Bhikkhu Tissa a jeden skeptik

Bhikkhu Nyánasóbhanó


Přeložil Jakub Bartovský, 1993




Jednoho letního sobotního rána zametá mnich jménem Bhikkhu Tissa kamenný chodník před buddhistickým klášterem. Nepracuje ani pomalu, ani rychle, ale ustavičně a pozorně, jako kdyby pro něj zametání prachu a listí bylo něco důležitého. Z nedaleké silnice se ozývá hluk přijíždějícího automobilu. V ranním tichu se hluk stupňuje a kolem projede nablýskaný sportovní vůz. Kdyby se Bhikkhu Tissa díval – což nečiní –, viděl by, jak řidič na okamžik zpomalí a zvědavě ho pozoruje, než zmizí za zatáčkou. Pak je slyšet slabé pištění pneumatik a za chvíli se sportovní vůz vrací a zajíždí na parkoviště u kláštera. Pan Carp, elegantně oblečený mladý muž, vystoupí a namíří si to k mnichovi.

Carp: Ahoj!
Bhikkhu Tissa: Dobré ráno.
C: Jmenuji se Carp. Jsem přítel Charlieho Prentice. Myslím, že ho znáte?
B: Ach ano, pan Prentice se tu teď občas staví.
C: Jestli se nemýlím, tak Vy jste Bhikkhu Tissa?
B: Ano, to jsem já.
C: Nebo ctihodný Tissa, jak říká Charlie. Vy hoši máte ale divná jména!
B: Mohu pro vás něco udělat, pane Carp?
C: Asi ne, abych pravdu řekl. Jsem jen na cestě dolů na pláž, a stejně se o buddhisnus moc nezajímám. Ale četl jsem tyhle knížky, podívejte.
B: Knížky o buddhismu?
C: Ano.
B: Proč čtete knížky o buddhismu, když se o něj nezajímáte? To vypadá jako hrozné plýtvání časem.
C: No...asi to taky bylo! Charlie mi dal ty knížky a mohu Vám říct, že to byla pěkná otrava. Všechno to mluvení o utrpení, stránka za stránkou samé neštěstí, stáří, smrt atd. Zdá se mi, že buddhismus je to nejpesimističtější náboženství na světě. Přemýšlel jsem o tom a říkal jsem si, proč vy buddhisté máte tak negativní postoj k životu a proč tak lpíte na utrpení.
B (zadumaně): Mohl byste také říci, že utrpení lpí na nás.
C: Jakže? No nic... Když jsem Vás teď viděl, řekl jsem si, proč se ho na to nezeptat. Měl bych tedy pár otázek – pokud ovšem máte čas.
B (usmívá se, opírá koště o zídku): Rád se pokusím odpovědět na otázky o Dhammě.
C: „Dhamma“. To je to slovo, co se pořád opakuje v těch knížkách. Co to vlastně znamená? Už si nevzpomínám.
B: Obyčejně to znamená Buddhovo učení. Označuje se tak i pravda, realita, povaha věcí, vesmírný zákon, samotné jevy, stezka k osvobození – to záleží na kontextu.
C: Je to moc důležité, že?
B: Slovo je pouze slovo. To, co se skrývá za slovem, je ta nejdůležitější věc na světě.
C: Myslel jsem si, že řeknete něco takového. Rád bych se o tom něco dozvěděl. Nemohli bychom se někam posadit?
B: Zajisté. Co byste řekl tomuto pěknému trávníku?
C (s pokusem o humor): Zahradní židle tady asi nemáte!
B: Vystačíme si s tím, co máme. Mně trávník docela vyhovuje.
(Posadí se na stinné místo. Pan Carp starostlivě zjišťuje přítomnost mravenců.)
C: Víte, Bhikkhu Tisso, ještě nikdy jsem nepotkal buddhistického mnicha. Vidím, že s Vámi mnichy lidé jednají s velkou úctou.
B: To záleží na konkrétním člověku a konkrétním mnichovi.
C: Říkají Vám „ctihodný pane“ a podobně.
B: Říkají nám i jinak.
C: To se vsadím, že ano! Ale teď k mým otázkám. Ta věc s tím utrpením mě opravdu otravuje. Není na světě už dost problémů i bez vás buddhistů, co se v tom šťouráte?
B: Právě proto, že jsou na světě problémy, se tím zabýváme, nebo se v tom šťouráme, jestli chcete.
C: A myslíte, že s tím můžete něco udělat?
B: Ano. To je důvod, proč buddhismus existuje.
C: To jsem chtěl slyšet. Mně se zdá, že bychom měli zdůrazňovat tu hezkou stránku života. Proč bychom se měli zabývat vším tím neštěstím?
B: Když Vás bodne vosa, věnujete tomu pozornost?
C: No, samozřejmě.
B: A k čemu je to dobré? Proč se tím zabývat?
C: Protože se toho chci zbavit, protože nechci dostat další žihadlo.
B: Když nechcete dostat další žihadlo, bylo by rozumné dovědět se něco o vosách, že? Kde si staví hnízda, co je dokáže rozčílit, jak je nevyrušovat a podobně. Ve světě je mnoho druhů utrpení a všechny mají své vlastní příčiny a charakteristické rysy. Když zakoušíte některé z těchto strastí nebo myslíte, že byste se mohl stát jejich obětí, nebylo by moudré pořádně se na ně podívat a zjistit, co by se s tím dalo dělat?
C: Ano, asi to tak bude. Ale ať se obrátíte kamkoliv, všude najdete něco nepříjemného, a tak já raději zdůrazňuji tu kladnou stránku věci. Musíte brát se sladkým i to hořké!
B: Mýlil bych se, kdybych řekl, že ve Vašem životě máte dost toho „sladkého“?
C: To je pravda, žiju si opravdu dobře. Pracuji pro jednu firmu, zajišťuji nové projekty v oblasti nemovitostí. A abych pravdu řekl, mám docela úspěch. Přiznávám, že se život ke mně chová slušně. Proto mám výhrady proti buddhismu.
B: Jste dokonale spokojen s tím, jak se věci mají?
C: Dokonale spokojen nejsem. Kdo by také byl? Důležité je, mít svůj život vždy ve svých rukou.
B: V tom bych s Vámi nesouhlasil. Nikdo nemůže plně kontrolovat svůj život. Vezměte si třeba své tělo. Vypadáte docela zdravě. Ale můžete nařídit svému tělu, aby nikdy neonemocnělo? Aby nezestárlo, nevypovědělo službu či nezemřelo?
C: Ne, to nemohu.
B: Nebo si vezměte Vaše zaměstnání. Můžete si být jist, že Vaši kolegové s Vámi budou jednat čestně?
C (zabručí): Ti? V žádném případě!
B: Budou Vaši věřitelé vždy trpěliví? Splatí vždy Vaši zákazníci včas účty? Nebudou Vaši konkurenti nikdy dělat potíže?
C (nepohodlně): V podnikání je mnoho nejistoty.
B: Mnoho nejistoty je ve společenském životě, v rodinném životě, ve všech oblastech lidské činnosti. Nemám pravdu? Co myslíte?
C: Ano, to nemohu popřít.
B: Nebo abychom se dostali k tomu nejdůležitějšímu, můžete dokonale kontrolovat svou vlastní mysl?
C: Já jsem pěkně veselý chlapík.
B: To jsem nemyslel, pane Carp. Když se kolem Vás věci nedaří, dokážete si udržet klidnou a pokojnou mysl?
C: Samozřejmě, že ne. Jak by to bylo možné?
B: Když řeknete své mysli, aby se nerozčilovala, nehněvala nebo nerozptylovala, poslechne Vás?
C: To je legrační způsob, jak se na to díváte. Ale ne, má mysl si dělá, co sama chce. Myšlenky a pocity se jen hrnou na povrch.
B: Pak jistě nemáte vládu nad svou myslí, že? A když nedokážete kontrolovat své tělo, ani svou mysl, ani chování jiných lidí, těžko můžete prohlásit, že máte svůj život ve svých rukou.
C: To byl jen takový slovní obrat.
B: Pojďme se na to podívat trochu hlouběji, jestli souhlasíte. Kolik lidí, myslíte, dokáže kontrolovat svůj život do nějaké míry?
C: Mnoho asi ne. Nikdy nevíte, co se stane.
B: Správně. Nikdy nevíte, co se stane. Je-li to příjemné, budete potěšen. Je-li to nepříjemné, budete rozčílený a sklíčený. Když k Vám bude někdo milý, budete spokojen. Když Vás podvedou, rozzlobíte se. Povězte mi, pane Carp, vidíte v tomto stavu věcí nějakou nezávislost či bezpečí?
C: Moc ne, když to berete takhle. Myslím, že musíme připustit, že žijeme do velké míry v nejistotě a závislosti.
B: Nazval byste tuto situaci příjemnou či nepříjemnou?
C: Nepříjemnou, z větší části.
B: Buddha mluvil o utrpení, bolesti a nejistotě, ne protože se mu líbily, ale protože v nich viděl klíč k porozumění životu.
C: Vždyť říkám – pesimismus.
B: Skutečnost je prostě skutečnost. Chcete-li dojít ke správným rozhodnutím, potřebujete přesné informace o problému. A tak pozorujete a všímáte si důležitých rysů, které vidíte, ať se Vám osobně zamlouvají či ne.
C: A co Buddha hledal?
B: Ach, dobrá otázka. Hledal cestu ven.
C: Cestu ven ze... závislosti a nejistoty?
B: Přesně tak. Slovo, které popisuje tuto situaci, je dukkha. Bývá to obvykle překládáno jako „utrpení“, ale znamená to mnohem víc. „Neuspokojivost“ by bylo lepší slovo.
C: Promiňte, Bhikkhu Tisso, ale když to berete takhle, pak je všechno do určité míry neuspokojivé.
B: Skutečně?
C: Nic není úplně spolehlivé. To nelze očekávat. Všechno má své chyby.
B: A co stálost? Jsou radost a bezpečí stálé a trvalé?
C: Pokud já vím, tak ne. Musíte se za nimi honit. Takový je život.
B: Já bych se to pokusil trochu shrnout. Nikdo – alespoň nikdo, o kom víme – nedokáže skutečně kontrolovat své vlastní tělo a přinutit ho dělat přesně to, co sám chce. Nikdo také nemůže říci své mysli, jak se má chovat, když se objeví nepříznivé okolnosti. Nikdo nemůže zabránit tomu, aby se nepřihodila neštěstí a aby lidé nedělali věci, které se jemu nelíbí. Nikdo nedokáže prodloužit trvání radostí a zamezit odchodu příjemných pocitů. A tak vždy běžíme za něčím vytouženým, anebo utíkáme před něčím hrozivým. Jak byste nazval tento stav věcí?
(Je chvíle ticha, pan Carp se ošívá, trhá stonky trávy, směje se.)
C: Utrpení. Fajn, utrpení nebo neuspokojivost nebo jak jinak to chcete nazvat. Jde to pěkně hluboko, že?
B: Je to součástí struktury věcí. Dalo by se říci, že je to jako vlákno v tkanině.
C: To je mi ale názor na život! Ale řekněte mi, Buddha hledal cestu ven. Předpokládám, že ji našel?
B: Ano. Cesta ven, kterou objevil, se nazývá Dhamma, což je to slovo, s kterým jsme začali.
C: Takže tato Dhamma, kterou Buddha stvořil, nás může dostat ven z utrpení?
B: Buddha ji nestvořil. Pouze ji objevil a hlásal. Dhamma existuje nezávisle na tom, jestli ji někdo zná nebo ji chápe, stejně jako jablka budou padat ze stromů nezávisle na tom, jestli někdo chápe zákon gravitace.
C: Je Dhamma něco jako bůh?
B: Ne. Dhamma má mnoho aspektů, ale v podstatě je to způsob, jak se věci mají, základní zákon vesmíru.
C: To zní docela jednoduše. Proč ale pak není zjevná sama o sobě? Proč ji lidé nerozpoznají?
B: Představte si, že při nebezpečném pobřeží by bylo na majáku umístěno silné signální světlo. Bylo by zjevné pro námořníky na lodích?
C: Ovšemže.
B: Ale kdyby námořníci nikdy nevylezli ze svých kajut nebo měli zvláštní zvyk nosit kusy látky přetažené přes hlavu nebo kdyby pořád spali?
C: Pak by ho neviděli a najeli by na mělčinu. Ale co míníte touto metaforou?
B: Základní pravda či Dhamma není svou povahou skrytá nebo utajená, i když o tom byli mnozí filosofové přesvědčeni. Ale je zde něco, co nám zabraňuje vidět Dhammu. Nazývá se to nevědomost. Tato nevědomost, toto ne-vědění, tato nejasnost zakrývá naši mysl a překrucuje náš pohled na skutečnost. Námořníci na lodi nemusí nikdy opustit své kajuty – mohou jednoduše zůstat pohrouženi ve své nevědomosti a ani se nepokusit dostat se ven. Nebo se mohou záměrně zaslepovat maskami bláhových domněnek a bludů. Také mohou celou dobu spát kvůli své lenosti a hlouposti. A tak to světlo neuvidí a mohou dokonce popírat, že něco takového vůbec existuje.
C: Ale předpokládejme, že někdo vidí tuto Dhammu nebo z ní vidí alespoň tolik, že ví, že je to dobrá věc.
B: Pak, je-li vnímavý, ji bude následovat, bude hledat její ochranu.
C: Ale jakou ochranu může Dhamma poskytnout proti všemu tomu utrpení a nejistotě, o kterých jsme právě mluvili?
B: Především, Dhamma nabízí úlevu. Je to úleva od nejistoty, strachu, duševní úzkosti a zármutku. Když studujeme a praktikujeme Dhammu, naše nevědomost o fungování vesmíru je postupně odstraňována. Začínáme rozumět příčině a následku. Vidíme, jak jisté důsledky následují jisté činy, a učíme se, jak řídit své činy, abychom dostali šťastný výsledek. Tak získáme úlevu od nejistoty a začneme důvěřovat naší schopnosti vyznat se ve světě. Teď se můžeme obávat, co všechno se nám může stát, jaký strašlivý osud nás může každým okamžikem postihnout. Ale Dhamma nás učí, že strach je jedním z důsledků lpění na stálosti, která ve skutečnosti neexistuje. Když se smíříme s neustále se měnící povahou věcí, obavy mohou být překonány. Rovněž získáme úlevu od duševní úzkosti, dalšího následku lpění a toužení, neboť cvičíme naši mysl podle Dhammy, pouze abychom si všímali jevů a událostí, a ne abychom je uchopovali jako „já“ a „moje“. Není-li zde žádný „trpitel“, pak utrpení samo ztratí na síle. Začne mizet i zármutek, protože poznáme, že život je neustálá změna a trápení je v jistém smyslu jen náš vlastní nešťastný výmysl. Vědět, jak život funguje, je velkou ochranou, neboť to poskytuje důvěru a napomáhá vyhnout se utrpení.
C: To jsou velké sliby, Bhikkhu Tisso!
B: Jsou to pouze možnosti, velmi reálné možnosti – ale ne věci, které se stanou prostě tak, že se někdo prohlásí buddhistou. Neočekávám od Vás, že tomu uvěříte.
C: Neočekáváte?
B: Ne. Buddhismus nabízí lidstvu velkou naději, ale neočekává ani nedoporučuje lidem věřit nějakým naukám bez možnosti ověření.
C: A jaký druh ověření je nutný?
B: Ověření Vaší vlastní myslí, Vaším vlastním rozumem, Vaší vlastní zkušeností. Mohlo by Vás cokoli menšího uspokojit?
C: No, já věřím své vlastní zkušenosti, to je v pořádku. Ale proč se obtěžujete vypravováním mi o těchto dobrodiních Dhammy?
B: Říká se, že Buddhové pouze ukazují cestu. Buddha nemůže nikoho „spasit“. Pouze učí lidi, jak se mají sami spasit. Poukazuje na problémy života a ukazuje způsob, jak mohou být vyřešeny. My, kteří jsme Buddhovými následovníky, se snažíme zachovávat stejné pravidlo – snažíme se ukazovat cestu a povzbudit lidi, aby se na ní sami vydali.
C: Takže si myslíte, že když se lidé vydají na tuto cestu, naleznou pro sebe potvrzení buddhistické nauky?
B: Ano. Vždyť ty pravdy, které Buddha ukazuje, jsou právě v tomto těle a mysli. Kdokoli je může spatřit, ale musí se o to poctivě snažit.
C: Mohl byste mi vysvětlit některé z těchto pravd? Nemusíte se bát, že bych jim uvěřil bez důkazu!
B: Už jsme se dotkli pravdy o utrpení. Jak jsme si všimli, utrpení či neuspokojivost jsou přítomny ve všech jevech světa do té či oné míry. Toto je jeden z rysů existence, který Buddha opakovaně zdůrazňuje. Pak je zde fakt nestálosti.
C: Jasně, nic netrvá věčně. To samozřejmě vím.
B: Promiňte, ale znak aniččatá či pomíjivosti je velmi hluboký. Každý si může všimnout hrubých fyzikálních změn, které jsou zajisté jedním z aspektů nestálosti – ale nálokdo si uvědomuje, že vše, co ve světě existuje, je součástí procesu změny, vznikání a zanikání každým okamžikem, záblesku existence a jejího vyhasnutí, neustálého objevování se a mizení.
C: Moderní fyzikové popisují atomy a subatomové částice skoro stejným způsobem – jako neustálou, neuvěřitelně rychlou změnu.
B: Ano. Ale není nutné studovat fyziku, aby tomu člověk porozuměl. Nejlepší laboratoří je samotná mysl. Znáte něco, co by se měnilo rychleji než Vaše vlastní mysl?
C: Někdy si myslím, že se mi rozskočí hlava, jak se v ní míhají moje myšlenky.
B: Někdy rychleji a divočeji, než byste si přál?
C: Myslím, že jsem již připustil, že nemám příliš vlády nad svou myslí. Někdy je to pouze bouře vášní, idejí, citů a vzpomínek.
B: A vzpomínáte si, že by tomu někdy bylo jinak?
C: Ne, a to je pěkně depresivní.
B: Taková je prostě povaha mysli. Část našich potíží pochází z domněnky, že tato mysl je naše, stálá a neměnná, že je naším já či jeho nástrojem. Ale mysl je pouze mysl, soubor neosobních funkcí. Její povahou je neustálá změna. Nejste to Vy ani já.
C: Pozoruji, že se tu dostáváme do hlubokých vod!
B: To doufám. Co tím chci říci je to, že když ji pozorujete – zvláště když ji pozorujete –, mysl je jako pánev pražené kukuřice. Vylétává a vyskakuje a nikdo neví, co udělá v příštím okamžiku. Je to ta nejlepší ukázka nestálosti. Prostě se neustále mění. Jakkoli ji chcete zadržet, stále se mění. Všechny aspekty mysli podléhají změně: pocity, vněmy, mentální formace a samotné vědomí. Souhlasíte?
C: Asi ano. Vzpomínky, pocity a všechny tyhle věci stále někam utíkají.
B: To nás přivádí k třetímu znaku existence: ne-já, nebo v páli, anattá.
C: Myslím, že jsem o tom četl. Ale zdálo se mi to paradoxní. Žádné já není, my si ale myslíme, že je, je to jenom iluze, atd.
B: Základní znaky existence nejsou samy o sobě skryté; je to opět naše vlastní nevědomost posílená toužením, která překrucuje náš náhled. Pojďme uvažovat o ne-já ve světle druhých dvou znaků, o kterých jsem se zmnínil – neuspokojivosti a nestálosti. Vše ve světě je pomíjivé, nestálé, a tak vždy do určité míry podléhající utrpení či neuspokojivosti. Cokoli se nám líbí, toho si chceme stále užívat, ale nemůžeme, protože se to změní, rozpadne či zmizí.
C: Jako mé přítelkyně!
B: Vždy můžeme být odděleni od toho, co milujeme, a spojeni s tím, co nenávidíme.
C: Kdybyste jenom znal některého z těch idiotů, s kterými musím spolupracovat.
B: Je neuspokojivé být tam, kde být nechceme, a je neuspokojivé ztratit to, co si chráníme. Taková je však nestálá povaha věcí.
C: Počkejte. Myslím, že znám něco, co nezpůsobuje utrpení! Můj vůz. Vidíte tu krásu?
B: A nikdy se neporouchá?
C: Nikdy. Je fakt, že jsem ho koupil teprve před dvěma týdny. Ale běží perfektně. Žádný problém!
B: Opravdu?
C: Jasně. Samozřejmě, že na něj musím dávat pozor. Před pár dny nějaký idiot na parkovišti otevřel svá dvířka a strefil se do mého auta! Odštípl kus laku. Neuvěřitelné! Zbrusu nový vůz! Úplně jsem se rozzuřil. Mohl jsem toho chlápka zabít.
B: Aha. A byl to příjemný pocit?
C (ostýchavě): Cítil jsem se na nic. Zkazilo mi to celé odpoledne. Mám slabé nervy, když se s někým pohádám. Dobře vím, co chcete říci. Připouštím, že to bylo neuspokojivé, bylo to utrpení. Lak na autu je pomíjivý a co je nestálé, to je neuspokojivé.
B: Tak tedy, uprostřed této neuspokojivosti a nestálosti, vidíte zde nějaké skutečné já?
C: Ovšem. Vidím sebe. Vidím své vlastní já.
B: Teď buďte opatrný, pane Carp. Z čeho přesně se toto já skládá?
C: No, řekl bych, že je to má mysl.
B: Buddhismus popisuje mysl jako pociťování, vnímání, mentální formace a vědomí. Je Vaše já něčím z nich nebo vším dohromady?
C: No, myslím, že asi vším.
B: Ale nedošli jsme k tomu, že mysl a její funkce se neustále mění?
C: Hm, asi ano.
B: Když se tedy mysl neustále mění, kde je pak Vaše já z jednoho okamžiku na druhý?
C: Nevím.
B: Měnilo by se, že? V čem ale toto já skutečně spočívá? Co je činí „Vámi“, když se každým momentem mění v něco jiného? Když říkáme „já“, mluvíme ve skutečnosti o nějaké trvalé totožnosti, že? Ale kde není žádná trvalost, tam nemůžeme dost dobře mluvit o nějakém já. A navíc, když je mysl vaším já, vaší podstatou, proč ji nedokážete kontrolovat svou vůlí? Proč ji nedokážete přinutit být klidnou, šťastnou nebo tvořivou? A když ji nedokážete přinutit zůstat zde nebo jít tam, tak komu ta mysl vlastně náleží? Co je to vlastně za já?
C: Docela ubohé já, to musím říct.
B: A tato mysl měnící se každým momentem, každým okamžikem, kterou nemůžete řídit vůlí – dělá Vás šťastným? Těší Vás?
C: Většinou to není zrovna příjemné, když se moje mysl pořád někam žene.
B: Když tedy způsobuje strast, je-li nespolehlivá a v neustálé změně, můžeme ji upřímně označit jako „já“?
C: Ach, počkejte, teď jsem zmaten. Možná je „já“ pouze takový slovní obrat.
B: To skutečně je, ale co je za tím slovem? Pouze proud nekontrolovatelných, nespolehlivých podmínek.
C: Tedy, Bhikkhu Tisso, nevím, co bych řekl. Když se na to díváte takhle, pak je „já“ spíše jen chatrný pojem.
B: Přesně tak. Je to pojem, který neodpovídá faktům. Probíhají se jevy, jeden za druhým a ohromnou rychlostí. Můžeme ten proces pozorovat. Ale „já“ je pouze pojem, postavený na jeho vrcholek. Když my buddhisté mluvíme o anattá či „ne-já“, míníme tím pouze tento sled jevů způsobujících vznik jiných jevů.
C: Ano, sleduji Vaši logiku, ale stejně pořád cítím, že já jsem já, nebo že mám nějaké já.
B: Na konvenční úrovni je „já“ užitečný termín. Je nutný pro řeč a dorozumívání. Já jsem já a Vy jste Vy – to platí v každodenní mluvě. Ale potíže nastanou, když tomuto já připisujeme nějakou podstatnou reálnost, kterou ve skutečnosti postrádá. Představou drahocenného ega, bláhovou vírou v naše trvalá a uspokojivá „já“ se vydáváme napospas utrpení.
C: Neboť vesmír trvalý a uspokojivý není...?
B: Právě proto. Kdo žije v rozporu se zákony vesmíru, ten bude nadále zakoušet utrpení.
C: To je opravdu zvláštní. Budu se nad tím muset zamyslet. Ale nepřesvědčil jste mě, ani trochu!
B: Tyto tři znaky existence – nestálost, neuspokojivost a ne-já – jsou významné, neboť naznačují, jaký je vesmír, s jakými podmínkami se zde setkáváme. Bohužel, většina z nás díky nevědomosti vidí věci nesprávně. Bereme to, co se mění, jako trvalé; to, co je nedokonalé a neuspokojivé, jako uspokojující; a to, co postrádá já, jako obdařené nějakým já.
C: Jestli to, co říkáte, je pravda, pak většina lidí žije přesně obráceně, než by měli žít.
B: Ano, a to samo je dalším aspektem neuspokojivosti či dukkha.
C: V pořádku, vy buddhisté máte jisté oprávnění hovořit o utrpení. Ale jedna věc, které pořád nerozumím, je proč si lidé tak chybně vykládají svět. Je to prostě z nevědomosti?
B: Hovoříme-li o nevědomosti, myslíme tím víc než jen nedostatek informací. Míníme tím sebeklam a také nesprávný úsudek. Když máme například vyřešit nějaký problém, můžeme o něm nasbírat informace a na jejich základě dojít k určitému závěru. Ale co když jsou naše údaje nesprávné? Co když jsme špatně porozuměli faktům, u kterých jsme začali? Potom budeme usuzovat z nesprávných předpokladů a ať jsme jakkoli chytří, dojdeme rovněž k nesprávným závěrům. Problém porozumění životu samotnému závisí na správném porozumění faktům. Když jsme nevědomí a nepoučení, bereme věci tak, jak se nám na první pohled jeví. Naší lidskou povahou jsme přitahováni k příjemným předmětům a odpuzováni od nepříjemných. Protože si libujeme v rozkoši, snažíme se ji zveličit, kdekoli ji vidíme, a protože nenávidíme bolest, stavíme se k ní obdobně. Jednoduše řečeno, zabíháme do extrémů. Nemáme žádnou zvláštní motivaci analyzovat objekty našich smyslů, dokud nás dokážou zabavit, což s úspěchem činí. Navíc, protože žijeme pěknou řádku let a existuje zde kontinuita naší zkušenosti, tak lpíme na představě, že jsme já či duše, které si uvědomují věci a mají pevnou identitu. Neznáme nic lepšího, a bez hloubání nemáme žádný zvláštní důvod rozebírat tento svět lásek a nenávistí a rychlých domněnek. Spoléháme se na své zaslepené sklony a nadále trpíme.
C: Tahle nevědomost vypadá jako prostá nedbalost a hloupost.
B: Ano. Pro Buddhu není nevědomost pouze neutrálním nevěděním, je to velmi hrubá nečistota mysli, nebezpečný a bláhový sebeklam.
C: To je ale legrační staré slovo. „Nečistota.“ Zní to tak negativně. Kdo by chtěl dnes věřit na „nečistoty“?
B: Dobře, tak já se Vás ptám, kdo by chtěl uniknout utrpení?
C: Je mezi tím nějaký vztah?
B: Ovšemže. Nevědomost je základní nečistotou, zdrojem vší chtivosti, nenávisti a zaslepenosti. Mysl zastíněná nečistotami nemůže vidět realitu. Člověk nechápe a nevidí znaky nestálosti, neuspokojivosti a ne-já a jedná tak, jako by se věci měly právě naopak. Tak vzniká střet se zákony přírody a následuje strast.
C: Ale jak se tato strast přesně objeví?
B: Slyšel jste něco o čtyřech ušlechtilých pravdách?
C: Ach, o těch. Ano, četl jsem o nich. Tehdy mi připadaly mi dost depresivní.
B: A jak Vám připadají teď?
C: No, přemýšlím o tom.
B: Někdy lidé slyší pouze první ušlechtilou pravdu, která předkládá onen univerzální problém – že život utíká a mizí, že zdraví přemáhá nemoc a život smrt, že všechny prožitky a složky běžné existence jsou nestálé a nějak pokažené. Ne že by to snad vždy musela být strast – někdy je to naopak rozkoš –, ale vždy jsou vystaveny strasti.
C: To je pěkně střízlivé zhodnocení.
B: Druhá ušlechtilá pravda mluví o původu utrpení. Utrpení má svou příčinu. Toto zdánlivě prosté prohlášení má velký význam. Utrpení nevzniká spontánně. Je způsobováno a podmiňováno jinými fenomény. Jako prvořadou příčinu Buddha označil toužení. Kdekoli se tato touha či posedlost chtivostí objeví, utrpení ji zaručeně následuje. Proč? Protože toužení vede k uchopování a lpění na tom, co je ve své podstatě nestálé. Všechny příjemné předměty, zážitky a osoby se rozpadnou a zmizí, takže kdykoli si libujeme v touze, máme zaručeno zklamání a bolest.
C: V pořádku, až doteď Vás sleduji. Ale jak se z téhle bryndy dostaneme?
B: První dvě ušlechtilé pravdy konstatují problém. Druhé dvě odhalují jeho řešení. Třetí ušlechtilá pravda je nazývána pravdou o ustání či ukončení utrpení.
C: Už taky bylo na čase!
B: Buddha zjistil, že každý jev, který vzniká, vzniká z příčin a podmínek, a že když jsou tyto příčiny a podmínky odstraněny, jev musí zmizet. Utrpení má svou příčinu. Je jí touha. Když je toužení ukončeno, ustává rovněž utrpení.
C: Ale to se snáze řekne než udělá, předpokládám.
B: Ano, a právě zde přichází čtvrtá ušlechtilá pravda. Buddha říká, že je zde problém, totiž utrpení; že je zde příčina tohoto problému; že je zde možnost odstranění problému; a konečně, že je zde určitý způsob, jak problém odstranit. Čtvrtou ušlechtilou pravdou je ušlechtilá osmičlenná stezka, Buddhovo doporučení, co si počít s neuspokojivostí v životě. Osm článků stezky je osm ctností či dovedností, které mohou postupně oslabit a nakonec vykořenit toužení, které nás utiskuje. Správné nazírání znamená rozumět tomu, jak vesmír funguje, jak se v našich životech objevuje utrpení. Správný záměr znamená směřovat naše myšlenky a rozhodnutí k blahodárným věcem, k laskavosti, duševní čistotě a sebezdokonalování. Správná mluva znamená zdržovat se hrubé, nepravdivé či nadbytečné řeči. Správné jednání znamená ctnostné provádění našich záměrů a dodržování etických pravidel. Správné živobytí znamená získávání prostředků na živobytí poctivým a přijatelným způsobem, bez podvádění či ubližování jakékoli živé bytosti. Správné úsilí znamená snahu strážit mysl, překonat neblahé mentální stavy, jako je chtivost a zloba, a nahradit je štědrostí a laskavostí. Správná bdělost znamená rozvíjení bedlivosti a pamětlivosti, odstranění nepozornosti a nedbalosti. Správné soustředění znamená zaměření mysli na předměty bez rozptýlení, abychom je mohli poznat do hloubky. V těchto osmi článcích je shrnuto celé cvičení.
C: Nerad kritizuji, Bhikkhu Tisso, ale to slovo „cvičení“ zní nepříjemně. Život je už dost těžký. Kdo by chtěl ještě nějaké další „cvičení“, než jaké již musí podstupovat?
B: Proč se domníváte, že toto cvičení je nepříjemné?
C: No, všechny ty články, celá ta disciplína. Nemyslím si, že bych to chtěl všechno vzít na sebe.
B: Promiňte, ale účelem je sundat to všechno z Vás.
C: Tomu nerozumím.
B: Buddhismus jako náboženství – či jako způsob života – má za cíl ulehčení Vašeho břemena, ne jeho zvětšení. Je to právě necvičená, neukázněná mysl, která je skličována a zatěžována starostmi, stejně jako člověk neznalý pohybu v džungli snadno sejde z cesty a obtížně se prodírá trnitým houštím. Jsme tak navyklí na nošení nepříjemných břemen, že dokážeme myslet jen na nabrání nových, příjemných břemen, místo abychom je všechny shodili ze zad. Dhamma je cvičení ve shazování břemen. Proto nás osvobozuje a potěšuje.
C: Dobře, Bhikkhu Tisso, ale abych pravdu řekl, některá z těchto „břemen“ mám docela rád. Proč bych se jich měl zbavovat, když jsou to jediné, co činí můj život hodnotným?
B: Zde jsme se dostali k důležitému bodu, pane Carp. Každý člověk má příjemné, nepříjemné a neutrální prožitky. Přirozeně upřednostňujeme ty příjemné. Ale ta břemena, o kterých mluvím, nejsou ony samotné prožitky. Je jimi naše lpění na těchto prožitcích.
C: Ha, začíná to být složitější.
B: Vzpomeňte si, že Buddha identifikuje toužení jako prvotní příčinu našeho zklamání, bolesti a utrpení. Toto toužení či mentální hlad je tísní a břemenem mysli. Nutí nás stavět se proti přirozenému, měnícímu se stavu věcí. Dejme tomu, že velmi toužíme po nějakém předmětu a snažíme se ho získat. Trpíme tísní touhy, starostí o získání předmětu, strachem, že se ho někdo zmocní před námi, a nejistotou, zda jsme opravdu schopni ho dosáhnout. Když se náš záměr nezdaří, naše rozohněná mysl je trýzněna zklamáním. Dostaneme-li, co jsme chtěli, pak to musíme ochraňovat, opatrovat a dávat pozor, aby to nebylo ukradeno či poničeno. Tak trpíme úzkostí díky našemu toužení a lpění. Potom musíme počítat s nevěrou své vlastní mysli. Mysl se mění! Můžeme se rozhodnout, že se nám ten předmět vůbec nelíbí, a pak se musíme starat, jak se ho zbavit. Nebo nám onen předmět začne působit ty či ony problémy. Pak se naše lpění změní v nelibost a my zakoušíme strastiplnost spojení s tím, co nemáme rádi. Anebo předpokládejme, že se nám předmět nadále líbí. Ale nejenom mysl se mění, i onen předmět podléhá změně. Rozbije se, ztratí se, zrezaví, zestárne. Dříve či později jsme od něj odděleni, a pak pociťujeme zármutek. A potom, protože neznáme nic lepšího, abychom zármutek něčím zakryli, naše nenasytná mysl se potácí v honbě za novými předměty, mentálními či materiálními. Koloběh se tak dále točí, sekundy a roky. A my z něj nejsme schopni uniknout.
C: Bhikkhu Tisso, v tom, co říkáte, je mnoho pravdy. To nemohu popřít. Ale jak jinak může člověk žít, když ne uchopováním věcí? Jak může být někdo šťastný?
B: Skutečně, musíme uchopovat věci, ale ty správné věci a tím správným způsobem. Shodit břemeno touhy neznamená přestat jednat ve vztahu k světu. Znamená to odstranit náš pošetilý hlad a marnivost. Ctnostný a šťastný člověk je ten, který následuje střední cestu a je umírněný ve svých touhách. Buddhismus učí, že dobré skutky následují dobré následky a naopak. Jevy způsobují a podmiňují jiné jevy, a tak bychom měli jednat zodpovědně a uvědomit si, že v důsledku utváříme svou vlastní budoucnost. Když odřízneme impuls slepé touhy, získáme mír v tom samém momentu, neboť mysl již není podrážděná, a to nám prospěje i v budoucnosti, protože nevytváříme žádný strastiplný koloběh uchopování a ztrácení. Je prospěšné žít jednoduše bez hromadění zbytečného bohatství, ale nejdůležitější je vykořenit samotné toužení.
C: Takže se nemusím nutně vzdát věcí?
B: Ach, pane Carp, musíte se vzdát toho, co je strastné. Musíte se vzdát toho, co Vás zraňuje.
C: A toužení zraňuje?
B: Jen se podívejte na svou mysl, to stačí.
C: Myslíte, že bych měl meditovat?
B: Myslím, že byste měl pozorovat sám sebe a sledovat změny ve Vaší mysli a Vašem těle.
C: A kam tohle všechno vede, Bhikkhu Tisso? Vede to ke štěstí?
B: Ano, ale k jinému štěstí, než jak si ho většina lidí představuje. Pravé štěstí není hromadění smyslových požitků. Pravé štěstí pochází od oproštění se od nečistot, od jasného zření, od otevřeného, šlechetného srdce, které se nebojí neustálé změny věcí.
C: Hodně jsem toho četl o „nadsvětské moudrosti“. Má to s tím něco společného?
B: Moudrost vzniká uskutečňováním Dhammy. Je to prostředek, který nám pomáhá dosáhnout cíl, ale není to samotný cíl.
C: Cílem je ustání utrpení, nemám pravdu?
B: Správně. Někteří lidé v sobě chovají něco, co bychom mohli nazvat touhou po moudrosti – chtějí znát tajemství fungování věcí z pouhé zvědavosti či domýšlivosti. To je ale vědění samo pro sebe, které nikomu nepomůže. Buddha odmítl odpovídat na spekulativní otázky o původu a budoucnosti vesmíru, protože takovéto otázky nás odvádějí od skutečnosti – problému utrpení a překonání utrpení.
C: Myslel jsem si, že se buddhismus zabývá samými tajemnými nadpozemskými věcmi – ne každodenní existencí obyčejných lidí. Je jaksi povzbuzující slyšet, že v buddhismu jde o dosažení štěstí v tomto světě. Ne že bych tomu ovšem nutně věřil.
B: Lidé, kteří jsou příliš spoutáni světem, se někdy stanou cynickými a nevěří v nic vyššího, než je získávání a ztrácení společenského postavení, věcí či vztahů. Nevidí, že je možný vyšší, hodnotnější a klidnější každodenní život, a tak zůstanou vězet v zábavě, jež je nedokáže uspokojit.
C: Nedivil bych se, kdybyste tím mínil mne, Bhikkhu Tisso. Dobře, to nevadí. Mohu potvrdit, že mnoho mých nábožensky nezaložených přátel prostě nevěří, že by mohl existovat jakýkoli jiný způsob života. Vy říkáte, že existuje.
B: Dhamma to říká. Ještě bych se chtěl vrátit k Vašemu obvinění z pesimismu.
C: Tedy, musím se nad tím znovu zamyslet.
B: Buddhismus se zabývá problémem utrpení a jeho odstraněním. Když rozpoznáme přítomnost nemoci, můžeme ji začít léčit, pokud máme k dispozici lék. Představte si radost z uzdravení u někoho, kdo nikdy předtím zdraví neznal. Představte si úlevu někoho, kdo celý život nosil na zádech balvan a teď ho může shodit dolů.
C: Ano, to je fakt. Ale opravdu, Bhikkhu Tisso, já nechci žít v jeskyni a celou dobu jenom meditovat. Já musím žít v tomto světě.
B: Nepotřebujete žít v jeskyni. Praktikování Dhammy může a mělo by být uskutečňováno, ať se nacházíte kdekoliv. Je slučitelné s jakýmkoli přijatelným způsobem obživy. Závisí na bdělém pozorování našeho jednání okamžik od okamžiku, ať děláme cokoliv, a tak může prospět podnikateli stejně jako mnichovi.
C: Skutečně, můj přítel Charlie Prentice vypadá poslední dobou docela vesele. Ale každý musí sám přijít na to, co je pro něj nejlepší. Řekněte mi, kdybych chtěl – kdyby někdo chtěl praktikovat buddhismus, následovat Dhammu, co by měl udělat? Mluvím hypoteticky, samozřejmě. Jak se člověk stane buddhistou?
B: Buddhistou se člověk stane následováním Buddhova učení.
C: Jako ušlechtilé osmičlenné stezky?
B: Ano. Ale je jeden krátký výrok, který to všechno shrnuje: „Zdržovat se od zlého, pěstovat dobro a očisťovat svou mysl – to je učení všech Buddhů.“
C: To zní docela pěkně. Mohl byste to blíže vysvětlit?
B: Zdržovat se od zlého znamená jednat tak, aby naše činy neškodily ostatním ani nám samotným. Znamená to řídit se pěti etickými pravidly: zdržovat se zabíjení, kradení, nemravného sexuálního chování, lhaní a požívání opojných látek.
C: Obávám se, že jsem již porušil pár těchto pravidel! To jako myslíte, že bych vůbec neměl zabíjet? Třeba nešlapat po těch mravencích, kterými se to tu jen hemží?
B: Tato pravidla nechrání pouze zvířata; chrání rovněž Vás, neboť Vám nedovolují konat činy, které by poskvrnily Vaši mysl a způsobily Vám později utrpení.
C: Ale co když někdo prostě nedokáže dokonale dodržovat všechna ta pravidla?
B: Tato pravidla nejsou žádná přikázání. Buddha nebyl bohem, který by ustanovil nějaký absolutní řád. Avšak dokonale porozuměl světu a jednoduše ukázal, že když někdo dodržuje tato pravidla, tak jedná v souladu s Dhammou a vytváří si ochranu a štěstí pro sebe i pro ostatní bytosti. Čím lépe dokážeme žít podle těchto pravidel, tím lépe pro nás.
C: Stálo by to za to, zamyslet se nad nimi. A co konání dobra?
B: Vyvarování se zlu je první krok. Ale navíc bychom měli jednat ctnostně a šlechetně. Od buddhisty se očekává, že prokáže svou laskavost pomocí svým bližním a snahou mít pozitivní vliv na svou společnost. Měl by ukazovat dobrodiní Dhammy ve svém vlastním jednání.
C: A co znamená očisťování mysli?
B: Následovník Dhammy drží na uzdě své neblahé sklony dodržováním etických pravidel a stává se dobrým svou vlastní vůlí. Zároveň by se měl snažit očisťovat se od poskvrn chtivosti, nenávisti a zaslepenosti, a od nevědomosti, která je jejich zdrojem. Měl by směřovat vytrvale, tempem, které mu vyhovuje, k osvobození od veškerého utrpení, k osvícení.
C: To, co tu popisujete, je skutečně působivé. Ale jak to může uskutečnit obyčejný člověk? Já opravdu nejsem moc silná osobnost, to vím. Jsem tím, čím jsem, spíše díky své slabosti.
B: Pane Carp, rád bych zdůraznil především jednu věc. Dhamma je ušlechtilou stezkou pro každého, slabého nebo silného nebo něco mezi tím. Dělejte, co můžete, protože kažký projev laskavosti, ctnosti či bdělosti Vás přivádí o krok blíže k osvobození od utrpení.
C: Tohle myslíte opravdu vážně, že? Přál bych si být právě takový – opravdový, sebejistý. Potíž je ale v tom, že jsem takový nepokojný a neposedný. A tak se stále honím sem a tam. Má mysl se toulá, a tak se toulám také.
B: Toto putování se nazývá samsára, koloběh zrození a smrti.
C: To je skličující.
B: To skutečně je. A proto Dhamma představuje takovou pomoc. Může nás vysvobodit z tohoto koloběhu.
C: Jsme v jistém smyslu všichni poutníci, že?
B: Ano. Vy i já – a dokonce i ten velký červený mravenec, co Vám leze po noze.
C: Jau! (Pan Carp vyskočí a tancuje divoce dokola, plácaje se do kalhot.) Jau! Jdi pryč! Jdi pryč! Ty potvory koušou!
B: Jen klid, pane Carp. Už spadl dolů.
C: Opravdu?
B: Zřejmě Vás považoval za nejistý povrch.
C (náhle se směje): To také jsem! Já jsem nejistý povrch!
(Bhikkhu Tissa se zvedne, usmívá se.)
B: A co s tím hodláte dělat?
C (rozpačitě): Totiž, ještě nevím. Ale už jsem Vás připravil o dost Vašeho času. Díky za objasnění těch věcí. Už bych měl raději jít. Mám namířeno dolů na pláž, mám tam sraz s přáteli.
B: Doufám, že dojedete bez nehody.
C: Žádné strachy. Je to skvělý vůz, krása pohledět... Ne! To snad není možné! Viděl jste toho ptáka? Viděl jste, co právě udělal na mém autě?
B: Ano, to ptáci dělají.
C (kroutí hlavou): Zrovna jsem ho nechal navoskovat! Víte, to mne přivádí na myšlenku – ale nic, zapomeňte na to. Děkuji za Váš čas, Bhikkhu Tisso.
(Bhikkhu Tissa s úsměvem vezme opět do ruky koště.)
B: Jsem rád, že jste se stavil, pane Carp.
C: Jo, myslím, že já také.
B: Omluvíte-li mne, dám se teď zase do práce.
C (váhavě): Ale jistě, jistě. Řekněte, kdybyste někdy potřeboval pomoci s prací kolem kláštera, vůbec by mi to nevadilo.
B: To je od Vás hezké, ale my to docela slušně zvládáme.
C: Ne, myslím to vážně, rád bych pomohl, kdykoli. Opravdu!
B: Tak tedy, chtěl byste zametat? Ten chodník tam by to potřeboval.
C (překvapeně): Myslíte teď? Ale máte jen jedno koště.
B: Ach, támhle v kolně je další.

Bhikkhu Tissa se otočí a klidně pokračuje v zametání. Pan Carp se chvíli ošívá, a pak si dojde pro druhé koště do kolny. Vrátí se a rozpačitě očekává nějaké pokyny, ale žádné nedostává. Nakonec začne zametat chodník, vrhaje nejisté pohledy směrem k mnichovi. Najednou otevře ústa, aby něco řekl, ale opět je zavře. Bhikkhu Tissa si ho už nevšímá. S rozpačitým výrazem ve tváři se pan Carp se věnuje metení chodníku. Malé obláčky prachu a suché listy odletují stranou, jak se koště dostane do rytmu. Jitřní vánek rozkývá vršky stromů a sesílá záblesky světla a šera, jasu a stínu na zametající postavy.






Zpět domů