Životy žáků

Život Sáriputty


Přeloženo z anglické verze:
Nyanaponika Thera, The Life of Sariputta (Lives of the Disciples),
The Wheel Publication 90/92, Buddhist Publication Society, Kandy, Sri Lanka, 1987
Český překlad sestavil Štěpán Chromovský



Obsah:

1. Úvod
2. Od zrození k dosažení arahatství
3. Přátelství
4. Pomocník
5. Uskutečnění cíle
6. Ten, kdo roztáčí kolo Dhammy
7. Thérovi příbuzní
8. Prostý zlosti
9. Splacení posledního dluhu (Čunda-sutta, Ukkačéla-sutta)
10. Seznam Sáriputtových rozprav






1. Úvod

V mnoha chrámech na Srí Lance naleznete na každé straně Buddhovy podobizny postavy dvou bhikkhuů. Jejich roucha jsou přehozena přes jedno rameno a stojí v uctivé pozici se sepjatými dlaněmi. Často je u jejich nohou trochu květin, které tam položili nějací oddaní stoupenci. Když se zeptáte, kdo jsou tito dva bhikkhuové, bude vám řečeno, že jsou to dva hlavní žáci Probuzeného, arahat Sáriputta a arahat Mahá Moggallána. Takto stojí na místech, která zastávali ve svých životech. Sáriputta po Buddhově pravici a Mahá Moggallána po Buddhově levici. Když byla uprostřed 20. století n.l. otevřena velká stúpa (mohyla) v Sánčí, byla v ní objevena komnata ostatků a v ní byly nalezeny dvě kamenné urny. Ta, která byla obrácená směrem k severu, obsahovala tělesné ostatky Mahá Moggallány, a ta směrem k jihu obsahovala tělesné ostatky Sáriputty. Takto zde ležely, zatímco století uplývala do minulosti a během historie více než dvou tisíc let se odehrávalo drama pomíjivosti lidského života. Vzniklo a zaniklo Římské impérium, sláva starověkého Řecka se stala vzdálenou vzpomínkou, nová náboženství psala svá jména, často krví a ohněm, na měnící se tvář země, a nakonec se smísila s legendami o Thébách a Babylónu. Proudy obchodu postupně přesouvaly velká centra civilizace z Východu na Západ, zatímco se rodily a umíraly generace, které nikdy neslyšely Buddhovo učení. Po celý tento čas ležel popel arahatů zapomenut v zemi, kde se narodili, ale jejich památka se zachovala všude, kde se rozšířilo Buddhovo učení, a záznam jejich životních příběhů se předával z generace na generaci, nejprve ústní tradicí, později písmem, v buddhistickém kánonu Tipitaka, nejobsažnějším a nejpodrobnějším spisu ze všech světových učení a náboženství.

Kromě samotného Buddhy jsou to právě tito dva jeho hlavní žáci, které buddhisté z théravádových zemí nejvíce ctí. Jejich jména jsou od buddhismu stejně neoddělitelná jako jméno samotného Buddhy. Jestliže se během času stalo, že do původní tradice byly zapředeny mnohé legendy o jejich životech, bylo to přirozeným důsledkem oddanosti, která jim byla vždy projevována. A tato vysoká váženost byla plně oprávněná. Jen málo duchovních učitelů bylo tak dobře obsluhováno svými přímými žáky jako Buddha. Toto bude zřejmé při četbě následujících stránek, které vyprávějí příběh Sáriputty, jednoho z těchto dvou velkých žáků, který byl po Buddhovi druhý co do hloubky a šíře svého porozumění a své schopnosti učit osvobozující nauku. V Tipitace není jednotný záznam, ale může být po kouscích složen z různých příhod, roztroušených v kanonických textech a komentářích, ve kterých vystupuje. Některé z nich jsou více než příhody, neboť jeho život byl těsně spjatý s životem a učením Buddhy, který v něm sehrál podstatnou roli. Při mnohých příležitostech je to Sáriputta sám, kdo zastává vedoucí úlohu, jako dovedný učitel a vykladač, jako laskavý a ohleduplný přítel, jako ochránce blaha a štěstí bhikkhuů pod jeho dohledem, jako důvěrný držitel Dhammy svého mistra, díky čemuž byl známý jako „Dhamma-sénápati“ (Vojevůdce Dhammy), a vždy jako člověk jedinečný svou trpělivostí a pevností, způsobilý a upřímný v myšlení, v řeči a v činech, člověk, pro něhož byl něčí laskavý skutek věcí hodnou zapamatování a vděčnosti po celý život. I mezi ušlechtilými arahaty, očištěnými od všech zákalů chtivosti a nenávisti, zářil jako měsíc v úplňku na hvězdném nebi.

Byl to člověk hlubokého intelektu a jemné povahy, opravdový žák velkého učitele, jehož příběh zde předkládáme nejlépe, jak jsme schopni. Jestliže ty, čtenáři, můžeš poznat z tohoto nedokonalého záznamu kvality tohoto dokonalého, osvobozeného člověka, který dosáhl nejvyšší úrovně svého bytí, a můžeš poznat jeho slova a činy, a jestliže ti tato četba dodá sílu a důvěru v „to, čím se člověk může stát“ (čeho člověk může dosáhnout), potom naše práce měla smysl a je tak plně odměněna.

2. Od zrození k dosažení arahatství

Příběh začíná ve dvou bráhmanských vesnicích v Indii, zvaných Upatissa (též Nálaka) a Kólita, které ležely nedaleko od města Rádžagaha. Tehdy žila ve vesnici Upatissa bráhmanská žena jménem Sári, která otěhotněla, stejně jako bráhmanská žena jménem Moggalli, která žila ve vesnici Kólita. Tyto dvě rodiny byly těsně spjaté a byly spolu spřátelené již po sedm generací. Od prvních dnů těhotenství poskytovaly obě rodiny budoucím matkám náležitou péči a po deseti měsících obě ve stejný den porodily chlapce. Když nastal den jmenování, dostal syn Sári jméno Upatissa, jelikož byl synem nejpřednější rodiny ve vesnici, a ze stejného důvodu byl syn Moggalli pojmenován Kólita.

Když chlapci vyrostli, nabyli vzdělání a dosáhli mistrovství ve všech vědách. Každého z nich následovalo pětset mladých bráhmanů. Když odcházeli k řece nebo do parku za zábavou nebo za odpočinkem, Upatissa byl následován průvodem pětiset nosítek a za Kólitou jelo pětset kočárů. Tehdy byla v Rádžagaze výroční událost nazývaná „Slavnost horských vrcholků.“ Oba mladí bráhmani usedli na připravená místa společně s účastníky slavnosti. Když byla příležitost k smíchu, tak se smáli. Když bylo představení vzrušující, tak byli vzrušení. Pak zaplatili své poplatky za vynikající podívanou. Takto se na slavnosti bavili i druhý den, ale třetího dne se probudilo jejich porozumění a oni se již nemohli více smát ani být vzrušení, a ani se jim nechtělo zaplatit za vynikající podívanou, tak jako první dny. Oba pak měli podobné myšlenky: „Co je zde k vidění? Dříve než tito lidé dosáhnou sta let, zemřou. Měli bychom hledat osvobozující učení.“ S těmito myšlenkami se usadili na svá místa na slavnosti, načež Kólita řekl Upatissovi: „Jak je to, můj drahý Upatisso? Dnes nejsi šťastný a radostný, tak jako v jiných dnech. Zdáš se být nespokojený. Co je v tvé mysli?“ „Můj drahý Kólito, pohleď na tyto věci zde, není v tom vůbec žádný prospěch, je to úplně bezcenné. Měl bych hledat osvobozující učení. Toto je, nač myslím, Kólito, když zde sedím. Ale ty, Kólito, se zdáš být rovněž nespokojený.“ A Kólita odpověděl: „Právě to, co říkáš, pociťuji i já.“ Když Upatissa poznal, že jeho přítel má podobné sklony, řekl: „Tyto naše myšlenky jsou dobré, ale pro toho, kdo hledá osvobozující učení, je zde pouze jedno, co je třeba učinit: opustit domov a stát se asketou. Ale u koho budeme žít asketický život?“

Tehdy žil v Rádžagaze asketa jménem Saňdžaja, který vedl školu asketických poutníků a byl následován velkou skupinou svých žáků. Upatissa s Kólitou, následováni každý pětisty mladých bráhmanů, přišli rozhodnuti za Saňdžajou, načež všichni vstoupili do jeho řádu. Od té doby Saňdžajova pověst a podpora hojně vzrostly.

Během krátké doby tito dva přátelé poznali celé Saňdžajovo učení a zeptali se ho: „Mistře, sahá vaše učení pouze tak daleko, nebo je zde ještě něco za tím?“ Saňdžaja odpověděl: „Sahá pouze tak daleko, již víte všechno.“ Když to uslyšeli, pomysleli si: „V tomto případě je zbytečné pokračovat v čistém životě u něj. Odešli jsme přece z domova hledat osvobozující učení. U něj ho však nemůžeme nalézt. Ale Indie je rozlehlá. Jestliže budeme putovat vesnicemi, sídlištěmi a městy, jistě nalezneme mistra, který nám může ukázat toto osvobozující učení.“ A pak, kdykoli uslyšeli o nějakých moudrých asketech či bráhmanech na tomto či jiném místě, šli a hovořili s nimi. Ale nebyl zde nikdo, kdo by byl schopný zodpovědět jejich otázky, zatímco oni byli schopni odpovědět těm, kterých se tázali.

Když procestovali celou Indii a došli zpět do výchozího místa, dohodli se, že se rozdělí, a ten, kdo nalezne bezsmrtný stav jako první, o tom informuje toho druhého. To byla smlouva bratrství, založená na hlubokém přátelství mezi těmito dvěma mladými muži. Nějakou dobu po tom, co učinili tuto dohodu, přišel do Rádžagahy Vznešený, Buddha. Tehdy, když na vrcholku Gajá pronesl rozpravu o ohni, si připomněl slib, který dal před svým probuzením králi Bimbisárovi, že se vrátí do Rádžagahy, dosáhne-li svého cíle. A tak Vznešený postupně přicestoval z Gaji do Rádžagahy, načež prodléval v Bambusovém háji (Véluvana-vihára), který obdržel od krále Bimbisáry.

Mezi jednašedesáti Arahaty, které mistr poslal do světa hlásat dobré vlastnosti Trojího klenotu, byl Assadži, jenž patřil ke skupině pěti asketů, Buddhových společníků před jeho probuzením, kteří se pak stali jeho prvními žáky. Assadži se vrátil do Rádžagahy ze svého putování, a když šel jednoho rána do města pro almužnu, byl spatřen Upatissou, který byl na cestě do kláštera asketických poutníků. Zasažen Assadžiho důstojností a jasným vzhledem si Upatissa pomyslel: „Nikdy dříve jsem neviděl takového bhikkhua. Musí to být jeden z arahatů nebo je na cestě k arahatství. Neměl bych k němu přistoupit a zeptat se ho, u koho vstoupil do Řádu? Kdo je jeho učitel a jaké vyznává učení?“ Ale pak si pomyslel: „Teď není vhodný čas pro kladení otázek tomuto bhikkhuovi, jelikož právě prochází ulicemi za almužnou. Bude lepší, když ho budu následovat jako pomocník.“ A tak učinil.

Když Assadži obdržel své jídlo a šel se posadit na klidné místo, aby pojedl, Upatissa připravil svoji asketickou podložku na sezení a nabídl ji mu. Assadži snědl své jídlo a Upatissa ho obsloužil vodou ze své nádoby, čímž splnil vůči Assadžimu povinnosti žáka k učiteli. Poté, co si vyměnili obvyklé zdvořilé pozdravy, Upatissa pravil: „Jasné jsou tvé rysy, příteli. Čistá a světlá je tvoje tvář. Koho následuješ, příteli, jako asketa? Kdo je tvůj učitel a jaké vyznáváš učení?“ Assadži odpověděl: „Je zde, příteli, velký asketa, mudrc z rodu Sakjů, který odešel do bezdomoví. Tohoto Vznešeného následuji jako asketa. Tento Vznešený je můj učitel a jeho Dhammu vyznávám.“ „Co učí tento ctihodný mistr, co prohlašuje?“ Když byl Assadži takto dotázán, pomyslel si: „Tito asketičtí poutníci jsou proti Buddhovu učení; ukážu mu tedy, jak hluboké je toto učení.“ A tak řekl: „Já jsem pouze nováček, ve výcviku, příteli. Není to dlouho, co jsem odešel do bezdomoví, a teprve nedávno jsem přišel k tomuto učení a disciplíně. Nemohu ti dopodrobna vysvětlit Dhammu.“ Poutník odpověděl: „Jmenuji se Upatissa, příteli. Řekni mi, prosím, podle svých schopností buď málo nebo mnoho. Bude mým úkolem proniknout smysl, cestou sta nebo tisíce metod.“ Pak ještě dodal:

„Buď málo nebo mnoho, co můžeš říci,
sděl mi prosím pouze smysl.
Poznat smysl je mou jedinou touhou,
zbytečných je pro mě mnoho slov.“

Jako odpověď pronesl théra Assadži tyto verše:

„U věcí vznikajících z podmínek
Tathágata popsal tyto podmínky
a rovněž jejich ustání -
tomu učí velký asketa.“

Když Upatissa uslyšel první dva verše, dosáhl stezky „vstupu do proudu“, a další dva verše poslouchal již jako „ten, kdo vstoupil do proudu.“ Poté, co Upatissa vstoupil do proudu, předtím než uskutečnil nejvyšší cíl, si pomyslel: „Zde naleznu osvobození!“ Řekl pak Assadžimu: „Nerozšiřuj dále tento výklad Dhammy, ctihodný pane. Toto je dostačující. Kde však žije náš mistr?“ „V Bambusovém háji, poutníku.“ „Pokračuj tedy dále, ctihodný pane. Já mám přítele, se kterým jsem se domluvil, že kdo z nás dosáhne dříve bezsmrtného stavu, informuje o tom toho druhého. Půjdu mu to oznámit, a spolu pak přijdeme do mistrovy přítomnosti.“ Upatissa pak padl k nohám Assadžiho, pozdravil ho a poté, co dostal jeho svolení, odešel zpět do parku asketických poutníků. Kólita ho uviděl přicházet a pomyslel si: „Dnes je vzhled mého přítele úplně vyměněný. Jistě musel nalézt bezsmrtný stav.“ Načež se na to Upatissy zeptal, a ten mu odpověděl: „Ano, příteli, bezsmrtný stav byl nalezen.“ Pak mu přednesl verše, které slyšel od Assadžiho. Po jejich vyslechnutí Kólita dosáhl též vstupu do proudu a zeptal se: „Kde žije mistr, můj drahý příteli?“ „Byl jsem poučen od svého učitele Assadžiho, že žije v Bambusovém háji.“ „Pak tedy pojďme, Upatisso, ať spatříme mistra,“ řekl Kólita. Ale Upatissa vždy respektoval svého učitele, a proto řekl svému příteli: „Nejprve, můj drahý, pojďme k našemu učiteli, poutníku Saňdžajovi, a řekněme mu, že jsme nalezli bezsmrtnost. Jestliže to bude moci pochopit, tak pronikne k pravdě. A i kdyby to nemohl pochopit, z důvěry k nám s námi půjde za mistrem, a když uslyší jeho učení, dosáhne pak stezky a jejích plodů.“

A tak přišli oba k Saňdžajovi a pravili: „Ó, náš učiteli, čímpak se zabýváte? Ve světě se objevil Buddha! Dobře vysvětlené je jeho učení a správný život vede jeho společenství bhikkhuů. Pojďme, abychom spatřili mistra deseti sil.“ „Co to říkáte, moji drazí?“ zvolal Saňdžaja. A když s nimi odmítl jít, řekl jim, že by se mohli těšit ze zisku a slávy, kdyby sdíleli jeho místo učitele. Ale oni řekli: „Na to bychom neměli dbát, zůstávajíce ve stavu žáků. Ale ty, učiteli, musíš vědět, jestli jít nebo ne!“ Potom si Saňdžaja pomyslel: „Jestliže toho znají tak mnoho, nebudou poslouchat, co jim říkám.“ Když si to uvědomil, odpověděl: „Můžete tedy jít, ale já nemohu.“ „Proč ne, ó učiteli?“ „Jsem učitel mnohých. Jestliže bych se vrátil do stavu žáka, bylo by to, jako kdyby velká vodní nádrž byla vyměněna za malý džbán. Nemohu nyní žít životem žáka.“ „Tak nemysli, ó učiteli,“ naléhali na něj. „Nechte to být, moji drazí, vy můžete jít, ale já nemohu.“ „Ó učiteli! Když se Buddha objevil ve světě, lidé se u něj shromažďují ve velkých davech, vzdávají mu úctu, přinášejí vůně a květiny. A my tam také půjdeme. Co se však stane s tebou?“ Na což Saňdžaja odpověděl: „Co myslíte, moji žáci, je v tomto světě více pošetilých nebo více moudrých lidí?“ „Pošetilých je více, učiteli, moudrých je málo.“ „Jestliže je to tak, moji přátelé, pak moudří půjdou k moudrému asketovi Gótamovi a pošetilí půjdou ke mě, pošetilému. Můžete nyní jít, ale já nepůjdu.“ A tak dva přátelé odešli, když mu ještě řekli: „Porozumíš své chybě, ó učiteli.“ Poté, co odešli, nastal mezi Saňdžajovými žáky rozkol a jeho klášter se stal téměř prázdným. Když Saňdžaja uviděl své místo prázdné, „zvracel horkou krev.“ Pětset jeho žáků odešlo spolu s Upatissou a Kólitou, z nichž se pak dvěstěpadesát vrátilo k Saňdžajovi. Se zbylými dvěstěpadesáti a se svými vlastními následníky přišli dva přátelé do Bambusového háje.

Mistr zde seděl mezi čtveřicí shromáždění (bhikkhuové, bhikkhuní, laičtí následníci a následnice) a přednášel Dhammu. Když Vznešený spatřil tyto dva příchozí, oslovil bhikkhuy: „Tito dva přátelé, Upatissa a Kólita, kteří právě přicházejí, budou moji přední žáci, vznešená dvojice žáků.“ Pak přistoupili k Vznešenému, uctivě ho pozdravili, usedli stranou a takto k němu promluvili: „Můžeme, pane, odejít do bezdomoví v přítomnosti Vznešeného, můžeme obdržet přijetí do Řádu?“ A Vznešený řekl: „Pojďte, bhikkhuové! Dobře vyložená je Dhamma. Žijte nyní čistý (svatý) život, učiňte konec strasti!“

Sám takto přijal do Řádu tyto ctihodné bhikkhuy. Potom mistr pokračoval ve svém přednesu, přičemž bral v úvahu individuální temperament posluchačů, a s výjimkou dvou hlavních žáků všichni dosáhli arahatství. Dva hlavní žáci neměli ještě splněný úkol - dosažení tří vyšších stezek Probuzení. Důvodem pro to byla velikost „poznání týkajícího se dokonalostí žáka“(sávakapáramí-ňána), kterého měli ještě dosáhnout. Když se Upatissa stal Buddhovým žákem, přijal jméno Sáriputta, zatímco Kólita se stal známým jako Mahá Moggallána.

Ctihodný Mahá Moggallána nyní odešel žít do Magadhského kraje, do vesnice Kallavala, na níž byl závislý kvůli almužnímu jídlu. Sedmého dne po svém vstupu do Řádu, když meditoval v odloučení, na něj padla únava a skleslost. Ale povzbuzen mistrem svoji únavu rozptýlil, a když naslouchal mistrovu výkladu o prvcích jako předmětu meditace, dokončil úkol nabytí tří vyšších stezek a dosáhl vrcholu dokonalostí žáka (sávaka-páramí) (A. 7,58).

Ctihodný Sáriputta zůstal nedaleko mistra, v jeskyni zvané Kančí úkryt (Súkarakhata-léna), v závislosti na Rádžagaze kvůli almužnímu jídlu. Půl měsíce po Sáriputtově vstupu do Řádu dal Vznešený rozpravu o pochopení pociťování synovci ctihodného Sáriputty, asketickému poutníkovi Díghanakhovi. Ctihodný Sáriputta stál právě za mistrem a ovíval ho, zatímco sledoval svými myšlenkami vývoj této rozpravy. Ačkoli takto sdílel potravu připravenou pro jiného, dosáhl ctihodný Sáriputta při této příležitosti vrcholu „poznání týkajícího se dokonalostí žáka“ a arahatství, spolu se čtveřicí analytického poznání (patisambhidá-ňána). Jeho synovec ke konci přednesu dosáhl plodu „vstupu do proudu.“

Nyní může vyvstat otázka: Neměl snad ctihodný Sáriputta velkou moudrost? A jestliže ano, tak proč dosáhl dokonalostí žáka později než ctihodný Mahá Moggallána? Odpovědí je, že to bylo kvůli velikosti příprav, které pro to byly potřebné. Když chtějí chudí lidé kamkoli jít, tak odcházejí ihned, ale v případě králů jsou delší přípravy potřebné. Jako například připravit slony, kočáry a tak dále. Stejně tomu bylo v tomto případě.

Ve stejný den, když se večerní stíny prodloužily, mistr shromáždil své žáky a označil tyto dva bhikkhuy za hlavní žáky. Někteří bhikkhuové tím nebyli potěšeni a říkali si mezi sebou: „Mistr měl označit za hlavní žáky ty, kteří vstoupili do Řádu jako první. To jest skupinu pěti žáků. A když ne je, tak buď skupinu dvousetpadesáti bhikkhuů v čele s Jasou nebo nadějnou skupinu třiceti (Bhaddavaggija) nebo také tři Kassapovy bratry. Ale když všechny tyto bhikkhuy překročil, označil ty, kteří vstoupili do Řádu jako poslední ze všech.“

Mistr se zeptal na předmět jejich řeči. Když mu byl sdělen, tak pravil: „Já neupřednostňuji, ale označuji tak každého, kdo o to usiluje. Když například Aňňá-Kóndaňňa v předchozím životě daroval almužní jídlo devětkrát během jedné sklizně, tak neusiloval o to, být hlavním žákem. Usiloval o to, aby úplně první pronikl k nejvyššímu stavu, arahatství. A tak se stalo. Ale když byli Sáriputta a Mahá Moggallána před mnohými eony, v čase Buddhy Anómadassího, zrozeni jako mladý bráhman Sárada a hospodář Sirivaddhaka, usilovali o to, být hlavními žáky. Toto, bhikkhuové, bylo úsilí mých synů v té době. Proto označuji právě ty, kdo o to usilovali, a nedělám to z toho důvodu, že bych je upřednostňoval.“

Tento výčet počátku Sáriputtovy životní dráhy je vybrán z komentáře ke sbírce Anguttara-nikája (část Étad-agga), a některé pasáže z paralelní verze komentáře ke sbírce Dhammapada. Z tohoto již můžeme rozeznat některé z hlavních charakterových rysů ctihodného Sáriputty. Ukazuje se jeho schopnost věrného a hlubokého přátelství, zatímco byl ještě světský mládenec vychovávaný v přepychu a potěšení, a tato schopnost neustala ani potom, co opustil život hospodáře. Když se mu dostalo prvního porozumění Dhammě, tak dříve než pokračoval dále, nejprve pomyslel na svého přítele Kólitu a na jejich společný slib. Jeho pronikavý intelekt se projevuje v pohotovosti (rychlosti), se kterou pochopil podstatu Buddhova učení z několika prostých slov. Nejznamenitěji ze všech kombinoval tuto intelektuální sílu se skromností a přirozenou laskavostí, která se projevila ve vděčnosti a úctě ke každému, i k chybujícímu Saňdžajovi, jenž ho učil hodnotné věci. Proto nebylo divu, že celý život pokračoval v prokazování úcty ctihodnému Assadžimu, jenž ho uvedl do Buddhova učení. V komentáři k Náva-suttě (Sutta-nipáta) a také v komentáři k verši 392 v Dhammapadě nám bylo řečeno, že kdykoliv žil Sáriputta ve stejném klášteře jako théra Assadži, šel se mu vždy poklonit, hned po tom, co se poklonil Vznešenému. Dělal to z úcty, když si přitom říkal: „Tento ctihodný byl můj první učitel. Skrze něj jsem přišel k poznání Buddhova učení.“ Když théra Assadži žil v jiném klášteře, byl ctihodný Sáriputta zvyklý obracet se čelem k místu, kde théra Assadži žil, a vzdávat mu úctu dotekem země v pěti místech (hlavou, rukama a nohama) a pozdravem se sepjatými dlaněmi. Toto ale vedlo některé bhikkhuy k chybnému porozumění, neboť když to viděli, říkali si: „Poté, co se Sáriputta stal hlavním žákem, stále uctívá nebeské oblasti. Dodnes nezanechal svých bráhmanských názorů.“ Když Vznešený slyšel tyto poznámky, řekl: „Není tomu tak, bhikkhuové. Sáriputta neuctívá nebeské oblasti. Zdraví toho, skrze kterého poznal Dhammu. To jeho zdraví a uctívá jako svého učitele. Sáriputta je ten, kdo vzdává upřímnou úctu svému učiteli.“ Tehdy mistr přednesl shromážděným bhikkhuům Náva-suttu, která začínala slovy: „Tak, jako se bohové klaní Indrovi, by měl člověk vzdát úctu tomu, kým byl poučen v Dhammě.“

Další příklad vděčnosti ctihodného Sáriputty je uveden v příběhu Rádhy. Komentář k verši 76 v Dhammapadě popisuje, jak v Sávatthí žil chudý bráhman, který pobýval v klášteře. Tam vykonával menší služby jako plení, zametání a podobně, a bhikkhuové ho podporovali jídlem. Přijmout do Řádu ho nicméně nechtěli. Jednoho dne, když Vznešený zkoumal svět svou myslí, uviděl, že tento bráhman dozrál pro arahatství. Informoval se o něm u shromážděných bhikkhuů a zeptal se, zdali si některý z nich pamatuje, že by od tohoto chudého bráhmana přijal nějakou pomoc. Ctihodný Sáriputta řekl, že si pamatuje, jak jednou, když šel do Rádžagahy pro almužnu, ho tento chudý bráhman obdaroval plnou naběračkou almužního jídla, kterou si vyprosil sám pro sebe. Mistr požádal Sáriputtu, aby tohoto muže přijal do Řádu. Ten pak dostal jméno Rádha. Sáriputta ho pak znovu poučoval o tom, jaké věci by měly být vykonávány, a Rádha vždy přijímal jeho napomenutí s radostí, bez zášti, a když takto žil podle jeho ponaučení, dosáhl v krátké době arahatství. Tehdy se bhikkhuové zmiňovali o Sáriputtově smyslu pro vděčnost a říkali, že ten, kdo sám ochotně přijímá poučení, získává žáky, kteří činí stejně. K tomu Buddha poznamenal, že nejenom tehdy, ale i dříve Sáriputta vyjadřoval svou vděčnost a pamatoval si každý dobrý čin, který mu byl prokázán. A v této souvislosti mistr pronesl Alínačitta-džátaku, příběh o vděčném slonovi.

3. Přátelství

Jestliže byl Sáriputta pozoruhodným kvůli svému trvalému smyslu pro vděčnost, byl také neméně pozoruhodným pro svou schopnost přátelství. S Mahá Moggallánou, přítelem a společníkem z mládí, se kterým si byli velmi blízcí, měli mnoho rozmluv o Dhammě. Jedna z nich, která je zvláště zajímavá, jelikož vrhá světlo na postup Sáriputtova dosažení cíle, je zaznamenána ve sbírce Anguttara-nikája (Čatukka-nipáta 167). Popisuje, jak jednou ctihodný Mahá Moggallána přišel, aby uviděl ctihodného Sáriputtu, a řekl mu: „Jsou tyto čtyři způsoby postupu (pokroku), příteli Sáriputto: obtížný postup s pomalým poznáním, obtížný postup s rychlým poznáním, snadný postup s pomalým poznáním a snadný postup s rychlým poznáním. Kterým z těchto čtyř způsobů postupu, příteli, byla tvá mysl osvobozena od zákalů, bez zbývajícího ulpívání?“ Sáriputta odpověděl: „Tím z těchto čtyř postupů, příteli, který je snadný a s rychlým poznáním.“ Jako vysvětlení k této pasáži se uvádí, že když odstranění zákalů předchází pohroužení (džhána) nebo se vhled uplatňuje bez velké obtížnosti, postup se nazývá „snadný“ či „šťastný“ (sukha-patipadá), v opačném případě je „obtížný“ či „bolestný“ (dukkha-patipadá). Jestliže se po překonání zákalů rychle projeví stezka, cíl vhledu, je poznání (spojené se stezkou) nazýváno „rychlé“ (khippábhiňňá), v opačném případě je „pomalé“ (dandhábhiňňá). V této rozpravě Sáriputtovo prohlášení popisuje jeho dosažení arahatství. Prvních tří stezek nicméně, podle komentáře k výše uvedenému textu, dosáhl způsobem „snadného postupu s pomalým poznáním.“

Takovými způsoby, jako jsou tyto, si dva přátelé vyměňovali informace o svých zkušenostech a porozumění Dhammě. Často se také sdružovali při setkáních Sanghy. Při jedné takové příležitosti se sešli, aby získali zpět jisté bhikkhuy, kteří byli svedeni z cesty Dévadattou. V této souvislosti je zde zajímavá pasáž, která ukazuje, jak Sáriputtova štědrá chvála Dévadattových výkonů, předtím než způsobil rozkol Sanghy, byla příčinou drobných rozpaků. Popisuje, jak Buddha požádal Sáriputtu, aby v Rádžagaze prohlásil, že Dévadattovy skutky a slova by neměly být dále nahlíženy ve spojení s Buddhou, Dhammou a Sanghou. Buddha se zeptal Sáriputty: „Řekl ctihodný Sáriputta: ´Dříve jsem v Rádžagaze chválil Dévadattovy nadobyčejné (magické) schopnosti?´“ „Ano, pane,“ odpověděl théra. „Nyní tedy budeš mluvit také pravdivě, Sáriputto, když učiníš toto prohlášení o Dévadattovi.“ A tak poté, co obdržel od Sanghy formální souhlas, odešel ctihodný Sáriputta spolu s mnoha bhikkhuy do Rádžagahy, kde učinil toto prohlášení o Dévadattovi.

Když Dévadatta formálně rozštěpil Sanghu prohlášením, že bude řídit jednání Sanghy odděleně, odešel na Supí horu s pětisty mladými bhikkhuy, kteří se z nevědomosti stali jeho následovníky. Aby je získal zpět, poslal Buddha Sáriputtu a Mahá Moggallánu na Supí horu, a zatímco zde Dévadatta odpočíval, dva hlavní žáci přednášeli Dhammu bhikkhuům. Ti dosáhli „vstupu do proudu“ a vrátili se zpět k mistrovi.

Jindy zase ctihodný Sáriputta spolu se ctihodným Mahá Moggallánou pracovali na obnově pořádku v Sangze, když se špatně chovala skupina bhikkhuů, žijících v Kítágiri, kterou vedl Assadži (toto nebyl onen dříve zmíněný Assadži) a Punabbasu. I přes opakovaná napomenutí nechtěli tito bhikkhuové změnit své způsoby chování, a tak byli posláni dva hlavní žáci, aby oznámili trest pabbádžaníja-kamma (vyobcování) těm, kteří by se nechtěli podřídit řádové disciplíně.

Oddanost ctihodného Sáriputty svému příteli byla plně opětována. Bylo zaznamenáno, že při dvou příležitostech, když byl Sáriputta nemocný, o něj Mahá Moggallána pečoval a přinášel mu léky. Podle komentáře k Mahá-Gósinga-suttě bylo též pouto vzájemné náklonosti mezi Sáriputtou a thérou Ánandou. Ze strany Sáriputty to bylo proto, že si myslel: „On je tím, kdo pečuje o mistra - povinnost, kterou bych měl vykonávat já.“ Ánandova náklonnost vyplívala ze skutečnosti, že byl Sáriputta Buddhou prohlášen za jeho nejpřednějšího žáka. Když Ánanda přijímal mladé žáky jako novice, byl zvyklý odvést je k Sáriputtovi, aby se stali bhikkhuy u něj. Ctihodný Sáriputta činil podobně vzhledem k Ánandovi, a takto měli společně pětset žáků.

Kdykoli ctihodný Ánanda obdržel vybraná roucha či jiné potřeby, nabídl je Sáriputtovi. A stejně tak Sáriputta dával Ánandovi každou zvláštní věc, která mu byla nabídnuta. Jednou Ánanda obdržel od jistého bráhmana velmi cenná roucha. S mistrovým souhlasem je přechovával po deset dní, očekávaje Sáriputtův návrat. Podkomentář říká, že pozdější učitelé k tomu poznamenali: „Může být někdo, kdo říká: ´Je možné dobře porozumět tomu, že Ánanda, který ještě nedosáhl arahatství, pociťoval takovou náklonnost. Ale jak je to v případě Sáriputty, který byl prostý zákalů, arahat?´ Na to odpovídáme: ´Sáriputtova náklonnost nevyplývala ze světské připoutanosti, ale z lásky k Ánandovým dobrým vlastnostem (guna-bhatti).´“

Jednou se Buddha zeptal ctihodného Ánandy: „Také souhlasíš se Sáriputtou?“ Ánanda odpověděl: „Kdo by, pane, nesouhlasil, ledaže by byl dětinský, zkažený, hloupý nebo zvrácené mysli. Učený je, pane, ctihodný Sáriputta, má velkou moudrost, je obsáhlý, jasný, bystrý, horlivý, s pronikavou myslí, má malá přání, je spokojen s málem, se sklonem k odloučení, stranící se společnosti, energický, výmluvný, ochotný naslouchat, vykladatel učení, který vytýká to, co je špatné.“

Ve verších Théragáthá (1034) můžeme nalézt, jak ctihodný Ánanda popisuje své dojetí v době Sáriputtovy smrti: „Když ušlechtilý přítel odešel, svět byl pro mne ponořen v temnotě.“ Dodal, že když mu odešel společník a potom i mistr, nebyl zde pro něj takový přítel jako uvědomění zaměřené na tělo. Ánandův žal, poté, co se dověděl o smrti ctihodného Sáriputty, je také velmi dojemně popisován v Čunda-suttě.

Sáriputta byl skutečný přítel v pravém slova smyslu. Dobře věděl, jak povzbudit to nejlepší v ostatních, a v tomto konání někdy neváhal mluvit otevřeně a kriticky, jako dobrý přítel popsaný Buddhou, který vytkne svému příteli chyby. Tímto způsobem pomohl ctihodnému Anuruddhovi v jeho konečném proniknutí k arahatství, jak je to zaznamenáno ve sbírce Anguttara-nikája, Tika-nipáta 128 (131):

„Jednou ctihodný Anuruddha přišel, aby navštívil ctihodného Sáriputtu. Když si vyměnili zdvořilé pozdravy, posadil se stranou a řekl ctihodnému Sáriputtovi: ´Příteli Sáriputto, svým božským okem, které je očištěné a přesahující oko lidské, mohu vidět tisíc částí světového systému. Pevné a nepolevující je mé úsilí, mé uvědomění je dobře ustavené, bdělé, nezatemněné, tělo je klidné a bez chvění, mysl je soustředěná a sjednocená. A přesto má mysl není bez ulpívání osvobozená od zákalů.´

Ctihodný Sáriputta řekl: ´Příteli Anuruddho, když takto přemýšlíš o svém božském oku, je v tobě domýšlivost (pocit jáství). Když takto přemýšlíš o svém pevném úsilí, o svém dobře ustaveném, bdělém, nezatemněném uvědomění, o svém klidném, nechvějícím se těle a o své soustředěné, sjednocené mysli, je v tobě neklid. Když takto přemýšlíš o své mysli, která není bez ulpívání osvobozená od zákalů, je v tobě starostlivost. Vskutku by bylo dobré, kdyby ctihodný Anuruddha opustil tyto tři stavy mysli, nevěnoval jim pozornost, a zaměřil mysl na bezsmrtný prvek.´

A později, vskutku, ctihodný Anuruddha odložil tyto tři stavy mysli, nevěnoval jim pozornost, a zaměřil svoji mysl na bezsmrtný prvek. A tak ctihodný Anuruddha, když prodléval takto s dbalostí, horlivě, s odhodlanou myslí, s bdělým uvědoměním, sám, v odloučení, zanedlouho dosáhl zde a nyní přímého poznání a sám uskutečnil nejvyšší cíl čistého (svatého) života, kvůli kterému ušlechtilí synové z dobrých rodin odcházejí z domova do bezdomoví, a věděl: ´Ukončeno je zrozování, dokonán je čistý život, úkol je splněn, po tomto zde již není nic dalšího.´ Takto se ctihodný Anuruddha stal jedním z arahatů.“

Sáriputta byl vyhledáván mnohými. Tomu, co přitahovalo muže dosti odlišných temperamentů k němu a k jeho rozmluvě, může být dobře porozuměno z události popsané v Mahá-Gósinga-suttě (Madždžhima-nikája 32). Jednoho večera přišli thérové Mahá Moggallána, Mahá Kassapa, Anuruddha, Révata a Ánanda k Sáriputtovi, aby vyslechli Dhammu. Ctihodný Sáriputta je takto přivítal: „Nádherný je tento sálový les Gósinga, je úplňková noc, všechny sálové stromy jsou v plném květu a zdá se, jakoby kolem vanuly nebeské vůně. Co myslíš, Ánando, jaký druh bhikkhua by ozářil tento sálový les Gósinga?“ Stejnou otázku pak položil i ostatním a každý na ni odpověděl v souladu se svým temperamentem. Nakonec pronesl Sáriputta svou vlastní odpověď, která byla následující:

„Zde je bhikkhu, který vládne nad svou myslí, který není pod vládou své mysli. V jakémkoli stavu mysli si přeje prodlévat ráno, může v něm v té době prodlévat. V jakémkoli stavu mysli si přeje prodlévat v poledne, může v něm v té době prodlévat. V jakémkoli stavu mysli si přeje prodlévat večer, může v něm v té době prodlévat. Je to, jako kdyby králův či ministrův šatník byl plný mnohobarevných šatů. Kterýkoli pár šatů si přeje obléknout ráno... v poledne... večer, může ho v té době obléknout. Podobně je tomu s bhikkhuem, který vládne nad svou myslí, který není pod vládou své mysli. V jakémkoli stavu mysli si přeje prodlévat ráno... v poledne... večer, může v něm v té době podle svého přání prodlévat. Takový bhikkhu, příteli Moggalláno, by ozářil tento sálový les Gósinga.“ Potom odešli k Buddhovi, který schválil všechny jejich odpovědi a přidal svou vlastní.

Z této příhody vidíme, že Sáriputta s celým svým silným intelektem a se svým postavením v Sangze byl vzdálen tomu, být dominantním typem, který se pokouší vnucovat své názory ostatním. Dobře rozuměl tomu, jak přirozeným a půvabným způsobem přimět své společníky k sebevyjádření. Tomu odpovídala jeho vlastní vnímavá povaha. Podobná reakce vyvstala i v jeho přátelích.

Je zaznamenáno mnoho takových rozprav mezi Sáriputtou a ostatními bhikkhuy, nejenom se ctihodným Mahá Moggallánou, Ánandou a Anuruddhou, ale také s Mahá Kotthitou, Upavánou, Samiddhim, Savitthou, Bhúmidžou a mnoha dalšími. Zdá se, že sám Buddha rád hovořil k Sáriputtovi, jelikož tak činil často, a mnoho jeho rozprav bylo určeno „vojevůdci Dhammy“, užívajícímu tohoto titulu, kterým ho obdařil.

Jednou Sáriputta opakoval slova, která mistr řekl při jiné příležitosti Ánandovi: „Toto je celý čistý život (brahmačarija), totiž dobré přátelství, dobré společnictví, dobré sdružování.“

4. Pomocník

Mezi bhikkhuy Sáriputta vynikal jako ten, kdo pomáhal ostatním. K tomu nalezneme odkaz v Dévadaha-suttě. Nějací bhikkhuové, kteří navštívili Buddhu, od něj pak přijali formální svolení k návratu. Buddha jim poradil, aby šli za Sáriputtou a přijali svolení k návratu také od něj, přičemž jim řekl: „Sáriputta, bhikkhuové, je moudrý a je pomocníkem svých společníků v čistém životě.“ Komentář k vysvětlení těchto slov říká: „Sáriputta pomáhal dvěma způsoby: materiální pomocí (ámisánuggaha) a pomocí v Dhammě (dhammánuggaha).“ Říká se, že théra nechodil na almužní obchůzky v časných ranních hodinách, tak jako ostatní bhikkhuové. Místo toho, když bhikkhuové odešli, obcházel celý klášterní pozemek a kdekoli uviděl nezametené místo, zametl ho, kdekoli nebyl odklizen odpad, odklidil ho, kde nebyla řádně uspořádána lůžka, sedadla či hliněné nádoby, dal je do pořádku. Dělal to proto, že by snad jiní nebuddhističtí asketové, kdyby navštívili klášter, mohli vidět nějaký nepořádek a mluvit o nedbalosti bhikkhuů. Byl také zvyklý chodit do haly pro nemocné, kde utěšoval pacienty a ptal se na jejich potřeby. K obstarání jejich přání bral s sebou mladé novice a odcházel hledat léky buď na obvyklé almužní obchůzce nebo na nějaké vhodné místo. Když obdržel léky, dal je novicům, přičemž jim říkal: „Péči o nemocné mistr chválí. Nyní běžte, dobří lidé, a buďte dbalí.“ Poté, co je poslal zpět do klášterní místnosti pro nemocné, šel na almužní obchůzku nebo pojedl své jídlo v domě dárců. Takové byly jeho zvyky, když po nějaký čas prodléval v klášteře.

Když ale pěšky putoval se Vznešeným, nešel spolu s nejpřednějšími z bhikkhuů, obutý v sandálech a s deštníkem v ruce jako někdo, kdo si myslí: „Jsem hlavní žák,“ nýbrž nechal mladé novice, aby mohli vzít jeho misku a roucha, a poslal je s ostatními, zatímco on sám se nejprve postaral o ty, kdo byli staří, velmi mladí či nezdraví, přičemž potíral olejem zraněná místa na jejich tělech. Potom, buď později ve stejný den nebo následující den, odešel spolu s nimi.

Jednou, když z tohoto důvodu Sáriputta přišel později na místo, kde ostatní odpočívali, nesehnal již vhodný příbytek na noc, a tak se usadil pod stan vyrobený z rouch. Uviděl to mistr a následující den svolal bhikkhuy k shromáždění, kde jim vyprávěl příběh o slonu, opici a koroptvi, kteří potom, co se rozhodli, kdo z nich byl starší, žili společně, prokazujíce úctu nejstaršímu. Na to mistr stanovil pravidlo, že „příbytky mají být přidělovány podle seniority.“ Takto tedy ctihodný Sáriputta poskytoval materiální pomoc.

Někdy dával materiální pomoc spolu s pomocí v Dhammě, jako když navštívil Sámítiguttu, který zesláblý trpěl leprou. Komentář k Théragáthá praví, že řekl Sámítiguttovi: „Příteli, tak dlouho, dokud trvají skupiny (hmota, pociťování, vnímání, formace a vědomí), veškeré pociťování je pouze strast. Až když zde nejsou žádné skupiny, není zde žádná strast.“ Takto mu dal Sáriputta „nazírání pociťování“ jako předmět meditace, a odešel. Sámítigutta pak následoval thérův pokyn a rozvinul vhled a šest nadobyčejných sil (čhalabhiňňá) jako arahat.

Dále, když Anáthapindika ležel na smrtelné posteli, Sáriputta ho navštívil, doprovázen Ánandou. Sáriputta rozprávěl umírajícímu muži o nepřipoutanosti a Anáthapindika byl touto hlubokou rozpravou velice dojat. Jiná rozprava u lože nemocného, kterou dal théra Anáthapindikovi, je zachována v Sótápatti-samjuttě (3. vagga, 6. sutta). V této rozpravě je Anáthapindikovi připomenuto, že ty věci, které vedou ke znovuzrození v bědných stavech, v něm již nejsou k nalezení, zato je obdařen čtyřmi znaky vstupu do proudu (sótápattijanga) a osmi články stezky, a toto když uváží, jeho bolesti ustoupí. Následně jeho bolesti ustoupily.

Jednou théra Čhanna ležel nemocný s velkou bolestí. Ctihodný Sáriputta ho poctil návštěvou, společně s thérou Mahá Čundou. Když Sáriputta uviděl muka nemocného bhikkhua, ihned se nabídl, že pro něj půjde hledat léky a vhodné jídlo. Ale Čhanna jim řekl, že se rozhodl vzít si život, a poté, co odešli, tak učinil. Později Buddha vysvětlil, že čin théry Čhanny nepatřil k neprospěšným a že byl bezúhonný, jelikož během umírání dosáhl arahatství. Tento příběh se nachází v Čhannóváda-suttě (M. 144).

Říká se, že kdykoli Sáriputta dával rady, činil tak s bezmeznou trpělivostí. Radil a poučoval třeba stokrát nebo tisíckrát, dokud jeho žák nedosáhl plodu vstupu do proudu. Teprve tehdy ho propustil a dával rady ostatním. Velký byl počet těch, kteří, když přijali jeho poučení a s důvěrou ho následovali, dosáhli arahatství. V Saččavibhanga-suttě (M. 141) Buddha říká: „Sáriputta je jako matka, která vychovává, zatímco Moggallána je jako pečovatelka těch, kteří byli vychováni. Sáriputta je zaměřen na výcvik k dosažení plodu vstupu do proudu, a Moggallána na výcvik k dosažení nejvyššího cíle.“ Na vysvětlení této pasáže komentář říká: „Když Sáriputta přijímal žáky k výcviku, ať už vstoupili do řádu u něj nebo u někoho jiného, podporoval je materiální pomocí a pomocí v Dhammě. Staral se o ně, když byli nemocní, vybíral pro ně meditační předmět a konečně, když poznal, že dosáhli vstupu do proudu a stojí mimo nebezpečí pádu do nižších světů, propustil je s přesvědčením, že „nyní mohou vlastní mužnou silou uskutečnit vyšší úrovně probuzení.“ Takto prostý starostí o jejich budoucnost, začal učit novou skupinu žáků. Ale Mahá Moggallána, když cvičil žáky podobným způsobem, o ně nepřestával mít starosti, dokud nedosáhli arahatství. Bylo to proto, že pociťoval to, co řekl mistr: „Jako i malý výkal ošklivě zapáchá, tak neschvaluji ani krátkou dobu existence (bhava), byť není delší než lousknutí prstů.“

Ačkoli komentář ke sbírce Madždžhima-nikája říká, že Sáriputta byl zvyklý vést své obvyklé žáky pouze ke vstupu do proudu, v jednotlivých případech pomáhal bhikkhuům k dosažení vyšších úrovní. Například komentář ke sbírce Udána říká, že „v té době byli bhikkhuové ve vyšším výcviku zvyklí často přicházet za ctihodným Sáriputtou zeptat se na meditační předmět, který by jim mohl pomoci dosáhnout tři vyšší stezky.“ Bylo to poté, co přijal poučení od Sáriputty, že théra Lakuntika Bhaddija (Trpaslík) dosáhl arahatství, když byl v té době vstoupivším do proudu. Je zde také případ ctihodného Anuruddhy, zaznamenaný v předchozí kapitole.

Tímto způsobem ctihodný Sáriputta poskytoval pomoc v Dhammě. Byl velkým vůdcem a vynikajícím duchovním rádcem. K tomu ho nepřivedlo pouze hluboké a citlivé porozumění lidské mysli, ale také lidský zájem o ostatní, jenž musel být velice povzbudivý pro ty, kdo byli pod jeho vedením. Nyní již vidíme, jak byl vždy ochotný rozdávat chválu všude tam, kde to bylo patřičné, a také jak byl vždy nadšený pro setkávání se s ušlechtilými bhikkhuy, zvláště s těmi, které mistr chválil. Jedním takovým byl théra Mantániputta. Když se Sáriputta dověděl, že přišel na návštěvu, šel se s ním setkat. Aniž mu řekl kdo je, vyslechl Punnovu velkou rozpravu o přirovnání k dostavníkům (M. 24), načež ji velice chválil.

Sáriputta spojoval vlastnosti dokonalého učitele s vlastnostmi dokonalého přítele: pomáhal fyzicky stejně jako duchovně bhikkhuům pod svým dohledem, držel je pod kontrolou laskavými radami, povzbuzoval je chválou jejich zasloužilého úsilí, vedl je po stezce a prokazoval ve všem, co dělal, soucitný zájem, který přitahoval ty nejlepší žáky. Byl vždy připraven pomoci jakýmkoli způsobem, v malých věcech stejně jako ve velkých. Sám naplněn přednostmi čistého života, rychle viděl přednosti u ostatních. Byl mistrem rozvíjení těchto vlastností u těch, v nichž byly skryté, a mezi prvními chválil ty, v nichž byly plně rozvinuté. Jeho stylem nebyla chladná, odměřená přísnost, ale duševní vznešenost, jež patří k těm nejkrásnějším a nejdražším lidským vlastnostem.

5. Uskutečnění cíle

Ve dvou odstavcích v Théragáthá (995, 996) ctihodný Sáriputta vypráví, jakým způsobem dosáhl arahatství. Říká v nich: „Bylo to, když Vznešený vykládal Dhammu jinému. Tuto řeč o Dhammě jsem soustředěně vyslechl pro své vlastní dobro. A ne marně. Odstraněním všech zákalů jsem dosáhl osvobození.“

V následujících dvou verších théra prohlašuje, že nepociťoval sklon k rozvíjení pěti nadobyčejných sil (abhiňňá). Nicméně Iddhividha-kathá (Patisambhidámagga) mu připisuje schopnost vysokého soustředění nazývaného „síla zásahu soustředěním“ (samádhi-vipphara-iddhi), které umožňuje zasáhnout do jistých fyziologických procesů nebo jiných přirozených událostí. Toto líčí jeden příběh z Visuddhimaggy (12), který popisuje, jak jednou, když ctihodný Sáriputta žil s thérou Mahá Moggallánou v Kapótakandaře, seděl v meditaci na otevřeném prostranství s čerstvě oholenou hlavou, když byl zlomyslně udeřen do hlavy zlým démonem. Úder byl velmi silný, ale théra byl tehdy pohroužen v soustředění, následkem čehož neutrpěl škodu. Pramenem tohoto příběhu je Udána (4,4), kde popis pokračuje následovně:

„Ctihodný Mahá Moggallána uviděl tuto příhodu, přistoupil k ctihodnému Sáriputtovi a zeptal se ho: ´Příteli, jsi spokojený? Jsi v pořádku? Nemáš žádné potíže?´ ´Jsem spokojený, příteli Moggalláno, jsem v pořádku, pouze má hlava mě trochu tíží.´ Načež ctihodný Mahá Moggallána řekl: ´Jak úžasné, příteli Sáriputto, jak podivuhodné, jakou velkou psychickou sílu a moc má ctihodný Sáriputta. Právě tě, příteli Sáriputto, jistý démon udeřil do hlavy. A byl to mocný úder. Takovým úderem je možné skolit slona nebo rozštípnout skálu. Ale ctihodný Sáriputta řekl pouze: ´Jsem spokojený, příteli Moggalláno, jsem v pořádku, pouze má hlava mě trochu tíží.´´ Pak ctihodný Sáriputta odpověděl: ´Jak úžasné, příteli Moggalláno, jak podivuhodné, jakou velkou psychickou sílu a moc má ctihodný Moggallána, že může kdykoliv uvidět démona. Pokud jde o mě, já nevidím ani bahenního skřítka.´“

Anupada-sutta zahrnuje Buddhův popis Sáriputtových meditačních schopností. Vznešený v ní prohlašuje, že Sáriputta ovládá devět meditačních schopností - čtyři jemnohmotné džhány (pohroužení), čtyři nehmotné džhány a ustání vnímání a pociťování. Théra sám zmiňuje tuto skutečnost, když hovoří k Ánandovi, dodávaje, že ve všech těchto stavech byl prostý jakékoliv domýšlivosti (pocitu jáství): „Neměl jsem takové myšlenky jako ´já vstupuji do džhány, já jsem v džháně, já se vynořuji z džhány´.“ Při jiné příležitosti líčí Ánandovi, jak dosáhl takového rozvinutí soustředění, kde vzhledem k prvku země v něm nebylo vnímání tohoto prvku. Bylo v něm bylo pouze vnímání toho, že „odpoutání (nibbána) je ustání bytí (bhava-niródha).“

Tento nezaujatý postoj k džhánickým stavům mohlo způsobit meditativní „prodlévání v prázdnotě (suňňata-vihára)“, které ctihodný Sáriputta rozvinul. V Pindapátaparisuddhi-suttě (M. 151) čteme, že se Buddha jednou zmínil o zářivých rysech ctihodného Sáriputty a zeptal se ho, jakým stavem mysli způsobuje tuto záři. Ctihodný Sáriputta odpověděl, že často cvičí prodlévání v prázdnotě, na což Buddha řekl, že to je příbytkem velkého muže (mahápurisa-vihára), a pokračoval v detailním popisu. Udána zaznamenává, že při třech příležitostech mistr viděl ctihodného Sáriputtu, jak sedí v meditaci mimo klášter, a pronesl verše (udána), kterými chválil pevnou a klidnou mysl.

Můžeme si představit ctihodného Sáriputtu, jak sedí v meditaci v lesním útulku, tak jak to popisuje Dévadaha-sutta (Khandha-samjutta 2), kde se říká: „Jednou Vznešený prodléval v kraji Sakjů, v tržním městě Dévadaha... Tehdy ctihodný Sáriputta prodléval nedaleko od Vznešeného, v lese Élagala.“ Komentář k tomuto textu říká: „Ve městě Dévadaha, v lese Élagala, byl lesní útulek. Tento les roste na místě, kde je trvalá zásoba pramenité vody. Lidé zde zhotovili lesní útulek se čtyřmi sloupy, kolem kterých nechali obrůst les, jenž dotvářel střechu. Místo k sezení udělali z cihel prosypaných pískem. Bylo to klidné místo k trávení dne, kde od vody vanul svěží vánek.“ Mohl to být docela dobře nějaký takový prostý příbytek jako tento, kde Buddha viděl Sáriputtu pohrouženého v meditaci, když chválil utišení a odpoutání jeho žáků. Co se týče dosažení analytického poznání (patisambhidá-ňána), o tom ctihodný Sáriputta mluví v Anguttara-nikáji (4,172), kde říká: „Bylo to půl měsíce po mém vstupu do řádu, přátelé, kdy jsem uskutečnil ve všech částech a detailech analytické poznání smyslu (attha), analytické poznání jevů (dhamma), analytické poznání jazyka (nirutti) a analytické poznání nápaditosti (patibhána). Vykládám to mnoha způsoby, učím tomu, seznamuji s tím, ustanovuji to, odhaluji to, vysvětluji to a objasňuji to. Jestliže má někdo pochybnosti nebo nejistotu, může se mě zeptat a já mu to vysvětlím.“

Z toho všeho je zřejmé, že ctihodný Sáriputta byl mistrem všech těchto poznání, jež zahrnují i nejvyšší poznání. Co vhodnějšího by o něm mohlo být řečeno, než to, co řekl sám Buddha ve svých slovech:

„Jestliže někdo může pravdivě prohlásit, že dovedl k mistrovství a k dokonalosti ušlechtilou ctnost, ušlechtilé soustředění, ušlechtilou moudrost a ušlechtilé osvobození, pak je to Sáriputta, kdo to může pravdivě prohlásit. Jestliže někdo může pravdivě prohlásit, že je opravdový syn Vznešeného, zrozen z jeho úst, zrozen z Dhammy, stvořen z Dhammy, dědicem Dhammy a ne dědicem materiálních věcí, pak je to Sáriputta, kdo to může pravdivě prohlásit. Po mě, bhikkhuové, je to Sáriputta, kdo roztáčí nejvyšší kolo Dhammy, stejně jako ho roztáčím já.“ (M. 11, Anupada-sutta)

6. Ten, kdo roztáčí kolo Dhammy

Sáriputtovy rozpravy a zaznamenané výroky, které jsou mu připisovány z obsáhlého celku učení, mohou pro svůj obsah a rozmanitost stát vedle samotných mistrových. Sáriputta skvěle rozuměl tomu, jak přehledně pořádat a prezentovat bohatý obsah Dhammy, způsobem, jenž byl intelektuálně zajímavý a rovněž inspirující k praktickému úsilí. Toto nalézáme doloženo příkladem ve dvou klasických rozpravách ze sbírky Madždžhima-nikája: v Rozpravě o správném názoru (Sammáditthi-sutta, M.9) a ve Velké rozpravě o přirovnání ke sloní stopě (Maháhatthipadópama-sutta, M.28).

Velká rozprava o přirovnání ke sloní stopě je mistrovským dílem metodického či analytického zpracování. Začíná prohlášením, že čtyři ušlechtilé pravdy obsahují všechno, co je prospěšné, a pokračuje ztotožněním pravdy utrpení s pěti osobnostními skupinami ulpívání (upádána-khandha). Z nich je vybrána skupina hmoty k detailnímu rozboru, je uvedeno její složení ze čtyř velkých prvků, z nichž se každý označuje jako vnitřní a vnější. Části těla a tělesné procesy zahrnuté do vnitřních elementů jsou uvedeny detailně a je řečeno, že vnitřní i vnější prvky neobsahují ani netvoří nějaké „já.“ Toto jasné vidění (vhled) vede ke znechucení těmito prvky a k odpoutání se od nich. V rozpravě se dále uvádí pomíjivost mocných vnějších prvků, když jsou zahrnuty do velkých přírodních procesů, a proti tomuto pozadí je vyzdviženo, že toto drobné tělo, jež je produktem toužení, nemůže být nikdy nahlíženo jako „já“ nebo „moje“ nebo pojímáno ve smyslu „já jsem.“ Dále říká, že bhikkhu s takto upevněným jasným viděním, střetne-li se s urážkami, obviňováním a nepřátelstvím jiných lidí, je schopný střízlivě analyzovat situaci a zachovat nadhled. Poznává, že toto nepříjemné pociťování, které v něm vzniká, je následkem doteku ucha, jenž sám o sobě není ničím víc než podmíněným jevem, a všechny složené části situace poznává jako pomíjivé. Toto rozeznává vzhledem k doteku, pociťování, vnímání, formacím a vědomí. V tomto bodě rozpravy vidíme, že ostatní čtyři skupiny, mentální (psychické) součásti osobnosti, jsou uvedeny v organickém kontextu, společně se zmíněnými druhy doteku. Rozprava pak pokračuje: „Potom se jeho mysl, právě tím, že má za předmět pouze prvky, stane radostnou, spokojenou, upevněnou a sjednocenou, a i když bude napadán a zraňován, pomyslí si: ´Toto tělo je takové povahy, že je náchylné k takovým zraněním.´ Nato si vzpomene na mistrovo „přirovnání k pile“ a rozhodne se následovat Buddhovo pobídnutí snášet všechna zraňování s trpělivostí, ať by se přihodilo cokoliv.“ Rozprava však pokračuje, že i když si bhikkhu vzpomene na Buddhu, Dhammu a Sanghu, ale jeho trpělivost není upevněná, bude pociťovat nutkavost a zahanbení, a i přes svou vzpomínku na tři klenoty nedosáhne vyrovnanosti. Když však jeho trpělivost zůstane upevněná, bude zakoušet štěstí. „Mnohého dosáhl takový bhikkhu, který je s tímto v souladu,“ říká sutta.

Všechny čtyři prvky jsou zde zpracovány identicky. Závěrečná část začíná přirovnáním těla a jeho složených částí k domu, který je postaven z různých součástí. Potom následuje výklad závislého vznikání šesti druhů vědomí. Je zmíněno pět smyslových orgánů a pět smyslových oblastí (předmětů těchto orgánů) jakožto základní podmínky pro vznikání pěti druhů vědomí. Z toho odvozená hmota je zde uvedena přednostně, čímž je dovršeno zpracování skupiny hmoty (rúpa-khandha). V takto vzniklém stavu vědomí je obsaženo všech pět skupin, skrze což může být porozuměno jejich spojení, stejně jako jejich závislému vznikání. V této souvislosti Sáriputta cituje mistra: „Kdo rozumí závislému vznikání, ten rozumí Dhammě, a kdo rozumí Dhammě, ten rozumí závislému vznikání.“

Rozprava pokračuje: „Toužení, sklony a připoutanost k těmto pěti skupinám - to je vznik strasti. Odstranění tohoto toužení, sklonů a připoutanosti - to je ustání strasti. O bhikkhuovi, který tomu porozuměl, se říká: ´Mnohého dosáhl takový bhikkhu, který je s tímto v souladu.´“ Výklad je tak nasměrován ke čtyřem ušlechtilým pravdám. Tato rozprava je vskutku podobná složité a krásné hudební skladbě, zakončené slavným a majestátním akordem.

Jiný příklad výkladu ctihodného Sáriputty je Sammáditthi-sutta (Rozprava o správném názoru). Toto mistrovské dílo rovněž poskytuje rámec pro další zpracování, jak je to podáno v rozsáhlém komentáři k této suttě. Komentář říká: „V Buddhových slovech, shromážděných v pěti velkých nikájích, není jiná rozprava, ve které by byly dvaatřicetkrát vyjádřeny čtyři ušlechtilé pravdy a dvaatřicetkrát vyjádřen stav arahatství, než jak je to uvedeno v Rozpravě o správném názoru.“ Rozprava nám rovněž dává původní mistrův výklad závislého vznikání, s malými, ale velmi poučnými obměnami. K vyjádření správného nazírání čtyř ušlechtilých pravd je použito všech článků závislého vznikání a rovněž doplňujících pasáží, což umožňuje jejich širší a hlubší pochopení. Tato rozprava byla často používána za účelem poučení po celá staletí až do dnešního dne.

Další z rozprav ctihodného Sáriputty je Samačitta-sutta, která byla vyslechnuta „božstvy klidné mysli.“ Týká se prvních tří stavů probuzení (osvobození): stavu toho, kdo vstoupil do proudu (Dhammy), stavu toho, kdo se jen jednou vrátí (na tento svět, aby zde učinil konec strasti), a stavu toho, kdo se již nevrátí (na tento svět a vyvstane v čistých nebeských příbytcích, kde učiní konec strasti). Jejím účelem je objasnit otázky zmíněných božstev ohledně jejich znovuzrození, ať ve světě smyslového potěšení, nebo v jemnohmotných či nehmotných světech, které je závislé na způsobu jejich praxe a na zbývajících poutech k existenci. Je to velmi krátká rozprava, ale měla vynikající účinek na velké množství dévů, kteří se shromáždili k jejímu vyslechnutí, jak praví tradice. Říká se, že velmi mnoho z nich dosáhlo arahatství a nespočetně z nich dosáhlo vstupu do proudu. Tato rozprava ctihodného Sáriputty ve skutečnosti patří k málu rozprav, které měly neobvykle dalekosáhlé důsledky mezi bytostmi vyšších světů, a ačkoli je to velmi stručný text bez komentářového vysvětlení, měl v následujících stoletích značnou pověst. Je to rozprava, jež byla přednesena arahatem Mahindou v den jeho příchodu na Cejlon. Proslulá cejlonská kronika Mahávamsa (14,34) uvádí, že při té příležitosti rovněž naslouchali mnozí dévové a dosahovali při tom porozumění Dhammě. Velká úcta, ve které je rozprava chována, a silný účinek, jež se jí připisuje, mohou být přičteny skutečnosti, že pomáhá těm, kdo jsou na stezce, k vymezení jejich pozice a druhu znovuzrození, které mohou ještě očekávat. Dévové na vyšších úrovních rozvoje mají někdy sklon nahlížet své nebeské stavy jako konečné a neočekávají zrození ve světě smyslového potěšení, což se někdy může stát. Tato rozprava jim dává kritéria, pomocí kterých mohou posoudit svou pozici. Pro světské bytosti, které jsou stále mimo stezku, také nabízí hodnotnou orientaci k nasměrování správného úsilí.

Sangíti-sutta (Recitace) a Dasuttara-sutta (Do deseti), dvě další rozpravy ctihodného Sáriputty, jsou poslední dva texty sbírky Dígha-nikája. Oba tyto texty jsou složené ze základních termínů nauky, je v nich rozčleněno mnoho předmětů spadajících do skupin od jedné do deseti. Důvodem pro členění pouze do deseti mohlo být to, že je jen velmi málo skupin základních termínů nauky přesahujících tento počet. Může to být také předpokladem k dobrému porozumění a k snadnějšímu zapamatování. Sangíti-sutta byla přednesena v přítomnosti Buddhy, který v jejím závěru vyjadřuje svůj souhlas. Zatímco v Sangíti-suttě jsou základní termíny nauky samostatně sestaveny v očíslovaných skupinách od jedné do deseti, v Dasuttara-suttě má každá z těchto deseti skupin dalších deset podskupin, které slouží k vyložení praktického významu těchto skupin. Například: „Jedna věc - 1. je velkého významu, 2. by měla být rozvíjena, 3. by měla být plně pochopena, 4. by měla být opuštěna, 5. znamená úpadek, 6. znamená rozvoj, 7. je těžko proniknutelná, 8. by měla být vyvolána, 9. by měla být přímo poznána, 10. by měla být uskutečněna. Co je tato jedna věc velkého významu? Dbalost v prospěšných věcech...“

Tyto texty musely být sestaveny v dosti pozdějším období Buddhova a Sáriputtova života, když už existoval velký soubor učení a pečlivě přenášené rozpravy, které potřebovaly uspořádání, aby byly připravené k používání, a antologie důležitých rysů Dhammy se staly užitečnou pomocí v zevrubném studiu Učení.

Sangíti-sutta byla přednesena v čase smrti Niganthy Nátaputty. Na tom, ve které to bylo přesně době, se nicméně učenci neshodují. Byla to jistě tato událost, jež dala příležitost k přednesení této sutty, neboť mluví o nesouladu, rozkolu a neshodě, jež vznikly mezi džinisty bezprostředně po smrti jejich mistra Niganthy Nátaputty, zvaného též Mahávíra. Takto dal ctihodný Sáriputta varovný příklad, když ve své rozpravě zdůraznil, že tento text „by měl být všemi přednášen ve shodě a bez nesouladu, tak aby čistý život mohl přetrvat po dlouhou dobu pro blaho a štěstí bohů a lidí.“ Komentátoři říkají, že Sangíti-sutta vyjadřuje „chuť souladu“ (sámaggi-rasa) v Učení, jež je posílena schopným přednesem (désaná-kusalatá). Praktický význam Dasuttara-sutty ukazují úvodní verše ctihodného Sáriputty: „Vyložím přednes Dasuttara (Do deseti), učení o dosažení odpoutání (nibbány), o ukončení strasti a osvobození od všech pout.“ (Dasuttaram pavakkhámi dhammam nibbánapattijá dukkhassantakirijája sabbaganthapomóčanam.)

Zdá se pravděpodobné, že tyto dvě rozpravy sloužily jako jistý ukazatel k vybraným učením. Mohly být rovněž použitelné pro ty bhikkhuy, kteří si nepamatovali velké množství textů. Mohly jim být nápomocné ve zpřítomnění mnohých aspektů Učení ve formě, jež byla lehce zapamatovatelná a zpracovatelná. Obě tyto rozpravy obdivuhodně ilustrují Sáriputtovu starost a zájem o zachování Dhammy a jeho systematický způsob, kterým ji přednášel neporušenou ve všech jejích detailech. Z těchto důvodů poskytoval „studijní pomůcky,“ jako tyto a ostatní rozpravy, společně s jinými díly, jako je Niddésa.

Výčet ostatních rozprav přednesených ctihodným Sáriputtou je zahrnut na konci tohoto textu. Nyní se obrátíme k úvaze o delších kanonických pracích, jež jsou mu přisuzovány. První je Niddésa, která patří do sbírky Khuddaka-nikája v Koši rozprav (Sutta-pitaka). Je to práce výlučně komentářového charakteru, zahrnutá do pálijské Tipitaky (Trojího koše). Z jejích dvou částí je Mahá-niddésa komentářem k Atthaka-vagga ze Sutta-nipáty, zatímco Čúla-niddésa komentuje Parájana-vaggu a Khaggavisána-suttu rovněž ze Sutta-nipáty.

Atthaka-vagga a Parájana-vagga jsou poslední dvě části Sutta-nipáty a nepochybně patří k nejstarším částem nejen této sbírky, ale celého Koše rozprav. Byly vysoce uznávané již v počátečních dnech Sanghy a buddhistické laické veřejnosti, jak to dosvědčuje skutečnost, že ve sbírce Udána jsou zaznamenány recitace z Atthaka-vaggy, přednesené Sónou thérou, a ve sbírce Anguttara-nikája recitace z Parájana-vaggy, přednesené laickou žačkou Nandamátou. Sám Buddha, při nejméně pěti příležitostech, dává výklad veršů obsažených v těchto dvou částech Sutta-nipáty. Nehledě na vysokou váženost, ve které byly evidentně drženy, skutečnost, že tyto dvě veršované sbírky obsahují početné archaické výrazy a hluboká rčení, způsobila, že již v brzské době k nim byl sestaven komentář činící je srozumitelnějšími, který byl později zahrnut do kanonických spisů. Tradiční přisouzení tohoto komentáře ctihodnému Sáriputtovi musí být nahlíženo jako vysoce věrohodné. Je zcela v povaze Sáriputtova zájmu o metodické poučení bhikkhuů, že Niddésa neobsahovala pouze výklady slov, vysvětlení kontextů a citace Buddhových slov, ale rovněž látku, jež měla zřetelný charakter jazykovědného poučení, jako např. uvedení mnohých synonym vyložených slov. O tomto předmětu napsal profesor E.J. Thomas následující:

„Nejcharakterističtější rys díla Niddésa ... spočívá v seznamu synonym komentovaných slov. Takové seznamy nejsou používány k vysvětlení smyslu slova v konkrétním kontextu. Opakují se ve stejné formě, kdekoli se toto slovo objeví, a byly zřejmě zamýšleny k poučení ve stejném smyslu jako moderní kóša (slovník)... Mnoho z toho lze nalézt rovněž v knihách Abhidhammy, ale v Niddése se to používá jako obecné schéma uplatněné i v pasážích, pro které to nebylo přímo zamýšleno... Toto předkládá systém pro studium slovní zásoby kánonu a pro vysvětlení archaických výrazů, ale ne další gramatické učení, kromě popisu jistých termínů jako částic... V Niddése takto máme přímý záznam obecného systému poučení uplatněného pro určitou práci, který spočívá ve vysvětleních, výkladech Učení a slovních výkladech počátků gramatiky (mluvnice). Knihy Abhidhammy a příbuzná díla jako Patisambhidá-magga vykazují další stopy existence tohoto díla. Vykazují tento systém, který je zřetelně zmíněn v Niddése (1,234), a další místa, jako čtyři druhy analýzy (patisambhidá): analýza smyslu (attha), analýza jevů (dhamma), analýza jazyka (nirutti) a analýza nápaditosti (patibhána). Nirutti (analýza jazyka) zmíněná v Niddése je předmětem, o kterém bychom mohli předpokládat, že existoval, když byla pálijština živým jazykem. Všechny gramatické analýzy, které byly požadovány, byly poznáním těchto slov ve spisech, které se staly zastaralými, a vysvětlením neobvyklých gramatických tvarů způsobem současného vyjádření... Z jejích odlišných tvarů a čtení můžeme vidět, že prošla změnami a přejatými dodatky, a to bylo v případě práce nepřetržitě používané pro poučení nejspíše nevyhnutelné.“

Ctihodný Sáriputta prohlásil, že dosáhl čtyř druhů analytického poznání (patisambhidá) dva týdny po svém vstupu do řádu, tj. že dosáhl arahatství. Tato skutečnost a široké uplatnění gramatických analýz v Niddése činí zcela pravděpodobné, že byl skutečně autorem obou děl, Niddésy a Patisambhidá-maggy.

Mahá-niddésa obsahuje rovněž komentář k Sáriputta-suttě (nazývané též Thérapaňha-sutta), jež tvoří poslední text Atthaka-vaggy. První část tohoto textu, ve verších, které chválí mistra a otázky jemu položené, je přisuzována Sáriputtovi. Mahá-niddésa vysvětluje, že úvodní pasáž se vztahuje k Buddhovu návratu z nebe Távatimsa, poté, co zde učil Abhidhammu. Kromě toho obsahuje pouze jeho otázky. Podstatnou částí tohoto textu jsou Buddhovy odpovědi.

Patisambhidá-magga má vzhled příručky vyšších buddhistických studií a její rozsah je stejně široký jako rozsah mysli jejího pověstného autora. Na začátku je uvedeno pojednání o 72 typech poznání (ňána) a o různých typech špatných spekulativních názorů (miččhá-ditthi). Obojí ukazuje metodickou a pronikavou mysl ctihodného Sáriputty. V pojednání o poznání, stejně jako v dalších kapitolách této práce, lze nalézt velké množství termínů nauky objevujících se poprvé a pouze v díle Patisambhidá-magga. Rovněž obsahuje rozpracování termínů a učení, které jsou zmíněny pouze stručně v jiných a starších částech Koše rozprav. Dodatkem k tomuto obsahuje látku o meditacích velkého praktického významu, jako například uvědomění nádechu a výdechu (ánápánasati), rozvíjení dobrotivosti (metta-bhávaná) a mnoho cvičení vhledu. K uvedení rozmanitosti námětů jsou zde rovněž velmi krásné pasáže hymnického charakteru o velkém soucitu Tathágaty. Mahánáma théra z Cejlonu, který napsal Saddhammappakásiní, komentář k této práci, ji sebejistě přisuzuje ctihodnému Sáriputtovi, a v úvodních pasážích vyjadřuje výmluvnou chválu tomuto velkému thérovi. V samotném díle Patisambhidá-magga je Sáriputta zmíněn dvakrát, jednou jako ten, kdo je obdařen samádhi-vipphara-iddhi (nadobyčejnou silou zásahu soustředěním), v kapitole Iddhividha-kathá, a dále v Mahá-paňňa-kathá, Sólasa-paňha-niddésa, kde se říká: „Ti, jejichž moudrost je stejná jako moudrost Sáriputty, do jisté míry sdílejí poznání Buddhy.“

Pojďme nyní k jednomu z nejvýznamnějších příspěvků ctihodného Sáriputty k buddhistickému učení. Podle tradice (komentář Atthasáliní) Buddha v nebi Távatimsa učil Abhidhammu svou matku, královnu Máju, která se zrodila jako božská bytost v tomto světě. Údajně tak měl činit po tři měsíce. Když se každý den vracel pro jídlo, měl Sáriputtovi sdělit metodu (ňája) té části Abhidhammy, kterou zrovna učil. Atthasáliní říká: „Takto byla hlavnímu žákovi, který byl obdařen analytickým poznáním, sdělena metoda, jako kdyby Buddha stál na kraji břehu a ukazoval mu otevřenou dlaní oceán. Takto se nauka, kterou učil Vznešený stovkami a tisícemi metod, stala pro théru velice jasnou.“ Nato théra vyložil svým pětistům žákům to, co se naučil. Dále se říká: „Textový řád Abhidhammy pochází od Sáriputty. Rovněž jím byly stanoveny číselné série ve Velké knize (Patthána). Tímto způsobem, aniž by zkazil původní nauku, založil číselné série v řádu sestaveném pro snadné naučení, zapamatování a studium Nauky.“ Atthasáliní, komentář k dílu Dhammasanganí, rovněž přisuzuje Sáriputtovi následující příspěvky ke kanonické Abhidhammě: 1) 42 párů v Suttanta-mátiká, které následuje Abhidhamma-mátiká, jež obě uvádějí sedm knih Abhidhammy. 42 párů ze Suttanty je vyloženo i v Dhammasanganí. 2) Čtvrtá a poslední část Dhammasanganí, Atthuddhara-kanda, shrnutí. 3) Uspořádání pro recitaci Abhidhammy (Vačanamagga). 4) Číselná část (gananáčára) knihy Patthána.

V Anupada-suttě Buddha sám hovoří o Sáriputtových analýzách meditativního vědomí v jeho hlavních mentálních projevech, které Sáriputta zakusil ve své vlastní zkušenosti, když postupně vyvstávaly v každém jeho stavu uskutečnění. Tyto analýzy mohou dost možná být zestručněním podrobných analýz džhánového vědomí, které jsou uvedené v Dhammasanganí. Vzhledem k Sáriputtovu mistrovství v Dhammě a jejím výkladu, Buddha řekl: „Podstata Dhammy, bhikkhuové, byla Sáriputtou tak dobře proniknuta, že i kdybych mu po celý den pokládal otázky různými slovy a způsoby, Sáriputta by na ně po celý den různými slovy a způsoby odpovídal. I kdybych mu kladl otázky po celou noc, po celý den a noc, po dva dny a noci ... po sedm dní a nocí, Sáriputta by po stejnou dobu vykládal význam různými slovy a způsoby.“ (Nidána-samjutta 32)

Při jiné příležitosti Buddha pronesl toto přirovnání: „Bhikkhuové, když je nejstarší syn vládce světa obdařen pěti vlastnostmi, tak správně roztáčí kolo zákona, které roztočil jeho otec. A toto kolo zákona nemůže být zatočeno zpět žádnou nepřátelskou lidskou bytostí. Co je těchto pět vlastností? Zde nejstarší syn vládce světa zná, co je prospěšné, zná zákon (dhammu), zná správnou míru, zná správný čas a zná lidi (společnost, se kterou jedná). Podobně, bhikkhuové, je i Sáriputta obdařen pěti vlastnostmi a správně roztáčí nejvyšší kolo Dhammy, stejně jako ho roztáčím já. A toto kolo nemůže být zatočeno zpět žádným asketou, bráhmanem, božstvem nebo Brahmou, ani kýmkoli jiným na světě. Kterými pěti vlastnostmi? Zde, bhikkhuové, Sáriputta zná, co je prospěšné, zná Dhammu, zná správnou míru, zná správný čas a zná toto shromáždění (které oslovuje).“ (Anguttara-nikája 5,132)

Ostatní thérové nebyli pozadu ve svém uznání. Théra Vangísa ve svých verších ve sbírce Théragáthá (1231-3) chválí Sáriputtu, který „učí stručně i podrobně“, zatímco další thérové jako Mahá Kassapa a Mahá Moggallána ve stejné sbírce rovněž vyjadřují svůj díl chvály (v. 1082-5, 1158, 1176-7, 1182). Ctihodný Mahá Moggallána, ke konci Sáriputtovy rozpravy o neposkvrněnosti (M. 5, Anangana-sutta), pronesl tato slova uznání: „Pro bhikkhua, který slyšel výklad ctihodného Sáriputty, je to jako jídlo a pití pro jeho uši a mysl. Jak dobře odvrací své společníky od neprospěšného a zakotvuje je v prospěšném.“

Vztah, ve kterém tito dva hlavní žáci stáli jeden k druhému v záležitosti Učení, vysvětlil Buddha, když řekl: „Sdružujte se, bhikkhuové, se Sáriputtou a Moggallánou, a udržujte společenství s nimi. Jsou to moudří bhikkhuové a pomocníci svých společníků v čistém životě. Sáriputta je jako matka, která vychovává, zatímco Moggallána je jako pečovatelka těch, kteří byli vychováni. Sáriputta je zaměřen na výcvik k dosažení plodu vstupu do proudu, a Moggallána na výcvik k dosažení nejvyššího cíle. Sáriputta je schopný podrobně vykládat čtyři ušlechtilé pravdy, vyučovat je a činit je srozumitelnými, přednášet je, odhalovat a vysvětlovat je, a činit je jasnými.“ (M. 141)

„Bhikkhuové, na základě důvěry by měl bhikkhu učinit toto správné odhodlání: ´Nechť se stanu takovým, jakým je Sáriputta a Moggallána.´ Neboť Sáriputta a Moggallána jsou vzorem a příkladem pro mé žáky, bhikkhuy.“ (A. 11,131)

Tato Sáriputtova velká pověst učitele Dhammy ho nadlouho přežila a stala se tradicí mezi pozdějšími buddhisty, což ukazují i závěrečné pasáže díla Milinda-paňha, napsaného o nějakých třista let později. Král Milinda zde přirovnává théru Nágasénu k ctihodnému Sáriputtovi, když říká: „V tomto Buddhově učení není nikdo jiný jako ty k zodpovídání otázek, kromě théry Sáriputty, vojevůdce Dhammy.“

Tato velká pověst žije ještě dnes, zastávaná učením tohoto velkého žáka, které je dochované v některých starších knihách buddhismu vedle slov jeho mistra.

7. Thérovi příbuzní

Jak jsme již viděli, ctihodný Sáriputta byl zrozen v bráhmanské rodině ve vesnici Nálaka nedaleko Rádžagahy. Jeho otec se jmenoval Vaganta a jeho matka Sári. Měl tři bratry: Čundu, Upasénu a Révatu, a tři sestry: Čálu, Upačálu a Sisupačálu. Všech šest vstoupilo do Řádu a dosáhlo Arahatství.

Čunda byl znám pod jménem Samanuddésa, což znamená „novic“ v Sangze, poté se stal bhikkhuem. Bylo to kvůli jeho rozlišení od théry Mahá Čundy. V době Sáriputtovy smrti byl Čunda jeho pečovatelem a byl to právě on, kdo informoval Buddhu o jeho odchodu z tohoto světa, přinášeje s sebou ostatky tohoto hlavního žáka. Tento příběh vypráví Čunda-sutta, jejíž osnova bude uvedena na jiném místě této knihy.

O Upasénovi, který se stal známý jako Vagantaputta neboli syn Vaganty, tak jako je Sáriputta syn Sári, Buddha prohlásil, že je nejpřednější mezi těmi, kdo „vzbuzují důvěru ve všech ohledech“ (samantapásádika). Zemřel na hadí uštknutí, jak je zmíněno v Salájatana-samjuttě (7. vagga, 7. sutta).

Révata byl nejmladší z bratrů. Jeho matka si přála předejít tomu, aby usiloval o vstup do Řádu, a tak ho oženila, když byl ještě velmi mladý chlapec. O svatebním dnu ale uviděl babičku své budoucí ženy, 120 let starou ženu, která byla postižena všemi znaky sešlosti. Vystalo v něm znechucení vůči celému světskému životu. Pomocí lsti unikl ze svatebního obřadu a uprchl do viháry, kde byl přijat do Řádu. V pozdějších letech, když se vydal na cestu, aby spatřil Buddhu, zastavil se v akátovém háji (khadira-vana) a zatímco zde trávil období dešťů, dosáhl arahatství. Potom se stal známým jako Révata Khadiravanija, Révata z akátového háje. Buddha ho označil jako nejpřednějšího mezi těmi, „kdo prodlévají v lesích“.

Tři sestry - Čála, Upačála a Sisupačála - si přály následovat příklad svých bratrů, a tak vstoupily do Řádu bhikkhuní poté, co se vdaly. Každá měla ze svého manželství syna, který se jmenoval po své matce: Čála, Upačála a Sisupačála. Tito tři synové rovněž vstoupili do Řádu, když přijali noviciát u Révaty Khadiravaniji. Jejich dobré jednání bylo pochváleno ctihodným Sáriputtou, který se s nimi střetl, když odešel za svým mladším bratrem, který byl nemocný. Toto je zaznamenáno v komentáři ke sbírce Théragáthá.

Říká se, že k sestrám Čále, Upačále a Sisupačále přistoupil zlý Mára s posměšnými a svůdnými otázkami, na které mu daly znamenité odpovědi. Toto je zaznamenáno ve sbírce Thérígáthá a v Bhikkhuní-samjuttě.

V kontrastu ke všemu tomuto byla Sáriputtova matka oddanou bráhmankou a byla nepřátelská k Buddhovu učení a k jeho následníkům. V komentáři ke sbírce Dhammapada je uvedeno, že jednou, když byl Sáriputta s velkou družinou bhikkhuů ve své rodné vesnici Nálaka, přišel na almužní obchůzce do domu své matky. Jeho matka mu připravila místo na sezení a obsloužila ho jídlem, ale zatímco tak činila, pronesla urážlivá slova: „Ó, ty jedlíku zbytků po ostatních. Když ti schází zbytky kyselých rýžových slupek, jdeš od domu k domu, mezi cizince, a olizuješ zbytky naběraček. Kvůli tomuto jsi odložil velké bohatství a stal ses bhikkhuem. Zničil jsi mě. Nyní jdi a jez!“ Podobně, když obsluhovala jídlem ostatní bhikkhuy, řekla jim: „Tak vy jste ti lidé, kteří z mého syna udělali svého poslíčka. Nyní jděte a jezte!“ Tímto způsobem je pohanila. Ctihodný Sáriputta však neřekl ani slovo. Přijal své jídlo, snědl ho a v tichosti se vrátil do viháry. Buddha byl o této příhodě informován ctihodným Ráhulou, který byl tehdy mezi oněmi bhikkhuy. Všichni bhikkhuové, kteří to slyšeli, byli překvapeni thérovou velkou trpělivostí. Uprostřed tohoto shromáždění Buddha pronesl tyto pochvalné verše:

„On, který je prostý zlosti a svědomitě vykonává své povinnosti,
který střeží pravidla a je prostý žádostí,
který zvládl sám sebe, takto nese své poslední tělo,
on je ten, kterého já nazývám bráhmanem.“

Bylo to v samém závěru Sáriputtova života, kdy se mu podařilo svou matku obrátit k Učení. Tento příběh zde bude později vyprávěn. Příhoda, která zde byla uvedena nyní, nás vede k uvážení thérových velice šlechetných vlastností - jeho skromnosti, vyrovnanosti a trpělivosti.

8. Prostý zlosti

Jednou Buddha prodléval v sousedství Džétova háje. Zde mezi sebou nějací lidé hovořili o ušlechtilých vlastnostech théry Sáriputty: „Tak velkou trpělivost má náš ušlechtilý théra, že i když ho lidé urážejí a napadají, nepociťuje ani stopu zlosti.“ „Kdo je to, že se nikdy nezlobí?“ zeptal se nějaký bráhman, jenž zastával špatný názor. „Je to náš théra Sáriputta,“ řekli mu. „To musí být tím, že ho nikdo nevyprovokoval,“ odsekl jim. „Není tomu tak, bráhmane,“ odpověděli. „Tak já ho tedy vyprovokuji k zlosti.“ „Zkus ho tedy vyprovokovat, jestli můžeš.“ „To nechte na mě, já vím přesně, co mu mám udělat,“ řekl bráhman.

Když ctihodný Sáriputta vstoupil do města za almužnou, bráhman k němu zezadu přistoupil a velkou ranou ho udeřil do zad. „Co to bylo?“ řekl Sáriputta, a aniž by se otáčel, aby se podíval, pokračoval svou cestou. Nato ve všech částech bráhmanova těla vzplanul oheň výčitek. Padnul tváří k thérovým nohám a prosil o odpuštění. „A za co?“ zeptal se théra mírně. „Udeřil jsem tě, abych vyzkoušel tvoji trpělivost,“ kajícně řekl bráhman. „Dobře, odpouštím ti tedy.“ „Ctihodný pane, jestliže jste ochoten mi odpustit, přijměte prosím jídlo v mém domě,“ řekl bráhman. S těmito slovy vzal thérovu almužní misku, kterou mu théra ochotně podal, a vedl ho do svého domu, aby ho obsloužil jídlem. Ale ti, kteří viděli toto napadení, se rozzuřili, shromáždili se u bráhmanova domu, ozbrojeni holemi a kamením, aby ho zabili. Když se objevil ctihodný Sáriputta doprovázený bráhmanem, který nesl jeho misku, volali: „To je dobře, ctihodný pane, že se tento bráhman vrátil.“ „Ale proč, laičtí žáci?“ zeptal se théra. „Tento muž vás udeřil a my mu jdeme dát, co si zaslouží,“ odpověděli. „Ale co myslíte? Byli jste to vy nebo já, koho udeřil?“ „Byl jste to vy, ctihodný pane.“ „Dobře, jestli jsem to byl já, koho udeřil, tak on mě pak poprosil o odpuštění. Nyní jděte svou cestou.“ A tak rozpustil tento dav, dovolil bráhmanovi, aby se vrátil, a klidně odešel do viháry. Tato příhoda, zaznamenaná v komentáři k Dhammapadě, byla příležitostí k tomu, že Buddha pronesl verše 389 a 390 v Dhammapadě, jež patří mezi ty, kde jsou vyloženy znaky určující pravého bráhmana, tj. správné jednání, spíše než zrození nebo kasta.

„Nechť nikdo neudeří bráhmana, nechť bráhman nevrací ránu.
Hanba tomu, kdo udeří bráhmana, větší hanba bráhmanovi, který vrátí ránu.
Nemalým ziskem je pro bráhmana, když pevně ovládá svou mysl vzhledem k tomu, co je milé.
Jak dalece se odvrátí od ubližování, tak dalece se zmenší jeho strast.“

Sáriputtova skromnost byla stejně velká jako jeho trpělivost. Byl ochoten přijmout napomenutí od každého, a to nejen s pokorou, ale i s vděčností. V komentáři k Dévaputta-samjuttě, Susíma-suttě, se vypráví, že jednou, kvůli chvilkové nepozornosti, spadl dolů cíp thérova spodního roucha. Toto uviděl sedmiletý novic a vytkl mu to. Ctihodný Sáriputta se postavil stranou a upravil svůj šat správným způsobem. Potom se postavil před tohoto novice a se sepjatými dlaněmi řekl: „Nyní je to v pořádku, učiteli.“ Zmínka o této příhodě je uvedena v díle Milindovy otázky, kde jsou Sáriputtovi přisuzovány tyto verše:

„Ten, kdo odešel (do bezdomoví), byť by mu bylo jen sedm let,
když mě napomene, přijmu to se skloněnou hlavou.
S úctou ho mohu znovu a znovu vyzdvihnout na místo učitele.“

Při jedné příležitosti Buddha Sáriputtovi jemně vytkl, že nedovedl své učení dosti daleko. Jednou ctihodný Sáriputta navštívil bráhmana Dhánaňdžániho, jenž ležel na smrtelném loži. Když théra shledal, že bráhman má sklony ke světu Brahmy (nebo k jednotě s Brahmou), poučil umírajícího muže o stezce, která tam vede, skrze rozvíjení brahma-vihár (čtyř vznešených dlení). Říká se, že následkem toho se tam tento bráhman skutečně zrodil. Když se Sáriputta vrátil ze své návštěvy, mistr se ho zeptal: „Sáriputto, proč jsi zaměřil myšlenky bráhmana Dhánaňdžániho na nižší svět Brahmy, zatímco mohlo být učiněno více, a potom jsi vstal ze svého místa a opustil ho?“ Ctihodný Sáriputta odpověděl: „Myslel jsem takto: ´Tento bráhman má sklony ke světu Brahmy. Neměl bych nyní ukázat tomuto bráhmanovi Dhánaňdžánimu stezku, která vede do společnosti Brahmy?´“ „Bráhman Dhánaňdžáni zemřel, Sáriputto, a zrodil se ve světě Brahmy,“ řekl Buddha.

Tento příběh, který lze nalézt v Dhánaňdžáni-suttě (M. 97), je zajímavý tím, že vykresluje nežádoucnost zrození v „nižším“ světě Brahmy pro někoho, kdo je schopný učinit úplný konec strasti. I když Buddha sám někdy ukazoval pouze stezku vedoucí do světa Brahmy, jako například v Tévidždža-suttě, zdá se pravděpodobné, že v případě Dhánaňdžániho mistr věděl, že byl schopen přijmout vyšší učení, zatímco ctihodný Sáriputta, jelikož neměl schopnost poznání mysli ostatních jedinců (lókija-abhiňňá), nebyl schopný tuto skutečnost rozeznat. Následkem toho bude Dhánaňdžáni trávit nesmírně dlouhé období v Brahmově světě, a předtím, než bude moci dosáhnout nejvyššího cíle, bude muset znovu přijmout lidské zrození.

Další jemnou výtku Sáriputta obdržel poté, když se zeptal Buddhy, čím to bylo, že učení některých Buddhů minulých dob nepřetrvalo po dlouhou dobu. Buddha mu odpověděl, že to bylo proto, že tito Probuzení příliš nevykládali Dhammu, neformulovali cvičební pravidla pro žáky, ani nezaváděli recitaci cvičebních pravidel (pátimokkha). Nato Sáriputta řekl, že nyní je vhodný čas k tomu, aby Vznešený ustanovil cvičební pravidla a zavedl jejich recitaci, tak aby čistý život mohl přetrvat po dlouhou dobu. Buddha na to řekl: „Nech to být, Sáriputto, Tathágata sám pozná, kdy pro to přijde vhodný čas. Mistr nebude formulovat cvičební pravidla pro žáky ani zavádět jejich recitaci, dokud se v Sangze neprojeví znaky úpadku.“

Sáriputtova starost o to, aby Učení přetrvalo tak dlouho, jak je to jen možné, byla pro něj charakteristická. Podobně charakteristické bylo pro Buddhu, že si nepřál zakládat pravidla do té doby, než bylo nezbytně nutné tak učinit. Na vysvětlení dodal, že v té době byl nejméně pokročilým členem Sanghy sótápanna (ten, kdo vstoupil do proudu), a proto nebylo ještě nutné formulovat pravidla života bhikkhua.

Jinou příležitost, kdy byl théra napomenut mistrem, zaznamenává Čátuma-sutta. Komentář vypráví, jak tehdy velké množství bhikkhuů, jež byli přijati do řádu Sáriputtou a Mahá Moggallánou, s nimi přišli vzdát úctu nejprve Buddhovi. Po příchodu jim byly přiděleny příbytky, načež si začali hlasitě povídat s místními bhikkhuy z Čátumy. Když Buddha uslyšel tento hluk, zavolal místní bhikkhuy a zeptal se jich, co se děje. Ti mu sdělili, že rozruch způsobili nově příchozí. Text neříká, že by u toho byly nově příchozí bhikkhuové přítomni, ale museli tam být, neboť je Buddha oslovil: „Běžte pryč, bhikkhuové, propouštím vás, nezůstávejte se mnou.“ Noví bhikkhuové odešli, ale někteří přítomní se jich zastali, a tak jim bylo dovoleno se vrátit. Potom Buddha řekl Sáriputtovi: „Co myslíš, Sáriputto, proč jsem propustil tuto skupinu bhikkhuů?“ Sáriputta odpověděl: „Myslím si toto: ´Vznešený si přál zůstat bez starostí a prodlévat ve stavu blaženosti zde a nyní, a tak my bychom rovněž měli zůstat bez starostí a prodlévat ve stavu blaženosti zde a nyní.´“ „Zadrž, Sáriputto, nedovol, aby v tobě takové myšlenky někdy znovu vznikly,“ řekl Buddha. Potom se obrátil k Mahá Moggallánovi a položil mu stejnou otázku. Mahá Moggallána odpověděl: „Když Vznešený propustil tyto bhikkhuy, tak jsem si pomyslel: ´Vznešený si přeje zůstat bez starostí a prodlévat ve stavu blaženosti zde a nyní, a tak já a ctihodný Sáriputta bychom se nyní měli postarat o tyto bhikkhuy.´“ „Dobře řečeno, Moggalláno, dobře řečeno,“ řekl mistr. „Jsem to buď já nebo Sáriputta s Moggallánou, kdo by se měl postarat o tyto bhikkhuy.“ Obsah této rozpravy postrádá jisté objasňující podrobnosti nezbytné pro porozumění všem jejím vyjádřením, ale je možné, že tito propuštění bhikkhuové byli původně žáci Sáriputty a Mahá Moggallány, a tak si théra přál projevit svou nespokojenost s nimi a naznačit svou odměřenost vůči jejich špatnému chování.

Jednou, když Buddha prodléval v Džétově háji, se ctihodný Sáriputta stal obětí falešného obvinění. Stalo se tehdy, že koncem období dešťů théra oznámil mistrovi, že odchází, a vydal se se svou družinou bhikkhuů na cestu. Mnoho bhikkhuů rovněž odcházelo od Sáriputty. Když je propouštěl, oslovoval ty, co byli známí svými osobními a rodnými jmény, těmito jmény. Mezi nimi byl také bhikkhu, který nebyl znám svým osobním a rodným jménem, ale vznikla v něm silná touha po tom, že by ho měl hlavní žák oslovit těmito jmény, když mu bude schvalovat odchod. Ve velkém zástupu bhikkhuů mu Sáriputta nicméně nedal toto vyznamenání a tohoto bhikkhua zachvátila zášť. „On mě nepozdravil tak jako ostatní bhikkhuy,“ pomyslel si a pojmul vůči Sáriputtovi zášť. Při této situaci se náhodou stalo, že lem thérova roucha zavadil o tohoto bhikkhua, což přispělo k jeho zlobě. Nato přistoupil k Buddhovi a stěžoval si mu: „Pane, ctihodný Sáriputta, zatímco si nepochybně myslel: ´Já jsem hlavní žák,´ mne udeřil takovou ranou, která téměř poškodila můj sluch. Když to učinil, tak se bez omluvy vydal na svou cestu.“ Buddha k sobě Sáriputtu předvolal. Mezitím ctihodný Mahá Moggallána a ctihodný Ánanda, když poznali význam předvolání, svolali všechny bhikkhuy, aby se shromáždili. „Přistupte, ctihodní,“ svolávali je. „Když je Sáriputta tváří v tvář mistrovi, tak nechá zaznít svůj lví řev.“ A tak se stalo. Když se mistr théry otázal, tak místo aby popíral obvinění, řekl: „Pane, ten, kdo není pevně zakotven v uvědomění těla vzhledem k svému tělu, někdo takový může být schopen zranit svého společníka v čistém životě a odejít bez omluvy.“ Potom následoval Sáriputtův lví řev. Přirovnával své osvobození od hněvu a zášti k trpělivosti země, která přijímá všechny věci, ať čisté či nečisté; klid své mysli k vodě, ohni a větru a k odstranění nečistoty. Přirovnával útisk, který pociťoval ze svého vlastního těla, k útisku hady a mrtvolami. V devíti přirovnáních popsal své ctnosti a devětkrát velká země odpověděla na jeho pravdivá slova. Celé shromáždění bylo pohnuto majestátní silou jeho přednesu. Když théra promluvil o svých ctnostech, naplnily bhikkhua, který ho nespravedlivě obvinil, výčitky. Vzápětí padl k nohám Vznešeného, přiznávaje se k pomluvě a ke své chybě. Nato Buddha řekl: „Sáriputto, omluv se tomuto lživému muži, nebo se jeho hlava rozpadne na sedm kusů.“ Sáriputta odpověděl: „Ctihodný pane, ochotně se omluvím tomuto bhikkhuovi.“ A se sepjatýma rukama dodal: „Nechť mi tento ctihodný bhikkhu odpustí, jestli jsem se vůči němu něčím provinil.“ Tímto způsobem byli usmířeni. Ostatní bhikkhuové byly naplněni obdivem a říkali: „Pohleďte, bratři, na thérovu nesmírnou dobrotivost. Nechová hněv ani zášť vůči tomuto lživému, pomlouvačnému bhikkhuovi. Místo toho se před ním poklonil a se sepjatýma rukama se mu omluvil.“ K tomu Buddha řekl: „Bhikkhuové, je nemožné, aby Sáriputta a jemu podobní v sobě chovali hněv nebo zášť. Sáriputtova mysl je jako velká země, pevná jako sloup, jako jezero s klidnou, průzračnou vodou.“

„Prostý zlosti jako země, pevný jako sloup,
s myslí jako čisté jezero,
takový je tento ctnostný člověk,
pro něhož již neexistuje koloběh zrozování.“
(Dhammapada 95)

Jiná příhoda podobné povahy, která se stala v počátcích Sanghy, neskončila tak šťastně, neboť ten, kdo ji vyvolal, odmítl přiznat svoji chybu. Byl to bhikkhu jménem Kókálika, který přistoupil k Buddhovi a takto pomlouval dva hlavní žáky: „Sáriputta a Moggallána mají špatné záměry, pane, jsou v zajetí špatných ctižádostí.“ Mistr odpověděl: „To neříkej, Kókáliko, to neříkej! Měj přátelské a důvěřivé myšlenky vůči Sáriputtovi a Moggallánovi. Jejich jednání je dobré a laskavé.“ Ale pobloudilý Kókálika nedbal Buddhových slov. Trval na svém falešném obvinění a brzy potom se celé jeho tělo pokrylo boláky, které postupně narůstaly, až nakonec zemřel na tuto nemoc. Tato příhoda byla dobře známá. Je zaznamenána na těchto místech Sutta-pitaky: Brahma-samjutta 10, Suttanipáta, Mahávagga 10, Anguttara-nikája 5,170 a Takkarija-džátaka 481. Srovnání těchto dvou příhod ukazuje důležitost kajícnosti (doznání ke špatnému činu). Ctihodný Sáriputta ani Mahá Moggallána neměli vůči Kókálikovi žádnou zlovůli. Kdyby jim nabídl svou omluvu, nezpůsobila by změnu jejich stanoviska, ale mohla by být prospěšná pro samotného chybujícího bhikkhua a zabránit tak následkům jeho špatného konání (kammy). Špatně dopadne ten, jehož úder je směřován na nevinné, a tak Kókálika byl odsouzen a potrestán sám sebou, svými vlastními skutky.

9. Splacení posledního dluhu

Pojďme nyní do roku mistrovy parinibbány. Vznešený strávil toto období dešťů ve vesnici Béluva, nedaleko Vésálí. Když toto období bylo u konce, odešel z tohoto místa a postupně došel do Sávatthí, do Džétova háje. Zde théra Sáriputta, vojevůdce Dhammy, vzdal úctu Vznešenému a odešel do svého denního příbytku. Když ho jeho vlastní žáci pozdravili a odešli, zametl místo a rozprostřel svou koženou podložku. Potom si opláchl nohy, usedl se skříženýma nohama a vstoupil do stavu, v němž zakoušel plody arahatství. Po uplynutí doby, kterou si předurčil, vstal z meditace, načež v něm vyvstala tato myšlenka: „Dosáhne Probuzený svého konečného odchodu jako první, nebo to budou hlavní žáci?“ A pak viděl, že to budou hlavní žáci, kteří odejdou jako první. Nato uvážil svou vlastní životní sílu (vůli k životu) a nahlédl, že mu zbývá pouze následující týden. A dále uvažoval: „Kde dosáhnu svého konečného odchodu?“ A pomyslel si: „Ráhula dosáhl svého konečného odchodu mezi božstvy z oblasti Távatimsa a théra Kóndaňňa u jezera Čhaddanta. Kde bude moje místo?“ Zatímco o tom takto uvažoval, vzpomněl si na svou matku a napadla ho tato myšlenka: „Ačkoli je matkou sedmi arahatů, sama nemá důvěru v Buddhu, Dhammu a Sanghu. Má v sobě podpůrné podmínky pro nabytí této důvěry nebo nemá?“ Když zkoumal tuto záležitost, rozpoznal, že jeho matka má v sobě podpůrné podmínky pro intuitivní zření (abhisamaja) stezky vstupu do proudu. Pak se sám sebe otázal: „Skrze čí poučení může proniknout k pravdě?“ A uviděl, že skrze poučení nikoho jiného než jeho samého toho může dosáhnout. Nato ho napadla myšlenka: „Jestliže nyní zůstanu lhostejný (nezaujatý), lidé budou říkat: ´Sáriputta byl pomocníkem mnohým ostatním, například když přednášel rozpravu božstvům klidné mysli, mnoho z těchto dévů dosáhlo arahatství a ještě více z nich proniklo k prvním třem stezkám, a při jiných příležitostech zde byli mnozí, kteří dosáhli stezky vstupu do proudu a tisíce lidí byli zrozeni v nebeských světech poté, co je théra inspiroval k radostné důvěře v trojí klenot. Navzdory tomu všemu však nemohl odstranit špatné názory své vlastní matky.´ Takto by o mě lidé mohli hovořit. Proto osvobodím svou matku od špatných názorů a svého konečného odchodu dosáhnu v té komnatě, kde jsem se narodil.“ Když učinil toto rozhodnutí, pomyslel si: „Tento den požádám mistra o svolení, a pak odejdu do Nálaky.“ Zavolal théru Čundu, svého pečovatele, a řekl mu: „Příteli Čundo, požádej, prosím, naši skupinu pětiset bhikkhuů, aby si připravili své almužní misky a roucha, neboť si přeji odejít do Nálaky.“ A théra Čunda učinil, oč byl požádán. Bhikkhuové v klidu opustili své příbytky, vzali své almužní misky a roucha, a shromáždili se před thérou Sáriputtou. Sáriputta uklidil svůj příbytek a zametl místo, kde obvykle trávil den. Potom, když stál u brány, se ohlédl zpět a pomyslel si: „Naposledy se dívám na toto místo. Nevrátím se sem již více.“ Potom společně s pětisty bhikkhuy odešel ke Vznešenému, pozdravil ho a řekl: „Nechť vznešený mistr dovolí, nechť Probuzený svolí: Nadešel čas mého konečného odchodu, opustil jsem životní sílu (vůli k životu).“

„Pane světa, velký mudrci, od života budu brzy osvobozen.
Odejdu a nevrátím se již více. Naposledy se ti zde klaním.
Krátký zbytek života mi zbývá. Za sedm dní odložím toto tělo, odkládaje břemeno.
Dovol mi to, mistře, dej mi svolení, pane.
Konečně pro mě nastal čas odpoutání (nibbány),
opustil jsem nyní vůli k životu.“

Texty říkají, že kdyby nyní Probuzený odpověděl: „Můžeš tedy nyní dosáhnout konečného odchodu,“ nepřátelští stoupenci jiných učení by říkali, že chválí smrt, a kdyby odpověděl: „Nedosahuj svého konečného odchodu,“ říkali by, že chválí pokračování koloběhu existence. Proto Vznešený neodpověděl těmito způsoby, ale zeptal se: „Kde bude místo tvého konečného odchodu?“ Ctihodný Sáriputta odpověděl: „V kraji Magadha, ve vesnici jménem Nálaka, v komnatě, kde jsem se narodil, dosáhnu svého konečného odchodu.“ Vznešený řekl: „Konej, Sáriputto, jak uznáš za vhodné. Nyní ale tvoji starší a mladší bratři v Sangze už nebudou mít možnost vidět bhikkhua, jako jsi ty. Dej jim ještě jednu rozpravu o Dhammě.“ Velký théra pak pronesl rozpravu o prosté pravdě ustávání, znovuvznikání a opětovného ustávání všeho, vyložil Dhammu přímo a obrazně. Když skončil, poklonil se k nohám mistra, objal je a řekl: „Tím, že se mohu poklonit u těchto nohou, jsem naplnil dokonalosti během jednoho eónu a sto tisíce kalp. Mé srdečné přání bylo naplněno. Od této chvíle zde nebude dalšího doteku ani setkání, odříznuto je nyní toto důvěrné spojení. Do nestárnoucího, neumírajícího, blaženého, míruplného, žáruprostého a bezpečného města odpoutání (nibbány), do kterého vstoupilo mnoho set tisíc Buddhů, nyní vstoupím i já. Jestliže tě nějaký můj skutek nebo slovo nepotěšily, pane, nechť mi to Vznešený odpustí. Nyní je pro mě čas jít.“ Již dříve Buddha na toto odpověděl, když řekl: „Není zde nic, ať slova nebo skutky, které bych ti měl vytýkat, Sáriputto. Neboť jsi učený, Sáriputto, a máš velkou moudrost, širokou a jasnou, rychlou, pevnou a pronikavou moudrost.“ (Vangísa-samjutta) A nyní odpověděl podobným způsobem: „Odpouštím ti, Sáriputto, ale není zde jediné tvoje slovo či skutek, jež by mě nepotěšily. Nyní konej, Sáriputto, jak uznáš za vhodné.“

Z tohoto vidíme, že při těch málo příležitostech, kdy se zdálo, že mistr vytýká jednání svému hlavnímu žákovi, to nebylo tak, že by jím nějakým způsobem nebyl potěšen, ale spíše poukázal na jiný přístup k situaci, na její jiné nazírání.

Bezprostředně poté, co mistr dal své svolení a Sáriputta vstal z poklony u jeho nohou, se velká země otřásla jedním ohromným dunivým otřesem až ke své vodní hranici. Bylo to, jako by si velká země přála říci: „Ačkoli nesu tato rozsáhlá horstva s horou Méru, obepnutou horskými zdmi a Himavantem, nemohu dnes udržet tak rozsáhlé nahromadění ctnosti.“ Mocné hřmění rozštěpilo nebe, objevil se obrovský mrak a spustil se těžký déšť.

Nato si Vznešený pomyslel: „Nyní svolím vojevůdci Dhammy k odchodu.“ Vstal ze svého místa, odešel do svého vonného příbytku a zde se postavil na desku z drahokamů. Sáriputta třikrát obešel tento příbytek po pravé straně a na čtyřech místech vzdal úctu. V jeho mysli byly takovéto myšlenky: „Bylo to před eónem a sto tisíci kalpami, kdy jsem padl k nohám Buddhy Anómadassího a učinil rozhodnutí tě uvidět. Toto rozhodnutí bylo uskutečněno a já jsem tě uviděl. Při prvním střetnutí to byl můj první pohled na tebe a nyní je to můj poslední, nebude již dalšího v budoucnu.“ Vstal a se sepjatými dlaněmi na pozdrav odcházel pozpátku, dokud mu Vznešený nezmizel z očí. Velká země se znovu otřásla až ke své vodní hranici, neschopna toto unést.

Vznešený pak oslovil bhikkhuy, kteří ho obklopovali: „Jděte, bhikkhuové, doprovoďte svého staršího bratra.“ Na tato slova všechny čtyři skupiny žáků odešly z Džétova háje, nechávaje Vznešeného samotného. Občané ze Sávatthí, když uslyšeli tuto zvěst, rovněž odešli z města, v nekončícím zástupu, nesouce ve svých rukou vůně a květiny. S mokrými vlasy (znak toho, že bylo ráno) následovali s nářkem a pláčem théru.

Ctihodný Sáriputta pak poučil tento dav, když řekl: „Toto je cesta, které se nikdo nemůže vyhnout,“ a požádal je, aby se vrátili. Bhikkhuům, kteří ho doprovázeli, řekl: „Můžete se nyní otočit zpět. Nezanedbávejte mistra.“ Takto je poslal zpět a pouze se skupinou svých vlastních žáků pokračoval v cestě. Někteří lidé ho však stále ještě následovali s nářkem: „Dříve náš ctihodný odcházel na cesty a vrátil se zpět. Ale tato cesta je bez návratu.“ Théra jim řekl: „Buďte dbalí, přátelé. Vskutku, všechny věci jsou takové povahy, že jsou zformované a podmíněné.“ A poslal je, aby se vrátili zpět.

Během své cesty ctihodný Sáriputta strávil noc vždy tam, kde se zastavil, a takto po jeden týden prokázal mnoha lidem službu tím, že ho mohli naposledy spatřit. Když posledního večera došel k vesnici Nálaka, zastavil se poblíž banijánového stromu u vesnické brány. Tehdy se stalo, že thérův synovec jménem Uparévata vyšel z vesnice a uviděl ctihodného Sáriputtu. Přistoupil k thérovi, pozdravil ho a zůstal stát. Théra se ho zeptal: „Je tvoje babička doma?“ „Ano, pane“, odpověděl Uparévata. „Jdi tedy a oznam náš příchod, a když se tě bude ptát, proč jsem přišel, řekni jí, že zůstanu ve vesnici jeden den, a požádej ji, aby mi připravila moji rodnou komnatu a přichystala ubytování pro pětset bhikkhuů.“ Uparévata odešel za svou babičkou a řekl: „Babičko, můj strýc přišel.“ „A kde je nyní?“ zeptala se. „U vesnické brány.“ „Je sám, nebo přišel někdo s ním?“ „Přišel s pětisty bhikkhuy.“ A když se zeptala, proč přišel, sdělil jí zprávu, kterou mu théra svěřil. Nato si pomyslela: „Proč mě žádá, abych přichystala tak mnoho ubytování? Chce se snad ve svém stáří stát znovu laikem, když se v mládí stal bhikkhuem?“ Ale šla a připravila rodnou komnatu pro théru a ubytování pro bhikkhuy, zažehla louče a poslala pro théru.

Ctihodný Sáriputta, doprovázen bhikkhuy, pak vyšel na terasu domu a vstoupil do své rodné komnaty. Poté, co se usadil, požádal bhikkhuy, aby šli do svých příbytků. Těžce ho opouštěli, když na théru padla vážná nemoc, úplavice, a pociťoval ostré bolesti. Když jedno vědro bylo doneseno dovnitř, další bylo vyneseno ven. Bráhmanská žena si pomyslela: „Zprávy od mého syna nejsou dobré,“ a opřela se o dveře svého pokoje. A potom se stalo, jak praví texty, že čtyři velcí nebeští králové se zeptali: „Kde může nyní prodlévat vojevůdce Dhammy?“ Načež viděli, že byl v Nálace, v rodné komnatě, položen na lůžku svého konečného odchodu. „Pojďme ho naposledy spatřit,“ řekli si. Když se objevili v thérově rodné komnatě, pozdravili ho a zůstali stát. „Kdo jste?“ zeptal se théra. „Jsme čtyři velcí nebeští králové, ctihodný pane.“ „Proč přicházíte?“ „Chtěli bychom o tebe pečovat během tvé nemoci.“ „Nechte to být,“ řekl ctihodný Sáriputta. „Pečovatel zde již je. Můžete jít.“ Když odešli, přišli za thérou stejně tak Sakka, král bohů, a po něm Mahá Brahmá, a všechny je théra podobným způsobem odmítl. Bráhmanská žena, vidouc přicházet a odcházet tato božstva, se zeptala: „Kdo jsou ti, kteří takto přicházejí, vzdávají úctu mému synovi, a pak odcházejí?“ Šla ke dveřím thérovy komnaty a zeptala se ctihodného Čundy na thérův stav. Čunda sdělil thérovi: „Velká upásiká (laická následovnice) přišla.“ Ctihodný Sáriputta se jí zeptal: „Proč přicházíš v tuto neobvyklou hodinu?“ „Abych tě viděla, drahý,“ odpověděla. „Řekni mi, kdo byli ti, co přišli jako první?“ „Čtyři velcí nebeští králové, upásiko.“ „Jsi tedy vyšší než oni?“ zeptala se. „Oni jsou jako chrámoví pečovatelé,“ řekl théra. „Vždy, když se náš mistr znovuzrodil, střežili ho s meči v rukou.“ „A když odešli, kdo byl ten, co přišel po nich, drahý?“ „Byl to Sakka, král bohů.“ „Jsi tedy vyšší než král bohů, drahý?“ „On je jako novic, který nosí potřeby bhikkhuů,“ odpověděl Sáriputta. „Když se náš mistr vrátil z nebeské oblasti Távatimsa, Sakka vzal jeho almužní misku a roucho a sestoupil na zem společně s ním.“ „A když Sakka odešel, kdo byl ten, co přišel po něm, a naplnil místnost svou září?“ „Upásiko, to byl tvůj vlastní pán a mistr, Velký Brahmá.“ „Jsi tedy ještě vyšší, můj synu, než můj pán a mistr, Velký Brahmá?“ „Ano, upásiko. Říká se, že toho dne, kdy se náš mistr zrodil, čtyři Velcí Brahmové zachytili tuto velkou bytost do zlaté sítě.“ Když to bráhmanská žena vyslechla, pomyslela si: „Jestliže má můj syn takovouto moc, jaká potom musí být majestátní moc mistra a pána mého syna?“ A zatímco takto uvažovala, náhle v ní vyvstalo pateré nadšení a proniklo celým jejím tělem. Théra si pomyslel: „V mé matce vyvstalo nadšení a radost, nyní je čas k tomu, abych jí vyložil Dhammu.“ A řekl jí: „O čem jsi přemýšlela, upásiko?“ „Přemýšlela jsem o tom, že když má můj syn takovéto vlastnosti (ctnosti), jaké potom musí být vlastnosti jeho mistra?“ A ctihodný Sáriputta odpověděl: „Tehdy, když se mistr narodil, když se zřekl (světského života), když dosáhl probuzení a když poprvé roztočil kolo Dhammy, při všech těchto příležitostech se otřáslo a zachvělo nesmírné množství světových prvků (systémů). Není zde nikdo, kdo by se mu vyrovnal v ctnosti, v soustředění, v moudrosti, v osvobození, a v poznání a vidění osvobození.“ A pak jí podrobně vyložil slova úcty: „Takový je, vskutku, Vznešený, je zasloužilý, dokonale probuzený, obdařený věděním a ctnostným jednáním, blažený, znalec světa, nepřekonatelný vůdce osob, jež mají být zkroceny, učitel bohů a lidí, probuzený a vznešený.“ Takto jí dal výklad Dhammy, založený na vlastnostech Buddhy.

Když théra skončil tuto řeč o Dhammě, bráhmanská žena byla pevně zakotvena v dosažení plodů vstupu do proudu, a řekla: „Můj drahý Upatisso, proč jsi udělal takový čin? Proč jsi mě během všech těch let neobdařil touto ambrózií (poznáním bezsmrtnosti)?“ Théra si pomyslel: „Nyní jsem zajistil své matce, bráhmanské ženě Rúpa-Sári, bezpečný vstup, neboť mě vychovala. Toto by mělo stačit.“ Nato ji propustil se slovy: „Nyní můžeš jít, upásiko.“ Když odešla, tak se zeptal: „Jaká je nyní doba, Čundo?“ „Je časný rozbřesk, ctihodný pane.“ A théra řekl: „Nechť se shromáždí společenství bhikkhuů.“ Když se bhikkhuové shromáždili, řekl Čundovi: „Zvedni mě do sedící pozice, Čundo.“ A Čunda tak učinil. Potom théra takto promluvil k bhikkhuům: „Po čtyřicetčtyři let jsem žil a cestoval s vámi, moji bratři. Jestliže vás nepotěšil nějaký můj čin nebo slovo, tak mi odpusťte, bratři.“ Načež mu odpověděli: „Ctihodný pane, nebylo ani toho nejmenšího, co by nás nepotěšilo, co k nám od tebe přicházelo, k nám, kteří tě následujeme neoddělitelně jako stín. Ale ty, ctihodný pane, můžeš udělit odpuštění nám.“

Potom se théra ovinul svým svrchním rouchem, zakryl svoji tvář a uložil se na pravý bok. A pak, právě jako mistr při své pozdější parinibbáně, vstoupil do devíti úrovní džhány, v postupném a zpětném sledu, načež znovu vstoupil do první, druhé, třetí a čtvrté džhány. V tom okamžiku, kdy dosáhl čtvrté džhány, právě když se objevil nad obzorem vrcholek vycházejícího slunce, dosáhl konečného prvku odpoutání (vyhasnutí, nibbány) beze zbytku. Byl to úplňkový den měsíce Kattika, který je podle slunečního kalendáře mezi říjnem a listopadem.

Bráhmanská žena si ve svém pokoji pomyslela: „Jak je asi mému synovi? Jak to, že nic neříká?“ Vstala a šla do thérovy komnaty, aby mu namasírovala nohy. Když uviděla, že dosáhl konečného odchodu, padla k jeho nohám a hlasitě naříkala: „Můj drahý synu, předtím jsme neznali tvé ctnosti. Kvůli tomu jsme neměli tu šťastnou příležitost, abychom v tomto domě ubytovali a pohostili jídlem mnoho set bhikkhuů. Neměli jsme tu šťastnou příležitost, abychom postavili mnohé viháry.“ A takto naříkala až do východu slunce.

Brzy po východu slunce poslala pro zlatníka, otevřela místnost, kde byly uložené klenoty, a na velké váze odvážila hrnce naplněné zlatem. Pak dala zlato zlatníkovi s pokynem, aby z něj připravil pohřební ornamenty. Byly vztyčeny sloupy a oblouky, a uprostřed vesnice nechala upásiká postavit pavilon z jádrového dřeva. Uvnitř pavilonu vznikla velká zaštítěná konstrukce, obklopená ohradou ze zlatých sloupů a oblouků. Potom začal posvátný obřad, u kterého se mísili lidé a bohové.

Poté, co toto velké shromáždění lidí provádělo po celý týden tyto posvátné obřady, byla vyrobena hranice z mnoha druhů vonného dřeva. Pak umístili tělo ctihodného Sáriputty na hranici vybraného dřeva s otepí kořenů usira. Během noci spálení naslouchali zůčastnění rozpravám o Dhammě. Potom théra Anuruddha uhasil plameny hranice ovoněnou vodou, théra Čunda vybral ostatky a uložil je do propustné látky. Pak si théra Čunda pomyslel: „Nemohu zde dále prodlévat, musím vyrozumět Probuzeného o konečném odchodu mého staršího bratra, ctihodného Sáriputty, vojevůdce Dhammy.“ A tak vzal zavazadlo s ostatky a Sáriputtovu almužní misku a roucho, a odešel do Sávatthí, přičemž strávil pouze jednu noc na každé zastávce své cesty. Toto jsou události zaznamenané v komentáři k Čunda-suttě ze Satipatthána-samjutty, s dodatky z paralelní verze v komentáři k Maháparinibbána-suttě. Příběh je dále vyložen v následující Čunda-suttě.

Čunda-sutta

Jednou Vznešený prodléval v Sávatthí, Džétově háji, Anáthapindikově zahradě. Tehdy byl ctihodný Sáriputta ve vesnici Nálaka, v kraji Magadha, a byl stižen těžkou chorobou, vážnou nemocí. Jeho pečovatel byl Čunda Samanuddésa.

V té době ctihodný Sáriputta dosáhl konečného odpoutání (parinibbána) následkem této vážné nemoci. Čunda Samanuddésa vzal almužní misku a roucho ctihodného Sáriputty a odešel do Sávatthí, Džétova háje, Anáthapindikovy zahrady. Tam přistoupil ke ctihodnému Ánandovi, pozdravil ho a usedl stranou, a takto ctihodného Ánandu oslovil: „Pane, ctihodný Sáriputta dosáhl konečného odpoutání. Zde je jeho miska a roucho.“ „S touto záležitostí, příteli Čundo, bychom měli jít za Vznešeným. Pojďme, příteli Čundo, navštívíme Vznešeného, seznámíme Vznešeného s touto skutečností.“ „Ano, ctihodný pane,“ řekl Čunda Samanuddésa. Pak ctihodný Ánanda a Čunda Samanuddésa přistoupili k Vznešenému, pozdravili ho a usedli stranou. Pak ctihodný Ánanda oslovil Vznešeného: „Pane, Čunda Samanuddésa mi řekl toto: ´Ctihodný Sáriputta dosáhl konečného odpoutání. Zde je jeho miska a roucho.´ Potom, pane, mé tělo zesláblo jako stéblo, všechno kolem se zatemnilo a věci pro mě již nebyly jasné, když jsem uslyšel o konečném odpoutání ctihodného Sáriputty.“

„Jak je to, Ánando? Když Sáriputta dosáhl svého konečného odpoutání, odebral tím tvůj díl ctnosti nebo tvůj díl soustředění nebo tvůj díl moudrosti nebo tvůj díl osvobození nebo tvůj díl poznání a vidění osvobození?“

„To ne, pane. Když ctihodný Sáriputta dosáhl svého konečného odpoutání, neodebral tím můj díl ctnosti, ani můj díl soustředění, ani můj díl moudrosti, ani můj díl osvobození, ani můj díl poznání a vidění osvobození. Ale, pane, ctihodný Sáriputta byl pro mě učitel a instruktor, ten, který povzbuzuje, inspiruje a těší, nepolevující v přednášení Dhammy, pomocník svých společníků v čistém životě. Vzpomínáme, jak povznášející, potěšující a nápomocné bylo jeho poučování v Dhammě.“

„Neučil jsem již dříve, Ánando, že od všech věcí, které jsou nám blízké a drahé, musíme být odloučeni a trpět jejich oddělením od nás? Jak by mohlo být možné, aby nezaniklo to, co je zrozené, co vstoupilo v bytí, co je zformované a je předmětem zániku? To vskutku není možné. Je to, Ánando, jako kdyby se z mocného stromu odlomila velká větev, tak Sáriputta dosáhl svého konečného odpoutání od tohoto velkého a věhlasného společenství bhikkhuů. Vskutku, Ánando, jak by mohlo být možné, aby nezaniklo to, co je zrozené, co vstoupilo v bytí, co je zformované a je předmětem zániku? To vskutku není možné.

Proto, Ánando, prodlévejte, sami sobě ostrovem, sami sobě útočištěm a nemějte jiné útočiště. Mějte Dhammu jako ostrov, Dhammu jako útočiště a nemějte jiné útočiště. A jak, Ánando, bhikkhu prodlévá, sám sobě ostrovem, sám sobě útočištěm a nemá jiné útočiště? Jak má Dhammu jako ostrov, Dhammu jako útočiště a nemá jiné útočiště? Zde, Ánando, bhikkhu prodlévá u těla, nazíraje tělo, u pociťování, nazíraje pociťování, u mysli, nazíraje mysl, u jevů, nazíraje jevy, s horlivostí, jasným chápáním a uvědoměním, když opustil žádostivost a zármutek vzhledem ke světu. Takto, Ánando, bhikkhu prodlévá, sám sobě ostrovem, sám sobě útočištěm a nemá jiné útočiště, takto má Dhammu jako ostrov, Dhammu jako útočiště a nemá jiné útočiště. Ti, kdo prodlévají, sami sobě ostrovem, sami sobě útočištěm a nemají jiné útočiště, kdo mají Dhammu jako ostrov, Dhammu jako útočiště a nemají jiné útočiště, ti rozptýlí temnotu - bhikkhuové, jež jsou horliví v cvičení.“

Komentář dále uvádí, že Buddha pronesl následující verše, ve kterých chválí velkého žáka:

„Tomu, kdo v pěti stech životech odešel do bezdomoví,
opouštěje potěšení, jež jsou srdci drahá,
osvobozen od vášně, střežící své smysly,
nyní vzdávám úctu, Sáriputtovi, který odešel.

Tomu, kdo byl trpělivý jako země,
s absolutní vládou nad vlastní myslí,
kdo byl soucitný, laskavý, klidný a pevný jako země,
nyní vzdávám úctu, Sáriputtovi, který odešel.

Tomu, kdo s pokornou myslí, jako chlapec, jenž nepatří do žádné kasty,
vstupoval do města a pomalu kráčel svou cestou,
od dveří ke dveřím, s almužní miskou v ruce,
nyní vzdávám úctu, Sáriputtovi, který odešel.

Tomu, kdo nikomu neubližoval, ať ve městě či v lese,
kdo žil jako býk s odříznutými rohy,
kdo dosáhl mistrovství sebe sama,
nyní vzdávám úctu, Sáriputtovi, který odešel.“

Když Vznešený takto vyložil ctnosti ctihodného Sáriputty, požádal, aby byla postavena stúpa (mohyla), kam se uloží jeho ostatky. Potom naznačil thérovi Ánandovi své přání odejít do Rádžagahy. Ánanda vyrozuměl bhikkhuy a Vznešený společně s velkou skupinou bhikkhuů odcestoval do Rádžagahy. V té době, kdy tam přišel, dosáhl ctihodný Mahá Moggallána rovněž svého konečného odpoutání. Vznešený podobně přijal jeho ostatky a rovněž pro ně byla postavena stúpa. Pak Vznešený odešel z Rádžagahy směrem k řece Ganze, a postupně došel do vesnice Ukkačéla. Zde se usadil na břehu Gangy, společně se svými následovníky, a pronesl Ukkačéla-suttu, kde mluví o parinibbáně Sáriputty a Mahá Moggallány.

Ukkačéla-sutta

Jednou Vznešený prodléval v kraji Vadždžijů, v Ukkačéle, na břehu řeky Gangy, spolu s velkou společností bhikkhuů, krátce potom, co Sáriputta a Moggallána dosáhli konečného odpoutání (parinibbána). Tehdy seděl Vznešený na otevřeném prostranství, obklopen společností bhikkhuů. Vznešený pohlédl na tiché společenství bhikkhuů, a pak je oslovil:

„Toto shromáždění, bhikkhuové, mi vskutku připadá prázdné, nyní když Sáriputta a Moggallána dosáhli konečného odpoutání. Nemám však starosti o místo, kde dlí Sáriputta a Moggallána.

Ti, kdo v minulosti byli zasloužilí, dokonale probuzení, tito Vznešení rovněž měli takový vynikající pár žáků, jako jsem měl já Sáriputtu a Moggallánu. Ti, kdo v budoucnosti budou zasloužilí, dokonale probuzení, tito Vznešení rovněž budou mít takový vynikající pár žáků, jako jsem měl já Sáriputtu a Moggallánu.

Nádherné je to a zázračné, bhikkhuové, když tito žáci jednají v souladu s doporučením těchto mistrů, v souladu s jejich radami, jsou drazí čtyřem shromážděním a jsou jimi oblíbení, uznávaní a chválení.

Nádherné je to a zázračné, bhikkhuové, když se tito Tathágatové, potom, co takový pár žáků dosáhne konečného odpoutání, netrápí ani nenaříkají. Neboť jak by mohlo být možné, aby nezaniklo to, co je zrozené, co vstoupilo v bytí, co je zformované a je předmětem zániku? To vskutku není možné.

Proto, bhikkhuové, prodlévejte, sami sobě ostrovem, sami sobě útočištěm a nemějte jiné útočiště. Mějte Dhammu jako ostrov, Dhammu jako útočiště a nemějte jiné útočiště.

A jak, bhikkhuové, bhikkhu prodlévá, sám sobě ostrovem, sám sobě útočištěm a nemá jiné útočiště? Jak má Dhammu jako ostrov, Dhammu jako útočiště a nemá jiné útočiště? Zde, bhikkhuové, bhikkhu prodlévá u těla, nazíraje tělo, u pociťování, nazíraje pociťování, u mysli, nazíraje mysl, u jevů, nazíraje jevy, s horlivostí, jasným chápáním a uvědoměním, když opustil žádostivost a zármutek vzhledem ke světu. Takto, bhikkhuové, bhikkhu prodlévá, sám sobě ostrovem, sám sobě útočištěm a nemá jiné útočiště, takto má Dhammu jako ostrov, Dhammu jako útočiště a nemá jiné útočiště. Ti, kdo prodlévají, sami sobě ostrovem, sami sobě útočištěm a nemají jiné útočiště, kdo mají Dhammu jako ostrov, Dhammu jako útočiště a nemají jiné útočiště, ti rozptýlí temnotu - bhikkhuové, jež jsou horliví v cvičení.“

A tímto významným a hluboce dojemným poučením, které se ozývá znovu a znovu skrze Buddhovo učení až do doby jeho vlastního konečného odpoutání, končí příběh mladého Upatissy, který se stal mistrovým hlavním žákem, milovaného „vojevůdce Dhammy“. Ctihodný Sáriputta odešel za úplňku měsíce Kattika, který začíná v říjnu a končí v listopadu slunečního kalendáře. Odchod ctihodného Mahá Moggallány následoval půl měsíce poté, při novoluní svátečního dne upósatha. Za půl roku, podle tradice, dosáhl parinibbány sám Buddha.

Mohlo být setkání těchto tří velkých osobností, přinášejících tolik štěstí bohům a lidem, čistě náhodné? Odpověď na tuto otázku nalézáme v díle Milinda-paňha, kde Nágaséna říká: „V mnoha stech tisících zrozeních, pane, byl théra Sáriputta Bódhisattův otec, děd, strýc, bratr, syn, synovec nebo přítel.“ A tak únavný koloběh bytí, který je spojoval v čase, došel ke svému konci. Čas, který je postupným sledem událostí, se pro ně stal bezčasovostí, a místo koloběhu zrození a smrti zaujal stav bezsmrtnosti. Ve svých posledních životech rozšířili slávu, která ozářila svět. Nechť to tak ještě dlouho pokračuje.

10. Seznam Sáriputtových rozprav

Sutty připisované ctihodnému Sáriputtovi pokrývají široké rozpětí témat spojených s čistým životem, od prosté ctnosti až k hlubokým oblastem nauky a meditace. Jejich seznam je zde uveden. Uspořádání těchto rozprav v Sutta-pitace neodpovídá tomu, v jakém sledu byly přednášeny. Některé z nich nicméně popisují události, podle kterých je možné určit dobu jejich přednesu.

Dígha-nikája:
Sampasádaníja-sutta (28)
Sangíti-sutta (33)
Dasuttara-sutta (34)
Madždžhima-nikája:
Dhammadájáda-sutta (3)
Anangana-sutta (5)
Sammáditthi-sutta (9)
Mahá-Hatthipadópama-sutta (10)
Mahá-Védalla-sutta (43)
Gulissáni-sutta (69)
Dhánaňdžáni-sutta (97)
Sévitabbásévitabba-sutta (114)
Anáthapindikóváda-sutta (143)
Samjutta-nikája:
Nidána-samjutta: 24, 25, 31, 32
Khandha-samjutta: 1, 2, 122, 123, 126
Sáriputta-samjutta: 1-10
Salájatana-samjutta: 232
Džambukhádaka-samjutta: 1-16
Indrija-samjutta: 44, 48, 49, 50
Sótápatti-samjutta: 55
Anguttara-nikája:
2: 37
3: 21
4: 79, 156, 167, 171, 172, 173, 175, 179
5: 15, 167
6: 14, 15, 41
7: 66
9: 6, 11, 13, 14, 26, 34
10: 7, 65, 66, 67, 68, 90







Použité zkratky:

A.: Anguttara-nikája
D.: Dígha-nikája
Dh.: Dhammapada
Dž.: Džátaka
M.: Madždžhima-nikája
S.: Samjutta-nikája
Ud.: Udána



Slovník:

Arahat: Ten, kdo je zasloužilý, kdo je oproštěný od zákalů.
Bhikkhu: Ten, kdo žije z almužních darů. Buddhův žák, který odešel do bezdomoví.
Bhikkhuní: Ta, která žije z almužních darů. Buddhova žákyně, která odešla do bezdomoví.
Dévatá: Božská bytost.
Dhamma: Buddhovo učení; v jiném smyslu též věc, jev, stav, pravda, zákonitost.
Paččékabuddha: Individuální (sám pro sebe probuzený) Buddha, který vlastní silou dosáhl probuzení, nevykládá však nauku a disciplínu.
Parinibbána: Konečné odpoutání (vyhasnutí), konečné vystoupení z koloběhu znovuzrozování.
Sangha: Řád (obec) žáků a žákyň Buddhy
Théra: Bhikkhu, který je členem řádu nejméně deset let.




Zpět domů