Životy žáků

Mahá Moggallána


Přeloženo z anglické verze:
Nyanaponika Thera, Maha Moggallana (Lives of the Disciples),
The Wheel Publication 263/264, Buddhist Publication Society, Kandy, Sri Lanka, 1979
Český překlad sestavil Štěpán Chromovský



Obsah:

1. Úvod
2. Roky putování a hledání osvobození
3. Nalezení Učení
4. Zápas o uskutečnění Učení
5. Nejpřednější pár žáků
6. Působení hlavních žáků v Řádu
7. Moggallánovy magické síly
8. Moggallánovy minulé životy
9. Poslední dny Moggallány
10. Smrt Mahá Moggallány
Dodatek – Anumána-sutta




Pozdrav jemu... bhikkhuovi, který mohl, stejně jako Brahmá, vidět v okamžikovém záblesku před svýma očima tisíc světů, pozdrav mistrovi magických sil, jenž mohl v proudu času vidět i vyvstávání a umírání bohů.
(Théragáthá 1181)




1. Mládí

Poblíž hlavního města království Magadha (současného indického státu Bihár) bylo několik vesnic. V jedné z nich se narodil Kólita Moggallána. Bráhmanská rodina, ve které se narodil, pocházela z rodu Mudgaly, jednoho starověkého věštce. A tak byl tento rod nazýván „Moggallánové“. Malá vesnice byla celá obývána bráhmany, byla tedy velice konzervativní. Kólitův otec se narodil v nejpřednější rodině ve vsi, ze které se obvykle vybíral starosta. Jelikož byl členem takové vysoké kasty a patřil k nejuctívanější rodině ve vsi, byl jeho otec skoro jako malý král. Takto Kólita vyrůstal v prostředí bohatství a slávy, nepoznávaje žádné útrapy. Byl vyučen v bráhmanské tradici, založené na zákonu zasévání a dozrávání činů. Toto vzdělání zahrnovalo víru v budoucí život (po smrti) jako samozřejmou záležitost, jež byla nezbytnou součástí každodenního života a jeho rituálů.

Kólitova rodina žila ve velmi přátelském vztahu s jinou bráhmanskou rodinou ze sousední vesnice. Ve stejný den, kdy se narodil Kólita, se v této sousední rodině rovněž narodil chlapec, jenž dostal jméno Upatissa. Když chlapci vyrostli, stali se z nich nerozluční přátelé. Všechno dělali společně, ať to bylo studium, hra, zábava či práce. Vždy byli vidět spolu, jejich neochvějné přátelství trvalo po celý život, více než osmdesát let. Nikdy se spolu nepřeli ani vůči sobě nechovali zášť. Vždy žili smírně a vzájemně se zastávali ve všech obtížích. Ve svém charakterovém rozpoložení však byli zcela odlišní. Upatissa byl více typem průzkumníka, odvážný a iniciativní, zatímco Kólitovou cestou bylo spíš zabezpečování, rozvíjení a rozšiřování toho, co dosáhl. Rovněž jejich rodinné postavení bylo odlišné. Kólita byl jediným synem, kdežto Upatissa měl tři bratry a tři sestry. Jejich přátelství pro ně znamenalo mnoho a naplňovalo jejich každodenní život. Jen málo se zajímali o opačné pohlaví, ačkoli nebyli zcela prostí lehké srdečnosti a požitků, jež patří k mládí. Každý z nich byl vůdcem skupiny přátel, se kterými se oddávali mnoha druhům her a sportu. Když se vydávali k řece, Kólitovi společníci přijížděli v řadě vozů a Upatissovi v průvodu nosítek. Podobné to bylo s Františkem z Assisi. Ten byl rovněž vůdcem skupiny mladých mužů podobně opojených mládím, zdravím a životem.

V Rádžagaze, hlavním městě Magadhy, se každoročně konala velká veřejná událost, zahrnující různé druhy zábavy a představení, nazývaná „Slavnost horských vrcholků“. I oba přátelé se jí šli zúčastnit. Byla pro ně připravena místa, odkud mohli pohodlně sledovat představení. Když byla příležitost k smíchu, smáli se. Když bylo představení vzrušující, byli vzrušení. Takto se bavili představením, dokud neodešli. Druhý den rovněž horlivě pokračovali ve sledování představení, ve kterém se mísil lidový humor a staré legendy. Ale tentokrát již nedošlo k vyvrcholení jejich radostné nálady, které očekávali. I na třetí den pro ně byla připravena místa, zatímco byl žhavými názvy oznámen nový program představení. Tu noc spali špatně, neboť dojem z předchozích dnů stále znepokojoval jejich mysl. Když se Kólita probudil, pomyslel si: „K čemu je nám toto všechno? Je zde opravdu něco, co stojí za to vidět? Jaký z toho plyne prospěch? Za pár let budou tito okouzlující herci staří a sešlí, opustí toto životní jeviště a budou pokračovat ve svém putování bytím, vedeni svým toužením. A stejné je to s námi. Tito herci nemohou pomoci ani sami sobě vyřešit problém bytí. Jak by pak mohli pomoci nám? Jenom zde marníme čas, místo abychom mysleli na své osvobození!“

Upatissa rovněž strávil neklidnou noc a přicházely mu stejné myšlenky. Uvažoval o tom, jak se tyto starověké mýty a legendy, zdramatizované v představeních, opravdu zabývaly skutečností znovuzrozování. Vtipy a žerty však převáděly tyto představy na zábavnou hru, předstírajíce, že je to pouze tento přítomný život, kterým je třeba se zabývat. Nebylo toto umělé potlačování a přemáhání skutečnosti pouhou marnou iluzí?

Když ráno třetího dne přišli ke svým místům na slavnosti, Kólita řekl svému příteli: „Co je to s tebou? Už nejsi tak veselý jako dřív. Co tě tíží?“ Jeho přítel odpověděl: „Řekni mi, k čemu jsou nám všechna tato potěšení zraku a sluchu? Je to zcela bezvýznamné a neužitečné. Měl bych spíše hledat cestu, jak se osvobodit od tohoto strastiplného zákona pomíjivosti, cestu k osvobození od těchto prchavých iluzí života, které nás svůdně navštěvují, ale opouštějí nás prázdné. Tyto myšlenky se mi honí hlavou. Ale ty rovněž, drahý Kólito, nevypadáš vesele!“ Kólita odpověděl: „Já jsem táž pocítil to, co ty. Proč bychom se zde měli dále zdržovat, na takovém marném světském představení? Měli bychom hledat cestu k čistotě (svatosti)!“ Když Upatissa slyšel, že jeho přítel měl úplně stejné přání, šťastně prohlásil: „Toto je dobrá myšlenka, která se v nás objevila nezávisle na sobě! Dost dlouho jsme již marnili svůj čas a své životy všemi těmito neprospěšnými věcmi. Ale když někdo naléhavě hledá osvobozující učení, měl by opustit domov a majetek, a odejít jako poutník bez domova, oproštěný od světských smyslových pout, povznést se nad ně jako okřídlený pták.“

A tak se dva přátelé rozhodli žít asketickým životem, putovat po Indii a hledat učitele, který by je mohl vést. Když své rozhodnutí sdělili svým společníkům, tito mladí muži tím byli tak dojati, že se většina z nich též nadchla pro hledání osvobození. A tak všichni opustili své domovy, když odložili své posvátné bráhmanské šňůry, oholili si vlasy a vousy, a oblékli si tradičně zbarvené šaty asketických poutníků. Odkládajíce všechny charakteristické znaky a výsady své kasty, vstoupili do beztřídního společenství asketů (samanů).

2. Roky putování a hledání osvobození

Bylo to přibližně ve stejné době, kdy se princ Siddhattha oženil (čímž oproti nim učinil odlišný krok do světského života), když Kólita s Upatissou opustili své světské domovy a začali své hledání vnitřního míru a spásy. Spolu se svými přáteli započali období výcviku u duchovního učitele, právě jako to učinil později i Bódhisatta.

V těch dobách bylo mnoho učitelů s mnohými odlišnými názory. Někteří z nich přímo učili amoralismus (bezvýznamnost ctnosti), jiní učili fatalismus (víru v osud) a další učili materialismus. Oba přátelé poznali zvrácenost takových učení již dříve, a tak je nebrali moc vážně. V Rádžagaze byl nicméně jeden učitel, který na ně udělal dobrý dojem. Jmenoval se Saňdžaja a podle tradice to byl onen Saňdžaja Bélatthaputta, zmiňovaný v pálijském kánonu jako jeden z šesti hlavních nebuddhistických učitelů. Skupina přátel vstoupila k němu do řádu, což přispělo k uznání Saňdžajovy pověsti. Dochované texty nám nedávají odpověď na otázku, čemu je Saňdžaja vlastně učil, zmiňují se však stručně o některých klíčových myšlenkách, které byly pro tehdejší Indy dostačující k tomu, aby jim umožnily porozumět podstatě oněch učení.

Oproti ostatním asketickým učitelům, kteří činili zcela dogmatická prohlášení ohledně jistých otázek, jež mohou být nazvány „hlubší existenciální otázky“, byl Saňdžajův přístup více obsáhlejší. První otázka: Existuje onen svět (po smrti)? Druhá: Existují samovolně zrozené bytosti? Třetí: Existují následky a plody dobrých a špatných činů? Čtvrtá: Existuje Tathágata (Dokonalý) po smrti? Kdykoli tyto otázky vyvstaly mezi starověkými indickými mysliteli, považovali za možné odpovědět čtyřmi způsoby: 1. existuje, 2. neexistuje, 3. existuje i neexistuje, 4. ani-existuje-ani-neexistuje. Saňdžaja učil, že všechny tyto odpovědi jsou nepřijatelné jako řešení, neboť všechny obsahují nerozřešitelné protiklady, a proto je třeba zdržet se zaujetí jakéhokoli stanoviska ohledně těchto otázek. Zde můžeme poznamenat, že z těchto čtyř zmíněných otázek, které se často objevují v pálijských textech (M. 63), se hlavně ta čtvrtá týkala Saňdžajových problémů, totiž ta, která pojednává o stavu Tathágaty po smrti.

Zatímco ostatní asketičtí učitelé jako řešení svých problémů vždy zastávali jednu z těchto čtyř logických možností – ano, ne, ano i ne, ani-ano-ani-ne –, Saňdžaja neschvaloval ani jednu z nich. Obzvláště neschvaloval neprokazatelné tvrzení, že není onen svět, že nejsou spontánně stvořené bytosti, že nejsou následky vykonaných činů a že není další existence po smrti. V tomto se zřetelně odlišoval od současných materialistů. Učil spíše, nazíraje nerozřešitelnou povahu těchto otázek, že je třeba zaujmout stanovisko nepřipoutanosti a nestrannosti, a netoleroval ani malý sklon k souhlasu či nesouhlasu s těmito teoriemi a jejich důsledky. Z toho můžeme vidět, že byl upevněným agnostikem a skeptikem zvláštního druhu, který se snažil obrátit ignorantní negativismus do úplného filosofického postoje. Podle některých jeho způsobů bychom ho v současnosti asi nazvali existencialistou. Učil zvláštní druh takzvaného dialektického existencialismu, namísto dialektického materialismu.

Tehdejší král Adžátasattu pověděl Buddhovi o následující rozmluvě, kterou měl s asketou Saňdžajou:
„Jednou jsem přišel k Saňdžajovi Bélatthaputtovi a zeptal jsem se ho: ´Pane, můžeš mi vyložit plody asketického života, bezprostředně viditelné zde a nyní?´ Načež Saňdžaja odpověděl: ´Tážeš-li se mě, jestli existuje... neexistuje... existuje i neexistuje... ani existuje ani neexistuje onen svět; existují... neexistují... existují i neexistují... ani existují ani neexistují svévolně zrozené bytosti; existují... neexistují... existují i neexistují... ani existují ani neexistují následky a plody dobrých a špatných činů; existuje... neexistuje... existuje i neexistuje... ani existuje ani neexistuje Tathágata po smrti; kdybych si myslel, že existuje... neexistuje... existuje i neexistuje... ani existuje ani neexistuje, prohlásil bych, že existuje... neexistuje... existuje i neexistuje... ani existuje ani neexistuje, ale já neříkám, že to tak je. Neříkám, že to je takto. Neříkám, že to je jinak. Neříkám, že to tak není. Neříkám, že to není ani tak, ani jinak.´ Takto, pane, Saňdžaja Bélatthaputta předvedl svůj způsob vyhýbavosti, když byl otázán na plody asketického života, bezprostředně viditelné zde a nyní.“ (D. 2)

Kólita a Upatissa však tehdy, nenalézajíce žádného lepšího učitele, byli Saňdžajou zaujati, neboť museli cítit, že jeho filosofický postoj byl více než pouhou vyhýbavostí. Po krátkém čase nicméně viděli, že Saňdžaja nezná to, co hledají: vyléčení z nemoci všudypřítomného utrpení. Kromě toho intuitivně cítili, že skutečně existuje onen svět, že existují svévolně zrozené bytosti a že existují následky a plody dobrých a špatných činů. Jejich porozumění v tomto překračovalo porozumění jejich skeptického učitele. Navíc Saňdžaja, v úplném protikladu ke svému dogmatickému skepticismu, jednou prohlásil, že jeho nejlepší žáci byli znovuzrozeni na takovém a takovém místě (S. 44). Jednoho dne proto dva přátelé přistoupili k Saňdžajovi a zeptali se ho, jestli jim může předat ještě nějaké další učení, kromě těch, které se již od něj naučili. Na to jim odpověděl: „Toto je vše. Nyní znáte celé mé učení.“ Když to uslyšeli, rozhodli se odejít a pokračovat ve svém hledání. Cítili, že to bylo kvůli hledání osvobození, proč opustili své rodiny, a ne kvůli hledání nekonečných a bezvýsledných agnostických argumentů.

Takto podruhé odešli žít jako poutníci hledající pravdu. A znovu putovali po mnoho let Indií, od severu k jihu, od východu k západu. Snášeli prach cest, úmorné vedro, déšť a vítr, poháněni myšlenkami, jež hýbaly myslí mnohých Indů: „Jsem obětí zrození, stárnutí a smrti, trápení, naříkání, bolesti, žalu a zoufalství. Jsem obětí strasti, kořistí strasti. Jistě lze najít únik z celého tohoto množství strasti!“ (M. 28)

Na svých cestách se setkali s mnohými askety a bráhmany, o nichž se povídalo, že jsou neobyčejně moudří. S nimi vedli rozpravy o bohu, o světě, o nebi, o pekle, o smyslu života a o cestě k osvobození. Brzy však svou ostrou a kritickou myslí, vycvičenou Saňdžajovým skepticismem, poznali planost a učenou nevědomost všech tvrzení těchto filosofů. Nikdo z těchto učitelů nemohl zodpovědět jejich hluboké otázky, zatímco dva přátelé byli vždy schopni odpovědět na otázky učitelů. Není zaznamenáno, které další učitele vyhledali, bylo by však překvapující, kdyby se tito dva hledači pravdy nesetkali s takovými mystiky a mudrci, jako byl například věštec Bavárí, jenž byl obdařen velkou psychickou silou, nebo dva učitelé nehmotných a nekonečných oblastí, u nichž se nějaký čas učil i Bódhisatta. Z jejich životního příběhu však můžeme odvodit, že tito dva tehdy nedosáhli podobné transcendentní zkušenosti osvobození jako Bódhisatta. Co mohlo být příčinou nepřítomnosti tohoto dosažení?

Pro duchovní hledače jsou zde dvě možnosti: buď získat vnitřní mír a jas hlubokým soustředěním (samádhi) nebo hledat čisté učení o smyslu existence v její celistvosti, které zahrnuje i smysl tohoto vnitřního míru. Ti, kdo dosáhli takového vnitřního míru, většinou odkládají nějaké další hledání, neboť nalezli ohromující blaženost, o které se domnívají, že je konečným cílem. Tato blaženost by však mohla trvat v nejlepším případě pár eónů (velevěků) v některém z nebeských světů, a poté, co se vyčerpala síla vykonaných zásluh, by se člověk vrátil do stejného samsárického uvěznění jako předtím. Toto se stalo v dřívějších životech Bódhisattovi, stejně jako Kólitovi a Upatissovi. Ačkoli si dva přátelé nevzpomínali na takové předchozí zkušenosti, zřetelně a intuitivně cítili, že meditativní blaženost a její odměna nejsou konečným cílem, ale pouze dočasnou úlevou uvnitř koloběhu strasti. Proto se jejich dřívější hledání týkalo objasnění struktury existence, toho, jak věci drží pohromadě v tomto samsárickém celku. Toto objasnění však nemohlo být nalezeno bez pomoci Buddhy. Proto pokračovali ve svém hledání, dokud je nepřivedlo k Buddhovi. V době Buddhovy nepřítomnosti by jejich hledání bylo stejně bezvýsledné jako dočasné dosažení a následná ztráta samádhi. Mohla to být jejich vnitřní nepopsatelná naléhavost, jež jim nedovolovala odpočinek během posledních let jejich vlastního hledání, dokud nenalezli Buddhu, který též odešel do bezdomoví, hledaje osvobození. Kdyby si Bódhisatta, budoucí Buddha, v tíživé situaci velkých duchovních krizí nevzpomněl na meditační zkušenost ze svého mládí, kterou pak použil jako bránu k osvobození, nedalo by se očekávat, že by tito dva přátelé sami zjistili, že toto meditační pohroužení (džhána) by mělo být použito jako vstupní brána k vyšším stavům mentálního osvobození. Oni sami neměli tuto meditační zkušenost, ani rozsáhlé a nezávislé mentální rozpětí Buddhy. Toto je jeden z aspektů utrpení existence, vězení nevědomosti: buď se někdo usadí u této brány a střeží ji jako skutečný domov míru a blaženosti, jako to dělají mystici, nebo jí někdo projde rychle. Ve zpětném ohledu bylo putování dvou přátel, hledajících pravdu, právě jako obcházení dokola v kruzích, očekávaje Buddhovu zvěst o osvobozující stezce.

3. Nalezení Učení

Aniž by poznali něco z Buddhova učení, zanechali svého poutnického života a asi po dvaceti letech se vrátili do rodného kraje Magadha. Toto se stalo krátce poté, co Buddha v Báránasí roztočil Kolo Dhammy.

Dva přátelé stále nepřestávali doufat a rozhodli se, že budou nyní hledat odděleně, aby se zdvojily jejich možnosti. Dohodli se, že ten, kdo bude první poučen o přesvědčivé stezce k bezsmrtnosti, o tom rychle bude informoval druhého. Tehdy, když bylo oběma kolem čtyřiceti let, Buddha vyslal první skupinu svých žáků, 61 arahatů, aby vykládali Učení pro blaho a štěstí mnohých. Buddha sám odešel do Rádžagahy, kde se magadhský král brzy stal jeho stoupencem a daroval mu Bambusový háj. V tomto háji Buddha prodléval, když se Kólita s Upatissou vrátili do Rádžagahy.

Jednoho dne se Upatissa vypravil do města, zatímco Kólita zůstal ve svém příbytku. Kólita pak uviděl, jak se jeho přítel vrací, ale nikdy předtím ho neviděl takového jako nyní. Zdál se být celý jako vyměněný, jeho vzhled byl povznesený a zářivý. Kólita se ho dychtivě zeptal: „Jasné jsou tvé rysy, drahý příteli, a tvůj výraz je tak zářivý a čistý. Nalezl jsi snad cestu k bezsmrtnosti?“ Upatissa odpověděl: „Je to tak, drahý příteli, bezsmrtnost byla nalezena.“ Načež mu vyložil, jak se to stalo: Ve městě uviděl bhikkhua, jehož chování na něj tak hluboce zapůsobilo, že k němu přistoupil a zeptal se ho, kdo je jeho učitelem. Tento bhikkhu, jehož jméno bylo Assadži, byl jedním z prvních pěti Buddhových žáků a jedním z 61 arahatů. Assadži odpověděl, že je žákem askety z rodu Sakjů. Když ho Upatissa požádal, aby mu vyložil učení svého učitele, Assadži řekl, že to nemůže udělat, neboť vstoupil do řádu pouze před několika měsíci; může mu pouze stručně vyložit podstatu Učení. Když Upatissa řekl, že by byl uspokojen poznáním právě samotného jádra Učení, Assadži odpověděl krátkým veršem, který se stal slavným všude tam, kde se v následujících stoletích a tisíciletích rozšířilo Buddhovo Učení. Toto je pálijský text onoho verše a jeho překlad:

Jé dhammá hétuppabhavá
tésam hétum Tathágató áha
tésaň ča jó niródhó
évamvádí mahásamanó.

U věcí vznikajících z podmínek
Tathágata popsal tyto podmínky
a rovněž jejich ustání –
tomu učí velký asketa.

Když Upatissa uslyšel tento verš, vyvstalo v něm jasné a neposkvrněné oko Dhammy (tj. uzřel pravdu), a to samé se stalo i Kólitovi, když jej vyslechl od svého přítele. On rovněž poznal: „Cokoli je podrobeno vzniku, to vše je rovněž podrobeno zániku (cokoli vzniká, to vše i zaniká).“ Toto poznání, jež bylo vzbuzeno oním veršem, může být nazýváno skutečně mystickou událostí. Nám se může zdát, že tyto čtyři řádky neobsahují jasné vysvětlení, dostačující k plnému porozumění. Hlubší a rozsáhlejší význam tohoto verše se však odhaluje pouze těm, kdo se po dlouhou dobu cvičí v rozvíjení moudrosti a odříkání, a dlouho uvažují o nestálosti a bezsmrtnosti, o podmíněném a nepodmíněném. Tento verš bude mít takový převratný dopad pouze na ty, kdo mají sjednocenou mysl a jsou zvyklí zkoumat jevy pouze z hlediska toho, co je „podmíněné“ a co je „nepodmíněné“. Jelikož dva přátelé byli vnitřně připraveni, měl Assadžiho verš sílu vést je k dosažení „vstupu do proudu“ (sótápatti), který je prvním stupněm probuzení, prvním nazřením bezsmrtnosti či nibbány (odpoutání), jež překračuje pomíjivost naší existence, kde vždy vládne smrt. V okamžiku probuzení tak uzřeli to, co je nestvořené.

Zde je zajímavé poznamenat, že tři bhikkhuové, kteří byli Buddhovi nejblíže, Ánanda a dva hlavní žáci, nedosáhli „vstupu do proudu“ skrze Buddhovo vlastní poučení, ale díky vedení ostatních. Ánanda skrze učitele Sanghy, arahata Punnu Mantáníputtu, Upatissa skrze arahata Assadžiho, a Kólita skrze někoho, kdo nebyl arahat, ale pouze „ten, kdo vstoupil do proudu“. Aby bylo možné takové poznání, musel být Kólita obdařen pevnou důvěrou ve svého přítele a v pravdu. A Kólita měl tuto důvěru.

Poté, co Kólita vyslechl tento mocný verš, zeptal se, kde žije ten velký asketa, dokonale probuzený. Když uslyšel, že prodlévá nedaleko, v Bambusovém háji, přál si k němu bezprostředně odejít. Ale Upatissa ho požádal, aby ještě počkal, a řekl mu: „Pojďme nejdříve za Saňdžajou, abychom mu řekli, že jsme nalezli bezsmrtnost. Bude-li schopen porozumět, jistě postoupí směrem k pravdě. Nebude-li schopen to hned pochopit, snad bude mít alespoň dostatek důvěry a připojí se k nám, až půjdeme za Mistrem. Když sám vyslechle Probuzeného, jistě mu porozumí.“

A tak dva přátelé odešli za svým dřívějším mistrem, a řekli mu: „Slyš, pane! Ve světě se objevil Probuzený. Dobře vyložené je jeho učení a jeho bhikkhuové žijí dokonale čistým životem asketů. Pojď s námi ho spatřit!“ Ale Saňdžaja se k nim nechtěl přidat, a místo toho jim nabídl vedení svých stoupenců, společně s ním, jako sobě rovní. Kdyby to přijali, získali by tím velkou pověst, jelikož v té době se duchovní učitelé těšili značné úctě. Ale ti dva odpověděli, že by zůstali žáky po celý život, ať u něj nebo u Buddhy. Načež ho požádali, aby s nimi odešel za Buddhou, k čemuž se oni již definitivně rozhodli. Saňdžaja však, zmítán nerozhodností, lamentoval: „Já nemohu odejít! Mnoho let jsem byl učitelem a měl jsem mnoho žáků. Kdybych se nyní stal znovu sám žákem, bylo by to, jako kdyby se velké jezero změnilo v malou kaluž!“ Takto byl zmítán vnitřním konfliktem. Soupeřila v něm vůle poznat pravdu s jeho touhou udržet si své vysoké postavení. Naléhavost uchránit svou pozici však byla silnějí, a tak jí podlehl. Tehdy měl Saňdžaja kolem pěti set žáků. Když jim sdělil, že se dva přátelé rozhodli následovat Buddhu, všichni se k nim chtěli svévolně přidat. Když však viděli, že by Saňdžaja zůstal opuštěn, polovina z nich zaváhala a rozhodla se vrátit ke svým navyklým způsobům. Když Saňdžaja viděl, že ztratil mnoho svých žáků, byl stižen zármutkem a zoufalstvím. Texty praví, že se „z jeho úst začala řinout horká krev“.

4. Zápas o uskutečnění Učení

Nyní dva přátelé, následováni dvěstěpadesáti askety, vstoupili do Bambusového háje. Zde Buddha právě vykládal Dhammu bhikkhuům. Když uviděl přicházet dva přátele, pravil: „Zde, bhikkhuové, přicházejí dva přátelé, Kólita a Upatissa. Ti budou moji hlavní žáci, vznešený pár žáků!“ Když přišli, všichni uctivě pozdravili Buddhu, sepjali své dlaně a poklonili se k nohám Mistra, načež ho oslovili: „Může nám být, pane, udělen odchod do bezdomoví a plné přijetí do řádu?“ Vznešený odpověděl: „Pojďte, bhikkhuové, dobře vyložené je Učení, žijte nyní svatý život, učiňte konec strasti!“ Těmito stručnými slovy přijal dva přátele a jejich následovníky do řádu. Nyní byl Upatissa nazýván Sáriputta, což znamená „Syn Sári“, podle jména své matky. Kólita byl nazýván Mahá Moggallána, „Velký z rodu Moggallánů“, kvůli jeho odlišení od jiných bhikkhuů ze stejného rodu, jako například Ganaka Moggallána a Gópaka Moggallána.

Když byli všichni přijati do řádu, Buddha oslovil oněch dvěstěpadesát žáků a vyložil jim Učení takovým způsobem, že zanedlouho dosáhli prvního stavu osvobození, vstupu do proudu, a v odpovídajícím čase se z nich stali arahati. Sáriputta a Moggallána tehdy odešli do ústraní, odloučeni jeden od druhého. Sáriputta zůstal v blízkosti Rádžagahy a meditoval v jeskyni nazývané „Kančí úkryt“. Odtud chodil do města pro almužnu, což mu poskytovalo příležitost často naslouchat Buddhovým rozpravám. To, co zde slyšel od Mistra, nezávisle přepracoval ve vlastních myšlenkách a metodicky proniknul k jasnému porozumění mysli a jejím zákonům, podle kterých funguje. Potřeboval čtrnáct dní k dosažení arahatství, úplného odstranění všech zákalů (ásavakkhaja).

Moggallána si (z důvodů, které neznáme) zvolil za svůj příbytek les nedaleko vesnice Kallavalaputta v kraji Magadha. S velkou horlivostí zde meditoval v sedě i v chůzi tam a zpět. Při tomto úsilí však byl často přemožen ospalostí a malátností. Ačkoli si nepřál upadnout do spánku, byl neschopný udržet své tělo a hlavu ve vzpřímené poloze. Prožíval období, kdy držel své oči otevřené pouze silou vůle. V jediné myšlence procházel námahou a vnitřním napětím dlouhých let putování za tropického žáru. Je možné porozumět tomu, že s ukončením svého hledání jeho tělo reagovalo únavou. Ale Buddha, obdařen velkou starostí o své žáky, na něj nepřestal dohlížet. Svým nadobyčejným zrakem pozoroval potíže nových bhikkhuů, a svou magickou silou se zjevil před Moggallánou. Když Moggallána uviděl Mistra stojícího před ním, značná část jeho únavy vždy zmizela. Nyní ho Buddha oslovil:

„Jsi ospalý, Moggalláno?“
„Ano, pane.“
„1. Moggalláno, jakékoli v tobě vyvstane vnímání malátnosti, když takto prodléváš, tomuto vnímání bys neměl věnovat pozornost, u tohoto vnímání bys neměl mnoho prodlévat. Je možné, že tímto malátnost zmizí.
2. Když ani tímto malátnost nezmizí, měl bys uvažovat o Dhammě tak, jak jsi ji vyslechl a naučil se ji, měl bys na ni zaměřit mysl a zkoumat ji. Je možné, že tímto malátnost zmizí.
3. Když ani tímto malátnost nezmizí, měl bys opakovat Dhammu v úplných podrobnostech tak, jak jsi ji vyslechl a naučil se ji. Je možné, že tímto malátnost zmizí.
4. Když ani tímto malátnost nezmizí, měl bys třít své ušní boltce a údy. Je možné, že tímto malátnost zmizí.
5. Když ani tímto malátnost nezmizí, měl bys vstát ze svého místa, omýt si oči vodou a pohlédnout do všech směrů a nahoru ke hvězdám a souhvězdím. Je možné, že tímto malátnost zmizí.
6. Když ani tímto malátnost nezmizí, měl bys věnovat pozornost vnímání světla, vnímání dne – jak ve dne, tak v noci, jak v noci, tak ve dne. Takto, s otevřenou a nezacloněnou myslí, bys měl rozvíjet mysl naplněnou jasem. Je možné, že tímto malátnost zmizí.
7. Když ani tímto malátnost nezmizí, měl bys chodit tam a zpět, se smysly obrácenými dovnitř, s myslí nerozptýlenou navenek a s vyjasněým vnímáním. Je možné, že tímto malátnost zmizí.
8. Když ani tímto malátnost nezmizí, měl bys ulehnout na pravý bok, nohu položenou na noze, v poloze lva, s myslí zaměřenou na vstávání, a po probuzení rychle vstát s myšlenkou: ´Nebudu se oddávat pohodlí odpočinku, ležení a spánku.´
Tak by ses měl cvičit, Moggalláno.“ (A. 7,61 (58))

Zde Buddha dává Moggallánovi postupnou sérii ponaučení o tom, jak překonat ospalost. První a nejlepší ponaučení je nevěnovat pozornost vnímání (či myšlení) způsobujícímu či předcházejícímu stav ospalosti. Toto je nicméně nejobtížnější metoda. Když zde někdo neuspěje, může v sobě vzbudit nějaké povzbuzující myšlenky nebo může uvažovat o dokonalosti Učení či v mysli recitovat jeho části. Když tyto mentální prostředky nepomáhají, měl by se zaměřit na tělesnou aktivitu, jako například mnutí ušních boltců, kývání tělem, aktivace energetického oběhu třením údů, občerstvení očí chladnou vodou nebo vzhlédnutí na hvězdné nebe, což může motivovat k překonání ospalosti, jak o tom mluví théra Sónapótirija ve svých verších:

„Nikoli pro toho, kdo dlouho spí, noc rozprostírá své hvězdné věnce.
Pouze ten, kdo bdí, poznává noc.“ (Théragáthá 193)

Když toto vše rovněž nepomáhá, může v sobě vyvolat vnitřní světlo, o kterém mluví mnozí mystici a které vzniká v meditací očištěné mysli, jež se odvrátila od světa. Pak ho během jeho praxe nebude zajímat den ani noc, jelikož v něm září vnitřní světlo. Se svou zářící myslí bude schopný opustit říši dne a noci, jež je vnímána smysly, jako bůh Brahmá. Z Buddhova poučení vyplývá, že Moggallána takové stavy zakusil již předtím, a tak se o nich Buddha mohl zmiňovat jako o něčem, co Moggallána již zná. Toto „vnímání (vnitřního) světla“ (álókasaňňá) je též zmíněno v Sangíti-suttě (D. 33) jako jeden ze čtyř způsobů rozvíjení samádhi a jako cesta vedoucí k „poznání a vidění“ (ňánadassana). Jestliže tato metoda rovněž nepomáhá, měl by chodit uvědoměle sem a tam, zaměřen na tělesný pohyb, a snažit se odstranit únavu. Když však nepomáhá žádný z těchto sedmi způsobů, může ulehnout a na chvíli si odpočinout. Ale hned jak pocítí, že je odpočatý, měl by rychle vstát a nedovolit ospalosti, aby se vrátila. Buddhovo poučení zde však nekončí, pokračuje následovně:

„A dále, Moggalláno, by ses měl takto cvičit: ´Nebudu povýšený, když budu přicházet na pozvání do rodin.´ Tak by ses měl cvičit. Může se stát, Moggalláno, že povýšený bhikkhu přijde na pozvání do rodiny, a ona rodina je zaměstnána prací. Když tito lidé nevěnují bhikkhuovi pozornost, pomyslí si: ´Kdo mě odcizil od této rodiny? Zdá se, že tito lidé mnou nejsou potěšení.´ Když mu nic nenabídnou, tak znejistí; když znejistí, stane se rozrušeným; kdo je rozrušený, ten ztratí sebekontrolu; když ztratí sebekontrolu, jeho mysl má daleko k soustředění.
A dále, Moggalláno, by ses měl takto cvičit: ´Nebudu mluvit svárlivě.´ Tak by ses měl cvičit. Mluví-li někdo svárlivě, lze očekávat upovídanost; s upovídaností přichází rozrušenost; kdo je rozrušený, ten ztratí sebekontrolu; když ztratí sebekontrolu, jeho mysl má daleko k soustředění.“

Zde Buddha vytknul dva způsoby jednání, jež vedou k rozrušení a neklidu, a které oba vznikají z příliš těsného společenského kontaktu bhikkhuů s laiky. V prvním případě je to touha po uznání, kdy povýšený bhikkhu očekává respekt od laiků, a když lidé věnují více pozornosti svému zaměstnání než jemu, znejistí a stane se neklidným a rozrušeným. V druhém případě je to intelektuální záliba v diskutování, domýšlivost „já znám lépe“ nebo potěšení z porážky ostatních v debatě. Díky tomu všemu se duševní energie stáčí neprospěšnými směry a ztrácí se bez užitku ve zbytečném rozrušení. Nedrží-li někdo své smysly pod kontrolou či dovoluje-li své mysli, aby upadala do rozrušení a snadno zneklidněla, pak nedbá a nepečuje o praktikování stezky. Takový stav je vzdálen sjednocení mysli a vnitřnímu míru získanému meditací.

Poté, co Buddha poučil Moggallánu, jak překonat ospalost a jak se vyhnout rozrušenosti, Moggallána mu položil následující otázku:

„Jakým způsobem, pane, se bhikkhu stane osvobozeným skrze odstranění toužení, jak se stane tím, kdo dosáhl vrcholu, kdo dosáhl vyproštění z pout, kdo dokonal svatý život, kdo dosáhl cíle a je nejpřednější mezi bohy a lidmi?“
„Zde, Moggalláno, byl bhikkhu takto poučen: ´Na veškerých věcech by se nemělo ulpívat.´ Když byl takto poučen, poznává všechny věci. Poznávaje všechny věci, chápe všechny věci. Chápaje všechny věci, jakékoli zakouší pociťování, ať příjemné, nepříjemé či ani-příjemné-ani-nepříjemné, prodlévá nazíraje nestálost, prodlévá nazíraje bezvášnivost, prodlévá nazíraje ustání, prodlévá nazíraje zanechání. Takto prodlévá, nelpí na ničem ve světě. Když nelpí, je nevzrušen. Je-li nevzrušen, je sám o sobě zcela odpoután (parinibbájati) a poznává: ´Ukončeno je zrozování, dokonán je svatý život, úkol je splněn, po tomto zde již není nic dalšího.´ Tímto způsobem, Moggalláno, se bhikkhu stane osvobozeným skrze odstranění toužení, tak se stane tím, kdo dosáhl vrcholu, kdo dosáhl vyproštění z pout, kdo dokonal svatý život, kdo dosáhl cíle a je nejpřednější mezi bohy a lidmi.“

Když Moggallána obdržel od Mistra všechny tyto osobní rady, oddal se znovu s velkou horlivostí svému cvičení. Se stále větší energií bojoval s pěti vnitřními překážkami. Již během mnoha let svého asketického života do značné míry překonal smyslné toužení a zlovůli, které jsou první a druhou z těchto překážek. Nyní s Buddhovou pomocí překonal malátnost a lenivost, třetí překážku, a pak neklid a rozrušenost, čtvrtou překážku, tím, že se vyhnul neprospěšným společenským kontaktům. Nakonec odstranil bolestivou emoční připoutanost a pochybnosti, pátou překážku, tím, že následoval Buddhovo závěrečné poučení o nazírání nestálosti všech jevů. Překonáním pěti překážek byl schopný získat zkušenost meditačních stavů přesahujících materiální svět a díky svému pronikavému porozumění povaze existence došel až k bráně odpoutání (nibbány).

Nejprve dosáhl ohromující blaženosti první džhány, stavu mystického mentálního pohroužení. Některé světské představy však nadále dotíraly na jeho mysl a zaujímaly jeho pozornost. Když takto spadl zpět na úroveň mentálních překážek, Buddha mu znovu přišel na pomoc. Nyní však už bez podrobných návodů jako předtím, nýbrž se stručným náznakem, jenž mu pomohl dostat se ze slepé uličky. Vznešený ho varoval, že by neměl lehkovážně důvěřovat bezpečí pouhého dosažení první džhány, ale dosáhnout v ní většího upevnění, tak aby v ní jeho mysl byla zcela ponořena a sjednocena. Když Moggallána následoval tuto radu, jeho soustředění v první džháně již více nebylo narušováno světskými myšlenkami.

Když takto upevnil první džhánu, dosáhl posléze druhé džhány, kterou nazval „ušlechtilé ticho“ (S. 20, 1), jelikož všechny myšlenky jsou zde utišeny. Takto postupoval až ke čtvrté džháně (S. 40, 2). Jak řekl později, cvičil pohroužení dvěma způsoby. Zaprvé rozvíjel „základy nadobyčejné síly“ (iddhipáda, S. 51, 31) a zadruhé „osvobození“ (vimokkha, Thag. 1172). Na své cestě ke konečnému „osvobození moudrostí“ (paňňá-vimutti) používal džhány jako „stezky síly“, jež ho vedly k rozličným druhům nadobyčejných schopností a rovněž jako přístupové cesty k moudrosti. Tato dvojice přístupů byla jeho pevným základem, díky němuž se stal arahatem, zasloužilým. Aby dosáhl „osvobození mysli“ (čétó-vimutti), musel projít skrze „osm stavů osvobození“, jež vrcholí čtyřmi nehmotnými džhánami (arúpa-džhána). Na své cestě k tomu, aby se stal „oboustraně osvobozený“ (skrze vhled a soustředění), používal čtvrté džhány jako základu pro oba způsoby. Když takto postupoval, dosáhl „bezznakového soustředění mysli“, jež je prosté všech znaků podmíněné existence a umožňuje spatření „prvku bezznakovosti“ – nibbány (S. 40, 9). Toto dosažení však ještě nebylo konečné. Neboť i zde byl zaujat jemným potěšením z tohoto stavu. Takové jemné potěšení je stále klamným znakem, který je tím nejjemnějším zákalem. S Mistrovou pomocí se však Moggallána oprostil i od tohoto posledního pouta a dosáhl dokonalého „osvobození mysli“ a „osvobození moudrostí“, v celé jejich plnosti a hloubce. Takto se ctihodný Mahá Moggallána stal jedním z arahatů. Tehdy o sobě mohl říci: „Žák podporovaný Mistrem může dosáhnout stavů nejvyšších poznání.“

Celý tento rozvoj poznání mu trval jeden jediný týden. Bylo to sedm dní, které měly obrovský význam, a to nejen pro něj. Je obtížné představit si intenzitu a hloubku Moggallánovy odhodlanosti během tohoto krátkého období, neboť pro člověka obdařeného takovou povahou bylo skutečně hrdinským úsilím svádět uvnitř své aktivní mysli tak těžký zápas až do úplného odetnutí všech pout, jež ho vázaly ke světu. Je zaznamenáno, že Buddha si ve čtyřech hodinách první části noci svého Probuzení ve vzpomínce vybavil 91 světových období (eónů). Toto opakující se rozpínání a smršťování časoprostoru si musel vybavit i Moggallána, když se nezměrnost jeho vnitřní zkušenosti zhustila do jednoho krátkého týdne. Zde představa změřitelnosti plynutí času zcela selhává. Pro obyčejného jedince, uzavřeného ve vězení svých smyslů, neprobuzeného k nekonečnosti, která prolamuje hranice obecných časových konceptů, není jeden týden nic víc než sedm dní.

Moggallána, jak později sám řekl, dosáhl arahatství rychlým přímým poznáním (khippábhiňňá), to jest v jednom týdnu, jeho postup byl však obtížný (dukkha-patipadá), s pomocí pobídnutí Mistra. Sáriputta rovněž dosáhl arahatství rychlým přímým poznáním (ve dvou týdnech), ale jeho postup byl snadný (sukha-patipadá) (A. 4, 167-8). Moggallána dospěl k arahatství rychleji než Sáriputta, jelikož ho Buddha sám vedl a intenzivně povzbuzoval, ale Sáriputta byl oproti němu nezávislý ve svém postupu.

5. Nejpřednější pár žáků

Ve čtrnácté rozpravě z Dlouhé sbírky (Dígha-nikája, Mahápadána-sutta) Vznešený hovoří o šestici Buddhů minulosti, z nichž každý měl dva hlavní žáky a jednoho pečovatele. Na jiném místě (S. 47, 14) říká, že všichni Buddhové minulosti a budoucnosti rovněž měli či budou mít takový pár nejpřednějších žáků. Když Probuzený vyvstane ve světě, jsou mu tito žáci potřební podobně jako jsou různí ministři potřební králi. Buddha sám používal toto přirovnání ke správnímu úřadu. O Ánandovi, který si dokázal zapamatovat všechny Buddhovy rozpravy, hovořil jako o „pokladníkovi Učení“. O Sáriputtovi hovořil jako o svém „vojevůdci“ a o Moggallánovi jako o „chůvě“. Tito čtyři jedinci tvořili dva páry, které měly něco společného. Buddha a Ánanda pocházeli z kasty válečníků (khattija) a narodili se ve stejný den, zatímco Sáriputta a Moggallána pocházeli z kasty bráhmanů a rovněž se narodili ve stejný den. Tato příbuznost se ukazovala také v jejich životech. Ánanda byl vždy s Buddhou; od doby, kdy se stal jeho pečovatelem, ho následoval jako stín. Moggallána byl zas neoddělitelný od Sáriputty, skoro vždy mu byl nablízku. Kdykoli Buddha v pokročilých letech pocítil tělesnou únavu, tito tři muži byli jedinými, které požádal, aby vykládali Učení místo něj. To se stalo například v Kapilavatthu, když Moggallána vyložil dlouhou rozpravu o sebekontrole jakožto léku proti záplavě šesti smyslovými prameny (S. 35, 202).

Poté, co Sáriputta a Mahá Moggallána dosáhli arahatství, Buddha oznámil společnosti bhikkhuů, že ti dva jsou jeho hlavní žáci. Někteří bhikkhuové tím byli překvapeni a dohadovali se, proč Mistr takto neoznačil ty žáky, kteří vstoupili do Řádu jako první, například skupinu pěti asketů nebo Jasu či jednoho ze tří Kassapů. Proč je všechny přehlédl a dal přednost těm, kdo vstoupili do Řádu jako poslední? Na to Buddha odpověděl, že každý sklízí podle svých zásluh. Sáriputta s Moggallánou po celé eóny postupovali směrem k tomuto stavu tím, že rozvíjeli k tomu potřebné schopnosti. Jiní se zase zdokonalovali v jiných směrech. Ačkoli oba hlavní žáci byli z jiné kasty a z jiného kraje než sám Buddha, skutečnost, že zaujímali přední místo uvnitř společnosti arahatů, byla výsledkem jejich činů. Buddha v mnoha ohledech chválil tento ušlechtilý pár žáků:

„Vynikající jsou mezi mými žáky, výjimeční jsou mezi mými žáky. Ti vskutku jednají podle Mistrových rad a následují jeho doporučení. Jsou drazí a milí čtyřem shromážděním, jsou hodni jejich úcty a respektu.“ (S. 47, 14)

„Kdyby nějaká oddaná laická žena měla poučit svého jediného milovaného syna, udělala by dobře, kdyby mu řekla: ´Můj drahý synu, měl bys být jako hospodář Čitta nebo Hatthaka z Álaví,´ neboť ti dva jsou příkladem a vzorem pro mé laické následovníky. (A dále by měla říci:) ´Kdybys však, můj drahý, měl odejít z domova do bezdomoví, měl bys být jako Sáriputta a Moggallána,´ neboť ti dva jsou příkladem a vzorem pro mé bhikkhuy.“ (S. 17, 23)

„Vyhledávejte, bhikkhuové, Sáriputtu a Moggallánu, neboť jsou moudří a pomáhají svým společníkům ve svatém životě. Sáriputta je jako matka, zatímco Moggallána je jako chůva. Sáriputta je zaměřen na výcvik k dosažení plodu vstupu do proudu, a Moggallána na výcvik k dosažení nejvyššího cíle.“ (M. 141)

Tento text může být vyložen následovně: Sáriputta vedl své žáky k odetnutí prvních tří pout, a tím jim pomáhal dosáhnout „vstupu do proudu“. Tímto způsobem je odvracel od marného koloběhu existence a vedl je do oblasti bezpečí. Sáriputta, podobně jako matka, naváděl a střežil první kroky svých žáků na stezce, či jinými slovy, umožňoval jim spatřit tuto cestu ke konečnému osvobození. Moggallána pak vedl ty, kdo byli takto zabezpečeni, provázel je samostatně po jejich cestě vzhůru a podporoval je v jejich meditačním cvičení až k dosažení svatosti (arahatství), podobně jako byl on sám veden Mistrem. Byl jako chůva starající se o zdravý a silný růst svých žáků.

Obě tyto kvality lze nalézt dokonale sjednocené v Buddhovi. V Sáriputtovi a Moggallánovi však byly tyto kvality spíše oddělené. Ačkoli oba byli „oboustranně osvobození“, Sáriputtovou hlavní předností bylo spíše intelektuální „osvobození moudrostí“ (paňňávimutti), zatímco Moggallánovou hlavní předností bylo spíše meditativní „osvobození mysli“ (čétóvimutti). Tato skutečnost se dokonale ukazuje, když se tito dva duchovní synové Buddhy starají o Ráhulu, Buddhova vlastního syna. Jako každý nový bhikkhu, měl Ráhula dva učitele – Sáriputta ho učil moudrosti a porozumění, zatímco Moggallána ho učil správnému chování a meditaci.

Jednou Sáriputta řekl svému příteli, že ve srovnání s Moggallánovými nadobyčejnými (magickými) silami byl jako malý úlomek skály ve srovnání s mocným Himálajem. Na to mu Moggallána odpověděl, že ve srovnání se Sáriputtovou silou moudrosti byl jako nepatrné zrnko soli ve srovnání s velkým sudem soli (S. 21, 3). Ohledně různého rozpětí schopnosti porozumění Buddha jednou řekl, že jsou otázky, které může pochopit a zodpovědět pouze on sám, ale ne Sáriputta, že jsou jiné otázky, které může objasnit Sáriputta, ale ne Moggallána, a že jsou další otázky, které může vyřešit Moggallána, ale ne ostatní žáci (Dž. 483). Takto byli dva hlavní žáci jako most mezi nejvyššími kvalitami Buddhy a možnostmi ostatních žáků.

Když Dévadatta prohlásil, že má zájem o vedení Řádu, Buddha řekl, že by vedení Sanghy nesvěřil nikomu, ani svým hlavním žákům, natož pak Dévadattovi. Mezi dvěma extrémy společenství žáků – Sáriputtou a Moggallánou na jedné straně stupnice, a Dévadattou, nejzkaženějším z žáků, na druhé straně – byla dlouhá a rozmanitá řada jedinců na různých úrovních dokonalostí a ctností. Je příznačné, že jediná pomluva vůči dvěma hlavním žákům přišla od jednoho následovníka Dévadatty. Bhikkhu Kókálika je chtěl pošpinit, a tak řekl Buddhovi, že ti dva mají zlé záměry, což bylo ve skutečnosti případem Dévadatty. Buddha nicméně odpověděl: „To neříkej, Kókáliko, to neříkej! Měj přátelské a důvěřivé myšlenky vůči Sáriputtovi a Moggallánovi. Jejich jednání je dobré a laskavé.“ (S. 6, 10) Ale Kókálika i přes takové důrazné napomenutí setrval ve svém falešném obvinění. Dévadatta a Kókálika se znovuzrodili ve stavu nejtěžšího utrpení, v nejnižším pekelném příbytku, zatímco Sáriputta a Moggallána dosáhli nejvyšší blaženosti – nibbány.

6. Působení hlavních žáků v Řádu

V kanonických spisech je mnoho zpráv o společném působení dvou hlavních žáků, kteří byli nejlepšími pomocníky svého mistra v péči o Řád. Oba vykonali mnoho práce ve prospěch a blaho společnosti bhikkhuů. Jejich působení zaměřené na udržení souladu, stability a disciplíny uvnitř Řádu si zasluhuje zvláštní zmínku. Na požádání Buddhy měli jednou sdělit vypovězení z Řádu jedné krajně nedbalé a neukázněné skupině bhikkhuů známé jako „skupina šesti“ (čhabbaggija), na kterou Buddhovo napomenutí nemělo účinek, jak je to zaznamenáno v M. 70 (Kítágiri-sutta). Právě kvůli této skupině byla ustanovena velká část pravidel řádové disciplíny. Nakonec se těchto šest bhikkhuů zachovalo tak nevhodným způsobem, že Sáriputta s Moggallánou, v čele ctnostných bhikkhuů a na Buddhovo požádání, vypověděli tuto šestici z místa jejich pobytu poblíž Kítágiri. Většina z nich pak Řád opustila (Čúlavagga 1, 13-16).

Tito dva velcí žáci byli schopni dosáhnout toho, že se noví bhikkhuové, kteří byli svedeni na zcestí Dévadattou, vrátili k Buddhovi a žili dál správným způsobem. Když tehdy Sáriputta uděloval napomenutí těmto špatně vedeným bhikkhuům, ukázal při tom svou sílu čtení myšlenek, zatímco Moggallána použil své magické síly (Čúlavagga 7, 4). Rovněž následující událost vedla k posílení souladu v Sangze: Jednou, když byl Sáriputta stižen nepřátelstvím nějakého bhikkhua a byl jím falešně obviněn, Moggallána a Ánanda svolali všechny přítomné bhikkhuy, aby za účelem poučení vyslechli Sáriputtovu důstojnou odpověď na toto obvinění (A. 9, 11).

Když byl jednou Moggallána nemocen, šel ho Buddha navštívit a utěšil ho rozpravou o sedmi členech probuzení. Inspirován touto rozpravou, Moggallána znovu získal vládu nad svým tělem a zotavil se (S. 46, 15).

Dva hlavní žáci často žili společně v jedné klášterní místnosti, kde spolu vedli mnoho rozhovorů v přítomnosti svých žáků a pro jejich prospěch, jak to ukazuje Rozprava o neposkvrněnosti (M. 5). Moggallána takto pronesl například tyto rozpravy: M. 15; A. 10, 84 ; S. 35, 202. Rovněž strávili mnoho času udílením poučení svým žákům (S. 14, 15). Kromě toho rozmlouvali s Anuruddhou o významu čtyř základů uvědomění (S. 47, 26-27) a rozdílech mezi žákem, který se cvičí (sékha), a tím, kdo se již necvičí (asékha) (S. 52, 4-6). Oba hlavní žáky Buddha chválil pro jejich prospěšnou práci, nebyli však na to pyšní, jelikož byli arahati. Jednou seděli poblíž Buddhy, pohrouženi do hlubokého soustředění zaměřené na tělo. Buddha tehdy pronesl o každém z nich jeden z následujících dvou veršů, nejprve o Sáriputtovi a pak o Moggallánovi:

„Jako skalní vrcholek nemůže být otřesen,
jelikož stojí na pevném základě,
stejně tak nebude se již více chvět bhikkhu,
jenž odstranil zaslepenost.“ (Udána 3, 4)

„S upevněným uvědoměním těla,
se střeženými šesti oblastmi doteku,
stále soustředěný bhikkhu
pozná své vlastní odpoutání.“ (Udána 3, 5)

Při jedné příležitosti se stalo, že Buddha upřednostnil Moggallánovo stanovisko před Sáriputtovým. Když Mistr vykázal ze své přítomnosti jisté hlučné a neukázněné bhikkhuy, zeptal se později dvou hlavních žáků, co si myslí o tom, že poslal pryč ty bhikkhuy. Sáriputta odpověděl: „Myslím si toto: ´Vznešený si přál zůstat bez starostí a prodlévat ve stavu blaženosti zde a nyní, a tak my bychom rovněž měli zůstat bez starostí a prodlévat ve stavu blaženosti zde a nyní.´“ Načež Mistr odpověděl: „Zadrž, Sáriputto, nedovol, aby v tobě takové myšlenky někdy znovu vznikly.“ Potom se obrátil k Moggallánovi a položil mu stejnou otázku. Moggallána odpověděl: „Když Vznešený propustil tyto bhikkhuy, tak jsem si pomyslel: ´Vznešený si přeje zůstat bez starostí a prodlévat ve stavu blaženosti zde a nyní, a tak já a ctihodný Sáriputta bychom se teď měli postarat o tyto bhikkhuy.´“ „Dobře řečeno, Moggalláno, dobře řečeno,“ řekl Mistr (M. 67).

7. Moggallánovy magické síly

V rozpravě o žácích, kteří vynikali zvláštními dovednostmi a kvalitami (A. 1, 13), Buddha říká, že Moggallána byl nejpřednější mezi bhikkhuy, jež byli obdařeni magickými schopnostmi. Jednoho dne, když Moggallána s některými svými žáky chodil sem a tam, Buddha řekl bhikkhuům, že Moggallána je obdařen velkými nadobyčejnými silami a podobní jsou i jeho žáci, neboť bytosti se sdružují v souladu se svou povahou a svými dispozicemi (S. 14, 15). Byli zde jistě i jiní vynikající žáci, velice dovední v těch či oněch magických silách, ovládali však pouze některé z nich. Bhikkhu Anuruddha a bhikkhuní Sakulá byli obdařeni silou božského oka, bhikkhu Sóbhita a bhikkhuní Bhaddá Kapilání si dovedli vzpomenout na vzdálenou minulost, bhikkhu Sagála ovládal prvek ohně, Čúla Panthaka byl dovedný v cestování pomocí mentálně vytvořeného těla a Pilinda vynikal v komunikaci s nebeskými bytostmi. Mahá Moggallána nicméně ovládal tyto magické schopnosti velmi všestranným způsobem. Byl mistrem různých magických sil současně, čímž překonával ostatní žáky. Mezi sestrami podobně vynikala svými magickými schopnostmi bhikkhuní Uppalavanná.

K přijetí těchto starých zpráv o Moggallánových magických schopnostech je třeba poznat, jak takové věci mohou být vůbec možné. Svět takzvané hmoty, jak je vnímán pěti smysly a který současní fyzici chápou jako projev energie, je pouze malá část velice rozsáhlé reality, která obsahuje mnoho dalších forem různě vibrující energie. Matné představy o tom, skryté pod pojmy jako „anti-hmota“, „psychická síla“, „astrál“ či „prána“, pronikají do sféry naší zkušenosti. Jelikož však vnímáme pouze úzkou oblast našeho lidského světa, máme sklon nahlížet zákony, kterými je vymezen, jako absolutní. Ale vesmír, jak ho vnímají mudrcové, je mnohem rozsáhlejší a jeho zákony se uplatňují rovněž v našem světě. Takové uplatnění odlišných zákonů se nazývá zázrak. Ale kdykoli se zjevuje vyšší, rozsáhlejší svět, skutečným zázrakem je spíše to, že lidé mohou být tak uvězněni svým úzkým názorem, že ignorují vše, co přesahuje jejich omezené schopnosti, i přes skutečnost, že projevy těchto odlišných sil a zákonů jsou nepopiratelně přítomné. Ale kdokoli má, tak jako Buddha a Moggallána, vysoce rozvinutou kapacitu vnímání této rozsáhlé skutečnosti skrze vyšší smyslové schopnosti vybroušené rozvíjením „čtyř základů psychické síly“ (iddhipáda), ten může dosáhnout takřka nekonečného rozšíření vnímání prostoru a času. Jeho obzor a přímé zkušenostní poznání nezměrně vzroste a překročí všechna pouta a omezení.

Když se Sáriputta jednou zeptal (v M. 32), jaký druh bhikkhua je „ozařující“, Moggallána odpověděl: „Zde, příteli Sáriputto, dva bhikkhuové hovoří o pokročilé Dhammě, jeden druhému pokládají otázky a jeden druhému na ně odpovídají – takto bez obtíží, souvisle rozprávějí o Dhammě.“ Buddha k tomu řekl: „Moggallána správně hovořil, když takto hovořil. Neboť Moggallána je vskutku vykladačem Dhammy.“

Řeči o Dhammě získávají šíři a hloubku, když vyvěrají ze zkušenosti, jež překračuje oblast smyslů. Kdo má více rozšířené vědomí touto zkušeností, ten má více co říci. Kdo má osobní zkušenost těchto mnohých cest k osvobozující moudrosti, ten bude nejlépe schopný hovořit o Dhammě a činit ji přitažlivou. Příklady takových rozprav přednesených Mahá Moggallánou jsou: M. 15; M. 37; A. 10, 84; S. 35, 202; S. 44, 7-8.

Nyní se obrátíme k tomu, co kanonické texty zmiňují o Moggallánových nadobyčejných schopnostech, seskupených zde podle jejich druhů:

1. Proniknutí myslí ostatních a čtení myšlenek

Jednoho svátečního dne (upósatha) Buddha tiše seděl po celou noc před shromážděním bhikkhuů. Když nastal ranní rozbřesk, řekl pouze: „Toto shromáždění je nečisté.“ Načež Moggallána prohlédl svou myslí celé shromáždění od bhikkhua k bhikkhuovi a uviděl, že jeden z nich byl zcela zkažený. Přistoupil k němu a požádal ho, aby odešel. Když se tento bhikkhu nezvedl ani na třetí vyzvání, Moggallána se ho chopil, vyvedl ho z haly a zavřel za ním dveře. Vznešený pak začal přednášet pravidla řádové disciplíny (pátimokkha), neboť shromáždění bylo nyní čisté (A. 8, 20). Jednou Mistr prodléval ve společnosti pětiset bhikkhuů, kteří všichni byli arahati. Když se k nim Moggallána připojil, ihned poznal, že mysli všech těchto bhikkhuů byly prosté zákalů. Poté jeden z těchto zasloužilých bhikkhuů rozpoznal Moggallánovo nadobyčejné vnímání, vstal ze svého místa a pochválil Moggallánu následujícími verši:

„Klidně sedícímu nágovi, mudrci, jenž překročil strast,
vzdávají žáci svou úctu, tomu, kdo je obdařen trojicí vědění a přemohl smrt.
Svou myslí proniká Moggallána, mistr psychických sil, mysli asketů
a nalézá je oproštěné od lpění.
Takto obdařen všemi členy, je mudrcem, jenž překročil strast.
Obdařenému takovými znaky vzdává svou úctu i Gótama.“ (S. 8, 10)

Třetí zpráva říká: Jednou, když ctihodný Anuruddha meditoval v odloučení, porozuměl tomu, jak může prohloubit ušlechtilou stezku vedoucí k zániku strasti skrze čtyři základy uvědomění. Moggallána pak pronikl Anuruddhovu mysl svou myslí, zjevil se před ním pomocí nadobyčejné síly a požádal ho o podrobný popis této metody (S. 52, 1-2).

2. Božské ucho

Jednoho večera, když Sáriputta přišel za Moggallánou, shledal, že jeho rysy měly tak zářivý vzhled, že se ho zeptal, zda právě neprodléval v některém z klidných příbytků mysli (v nehmotných oblastech). Moggallána odpověděl, že prodléval pouze v jednom z nečistých příbytků, ale že byl zaměstnán rozhovorem o Dhammě. Když byl otázán, s kým že vedl tento rozhovor, odpověděl, že se Vznešeným. Sáriputta poznamenal, že Mistr dlí nyní velmi daleko, v Sávatthí, zatímco oni jsou v Rádžagaze, a zeptal se, zda Moggallána použil své nadobyčejné síly, aby přišel k Buddhovi, nebo jestli Buddha přišel k němu. Moggallána řekl, že ani tak, ani tak. Bylo to pomocí božského oka a božského ucha, jež byly u obou rozvinuté, že byli schopni vést rozhovor o Dhammě týkající se mentální schopnosti energie. Pak Sáriputta prohlásil, že Moggallána je obdařen tak velkou silou, že může žít po celý zbytek kappy (světového období), stejně jako Buddha, bude-li si to přát (S. 21, 3). Pomocí božského ucha mohl Moggallána rovněž slyšet hlasy nelidských bytostí – božstev, duchů, apod. – a přijímat od nich zprávy. Nějaký duch ho jednou varoval před Dévadattou, který měl zlé záměry vůči Buddhovi a plánoval proti němu spiknutí (Čúlavagga 7, 2).

3. Božské oko

Jak bylo zmíněno výše, Moggallána mohl svým božským okem vnímat Buddhu na velkou vzdálenost (S. 21, 3).

Jednou, když Sáriputta seděl v tiché meditaci, nějaký zlý duch (jakkha) ho velkou silou udeřil do hlavy. Moggallána to uviděl a ptal se Sáriputty, jestli pocítil nějakou bolest. Sáriputta řekl, že je v pořádku, jen hlava že mu trochu brní. Moggallána pak obdivoval sílu Sáriputtova soustředění, a ten zas obdivoval Moggallánovu schopnost uvidět takového ducha, jelikož on sám takovou schopnost neměl (Ud. 4, 4).

Jindy Moggallána spatřil svým božským zrakem, jak byl král Pasénadi poražen v bitvě s Liččhaviji, ale potom znovu shromáždil svůj oddíl a Liččhavije přemohl. Když o tom Moggallána vyprávěl, někteří bhikkhuové ho obviňovali z toho, že se falešně chlubí svými nadobyčejnými schopnostmi, což je kázeňský přestupek, který znamená vyloučení z Řádu. Buddha jim však vysvětlil, že Moggallána vyprávěl pouze o tom, co viděl, o tom, co se skutečně stalo, a tudíž se nejedná o přestupek (Parádžika 4; 95, 17).

Kromě toho často viděl působení zákona kammy – konání a jeho následků. Znovu a znovu pozoroval, jak ty lidské bytosti, které zlými činy škodily svým bližním, byly po smrti znovuzrozené mezi nešťastnými duchy, podstupujícími mnoho utrpení, zatímco jiní byli svou štědrostí a dobrými činy vynášeni do vyšších nebeských světů, blízkých světu lidí. Často pak těmito příklady dokládal zákon činů a jejich následků (kamma-vipáka). Takových příkladů je v pálijských textech příliš mnoho na to, aby zde byly uvedeny (dvě knihy sbírky Khuddaka-nikája: „Příběhy duchů“ Pétavatthu a „Příběhy nebeských paláců“ Vimánavatthu). Z tohoto vyplývá, proč byl Moggallána slavný také jako ten, kdo zná jiné světy a rovněž následky vykonaných činů.

Jednou žil Moggallána na Supí hoře, poblíž Rádžagahy, společně s bhikkhuem Lakkhanou, jedním z tisíce asketických bráhmanů, v čele s Uruvélou Kassapou, kteří byli obráceni k Dhammě. Jednoho rána, když sestupovali z hory do města na almužní obchůzku, se Moggallána začal na jistém místě cesty usmívat. Když se ho jeho společník zeptal na důvod, Moggallána řekl, že není správný čas k tomu, aby o tom mluvil, a že mu to řekne až v přítomnosti Mistra. Když se pak setkali s Buddhou, Lakkhana opakoval svou otázku. Moggallána nyní odpověděl, že na tom místě viděl mnoho nešťastných duchů, poletujících v prostoru, postižených rozmanitými druhy utrpení. Buddha to potvrdil jako zcela pravdivé a dodal, že on sám zvažuje, zda mluvit o takových zjeveních, jelikož lidé s povrchní myslí by tomu nevěřili. Buddha pak pomocí svého univerzálního poznání vysvětlil, jaké jednání a jaké sklony přivedly tyto duchy, které Moggallána viděl, do jejich žalostného stavu (S. 19, 1-21).

4. Cestování pomocí mentálně vytvořeného těla

„Tak jako silný muž může ohnout svou nataženou ruku či natáhnout svou ohnutou ruku,“ tak rychle byl Moggallána schopný přejít z lidského světa do nebeské říše. Tuto schopnost často používal za účelem poučení jiných bytostí a k obstarávání různých záležitostí Sanghy. Takto poučil „Třiatřicet bohů“ o článcích vstupu do proudu či zkoušel Sakku, krále bohů, zdali porozuměl učení o zániku toužení (M. 37). (V Džátakách se uvádí, že když Buddha vyučoval po tři měsíce v jednom nebeském světě, Moggallána se tam objevil, aby informoval Mistra o tom, co se děje v Sangze, a žádal ho o instrukce.) Nenavštěvoval pouze bohy v oblastech smyslového potěšení, ale rovněž jemnější brahmovské světy. Jednou se objevil před Brahmou, který věřil, že nejsou takoví asketové, kteří by byli schopni vstoupit do jeho říše, načež Moggallána svými otázkami a svým nadobyčejným výkonem otřásl sebedůvěrou tohoto boha (S. 6, 5). Nebo se objevil před Brahmou jménem Tissa, který byl dříve bhikkhuem, jenž nedávno zemřel, a poučil ho o „vstupu do proudu“ a postupu k dosažení konečného osvobození (A. 4, 34; 7, 53).

5. Ovládání hmoty pomocí psychické síly

Moggallána byl rovněž schopen ovládat to, co se jeví jako pevná hmota. Jednou prodlévali v klášteře nějací nedbalí bhikkhuové s rozptýlenou myslí, kteří se příliš zaměstnávali materiálními malichernostmi. Když se o tom Buddha dověděl, požádal Moggallánu, aby nějakým nadobyčejným činem otřásl jejich přílišnou důvěrou v hmotu a tím je podnítil k obnovení vážného úsilí. Nato Moggallána svou silou způsobil, že se celý klášter nazývaný „Palác Migárovy matky“ otřásl a zachvěl, jako by bylo zemětřesení. Touto zkušeností byli ti bhikkhuové hluboce podníceni a nadále byli velmi vnímaví, když je Buddha poučoval a vysvětloval jim „čtyři základy nadobyčejné síly“ (iddhipáda), ze kterých pocházela Moggallánova nadobyčejná schopnost (S. 51, 14).

Když Moggallána navštívil Sakku v jeho nebeské oblasti a viděl, že Sakka žije spíše lehkovážně, oddává se nebeským smyslovým potěšením a zapomíná Učení, Moggallána provedl podobně magický čin, když otřásl jeho nebeským palácem, nazývaným „Prapor vítězství“, na který byl Sakka tak hrdý. To mělo na Sakku šokující účinek a znovu si připomněl učení o zániku toužení, které mu Buddha stručně vyložil nedlouho předtím. Bylo to stejné učení, kterým Buddha pomohl Moggallánovi dosáhnout arahatství (M. 38).

Jednou byla stižena hladomorem oblast, kde prodléval Buddha se společností bhikkhuů, a tak nemohli obdržet dostatek jídla. Při té příležitosti Moggallána požádal Buddhu, jestli by nemohl převrátit půdu, tak aby byly zpřístupněny výživné látky vespod, a oni by pak mohli být nasyceni. Ale Buddha mu řekl, aby to nedělal, jelikož by to způsobilo zkázu mnoha živých bytostí. Moggallána se pak nabídl, že svou magickou silou otevře cestu do země Kuru, aby tam bhikkhuové mohli jít pro almužnu. Buddha to ale rovněž odmítl. Přesto však přežili tento hladomor beze škod, i bez takových nadobyčejných zázraků (Párádžika 1, 2). Toto byla jediná příležitost, kdy Buddha neschválil Moggallánovy návrhy.

Moggallánova nadobyčejná síla se ukazuje rovněž v jeho schopnosti přenášet věci na velkou vzdálenost. Takto například donesl z Himálaje lotosové stonky, když byl Sáriputta nemocný a potřeboval je jako lék (Mahávagga 6, 20; Čúlavagga 5, 34). Jindy přinesl pro Anáthapindiku odnož ze stromu Bódhi, aby ji vysadil v Džétově háji (Dž. 78). Ale když ho jeho žák Pindóla požádal, aby dokázal nadřazenost Buddhovy Sanghy nad stoupenci jiných učení tím, že pomocí magické síly sundá jistou drahocennou mísu, která byla zavěšena na vyvýšeném místě ve městě, tak aby ji nikdo nemohl sundat, Moggallána to odmítl s tím, že Pindóla má dostatečnou sílu k tomu, aby to udělal sám. Ale když to pak Pindóla skutečně provedl, Buddha ho pokáral: „Bhikkhu by neměl ukazovat nadobyčejné síly proto, aby udělal dojem na laiky“ (Čúlavagga 5, 8).

8. Moggallánovy minulé životy

O vzpomínkách na své minulé existence Moggallána mluvil pouze jednou – v Máratadždžaníja-suttě (M. 50). Tímto textem se budeme zabývat v následující kapitole. V Džátakách (vyprávěních o minulých zrodech) je uvedeno, že Buddha a Moggallána se ve svých minulých životech setkali častokrát. Měli se spolu střetnout ne méně než jednatřicetkrát, a z toho třicetkrát žil Moggallána společně se Sáriputtou. Silné pouto spojovalo tuto trojici i v minulých existencích. Jistěže těchto jednatřicet zaznamenaných setkání je velmi malý počet v porovnání s nekonečným počtem životů, kterým prochází každá bytost v samsáře. Není možné, abychom zde reprodukovali všech těchto jednatřicet příběhů se všemi jejich podrobnostmi a příkrasami. Můžeme z nich vybrat a zmínit pouze některé hlavní body, které jsou důležité pro porozumění hlavním rysům Moggallánovy povahy.

První věcí, kterou v Džátakách nalezneme, je jeho blízký vztah k Bódhisattovi. Moggallána a Sáriputta byli často jeho bratři (Dž. 488, 509, 543), jeho přátelé (Dž. 326) nebo jeho ministři (Dž. 401). Jindy byli jeho asketičtí žáci (Dž. 432, 522) nebo dokonce jeho učitelé (Dž. 539). Jindy je Sáriputta synem Bódhisatty a Moggallána je generálem jeho království (Dž. 525). Když byl Bódhisatta Sakkou, králem bohů, byl Sáriputta měsíčním bohem a Moggallána slunečním bohem (Dž. 450).

Druhou věcí, která stojí za zmínku, je vzájemný vztah Sáriputty a Moggallány. V Džátakách je možné pozorovat, jak oba putují všemi výšinami i hlubinami samsáry. Někdy vystupují v nižších pozicích oproti hlavním postavám v daném příběhu. V jejich vztahu se objevují jisté zákonitosti. Ve většině případů je rozdíl v jejich pozici větší či menší podle oblasti, do které se zrodí: v nižší úrovni je větší a ve vyšší úrovni není téměř žádný. Když jsou zrozeni mezi zvířaty, jen vzácně jsou si zde rovni (pouze jako labutě – Dž. 160, 187, 215, 476), většinou byl Sáriputta zrozen jako vyšší zvířecí druh. Takto byli zrozeni jako had a krysa (Dž. 37), had a šakal (Dž. 315), člověk a šakal (Dž. 490). Když se zrodili jako lidské bytosti ve světských profesích, byl Sáriputta vždy ve vyšší pozici než Moggallána: jako královský princ a královský ministr (Dž. 525), královský ministr a syn sluhy (Dž. 544), vozataj vládce-Bódhisatty a vozataj krále Ánandy (Dž. 151). Jednou byl Moggallána měsíční bůh a Sáriputta moudrý asketa Nárada (Dž. 535). Ale když se oba zrodili jako asketové či bohové, většinou byli ve stejném postavení. Jednou se však stalo, že Sáriputta byl měsíčním bohem a Moggallána vyšším slunečním bohem (Dž. 450). Jednou byl Sáriputta králem nágů (hadích bohů) a Moggallána králem jejich nepřátel Supannů (ptačích bohů) (Dž. 545).

Pouze jednou vystupuje Moggallána v Džátakách bez Sáriputty, když zastává úřad krále bohů Sakky. V M. 37 napomíná jednoho ze svých nástupců tohoto úřadu. Tehdy se jako Sakka objevil na zemi, aby ukáznil jednoho lakomce, na kterého naléhal, aby byl štědrý a vedl ho tak k lepšímu znovuzrození (Dž. 78). Ale jindy žili Sáriputta a Moggallána na zemi jako lakotní obchodníci, kteří ukryli mnoho pěněz, a po smrti se zrodili v blízkosti svého ukrytého pokladu, jako had a krysa (Dž. 73).

V jednom příběhu se Moggallána zrodil jako šakal, který když jednou uviděl mrtvého slona, tak natolik zatoužil po jeho mase, že prolezl střevním otvorem přímo do sloních útrob, kde se nažral, jak nejvíce mohl, ale pak nebyl schopný znovu vylézt a trpěl smrtelným strachem – působivý symbol nebezpečí smyslové žádosti (Dž. 490).

V proslulém příběhu o Zákonu Kuruů (Dž. 276) je Moggallána vrátným ve skladu obilí a Sáriputta obchodníkem. Oba byli velmi důslední v dodržování zákona nekradení a nepodvádění.

9. Poslední dny Moggallány

Půl roku před Buddhovou parinibbánou smrt definitivně rozdělila dva přátele. Sáriputta odešel za úplňku měsíce Kattika (říjen-listopad) v místě svého narození, v domě svých rodičů, daleko od Moggallány. Právě jako dosáhli arahatství na různých místech, byli rovněž odloučeni při svém odchodu, ačkoli po dlouhý čas byli tak blízko jeden druhému.

Brzy po odchodu ctihodného Sáriputty, Mára – ztělesnění zla a pán smrti – uplatnil svůj nárok na Moggallánovo smrtelné tělo tím, že vstoupil do jeho střev. Nemohl ho ovládnout tak, že by vstoupil do jeho hlavy, neboť měl přístup pouze do nižších čaker. Moggallána mu nicméně klidně řekl, aby odešel, neboť ho dobře rozpoznal. Mára byl velmi překvapen, že byl odhalen tak brzy, a ve svém klamu si pomyslel, že ani Buddha by ho nerozpoznal tak rychle. Ale Moggallána četl jeho myšlenky a znovu mu přikázal, aby odešel pryč. Mára vystoupil skrze Moggallánova ústa a postavil se ke dveřím domu. Moggallána mu řekl, že ho zná nejen od tohoto dne, ale zná i jeho minulost a jeho původ. Při této příležitosti Moggallána použil tři nadobyčejné schopnosti: božské oko, čtení mysli a vzpomínku na minulé životy. Bylo to pouze při této příležitosti, zmíněné v M. 50, kdy Moggallána mluví o vzpomínce na svou vzdálenou minulost.

Toto je podstata toho, o čem hovořil: Prvním Buddhou, který se objevil v tomto „šťastném období“ (bhadda-kappa), byl Kakusandha. Žil v době, kdy se lidé dožívali 40 000 let a kdy se stalo zřejmým první zatemnění zlatého věku, jelikož králové ztráceli zájem o dobro a objevila se první krádež. Životní energie lidí se tak zkrátila na polovinu (z 80 000 let). Tehdy byl Moggallána Márou, vůdcem démonů, pánem nižších světů, a jeho jméno bylo Mára Dúsí. Měl sestru jménem Kálí, jejíž syn se stal Márou naší doby. Proto stál u dveří před Moggallánou jeho vlastní synovec. Když byl Moggallána v té vzdálené době Márou, napadl hlavního žáka tehdejšího Buddhy tím, že se zmocnil nějakého chlapce a zranil střepem tohoto žáka na hlavě tak, že z ní tekla krev. Když to uviděl Buddha Kakusandha, řekl: „Mára vskutku nezná míru,“ neboť i zlé skutky mohou být umírněné. Pod vlivem pohledu Vznešeného se mentální Márovo tělo rozpustilo, načež se Mára zrodil v nejhlubším pekle. Chvilku předtím byl pánem všech pekelných světů a nyní se sám stal jednou z pekelných obětí. Chvilku předtím byl největším trýznitelem a nyní sám podstupoval tato strašná muka. Tak rychlá je změna samsárické pozice. Po mnoho tisíc let musel Moggallána trpět v pekle, jakožto trest za svou lehkovážnost vůči arahatovi. Deset tisíc let musel trávit sám v pekelném jezeře, obdařen tělem člověka a hlavou ryby, právě jak to namaloval Pieter Breughel ve svých obrazech z pekla. Kdykoli dvě kopí jeho trýznitelů probodla jeho srdce, poznal, že uplynulo tisíc let z jeho muk (M. 50).

Po tomto střetnutí s Márou, které v jeho mysli znovu vyvolalo vzpomínku na utrpení samsáry, ze které byl nyní navždy osvobozen, Moggallána pocítil, že čas jeho poslední existence pomalu vypršel. Jelikož byl arahat a neviděl důvod k tomu, aby použil sílu své vůle a prodloužil svou existenci až do konce tohoto období, klidně nechal působit zákon nestálosti, aby šel svým přirozeným směrem.

Tak jak to učinilo mnoho velkých mudrců Východu a mnoho probuzených arahatů, zanechal i on po sobě jistý druh autobiografie ve verších, kde shrnul to, jak prošel jakožto osvobozený všemi situacemi svého života neotřesen a bez chvění. Události, které ostatní zcela pohltily, ho nechávaly klidným. Jeho verše ve sbírce Théragáthá mohou být shrnuty takto: žádná samsárická pozdvižení, která se mu neobyčejně zjevovala, nemohla otřást jeho rovnováhou, jelikož byl arahat. Utrpení světa se ho již více nedotýkalo, jelikož žil v míru, který překračuje veškerou bolest a neklid existence.

Verše začínají událostmi jeho života v tomto světě. Kdekoli ostatní toužili po majetku, on jako lesní asketa byl spokojený s odříkavým životem a měl málo přání (Th. 1146-1149). Jednou, když ho nějaká nestoudnice chtěla svést, odmítl ji, podobně jako Buddha odmítl tři Márovy dcery (1150-1157). Když zemřel jeho nejlepší přítel Sáriputta, nebyl stižen trápením jako Ánanda, který ještě nebyl arahat, ale zůstal neotřesen ve svém klidu (1158-1163). Potom se jeho verše obrací k událostem nadobyčejné povahy: když zatřásl klášterem (1164) nebo když neochvějně meditoval v horské rozsedlině, uprostřed hromů a blesků (1167). Žil s uklidněnou myslí na odloučených místech, jako opravdový dědic Buddhy, kterému se klaní i Brahmá (1169). Následující verše (1169-1173) jsou určeny pověrčivému bráhmanovi se špatným názorem, který urážel Mahá Kassapu, když ho viděl, jak jde pro almužnu. Moggallána ho varoval před nebezpečím takového jednání a nabádal ho k úctě k arahatům. Pak chválí Sáriputtu (1176) a zdá se, že následující verše (1177-1181) jsou Sáriputtovou vlastní chválou Moggallány. Znovu prohlíží a těší se z dosažení cíle svého života bhikkhua (1182-1186). Poslední verše (1187-1208) jsou shodné s těmi, které jsou zaznamenané v M. 50 při jeho setkání s Márou (jak je stručně uvedeno výše).

10. Smrt Mahá Moggallány

Buddha, obklopený mnoha svými žáky, dosáhl parinibbány míruplně a klidně v meditačním pohroužení (čtvrté džháně), do kterého vstoupil s dokonalou sebekontrolou. Sáriputtova parinibbána v jeho rodném domě, za účasti bhikkhuů, kteří ho doprovázeli, byla podobně klidná, ačkoli na rozdíl od Buddhy Sáriputta před svým odchodem těžce onemocněl. Ánanda odešel ve 120 letech, když při meditaci rozvinul prvek ohně tak, že se jeho tělo roztavilo v žáru a zmizelo, neboť si nepřál být břemenem těm, kteří ho měli pohřbívat. S ohledem na klidný odchod Mistra a těchto dvou žáků by někdo mohl podotknout, že v případě Moggallány by rozpad jeho těla při smrti probíhal podobně, kdyby i vnější okolnosti měly podobnou povahu. Ale v Moggallánově případě to bylo velice odlišné, ačkoli hrůzná povaha jeho smrti neotřásla jeho pevnou a klidnou myslí.

Mahá Moggallána odešel čtrnáct dní po svém příteli Sáriputtovi, na podzim při novoluní měsíce Kattika (říjen-listopad). Velká Buddhova parinibbána nastala za úplňkové noci měsíce Vésákha (v květnu), to jest půl roku po parinibbáně jeho dvou hlavních žáků. Buddhovi bylo tehdy 80 let, zatímco Sáriputtovi a Moggallánovi bylo oběma 84 let.

Toto byly okolnosti Moggallánovy smrti: Po smrti Niganthy Nátaputty (též Mahávíry), vůdce asketického řádu džinistů, vznikla mezi jeho stoupenci ostrá rozepře ohledně jeho učení, následkem čehož jejich Řád ztratil své oddané příznivce a podporovatele. Džinisté byli rovněž poučeni o tom, co Moggallána vyprávěl ze svých nebeských výletů: že ctnostní Buddhovi následovníci se po smrti znovuzrodili v nebeských světech, zatímco stoupenci jiných učení, kteří postrádali ctnostné chování, spadli do nešťastných podlidských stavů existence. Toto rovněž přispělo k úpadku pověsti ostatních učení, včetně džinistů. Jedni obzvláště podlí džinisté z Magadhy byli tak rozzuřeni touto ztrátou veřejné váženosti a podpory, že se chtěli Moggallány zbavit. Aniž by hledali příčiny v sobě, viděli vinu vně a zaměřili svou zášť a nenávist na Mahá Moggallánu. Jelikož se rozpakovali vykonat vraždu sami, pojali jiný plán. I v oněch dnech existovali profesionální zločinci, připraveni zabíjet za úplatu. I tehdy byli takoví lidé, kteří se nerozpakovali udělat za peníze cokoli. A tak si tito zlomyslní džinisté najmuli takový gang a nařídili mu, aby Moggallánu zabil. Tehdy Mahá Moggallána žil osaměle v lesní chatě v Kalasíle. Po svém střetnutí s Márou poznal, že konec jeho dní se blíží. Potěšen blažeností osvobození nyní cítil své tělo jako překážku a břemeno. Proto netoužil použít své schopnosti, aby udržel tělo při životě po zbytek období. Přesto, když uviděl přicházet bandity, udělal své tělo neviditelným pomocí nadobyčejné síly. Banditi přišli do prázdné chaty, a i když hledali všude, nemohli ho najít. Odešli zklamaní, ale vrátili se druhý den. Po šest následujících dní jim Moggallána unikal stejným způsobem. Jeho motivací nebylo spasit své tělo, ale ochránit bandity před strašnými následky jejich činu, který by je nevyhnutelně dovedl ke znovuzrození v pekle. Chtěl je ušetřit takového osudu tím, že jim poskytne čas, aby to znovu uvážili a zdrželi se takového zločinu. Ale jejich touha po slíbených penězích byla tak velká, že vytrvali a vrátili se i sedmý den. Jejich vytrvalost byla „odměněna“, neboť sedmého dne Moggallána náhle ztratil magickou kontrolu nad svým tělem. Jeden ohavný čin, který spáchal v daleké minulosti (způsobení smrti svých rodičů), ještě nebyl odpykán, a dozrání následku tohoto činu ho zastihlo právě nyní, jako když je někdo náhle stižen těžkou nemocí. Moggallána poznal, že je nyní neschopen úniku. Banditi vstoupili, srazili ho na zem, zlámali mu všechny údy a nechali ho ležet v krvi. Ihned však sklidili svou odplatu a rovněž je stihla nějaká nemoc, která byla uvolněna jejich ničemným skutkem, a tak v pobláznění rychle odešli a více se o něj nestarali.

Ale Moggallánova fyzická a psychická síla byla velká, a jeho životní energie ještě nezanikla. Znovu nabyl vědomí a byl ještě schopný dopravit se k Buddhovi. Zde, v Mistrově přítomnosti, na posvátném místě a u zdroje nejhlubšího míru, Moggallána vydechl naposled. Vnitřní mír, ve kterém prodléval od té doby, co dosáhl arahatství, ho již nikdy neopustil. Neopustil ho ani v posledních sedmi dnech jeho života, které byly tak bouřlivé. Ale i tato hrozba záhuby byla pouze vnější. Taková je cesta toho, kdo je zasloužilý, zcela „uzdravený“ a má vládu nad svou myslí. Jakékoli činy, které vykonal v minulosti a jež by mohly způsobit následky v jeho přítomném životě, mohou nicméně napadnout pouze jeho tělo, avšak již ne „jeho“, jelikož „on“ se již více neztotožňuje s čímkoli, co je nestálé. Tato poslední příhoda Moggallánova života však také ukazuje, že zákon kamma-vipáka (čin-následek) má větší sílu než nadobyčejný výkon tohoto mistra magie. Pouze Buddha mohl ovládat následky svých činů do takové míry, že nic nemohlo způsobit jeho předčasnou smrt.

Po odchodu Sáriputty a Moggallány Buddha prohlásil:

„Toto shromáždění, bhikkhuové, mi vskutku připadá prázdné, nyní když Sáriputta a Moggallána dosáhli konečného odpoutání. Nemám však starosti o místo, kde dlí Sáriputta a Moggallána.
Ti, kdo v minulosti byli zasloužilí a dokonale probuzení, tito Vznešení rovněž měli takový vynikající pár žáků, jako jsem měl já Sáriputtu a Moggallánu. Ti, kdo v budoucnosti budou zasloužilí a dokonale probuzení, tito Vznešení rovněž budou mít takový vynikající pár žáků, jako jsem měl já Sáriputtu a Moggallánu.
Nádherné je to a zázračné, bhikkhuové, když tito žáci jednají v souladu s doporučením těchto mistrů, v souladu s jejich radami, jsou drazí čtyřem shromážděním a jsou jimi milovaní, uznávaní a chválení.
Nádherné je to a zázračné, bhikkhuové, když se tito Tathágatové poté, co takový pár žáků dosáhne konečného odpoutání, netrápí ani nenaříkají. Neboť jak by mohlo být možné, aby nezaniklo to, co je zrozené, co vstoupilo v bytí, co je zformované a je předmětem zániku? To vskutku není možné.
Proto, bhikkhuové, prodlévejte, sami sobě ostrovem, sami sobě útočištěm a nemějte jiné útočiště. Mějte Dhammu jako ostrov, Dhammu jako útočiště a nemějte jiné útočiště.
A jak, bhikkhuové, bhikkhu prodlévá, sám sobě ostrovem, sám sobě útočištěm a nemá jiné útočiště? Jak má Dhammu jako ostrov, Dhammu jako útočiště a nemá jiné útočiště? Zde, bhikkhuové, bhikkhu prodlévá u těla, nazíraje tělo, u pociťování, nazíraje pociťování, u mysli, nazíraje mysl, u jevů, nazíraje jevy, s horlivostí, jasným chápáním a uvědoměním, když opustil žádostivost a zármutek vzhledem ke světu. Takto, bhikkhuové, bhikkhu prodlévá, sám sobě ostrovem, sám sobě útočištěm a nemá jiné útočiště, takto má Dhammu jako ostrov, Dhammu jako útočiště a nemá jiné útočiště. Ti, kdo prodlévají, sami sobě ostrovem, sami sobě útočištěm a nemají jiné útočiště, kdo mají Dhammu jako ostrov, Dhammu jako útočiště a nemají jiné útočiště, ti rozptýlí temnotu – bhikkhuové, jež jsou horliví v cvičení.“ (S. 47, 24; Ukkačéla-sutta)

Tak pravil Mistr.


Dodatek

Zde je ukázka způsobu Mahá Moggallánova výkladu Dhammy, kde vymezuje špatné a dobré charakterové vlastnosti cvičícího se žáka a prakticky se zaměřuje na zkoumání vlastních chyb a jejich odstraňování. Lze zde spatřit rozlišující analytický způsob Mahá Moggallánovy řeči (vibhadždžaváčá), který dobře vystihuje smysl rozpravy a který je vlastní všem moudrým vykladačům Dhammy.

Anumána-sutta – Úsudek
(Madždžhima-nikája 15)

Tak jsem slyšel. Jednou ctihodný Mahá Moggallána prodléval v kraji Bhagga, v Sumsumáragiri, v háji Bhésakálá, v Jelením parku. Zde ctihodný Mahá Moggallána oslovil bhikkhuy: „Přátelé, bhikkhuové.“ – „Příteli,“ odpověděli bhikkhuové. Ctihodný Mahá Moggallána pravil:

(Špatné vlastnosti)

„Přátelé, ačkoli nějaký bhikkhu takto požádá: ´Nechť mne ctihodný napomene, neboť potřebuji být napomenut ctihodným,´ avšak je-li obtížné ho napomenout, jelikož je obdařen vlastnostmi, jež ho činí obtížně napomenutelným, je-li netrpělivý a nepřijímá správně poučení, pak si o něm jeho společníci v čistém životě myslí, že by neměl být napomínán ani poučován, neboť ho považují za nedůvěryhodného. A jaké vlastnosti ho činí obtížně napomenutelným?
(1) Zde má bhikkhu zlá přání a je pod vládou zlých přání...
(2) Bhikkhu vychvaluje sebe a hanobí ostatní...
(3) Bhikkhu je hněvivý a je přemožen hněvem...
(4) Bhikkhu je hněvivý a mstivý kvůli hněvu...
(5) Bhikkhu je hněvivý a vzpurný kvůli hněvu...
(6) Bhikkhu je hněvivý a pronáší slova vyřčená v hněvu...
(7) Bhikkhu je pokárán a odporuje kárajícímu...
(8) Bhikkhu je pokárán a pomlouvá kárajícího...
(9) Bhikkhu je pokárán a oplátkou kárá kárajícího...
(10) Bhikkhu je pokárán a vykrucuje se, vede řeči stranou a projevuje hněv, nenávist a rozhořčenost...
(11) Bhikkhu je pokárán a schází mu vysvětlení svého jednání...
(12) Bhikkhu je pohrdavý a panovačný...
(13) Bhikkhu je závistivý a sobecký...
(14) Bhikkhu je falešný a podvádí...
(15) Bhikkhu je zarputilý a arogantní...
(16) Bhikkhu lpí na svých vlastních názorech, pevně se jich drží a těžce se jich vzdává.
Přátelé, toto jsou vlastnosti, jež činí bhikkhua obtížně napomenutelným.

(Dobré vlastnosti)

Přátelé, ačkoli nějaký bhikkhu takto nepožádá: ´Nechť mne ctihodný napomene, neboť potřebuji být napomenut ctihodným,´ avšak je-li snadné ho napomenout, jelikož je obdařen vlastnostmi, jež ho činí snadno napomenutelným, je-li trpělivý a přijímá správně poučení, pak si o něm jeho společníci v čistém životě myslí, že může být napomínán a poučován, neboť ho považují za důvěryhodného. A jaké vlastnosti ho činí snadno napomenutelným?
(1) Zde nemá bhikkhu zlá přání a není pod vládou zlých přání...
(2) Bhikkhu nevychvaluje sebe a nehanobí ostatní...
(3) Bhikkhu není hněvivý a není přemožen hněvem...
(4) Bhikkhu není hněvivý ani mstivý kvůli hněvu...
(5) Bhikkhu není hněvivý ani vzpurný kvůli hněvu...
(6) Bhikkhu není hněvivý a nepronáší slova vyřčená v hněvu...
(7) Bhikkhu je pokárán a neodporuje kárajícímu...
(8) Bhikkhu je pokárán a nepomlouvá kárajícího...
(9) Bhikkhu je pokárán a nekárá oplátkou kárajícího...
(10) Bhikkhu je pokárán a nevykrucuje se, nevede řeči stranou a neprojevuje hněv, nenávist ani rozhořčenost...
(11) Bhikkhu je pokárán a neschází mu vysvětlení svého jednání...
(12) Bhikkhu není pohrdavý ani panovačný...
(13) Bhikkhu není závistivý ani sobecký...
(14) Bhikkhu není falešný a nepodvádí...
(15) Bhikkhu není zarputilý ani arogantní...
(16) Bhikkhu nelpí na svých vlastních názorech, nedrží se jich pevně a snadno se jich vzdává.
Přátelé, toto jsou vlastnosti, jež činí bhikkhua snadno napomenutelným.

(Úsudek)

Nyní, přátelé, by si měl bhikkhu udělat takovýto úsudek:
(1) ´Ten, kdo má zlá přání a je pod vládou zlých přání, je mi nemilý a nepříjemný. Kdybych sám měl zlá přání a byl pod vládou zlých přání, byl bych nemilý a nepříjemný ostatním.´ Bhikkhu, který toto poznává, by měl takto povzbudit svou mysl: ´Nebudu mít zlá přání a nebudu pod vládou zlých přání.´
(2-16) ´Ten, kdo vychvaluje sebe a hanobí ostatní, je mi nemilý a nepříjemný...´

(Sebezkoumání)

Nyní, přátelé, by měl bhikkhu takto zkoumat sám sebe:
(1) ´Mám zlá přání a jsem pod vládou zlých přání?´ Když při tom poznává: ´Mám zlá přání a jsem pod vládou zlých přání,´ pak by měl v sobě vyvinout úsilí za účelem opuštění těchto zlých a neprospěšných stavů. Ale když při tom poznává: ´Nemám zlá přání a nejsem pod vládou zlých přání,´ pak může prodlévat radostně a s nadšením se dnem i nocí cvičit v prospěšných stavech.
(2-16) ´Vychvaluji sebe a hanobím ostatní?´...
Přátelé, když bhikkhu takto zkoumá sám sebe a vidí, že ještě zcela neopustil tyto zlé a neprospěšné stavy, pak by měl v sobě vyvinout úsilí za účelem úplného opuštění těchto zlých a neprospěšných stavů. Ale když bhikkhu takto zkoumá sám sebe a vidí, že již zcela opustil tyto zlé a neprospěšné stavy, pak může prodlévat radostně a s nadšením se dnem i nocí cvičit v prospěšných stavech.

(Závěr)

Přátelé, jako kdyby si nějaký mladý člověk, s mladistvým vzhledem, jenž se rád zdobí, prohlížel obraz své vlastní tváře v čistém a jasném zrcadle nebo v čisté, klidné vodě, a uviděl by na ní špínu či poskvrnu, vynaložil by úsilí k tomu, aby ji odstranil. Ale kdyby na ní neuviděl špínu či poskvrnu, byl by spokojen: ´Je to pro mě zisk, že jsem takto čistý.´ Podobně, přátelé, když bhikkhu takto zkoumá sám sebe a vidí, že ještě zcela neopustil tyto zlé a neprospěšné stavy, pak by měl v sobě vyvinout úsilí za účelem úplného opuštění těchto zlých a neprospěšných stavů. Ale když bhikkhu takto zkoumá sám sebe a vidí, že již zcela opustil tyto zlé a neprospěšné stavy, pak může prodlévat radostně a s nadšením se dnem i nocí cvičit v prospěšných stavech.

Tak pravil ctihodný Mahá Moggallána. Spokojení bhikkhuové se zaradovali ze slov ctihodného Mahá Moggallány.






Použité zkratky:

A.: Anguttara-nikája
D.: Dígha-nikája
Dž.: Džátaka
M.: Madždžhima-nikája
S.: Samjutta-nikája
Th: Théragáthá
Ud: Udána



Slovník:

Arahat: Ten, kdo je zasloužilý, kdo je oproštěný od zákalů.
Bhikkhu: Ten, kdo žije z almužních darů. Buddhův žák, který odešel do bezdomoví.
Bhikkhuní: Ta, která žije z almužních darů. Buddhova žákyně, která odešla do bezdomoví.
Dévatá: Božská bytost.
Dhamma: Buddhovo učení; v jiném smyslu též věc, jev, stav, pravda, zákonitost.
Parinibbána: Konečné odpoutání (vyhasnutí), konečné vystoupení z koloběhu znovuzrozování.
Sangha: Řád (obec) žáků a žákyň Buddhy
Théra: Bhikkhu, který je členem řádu nejméně deset let.




Zpět domů