obyčejných lidí – rolníků, kupců a obchodníků –, které se vymaní ze světských smyslových rozkoší a odejdou z domova do bezdomoví. Mniši v Buddhově době se dokázali cvičit a praktikovat, a vy musíte chápat, že máte stejné možnosti. Skládáte se s týchž pěti složek (khandha)[6] jako oni. Máte také tělo, příjemné a nepříjemné pocity, různé vjemy, mentální formace a vědomí – a rovněž toulavou a neposednou mysl. Jste si vědomi dobrého a zlého. Všechno je totožné. Kombinace tělesných a mentálních prvků, jež tvoří každého z vás, se téměř neliší od té, jež příslušela Buddhovým žákům, kteří se cvičili a dosáhli osvobození pod jeho vedením. Všichni začali jako obyčejní, neosvícení lidé. Někteří byli dokonce lupiči a násilníci, zatímco jiní pocházeli z dobrého prostředí. Nijak se nelišili od nás. Buddha je inspiroval a pohnul k tomu, aby odešli z domova do bezdomoví a cvičili se za účelem dosažení ušlechtilé stezky a jejích plodů (magga-phala).[7] Dnes, podobným způsobem, jsou lidé jako my inspirováni k praxi síla, samádhi a paňňá. Síla, samádhi a paňňá jsou názvy pro různé aspekty praxe. Když praktikujete síla, samádhi a paňňá, znamená to, že praktikujete sami se sebou. Správná praxe se odehrává zde ve vašem nitru. Správná síla existuje zde, správné samádhi existuje zde. Proč? Protože vaše tělo je zde. Praxe síla zahrnuje každou část těla. Buddha učil, abychom byli pozorní vůči všem našim tělesným činům. Vaše tělo existuje zde! Máte ruce, máte nohy právě zde. Tady můžete praktikovat síla. To, zda vaše činy budou v souladu s Dhammou, závisí na tom, jak cvičíte své tělo. Praxe ve vztahu k řeči znamená být si vědom věcí, které říkáme. Měli bychom se vyvarovat nesprávné řeči, jako je hrubá řeč, zlomyslná řeč a zbytečné tlachání. Nesprávné tělesné jednání zahrnuje zabíjení živých bytostí, kradení a sexuální nevázanost.

Je snadné takhle odříkat seznam nesprávných činů, jak se vyskytuje v knihách, ale důležité je chápat, že bychom se jich všech mohli potenciálně dopustit. Vaše tělo a řeč jsou s vámi tady a teď. Cvičíte se v morální zdrženlivosti, snažíte se vyvarovat neblahých činů – zabíjení, kradení a sexuální nevázanosti. Buddha nás nabádá, abychom dávali bedlivý pozor na své činy už od té nejhrubší úrovně. V laickém životě jste možná neměli příliš vysoký morální standard a často jste porušovali pravidla. Například jste zabíjeli zvířata a hmyz, sekerou nebo pěstí. Možná jste nedávali dost dobrý pozor na to, co říkáte: lhaní znamená překrucování pravdy či přehánění; hrubá řeč znamená nadávání druhým – „ty hlupáku“, „ty pitomče“ a podobně; plané tlachání znamená pošetilé mluvení bez jasného účelu či cíle. Toho všeho jsme se dopouštěli. Vůbec žádná zdrženlivost! Krátce řečeno, dodržování síla znamená mít nad sebou neustálý dohled, hlídat své činy a svou řeč.

Kdo je zodpovědný za vaše činy? Kdo na ně dohlíží? Když zabijete nějaké zvíře, kdo si je toho vědom? Je to vaše ruka, anebo někdo jiný? Když berete majetek někoho jiného, kdo si je vědom toho činu? Tady musíte rozvíjet uvědomělost. Než propadnete sexuální nevázanosti, kde je vaše vědomí? Je vaše tělo tím, kdo ví? Kde je vaše uvědomělost předtím, než vyslovíte lež, nadávku či něco pošetilého? Jsou si vaše ústa vědoma toho, co říkají, nebo jsou si slova vědoma sama sebe? Zauvažujte nad tím: schopnost uvědomování je tím, co musí převzít zodpovědnost za vaši síla. Cvičte svou uvědomělost, tak aby dohlížela na vaše činy a řeč. Toto vědění či uvědomování je tím, co dohlíží na vaší praxi. Když dodržujete síla, používáte tu část mysli, která řídí vaše činy a vede vás k dobrému a špatnému jednání. Chytíte toho lotra a přeměníte ho v šerifa či starostu. Zkroťte tuto neposednou mysl a donuťte ji převzít zodpovědnost za všechny vaše činy a slova. Uvažujte nad tím, aby vám to bylo jasné. Buddha nás učil, abychom dávali dobrý pozor na své jednání. Co je tím, co dává pozor? Tělo nic neví, pouze stojí, chodí a podobně. S rukama je to stejné; nic nevědí. Než se něčeho dotknou či něco uchopí, někdo jim k tomu musí dát příkaz. Když zvedají a pokládají různé věci, někdo jim musí říkat, co mají dělat. Ruce samotné si nejsou ničeho vědomy; někdo jim musí dávat příkazy. Podobně je tomu s ústy – cokoliv říkají, ať je to pravda nebo lež, hrubé či zlomyslné, je to vždy na něčí příkaz.

Když praktikujeme, musíme ustanovit sati (bdělost) uvnitř toho, co si je vědomo. Tato uvědomělost je onen záměr, který nás dříve vedl k tomu, abychom zabíjeli živé bytosti, brali majetek druhých lidí, oddávali se sexuální nevázanosti, lhali, pomlouvali, říkali pošetilé věci a zapomněli na veškerou zdrženlivost. To, co ví, nás vedlo k tomuto jednání. Existuje to uvnitř mysli. Zaměřte svou bdělost či sati – onu neustálou pamětlivost – na tuto schopnost uvědomování. Nechte tuto uvědomělost dohlížet na vaši praxi.

Buddha ustanovil tyto základní principy pro oblast morálního jednání: zabíjet je špatné, je to porušení síla; kradení, sexuální nevázanost, lhaní, hrubá a pošetilá řeč jsou všechno případy porušení síla. Tohle se učíte nazpaměť. Je to princip morální disciplíny, jak ho vyložil Buddha, který vás nabádá k tomu, abyste bedlivě dohlíželi na to ve vás, co bylo v minulosti zodpovědné za porušování morálních pravidel. To, co vydávalo příkazy jako zabíjet či ubližovat druhým, krást, oddávat se sexuální nevázanosti, říkat nepravdivé či nevhodné věci a všeobecně ztrácet zdrženlivost – zpívat a tancovat, chodit za zábavou a dělat různé hlouposti. To, co dávalo příkazy k všem těmto činům, musí teď začít dohlížet na stav mysli. Používejte sati či bdělost k tomu, aby si mysl byla stále pamětliva přítomného okamžiku a udržovala si tak vyváženost. Ať mysl dohlíží sama na sebe. Věnujte tomu dobrou pozornost.

Jestliže je mysl opravdu schopna mít nad sebou dohled, není pak už příliš těžké hlídat svou řeč a činy, neboť ty jsou pod vedením mysli. Dodržování síla – dávání pozor na to, co děláme a co říkáme – není zase tak obtížné. Udržujte si uvědomělost v každém okamžiku a v každé tělesné pozici, ať ve stoje, v chůzi, vsedě nebo vleže. Předtím, než něco uděláte nebo řeknete, nejprve ustanovte bdělost, a nikoliv naopak. Musíte mít sati, být si vědomi a pamětlivi, ještě než začnete jednat. Nezáleží na tom, co hodláte říci, nejprve musíte být pozorní vůči své mysli. Cvičte se v tom, dokud nedosáhnete plynulosti. Cvičte se tak, abyste už předem věděli, co se bude v mysli dít; bdělost se pak stane přirozenou a vy budete bdělí, ještě než začnete jednat či hovořit. Tímto způsobem ustanovte bdělost ve své mysli. Nechte to, co ví, dohlížet na vaši mysl, neboť odtud pramení všechny vaše činy.

Odtud vycházejí všechny záměry, a proto se v praxi setkáte s neúspěchem, budete-li chtít po někom jiném, aby plnil tento úkol. Mysl musí dohlížet sama na sebe; pokud se o sebe nedokáže postarat, nikdo jiný jí v tom nepomůže. Proto Buddha učil, že dodržování síla není zase tak obtížné – stačí prostě jen hlídat svou mysl. Když řeknete či uděláte něco k neprospěchu sebe či ostatních, je-li přítomna bdělost, budete si toho okamžitě vědomi. Víte, co je správné a co je nesprávné. Tímto způsobem můžete dodržovat síla. Cvičíte své tělo a svou řeč na té nejzákladnější úrovni.

Když střežíte svou řeč a své činy, vaše jednání bude bezchybné a potěšující pro druhé, zatímco vy sami žijete díky zdrženlivosti v klidu a pohodě. Veškeré vaše chování, způsoby, řeč a pohyby se stanou nádhernými, neboť se snažíte jednat uvážlivě a přiměřeně k dané situaci. Můžete to přirovnat k vašemu obydlí či meditační hale. Jestliže pravidelně čistíte a uklízíte své obydlí, pak bude jeho vnitřek i jeho okolí pěkné na pohled, nikoliv hromada špíny a smetí. To je proto, že se o něj někdo stará. S vašimi činy a slovy je to podobné. Pokud se o ně dobře staráte, stanou se nádhernými; a to, co je špinavé a nepěkné, nebude moci vyvstat.

Ádikaljánam madždžhékaljánam parijósánakaljánam: nádherné na začátku, nádherné uprostřed a nádherné na konci; či harmonické na začátku, harmonické uprostřed a harmonické na konci. Co to znamená? To, že praxe síla, samádhi a paňňá je nádherná. Praxe je nádherná na začátku. Je-li začátek nádherný, bude prostředek rovněž nádherný. Cvičíte-li se v bdělosti a zdrženlivosti, dokud se pro vás nestanou přirozenými – tak, že je přítomna neustálá uvědomělost –, mysl se stane pevnou a neroztěkanou v praxi síla a zdrženlivosti. Bude nepřetržitě věnovat pozornost praxi a tím se stane soustředěnou. Tuto pevnost a neotřesitelnost ve vztahu k mnišské disciplíně, společně s plynulou praxí bdělosti a zdrženlivosti, je možno nazvat samádhi.

Ten aspekt praxe, jenž se vyznačuje sebeovládáním – když bedlivě střežíte své činy a řeč a uvědomujete si svou odpovědnost za veškeré své chování –, se nazývá síla. Nerozkolísanost v praxi bdělosti a zdrženlivosti se nazývá samádhi. Mysl je pevně soustředěná na praxi síla a sebeovládání. Soustředěnost na síla znamená, že praxe bdělosti a zdrženlivosti je vyvážená a nepřetržitá. Toto jsou charakteristiky samádhi jakožto vnějšího faktoru praxe, napomáhajícího dodržování síla. Samádhi má však ještě vnitřní, hlubší aspekt. Je důležité, abyste rozvíjeli a pěstovali síla a samádhi už od samého začátku – to musí být vaší prioritou.

Když se mysl skutečně ponoří do praxe a síla se samádhi jsou již pevně ustanoveny, budete moci zkoumat a uvažovat o tom, co je prospěšné a co je neprospěšné – tázat se: „Je tohle správné? ... Je tamto nesprávné?“ –, když zakoušíte různé mentální předměty. Mysl stále přichází do styku s tvary, zvuky, vůněmi, chutěmi, tělesnými dotyky či představami. Uvědomělost, schopnost být si vědom, bude nyní zaměřena na pocity libosti a nelibosti, slasti a strasti, a všechny ostatní mentální předměty, které zakoušíte. Uvidíte to velmi jasně, a uvidíte i mnoho dalších věcí.

Jste-li bdělí, budete moci pozorovat různé předměty, jež procházejí myslí, a rovněž reakce, které je následují. Uvědomělost z nich automaticky učiní předměty kontemplace. Je-li mysl bdělá a pozorná, zaznamená všechny reakce na úrovni těla, řeči a mysli. Ten aspekt mysli, který identifikuje a rozlišuje dobré od špatného, správné od nesprávného v poli vašeho vědomí, se nazývá paňňá neboli porozumění. Toto je paňňá ve svém počátečním stádiu a s postupem praxe se prohlubuje. Všechny tyto aspekty praxe pocházejí z nitra mysli. Buddha je označoval jako síla, samádhi a paňňá. Takto vypadají na začátku.

Když pokračujete v praxi, začnou se v mysli objevovat nové druhy lpění a zaslepenosti. Začnete lpět na tom, co je dobré či prospěšné. Začnete se obávat jakýchkoliv chyb či nedostatků ve své mysli, neboť se bojíte, že uškodí vašemu samádhi. Zároveň budete velmi pilní a usilovní, nadchnete se pro praxi a budete ji pěstovat. Kdykoliv mysl přijde do styku s nějakým mentálním předmětem, naplní vás obavy a napětí. Začnete si také všímat chyb druhých, i těch nejmenších věcí, které dělají špatně. To je proto, že jste plní starostí ohledně své praxe. Cvičíte se v síla, samádhi a paňňá na jedné úrovni – té vnější –, neboť jste přijali názory, jež jsou v souladu s formou a zásadami praxe, jak je ustanovil Buddha. A vskutku, toto jsou kořeny praxe a je nutné, aby byly v mysli zakotveny.

Když takto vkládáte úsilí do své praxe, můžete dospět až do bodu, kdy neustále posuzujete a kritizujete druhé, ať jste kdekoliv. Reagujete na své okolí s libostí a nelibostí, jste plní nejistoty a ulpíváte na různých názorech ohledně správného a nesprávného způsobu praxe. Je to, jako kdybyste byli posedlí myšlenkou praxe. Tím se ale nemusíte trápit – na tomto stupni je lepší praktikovat více nežli méně. Cvičte se usilovně a dávejte bedlivý pozor na své tělo, řeč a mysl. S tímto aspektem praxe to vlastně nemůžete nikdy přehnat. Toto lze chápat jako praxi síla na jedné rovině; síla, samádhi a paňňá jsou tam ve skutečnosti přítomny jako jeden celek.

Praxi síla na tomto stupni je možno popsat – z hlediska páramí (dokonalostí)[8] – jako dána-páramí (dokonalost v dávání) či síla-páramí (dokolanost v ctnosti). Taková je praxe na jedné rovině. Když jste dospěli do tohoto stádia, můžete praxi prohloubit až na úroveň dána-upapáramí a síla-upapáramí.[9] Jde o stejné duševní vlastnosti, avšak mysl je nyní rozvíjí na jemnější úrovni. Prostě zaměřte své úsilí na to, abyste přeměnili hrubé na jemné.

Když získáte tento pevný základ ve své praxi, bude v mysli přítomen silný pocit studu a svědomí (hiri-ottappa). Nezávisle na času a místě, na veřejnosti či v soukromí, tento morální stud a svědomí budou trvalým rysem vašeho vědomí. Začnete se opravdu obávat jakéhokoliv pochybení. Tuto vlastnost musíte vnést do každého aspektu praxe. Bdělost a zdrženlivost ve vztahu k tělu, řeči a mysli, jakož i nepřetržité rozlišování mezi správným a nesprávným, se stanou předmětem vaší mysli. Když se takto soustředíte a pevně se držíte této stezky, samotná mysl se změní na síla, samádhi a paňňá, což jsou rysy praxe, jak je popisuje Buddhova nauka.

Když dále rozvíjíte a pěstujete svou praxi, tyto vlastnosti a charakteristiky jsou společně v mysli zdokonalovány. Praxe síla, samádhi a paňňá na této úrovni však ještě nedokáže vyvolat faktory džhány (meditačního pohroužení)[10] – je na to příliš hrubá. Mysl je ale už poměrně vytříbená – o něco méně hrubší! Pro obyčejného neosvíceného člověka, který se příliš nestaral o svou mysl a nikdy se necvičil v bdělosti a meditaci, je to už o poznání jemnější stav. Když chudý člověk dluží dvacet nebo třicet korun, může to být pro něj hodně peněz, zatímco pro milionáře to neznamená téměř nic. Je tomu právě tak: pár korun znamená hodně, když máte hluboko do kapsy. Podobně, ačkoliv v počátečních stádiích praxe dokážete opustit pouze hrubší formy nečistot, obyčejnému člověku, který se nikdy necvičil ve vyhlazování nečistot, se to může jevit jako velký pokrok. Na tomto stupni vás naplní pocit uspokojení nad tím, že jste schopni praktikovat v celém rozsahu svých možností. Toto uvidíte sami pro sebe; je to něco, co musí každý zakusit ve své vlastní mysli.

Je-li tomu tak, znamená to, že jste nastoupili na správnou stezku, tj. že praktikujete síla, samádhi a paňňá. Tyto tři aspekty musí být rozvíjeny společně, neboť chybí-li některý z nich, praxe se nebude vyvíjet příznivě. Čím lepší je vaše síla, tím pevnější bude vaše mysl. Čím pevnější je vaše mysl, tím pronikavější bude vaše paňňá, a tak dále... Každá část praxe podporuje a zdokonaluje ty ostatní. Jelikož tyto tři aspekty praxe jsou spolu tak úzce propojeny, nakonec splynou téměř v jedno. To je znakem sammá patipadá (správné praxe), cvičíte-li se plynule a nepřetržitě, aniž byste polevovali ve svém úsilí.

Cvičíte-li se takto, znamená to, že jste nastoupili na správnou stezku praxe. Kráčíte po prvních úsecích této stezky, které jsou dosti hrbolaté, což není zrovna snadné. Jak svou praxi prohlubujete a zjemňujete, síla, samádhi a paňňá postupně dozrají jako jeden celek – pocházejí totiž z téhož surového materiálu. Je tomu podobně jako s našimi kokosovými palmami. Palma nasává vodu z půdy a táhne ji nahoru svým kmenem. Když se voda ocitne v samotném kokosu, je už čistá a sladká, ačkoliv pochází z obyčejné podzemní vody. Kokosové palmy jsou živeny převážně hrubými prvky země a vody, které strom nasává svými kořeny a čistí, takže se změní na něco mnohem sladšího a čistšího, než byly předtím. Podobně, praxe síla, samádhi a paňňá – jinými slovy, magga (stezka) – má sice hrubý začátek, ale postupným cvičením mysli v oblasti meditace a rozjímání se stane jemnější a jemnější.

Když se mysl stane poddajnější, praxe bdělosti se soustředí na stále užší oblast. Praxe se tím vlastně stane snadnější, neboť mysl se obrací dovnitř a je zaměřena sama na sebe. Již se nedopouštíte velkých chyb a omylů. Kdykoliv se objeví nějaké pochybnosti – jako například, zda určitý typ jednání nebo řeči je správný či nikoliv –, nedovolíte mysli, aby se zapletla do sítě myšlenek; místo toho se zvýšeným úsilím zaměříte svou pozornost hlouběji dovnitř. Praxe samádhi se postupně stane pevnější a soustředěnější. Paňňá se rovněž zdokonalí, takže jste schopni vidět věci jasněji a rychleji.

Nakonec dospějete do bodu, kdy zřetelně vidíte mysl a její předměty, aniž byste museli činit rozdíl mezi myslí, tělem či řečí. Už nemusíte vůbec nic rozdělovat – ať se jedná o mysl a tělo či o mysl a její předměty. Vidíte, že je to mysl, co dává příkazy tělu. Tělo musí záviset na mysli, má-li fungovat. Samotná mysl je však neustále ovlivňována různými předměty, které s ní přicházejí do styku. Když takto vytrvale obracíte pozornost dovnitř a uvažujete o Dhammě, vaše schopnost porozumění (paňňindrija) postupně dozraje, až nakonec nahlížíte pouze mysl a její předměty – to znamená, že začnete zakoušet tělo, které je rúpadhamma (hmotný jev), jako arúpadhamma (nehmotné). Díky svému vhledu již netápete ve tmě a nemáte žádné pochybnosti ohledně těla a jeho povahy. Mysl nyní zakouší tělesné charakteristiky jako arúpadhamma – nehmotné jevy, které přicházejí do styku s myslí. Vaše rozjímání se teď soustřeďuje pouze na mysl a mentální předměty – ony předměty, které vstupují do vašeho vědomí.

Zkoumáte-li pravou povahu mysli, zjistíte, že ve svém přirozeném stavu zůstává nedotčena veškerými problémy a záležitostmi. Je to jako kus látky či prapor, který někdo uvázal na konec tyče: dokud se ho nic nedotkne, setrvává v klidu. Jiný příklad je list na stromě: normálně je klidný a nehybný. Začne-li se pohybovat, musí to být důsledek větru, nějaké vnější síly. S listy se obyčejně nic moc neděje; zůstávají v klidu a do ničeho se nepletou. Když se začnou hýbat, musí to být vlivem něčeho vnějšího, jako například větru, který je roztřepotá. Mysl ve svém přirozeném stavu je podobná – není v ní přítomna náklonnost ani nenávist, ani se nesnaží kritizovat druhé. Je nezávislá a setrvává ve stavu čistoty, který je jasný, zářivý a neposkvrněný. Mysl ve své čisté podobě je klidná, prostá slasti i strasti – nezakouší vůbec žádné pocity (védaná). Takový je pravý stav mysli.

Účelem praxe je tedy vnitřní zkoumání a hledání, dokud nedospějete k původní mysli. Původní mysl lze rovněž nazvat čistou myslí. Čistá mysl je prostá jakéhokoli lpění; mentální předměty na ni nemají žádný vliv. Jinými slovy, nevzrušuje se kvůli příjemným a nepříjemným předmětům. Je v plynulém stavu bdělosti a jasného uvědomování – je si plně vědoma všeho, co zakouší. Je-li mysl taková, nerozruší ji žádné příjemné ani nepříjemné předměty, s nimiž přichází do styku. Mysl se s ničím neztotožňuje. To znamená, že jí nic nedokáže otřást. Proč? Protože je přítomna uvědomělost. Mysl si je vědoma své vlastní čistoty. Dosáhla skutečné nezávislosti; dospěla do svého původního stavu. Jak to, že je schopna navodit tento původní stav? Je to díky bdělé pozornosti, moudrému uvažování a nahlížení věcí jakožto podmínek vznikajících v závislosti na přirozených prvcích, které neovládá žádná jednotlivá bytost.

Taková je povaha slasti a strasti, jež zakoušíme. Když tyto mentální stavy vyvstanou, není to nic víc než „slast“ a „strast“. Slast nemá žádného vlastníka. Mysl nevlastní ani strast – mentální stavy nejsou majetkem mysli. Toto musíte vidět sami pro sebe. Ve skutečnosti tyto stavy nepřísluší mysli, existují odděleně a samostatně. Slast je pouze stav slasti; strast je pouze stav strasti. Vy jste si jich jenom vědomi. V minulosti, protože vaše mysl obsahovala kořeny chtivosti, nenávisti a zaslepenosti, jste okamžitě reagovali i na ty nejmenší příjemné či nepříjemné mentální předměty – uchopovali jste je a museli jste pak zakoušet buď slast anebo strast. Byli jste neustále ponořeni do stavů slasti a strasti. Tak tomu je, dokud mysl nerozumí sama sobě – dokud není jasná a zářivá. Mysl není volná a svobodná. Je ovlivňována rozmanitými předměty, s nimiž přichází do styku. Jinými slovy, nemá žádné útočiště a není soběstačná. Objeví se příjemný mentální předmět a ve vás to vyvolá dobrou náladu. Mysl zapomene sama na sebe.

Původní mysl je naproti tomu mimo dobro a zlo. Takový je prvotní stav mysli. Cítíte-li se šťastně, když zakoušíte příjemný mentální předmět, je to nevědomost. Cítíte-li se nešťastně, když zakoušíte nepříjemný mentální předmět, je to nevědomost. Nepříjemné mentální předměty vás činí nešťastnými a příjemné vás činí šťastnými – takový je svět. Mentální předměty jsou součástí světa. Svět vlastně není nic jiného než toto. Díky nim vzniká slast a strast, dobro a zlo, a všechno, co je podrobeno nestálosti a nejistotě. Když se vzdálíte od původní mysli, všechno se stane nejistým – je tu jen nekonečné zrozování a umírání, nejistota a obavy, utrpení a strádání, bez jakékoli naděje na ustání. To je vatta (koloběh znovuzrozování).

Pokud moudře uvažujete, tak uvidíte, že jste v zajetí svých starých návyků. Samotná mysl je ve skutečnosti volná, ale vy musíte trpět kvůli svému lpění a uchopování. Vezměte si například chválu a kritiku. Když o vás někdo řekne, že jste hloupí: proč to ve vás vyvolá utrpení? Je to proto, že se cítíte být kritizováni. Uchopíte onu informaci a zaplníte s ní celou mysl. Toto zmatené zpracování a rozšiřování určité informace vede k podobnému prožitku, jako kdybyste do sebe zabodli nůž. To je upádána (uchopování). Po tomto bodnutí následuje bhava (bytí), a bhava je příčinou džáti (zrození). Cvičíte-li se tak, abyste nechávali bez povšimnutí a nepřipisovali žádný význam některým věcem, které druzí lidé říkají, pohlížíte-li na ně pouze jako na zvuky dotýkající se vašich uší, pak ve vás nevyvolají žádnou silnou reakci a vy nebudete muset trpět, neboť v mysli nic dalšího nevzniká. Je to stejné, jako kdyby vám nadával někdo z Kambodže – slyšeli byste ho mluvit, ale byl by to pouze zvuk, protože byste nerozuměli smyslu jeho slov. Nevěděli byste, že vám nadává. Mysl by to vůbec nezaznamenala; slyšela by jen nějaký zvuk a zůstala by v pohodě. Kdyby vás někdo kritizoval v jazyce, kterému nerozumíte, slyšeli byste pouze jeho hlas a nijak byste se nevzrušovali. Nezakoušeli byste žádné utrpení kvůli významu oněch slov. Dospějete-li v praxi až do tohoto bodu, bude pro vás snadnější pozorovat vznikání a zanikání vědomí okamžik za okamžikem. Když takto uvažujete a pronikáte stále hlouběji dovnitř, mysl se postupně stane jemnější a překoná hrubší formy nečistot.

Samádhi označuje pevně soustředěnou mysl, a čím více se cvičíte, tím pevnější bude vaše mysl. Čím je mysl soustředěnější, tím silněji bude zaměřena na praxi. Když takto rozjímáte a uvažujete, bude růst vaše sebejistota. Mysl se stane naprosto neotřesitelnou – nic ji nedokáže vyvést z rovnováhy. Nemáte vůbec žádné obavy, že by jí mohl nějaký mentální předmět otřást. Mentální předměty jsou mentální předměty; mysl je mysl. Mysl zakouší dobré a špatné stavy, štěstí a neštěstí, protože nezná pravou povahu mentálních předmětů. Vidí-li jejich pravou povahu, nezakouší žádné utrpení. Mysl zbavená nevědomosti je neotřesitelná. Jedná se o stav vědomí, kdy jsou veškeré věci a jevy nahlíženy pouze jako dhátu (přirozené prvky)[11] neustále vznikající a zanikající – nic víc než toto. Je možné, že budete mít tento prožitek a přesto nebudete schopni zcela opustit lpění. Ať je tomu jakkoliv, netrapte se nad tím. Nejdůležitější je nyní rozvíjet a udržovat tuto úroveň vědomí či pevné směřování mysli. Nesmíte ochabovat ve svém úsilí a musíte vytrvale podkopávat mentální nečistoty, a tak prohlubovat svou praxi.

Když mysl nazřela Dhammu tímto způsobem, stáhne se zpět na méně intenzivnější úroveň praxe, kterou Buddha a pozdější buddhistické texty popisují jako gótrabhú čitta.[12] Výraz gótrabhú čitta označuje mysl, která zakusila stav ležící za hranicemi obyčejné lidské mysli. Je to mysl puthudždžany (obyčejného neosvíceného jedince), která vstupuje do oblasti arijů (ušlechtilých) – tento jev se však stále odehrává v myslích prostých neosvícených lidí, jako jsme my. Gótrabhú puggala je člověk, který pokročil ve své praxi natolik, že dočasně zakusil stav nibbány (osvobození), ale stáhne se z něj zpět a dále se cvičí na jiné úrovni, neboť ještě nevykořenil veškeré nečistoty. Je to podobné někomu, kdo chce překročit potok: stojí jednou nohou na tomto břehu a druhou nohou na onom břehu. Ví naprosto jistě, že potok má dva břehy, ale nedokáže ho ještě překročit, a tak se vrátí zpět. Poznání, že potok má dva břehy, lze přirovnat k stavu gótrabhú puggala či gótrabhú čitta. Víte nyní, jak překonat nečistoty, ale nejste zatím schopni to učinit, a tak se vrátíte zpět. Když jednou nahlédnete, že tento stav skutečně existuje, toto poznání vás už od té chvíle neopustí a bude stále při vás, když se cvičíte v meditaci a rozvíjíte své páramí. Nemáte žádné pochybnosti, co se týče cíle a té nejpřímější cesty, jak ho dosáhnout.

Stručně řečeno, tento stav, jenž vyvstal, je samotná mysl. Uvažujete-li v souladu s tím, jak se věci mají, tak uvidíte, že existuje pouze jediná stezka a je vaším úkolem ji následovat. Znamená to, že zcela jasně víte, že mentální stavy štěstí a neštěstí nejsou onou stezkou. Toto musíte vidět sami pro sebe – taková je pravá povaha věcí. Ulpíte-li na štěstí, sešli jste z cesty, neboť lpění na štěstí bude příčinou vzniku utrpení. Ulpíte-li na smutku, může to rovněž způsobit utrpení. Toto chápete – máte už bdělost a správný názor, ale zároveň ještě nedokážete plně opustit své lpění.

Jaká je tedy správná stezka praxe? Musíte kráčet po střední cestě, což znamená sledovat různé mentální stavy štěstí a utrpení, ale zároveň si od nich udržovat odstup, nechávat je po obou stranách. Toto je správný způsob praxe – udržujete si bdělost a uvědomělost, ačkoliv stále ještě nedokážete opustit svou připoutanost. Je to správná cesta, neboť kdykoliv mysl ulpí na stavech štěstí a neštěstí, je si toho okamžitě vědoma. Znamená to, že mysl nechválíte a nevyzdvihujete, když ulpí na štěstí, ani ji nekritizujete, když ulpí na neštěstí. Tímto způsobem můžete pozorovat mysl takovou, jaká je. Štěstí není to pravé, trápení není to pravé. Chápete, že žádný z těchto stavů není tou pravou stezkou. Jste si jich trvale vědomi, ale nedokážete je zatím plně opustit. I když toho zatím nejste schopni, udržujete si alespoň vůči nim bdělost. Jste-li bdělí, nepřipisujete stavům štěstí a neštěstí příliš velký význam. Nedáváte zvláštní důležitost těmto dvěma směrům, kterými se mysl může vydat, a nemáte o tom žádné pochybnosti. Víte, že ani jeden z těchto dvou směrů není tou pravou stezkou praxe, a tak vždy volíte střední cestu vyrovnanosti jako předmět své mysli. Když se takto cvičíte, dospějete do bodu, kdy mysl překoná stavy štěstí a neštěstí a vyrovnanost (upekkhá) se přirozeně objeví jako stezka, po které se postupně – krok za krokem – budete pohybovat. Mysl zná způsob, jak překonat mentální nečistoty, ale stáhne se zpět a pokračuje v praxi, neboť ještě není připravena je zcela opustit.

Kdykoliv mysl ulpí na stavu štěstí, musíte tento stav štěstí učinit předmětem kontemplace, a kdykoliv ulpí na neštěstí, musíte tento pocit rovněž učinit předmětem kontemplace. Mysl nakonec dospěje do bodu, kdy si je plně vědoma jak štěstí, tak neštěstí. Tehdy bude schopna opustit štěstí i neštěstí, slast i strast, opustit všechno světské a tím se stát lókavidú (znalcem světa). Když mysl – to, co si je vědomo – přestane uchopovat, zklidní se a utiší se. Proč? Protože jste se cvičili a následovali stezku až do tohoto bodu. Víte, co je třeba učinit, abyste dosáhli cíle stezky, ale zatím toho ještě nejste schopni. Když mysl ulpí na štěstí nebo na neštěstí, jste si toho plně vědomi a snažíte se toto lpění vykořenit.

Taková je praxe na úrovni jógávačary – toho, kdo následuje stezku praxe a usiluje o vyhlazení nečistot, a který ještě nedosáhl cíle. Zaměřujete svou pozornost na tyto jevy, jak se okamžik za okamžikem objevují ve vaší mysli. Není nutné, aby se vás někdo každý den dotazoval na stav vaší mysli či něco podobného. Existuje-li připoutanost k štěstí či neštěstí, musí být přítomno jasné a nepochybné porozumění, že připoutanost k těmto stavům je důsledek nevědomosti. Je to připoutanost k světu, díky níž stále vězíme ponořeni ve světě. Štěstí je připoutanost k světu, neštěstí je připoutanost k světu. Takové je světské lpění. Co buduje a vytváří svět? Svět vzniká díky nevědomosti (avidždžá). Postrádáme-li bdělost, mysl připisuje věcem důležitost či význam a neustále vytváří mentální formace (sankhárá).

Nyní se praxe stane opravdu zajímavou. Kdekoliv je v mysli přítomno nějaké lpění, vytrvale ho podrýváte a podkopáváte. Ulpí-li mysl na štěstí, musíte rozdrtit onu připoutanost a nedovolit mysli, aby se nechala unést touto náladou. Ulpí-li mysl na neštěstí, musíte se toho chopit a okamžitě to učinit předmětem kontemplace. Směřujete k završení svého úkolu. Mysl nepropustí ani jediný předmět bez přezkoumání. Nic teď nemůže odolat síle vaší bdělosti a porozumění. Přestože mysl někdy uvízne v nedobrém mentálním stavu, jste si toho jasně vědomi a nejste nedbalí. Je to podobné, jako když si vrazíte trn do nohy: samozřejmě, že úmyslně nešlapete na trny, snažíte se jim vyhnout, ale přesto na nějaký trn občas šlápnete. Když se to stane, jak se cítíte? Je to nepříjemný pocit. Když znáte správnou stezku praxe, tak víte, co je to svět, co je to utrpení a co je to, co nás váže k nekonečnému koloběhu zrozování a umírání. Ačkoliv to víte, nejste zatím schopni vyhnout se oněm „trnům“. Mysl stále ještě následuje různé stavy štěstí a smutku, ale už jimi není tak zcela unešena. Vytrvale se snažíte vykořenit jakékoliv lpění ve své mysli – odstranit a vyhladit všechno, co náleží k světu.

Musíte se cvičit v přítomném okamžiku. Meditujte právě zde; budujte své páramí právě zde. Toto je jádro praxe, jádro vašeho úsilí. Vedete se sebou jakýsi vnitřní dialog, když takto rozjímáte a uvažujete o Dhammě. Je to něco, co se odehrává v samotném nitru mysli. Když je světské lpění postupně podrýváno, bdělost a porozumění pronikají stále hlouběji dovnitř a to, co ví, si udržuje jasnou pozornost, bděle a vyrovnaně, aniž by se do čehokoliv zaplétalo. Do ničeho se nezaplétat znamená vědět a neulpívat – uvědomovat si věci a zároveň je odkládat stranou, nechávat je být. Stále zakoušíte štěstí; stále zakoušíte neštěstí; stále zakoušíte mentální předměty a mentální stavy, ale už k nim nejste připoutáni.

Když vidíte věci tak, jak jsou, znáte i pravou povahu mysli a pravou povahu mentálních předmětů. Víte, že mysl je odlišná od mentálních předmětů a mentální předměty jsou odlišné od mysli. Mysl je mysl, mentální předměty jsou mentální předměty. Když znáte charakter těchto dvou jevů, budete si jich jasně vědomi, kdykoliv se setkají. Když mysl přichází do styku s mentálními předměty, bude přítomna bdělost. Náš učitel popisoval praxi jógávačary, jenž si udržuje uvědomělost v chůzi, ve stoje, vsedě i vleže, jako plynulý cyklus. To je sammá patipadá (správná praxe). Neztrácíte duchapřítomnost a neoddáváte se nedbalosti.

Nesledujete pouze hrubší aspekty své praxe; pozorujete mysl také uvnitř, na jemnější úrovni. Odložíte to, co je vnější. Odteď sledujete pouze tělo a mysl, pozorujete pouze vznikání a zanikání mysli a jejích předmětů. Chápete, že po svém vzniku musí zaniknout. Když zmizí, opět vyvstanou – zrození a smrt, smrt a zrození; vznik a poté zánik, zánik a opět vznik. Nakonec sledujete pouze proces zanikání. Khajavajam znamená úpadek a zánik. Úpadek a zánik jsou přirozeným rysem mysli a jejích předmětů – to je khajavajam. Když mysl dospěje do tohoto stádia praxe, nemusí už nic hledat či se starat o cokoliv jiného – bude si před věcmi udržovat náskok díky své bdělosti. Vidění je pouze vidění. Poznávání je pouze poznávání. Mysl a mentální předměty jsou takové, jaké jsou. Taková je přirozená povaha věcí. Mysl kolem toho nevytváří nic dalšího, zastaví se ono neustálé myšlenkové bujení.

Nemějte žádné pochybnosti ohledně praxe, nenechte se zmást nejistotou. To se vztahuje i na praxi síla. Jak jsem již dříve řekl, musíte zkoumat své jednání, jestli je správné či nesprávné. Když dospějete k určitému závěru, přestaňte o tom pochybovat. S praxí samádhi je to stejné. Cvičte se vytrvale a postupně utišujte svou mysl. Objeví-li se myšlenky, nezáleží na tom; neobjeví-li se myšlenky, nezáleží na tom. Důležité je porozumět fungování mysli.

Někteří lidé chtějí uklidnit svou mysl, ale nevědí, co je to skutečný klid. Neznají onen stav vnitřního míru. Existují dva druhy klidu – jeden je důsledkem samádhi, druhý je důsledkem paňňá. Mysl, která je klidná jen díky samádhi, je stále nevědomá. Uklidnění, kterého lze dosáhnout skrze samádhi, je závislé na nepřítomnosti mentálních předmětů. Když mysl nezakouší žádné mentální předměty, je klidná, a vy začnete ulpívat na pocitu blaha, jež doprovází onen klidný stav. Kdykoliv však dojde k smyslovému doteku, mysl se mu zcela poddá. Obává se totiž mentálních předmětů. Bojí se štěstí a neštěstí; bojí se chvály a kritiky; bojí se tvarů, zvuků, vůní a chutí. Ten, kdo je klidný jen díky samádhi, se všeho obává a nechce mít nic společného s čímkoliv vnějším. Lidé, kteří praktikují samádhi tímto způsobem, se chtějí stáhnout do nějaké odlehlé jeskyně, kde mohou pouze zakoušet blaženost samádhi, aniž by museli vylézt ven. Když se doslechnou o nějakém klidném místě, snaží se zmizet a ukrýt se tam. Tento druh samádhi s sebou přináší mnoho utrpení – je obtížné ho opustit a být s druhými lidmi. Tito mniši nechtějí vidět žádné tvary ani slyšet jakékoliv zvuky. Nechtějí zakoušet vůbec nic! Musejí žít na nějakém zvláštním chráněném místě, kde je nikdo nebude vyrušovat hovorem. Potřebují ke své praxi opravdu tiché prostředí.

Tento druh klidu je nedostatečný. Když mysl dosáhne potřebného stupně uklidnění, je nutné se z něj stáhnout. Buddha neučil samádhi spočívající na nevědomosti. Pokud takto praktikujete, tak raději přestaňte. Když se mysl utiší, používejte tento klid jako základ pro kontemplaci. Zkoumejte samotný stav soustředění a rovněž mentální předměty, které mysl zakouší. Používejte klid samádhi ke zkoumání tvarů, zvuků, chutí, dotyků a myšlenek. Rozjímejte o částech těla, jako jsou vlasy, chlupy, nehty, zuby, kůže a tak dále. Zaměřte svou pozornost na tři charakteristiky všech jevů – aniččam (nestálost), dukkham (strastiplnost) a anattá (ne-já). Uvažujte o celém tomto světě. Po nějaké době se opět můžete navrátit do klidného stavu samádhi. Usaďte se a meditujte, a když je mysl zase klidná, pokračujte ve své kontemplaci. Používejte stav uklidnění ke cvičení a očišťování mysli. Podkopávejte její staré návyky. Sedíte-li jen bez pohnutí v samádhi, nezískáte tím žádný vhled – pouze utišujete svou mysl a to je vše. Pokud však tuto klidnou mysl používáte k rozjímání, onen klid bude postupně pronikat zvnějšku stále hlouběji do nitra, dokud mysl nedosáhne toho nejhlubšího utišení.

Klid, jenž je důsledkem paňňá, je velmi zvláštní, neboť opustí-li mysl stav uklidnění, nebude se již – díky paňňá – obávat tvarů, zvuků, vůní, chutí, dotyků a představ. To znamená, že při každém smyslovém doteku si je mysl okamžitě vědoma mentálního předmětu. Jakmile dojde k smyslovému doteku, odložíte ho stranou; vaše bdělost je natolik silná, že bez prodlení nechává věci být a neulpívá na nich. Tento vnitřní mír je důsledkem paňňá.

Cvičíte-li se tímto způsobem, váš pokrok bude mnohem rychlejší, než kdybyste rozvíjeli jen samotné samádhi. Mysl se stane velmi silnou a nesnaží se již před věcmi utéct. Díky této energii budete nebojácní. Dříve jste se obávali různých prožitků, ale nyní znáte pravou povahu mentálních předmětů a už se jich nebojíte. Znáte sílu své mysli a před ničím se nemusíte strachovat. Vidíte-li tvar, zkoumáte ho. Slyšíte-li zvuk, zkoumáte ho. Stáváte se zdatnější a schopnější ve zkoumání mentálních jevů. Můžete nyní důvěřovat síle své praxe, která nekolísá za žádných okolností. Ať to jsou tvary, zvuky či vůně, jasně je vidíte, jak vyvstávají, a necháváte je být. Na ničem neulpíváte. Znáte štěstí a nejste k němu připoutáni. Znáte trápení a nejste k němu připoutáni. Jakmile cokoliv zakusíte, okamžitě to odložíte stranou. To je správná praxe! Musíte vytrvale nechávat věci být a odkládat je stranou. Žádný mentální předmět už nebude schopen ovládnout vaši mysl. Nechte věci tam, kde jsou, a prodlévejte v bezpečném prostředí své mysli. Když přicházíte do styku s věcmi, zkoumejte je a odkládejte je stranou. Když takto rozjímáte, přestanete věci uchopovat. Všechny mentální jevy ztratí svou důležitost a už vámi nedokážou otřást. Taková je síla vipassaná (vhledu). Vyvstanou-li tyto vlastnosti v mysli meditujícího, je na místě změnit název praxe na vipassaná: jasné vidění v souladu s pravdou a skutečností. O to zde totiž jde – vědění v souladu se skutečností. Toto je vnitřní mír na té nejhlubší úrovni, vnitřní mír plynoucí z vipassaná. Utišování mysli jen skrze samádhi je velmi obtížné a problematické, neboť se pořád něčeho obáváte.

Když je tedy mysl tichá a klidná, co byste měli dělat? Cvičte ji. Praktikujte s ní. Používejte ji ke kontemplaci. Neobávejte se věcí. Neulpívejte na nich. Rozvíjení samádhi, jen abyste mohli nehnutě sedět a užívat si blažených mentálních stavů, není pravým účelem praxe. Musíte se z něj stáhnout. Buddha říkal, že se musíte zapojit do bitvy a ne se jenom skrývat v zákopu před kulkami nepřítele. Když je třeba bojovat, musíte vyskočit ven a rozžhavit své hlavně. Dříve nebo později musíte vylézt z toho zákopu. Nemůžete tam pospávat, když je zapotřebí bojovat. Taková je praxe. Nemůžete své mysli dovolit, aby se pořád jen skrývala ve stínu.

Síla a samádhi tvoří základ praxe a je nutné je náležitě rozvíjet. Musíte se cvičit a zkoumat věci v souladu s mnišskou disciplínou a dalšími zaběhnutými principy.

Vylíčil jsem vám praxi v jejích hrubých obrysech. Dejte si pozor, abyste jako meditující neuvízli v pochybnostech a nejistotě. Nepochybujte o způsobu praxe. Objeví-li se štěstí, pozorujte ho. Objeví-li se neštěstí, pozorujte ho. Buďte si obou jasně vědomi a snažte se je vyhladit. Nechte je být. Odhoďte je stranou. Zkoumejte mentální předměty a neuchopujte je. Nezáleží na tom, zda budete meditovat vsedě nebo v chůzi. Když se vám hlavou honí myšlenky, nenechte se tím odradit. Nejdůležitější je plynule sledovat, co se v mysli děje, okamžik za okamžikem. Jestliže se opravdu nedokážete vymanit z myšlenkového bujení, obsáhněte to všechno jako jeden celek a odetněte to u samotného kořene: „Všechny tyto myšlenky, představy a fantazie nejsou nic jiného než myšlenkové bujení a nic více. Je to všechno aniččam, dukkham a anattá. Nic z toho není jisté.“ Odhoďte to bez nejmenšího zaváhání.





Poznámky:

1. Samana: mnich, asketa; člověk, jenž opustil život v domácnosti, aby se mohl věnovat duchovnímu usilování. [Zpět]

2. Árammana: předmět mysli (čitta) v daném okamžiku. Tento předmět je odvozen z pěti smyslů či ze samotné mysli (vzpomínky, myšlenky, pocity). Nejedná se o vnější předmět jako takový, nýbrž o mentální předmět, do něhož vkládáme své vlastní domněnky a předjatá mínění. [Zpět]

3. Bhikkhu: buddhistický mnich žijící z almužen. [Zpět]

4. Arahant: zasloužilý, dokonalý. [Zpět]

5. Phra: v thajštině „ctihodný“. [Zpět]

6. Khandha: skupiny či složky – hmotná forma (rúpa), pociťování (védaná), vnímání (saňňá), mentální formace (sankhárá) a vědomí (viňňána). Z těchto pěti skupin se skládá každý jednotlivý člověk. [Zpět]

7. Magga-phala: stezka a plod – čtyři nadsvětské stezky (či čtyři stupně na jedné stezce) vedoucí k stavu ušlechtilosti (arija) a k ukončení veškeré strasti; jde o vhledy, jež odetnou pouta (samjódžana) vážící bytosti ke koloběhu znovuzrozování. [Zpět]

8. Páramí: deset duševních dokonalostí – štědrost, ctnost, odříkání, porozumění, energie, trpělivost, pravdomluvnost, rozhodnost, laskavost a vyrovnanost. [Zpět]

9. Upapáramí: jedná se o týchž deset dokonalostí, ale na hlubší a intenzivnější rovině. Nejvyšší stupeň se nazývá paramattha-páramí. [Zpět]

10. Džhána: různé stupně meditačního pohroužení. Pět faktorů džhány zahrnuje: zamýšlení a rozvažování, nadšení, blaho a vyrovnanost. [Zpět]

11. Dhátu: prvky, přirozené elementy. Jsou to základní vlastnosti tvořící vnitřní prožitek těla a mysli: země (pevnost), voda (soudržnost), oheň (energie), vítr (pohyb), prostor a vědomí. [Zpět]

12. Gótrabhú čitta: změna příslušnosti (stav vědomí předcházející dosažení stezky). [Zpět]








Zpět domů