Bhikkhu Tissa rozptyluje pochybnosti

Bhikkhu Nyánasóbhanó


Přeložil Jakub Bartovský, 1993




Je krátce před západem slunce jednoho horkého letního odpoledne. Buddhistický mnich Bhikkhu Tissa tiše sedí na pokrývce ve stínu stromu před klášterem. Pan Prentice, laik, přichází nahoru po cestě, utíraje si zpocenou tvář kapesníkem. Uvidí mnicha a kráčí k němu.

Prentice: Ach, Bhikkhu Tisso, doufal jsem, že vás tu najdu.
Bhikkhu Tissa: Dobré odpoledne, pane Prentice.
P: Pamatujete si mé jméno, ani jsem s tím nepočítal. Zastavil jsem se tady v klášteře jen párkrát – hlavně ze zvědavosti.
B: Je to zvědavost, co vás sem přivádí?
P: Dalo by se to tak říct. To je ale strašné vedro, co?
B: Posaďte se, pane Prentice. Tady na trávníku je dost místa.
P: Ach ano. Děkuji.
(Nejistě se rozhlíží, pak se usadí ve stínu v uctivé vzdálenosti od mnicha.)
Jsem trochu unavený. Je to sem od mého domu docela daleko. Neměl byste chvíli času odpovědět mi na pár otázek?
B: Pokusím se o to. Co Vás trápí?
P: Krátce řečeno, buddhismus
B: Celý buddhismus?
P: Ha ha. To ne, ale četl jsem pár knížek, občas jsem si tady poslechl přednášku, a musím říct, že buddhismus je pro mě velmi přitažlivý, alespoň teoreticky. Jeho vykládání reality je velmi střízlivé, racionální a vědecké, a to já oceňuji. Sám si někdy připadám jako vědec. Buddhistický rozbor mysli a hmoty mi skoro připomíná vědecké zkoumání, ale ta druhá stránka, náboženská, ta mi dělá problémy.
B: Velmi obdivujete vědu, pane Prentice, že?
P: To ano, o tom není pochyb.
B: A je možné, že oceňujete buddhismus podle toho, jak se podobá vědě?
P: No... možná.
B: Je-li tomu tak, proč nezůstat přímo u zdroje? Proč se otravovat s buddhismem?
P: Věda ovšem postrádá... postrádá...
B: Tu náboženskou stránku?
P: Přesně tak. Víte, ctihodný pane, potíž je asi v tomto. I když se mi líbí to, co znám z buddhismu, i když s tím mohu intelektuálně souhlasit, je pro mě obtížné se tomu oddat jako náboženské disciplíně. Mám příliš mnoho pochyb. Obdivuji tu filosofii, ale myslím, že ji prostě nemůžu brát vážně.
B: Vážnost je přesně ten rozdíl mezi filosofií a náboženstvím. Filosof vykládá obšírné teorie, ale člověk oddaný náboženství do toho vkládá svůj život.
P: A přesně to nejsem ochoten učinit.
B: Mnoho lidí je na tom stejně.
P: Ale přesto – je to právě to, co bych chtěl udělat. Vzít to opravdu vážně. Věnovat tomu svůj život. Potíž je v tom, že nemám žádnou motivaci.
B: Hmm. Jak je to sem daleko od Vašeho domu?
P: Cože? Ach, asi osm nebo deset bloků.
B: A vy jste sem přišel přes osm nebo deset bloků za horkého odpoledne, abyste mi sdělil, že nemáte žádnou motivaci?
P: Ach! To je dobrý postřeh.
B: Buddhistická disciplína začíná a končí sebezkoumáním. Buddhistická filosofie – nebo teorie, chcete-li – nám radí, jak provádět toto zkoumání a správně vynakládat své úsilí. Můžeme si přečíst všechnu filosofii, ale když to neuvedeme v praxi – jako kdybychom si nevzali lék –, nijak nám to nepomůže. Říkal jste, že jste četl buddhistickou literaturu a že máte jisté pochybnosti. Co Vás konkrétně trápí?
P: Nemyslel jsem tím nic konkrétního. Jsou to spíše všeobecné pochybnosti, které mi nedovolují vzít si ten lék. Upřímně řečeno, proč bych se měl podrobovat nějakému strašně tvrdému meditačnímu výcviku, dodržovat náboženské předpisy a tak dále? Co bych z toho měl?
B: Tak především, samotným „strašně tvrdým výcvikem“ nelze dosáhnout ničeho.
P: Ničeho?
B: Měl byste se zbavit myšlenky investování úsilí za účelem získání něčeho zpět.
P: Tomu nerozumím.
B: Už jsme toho „dostali“ víc, než bychom si mohli přát – totiž utrpení. Následujeme Buddhovo učení, abychom se zbavili utrpení. Většina lidí nechápe tuto důležitou věc. Myslí si, že se mají snažit něco získat – moudrost nebo poznání či osvobození.
P: Ale vždyť Buddha mluví o moudrosti, poznání a osvobození a tak dále. Nejsou tyto věci hodnotné?
B: Zajisté. Ale nejsou to předměty, které bychom měli uchopovat, tak jako uchopujeme věci, po kterých toužíme. Nejvyšší pravda není kořist, kterou se snažíme uchvátit. Ona je zde neustále. Buddhistické cvičení má za svůj cíl odstranění překážek, které nám zabraňují vidět tuto pravdu. Cvičící se jedinec musí samozřejmě vynaložit úsilí, ale neměl by se snažit tím něco „získat“.
P: To mi připadá paradoxní.
B: Pouze proto, že jste navyklý obvyklému způsobu jednání – způsobu, který Vám, domnívám se, nepřinesl to štěstí, které hledáte.
P: Možná máte v tomto pravdu. Položím svou otázku tedy jinak. I když oceňuji myšlenku buddhismu, necítím se být nijak motivován se tomu skutečně oddat. Proč bych měl učinit takovýto... krok do tmy?
B: Neměl byste učinit krok do tmy za žádných okolností.
P: Ale není to to, co buddhismus vyžaduje? Každopádně krok z víry.
B: To v žádném případě. Slepá naděje či slepá víra Vám nepomohou ani v nejmenším.
P: Tak jaký pak mám důvod, abych...
B: Ach, tady je to slovo – důvod. Víte, pane Prentice, praktikující buddhista potřebuje důvod založený na přímém vhledu. Ty dva jdou společně. Nevěřte z pouhé naděje. Nevěřte na základě abstraktní logiky. Nevěřte tomu, co nemůžete jasně vidět sám pro sebe.
P: Je toho velmi málo, co mohu vidět. Určitě před sebou nevidím osvícení, nevidím nibbánu.
B: A co můžete vidět, pane Prentice?
P (po starostlivé pauze): Svůj vlastní zmatek. Svou nejistotu. Své neštěstí.
B: Ano?
P: Nechci, aby to znělo přehnaně, ale vidím... utrpení – alespoň své vlastní utrpení.
(Bhikkhu Tissa mlčí. Pan Prentice váhavě pokračuje:)
Nemyslím tím žádný pronikavý vhled. Jen si uvědomuji, že věci nejsou takové, jaké by měly být, že sice stárnu, ale nejsem o nic moudřejší, že něco není v pořádku ve světě nebo ve mně. A rád bych s tím něco udělal. Rád bych se osvobodil od tohoto zmatku, od tohoto... no jaké jiné slovo mohu použít než „utrpení“? Proto jsem se asi začal zajímat o buddhismus – protože hovoří o utrpení a o cestě k jeho ukončení. Je-li nějaké vysvobození skutečně možné, rád bych ho dosáhl.
B: Myslím, že jste našel svůj vlastní důvod, pane Prentice.
P: Ano, asi ano! Pak je to tedy možná jen nejistota či strach, který mne zadržuje. Před chvílí jste se zmínil o sebezkoumání. To je možná to, co bych měl dělat.
B: Vypadá to, že jste již začal. Mělo by Vám být jasné, že poutník na buddhistické stezce postupuje krok po kroku. Nevrhá se slepě do tmy. Drží svůj zrak u přítomného okamžiku – u přítomného kroku – pozoruje a rozebírá to, co je přímo před ním, a netrápí se minulostí či tím, co ještě může přijít. Zkoumá sám sebe neustále, tak jak tomu učil Buddha, zjišťuje, co je pravda a co ne, co je prospěšné a co škodlivé. Jak poznává tyto věci, musí podle toho jednat – odolávat neblahým vlivům, snažit se pěstovat správné myšlení, mluvu a činy, a postupně prohlubovat a očisťovat své porozumění.
P: To zní strašně složitě.
B: Nemusí tomu tak být. Buddhova cesta není žádné asketické cvičení, žádný zvláštní program pokání. Je to jednoduše správný způsob života – ten nejsnadnější a nejlepší. Jsme tak zvyklí žít nesprávným způsobem, prodírajíce se slepě bolestí a zmatkem, že můžeme jen těžko uvěřit tomu, že existuje nějaký jiný způsob života.
P: Říkáte tomu střední cesta...
B: Ano. Dhamma, Buddhovo učení, je střední cesta mezi extrémy sebetrýznění a požitkářství. Neměli bychom mučit svá těla a mysli ve víře, že nás to očistí od zlého a učiní nás to moudrými. Ani bychom se neměli hnát za ukojením všech našich tužeb po slasti. Buddhova střední cesta je vyvážený a rozumný život, který se vyhýbá pošetilým extrémům.
P: Ano, to mi bylo jasné už po přečtení první knihy. Jak jsem již řekl, na intelektuální úrovni je to pro mě znamenitě uspokojující. Avšak vlastní praxe je stále jaksi... zastrašující. A myslím, že nejsem jediný, komu to takto připadá.
B: Buddha učí, že mysl puthudždžany, obyčejného, světského člověka, je ovládána nečistotami, které překrucují jeho chápání reality. Taková mysl je divoká, trýzněná a zaslepená. Toulá se sem a tam, hnána vášní. Posedlá chtivostí a nenávistí nechce být zkrocena a držena na uzdě. Dalo by se říct, že se nečistoty bojí síly Dhammy a dělají vše pro to, aby nás od ní odvrátily a udržely nás ve svém otroctví. Dlouhou dobu jsme se bezcílně hnali podle rozmarů a strachů, a tak pouhá myšlenka pokusit se vzdorovat nečistotám vypadá nejprve pošetile.
P: A proč jsme vůbec zahlceni nečistotami?
B: Stručně řečeno, kvůli naší nevědomosti. Protože neznáme, nechápeme věci tak, jak ve skutečnosti jsou. V naší nevědomosti jsme snadnou kořistí nečistot a naše mysli se bláznivě ženou sem a tam, neznajíce škodlivost takového jednání. Nevědomost je to hrozné břemeno, které neseme a které nám znemožňuje jednat moudře a štastně. Vzpomeňte si, že jsem řekl, že člověk praktikuje Dhammu, ne aby „získal“ moudrost, ale aby se zbavil utrpení. Moudrost vhledu se objeví, když člověk studuje svět a sebe sama podle Dhammy. Jak tato moudrost roste, nevědomost je postupně rozptýlena. Když nevědomost zmizí, je překonána touha a zmizí i utrpení. Toto je osvícení.
P: Říkáte to tak, jako by se ty věci děly automaticky.
B: V jistém smyslu tomu tak je. Neměli bychom se pokoušet vyvrhnout utrpení z našich životů hrubou silou. Místo toho bychom měli jít ke zdroji, vytáhnout kořeny utrpení a nechat je samo odumřít. Je to záležitost příčiny a následku.
P: Začínám vidět jistou neosobnost v tomto celém procesu. Ale člověk určitě musí vynaložit úsilí, aby něčeho dosáhl.
B: Samozřejmě. Vysvětlil bych Vám to takto: Když přinesete lampu do temné místnosti, je tma zahnána a místnost je naplněna světlem. Lampa je zde Dhamma. Co bylo dříve zakryto, je nyní osvíceno. Co bylo dříve neznámé, je teď patrné. Musíme vnést tuto lampu Dhammy do temnoty našich vlastních myslí. To je náš úkol a Buddha nám ukazuje, jak ho provést.
P: To znamená meditaci, že?
B: Ne jenom meditaci.
P: Ale to je to podstatné, ne? To je to nejdůležitější.
B: Ne. Neměl byste si vybírat pouze jeden aspekt Buddhova učení a opomíjet zbytek. Buddha učil ušlechtilé osmičlenné stezce jako cestě k překonání utrpení. Všechny části stezky jsou nutné pro úplné vysvobození. Rozumět tomuto je samo o sobě jedním aspektem správného nazírání. Samozřejmě je ještě mnoho dalších.
P: Předpokládám, že správné nazírání musí být zdokonaleno a plně rozvinuto.
B: Všechny části stezky musí být plně rozvinuty.
P: Aha. Takže po zdokonalení správného nazírání přejdeme k správnému záměru, správnému mluvě, správnému jednání, správnému živobytí, správné bdělosti a správnému soustředění. Nemám pravdu?
B: Ne, nemáte. Stezka není jako schodiště.
P: Takže člověk nestoupá od prvního schodu k osmému?
B: Vůbec ne. Osm článků stezky musí být prováděno společně. Nejsou od sebe oddělené, ale posilují se navzájem a tak podporují toho, kdo je praktikuje. Tradiční posloupnost ve výčtu nemá nic společného s vlastním rozvíjením článků stezky.
P: No to je docela úleva. Říkal jsem si, jak se dostat jen přes ten první článek, nemluvě o těch ostatních!
B: Ach, stále se ještě chcete „dostat přes ně“, jak říkáte, ale tady se nemusíte trápit žádným pevným pořadím. Stezka je plán cvičení – osmičlenný plán –, který se dotýká všech důležitých aspektů, které je třeba rozvíjet. Na začátku bychom měli být správně informováni o povaze světa a našich povinnostech v něm. Pak záleží jen na nás, abychom se postupně očisťovali rozvíjením těchto článků. Na stezku se také můžeme dívat jako na tři kategorie cvičení: síla, samádhi a paňňá – čili etické jednání, soustředění mysli a rozvoj moudrosti. Etické jednání je základem celého cvičení; podporuje soustředění, které zase podporuje moudrost. Bez etického jednání nemůžeme dosáhnout ničeho hodnotného. Nerozumějte tomu ale tak, že se máte nejprve oddat výhradně zdokonalování morálky, než obrátíte svou pozornost k soustředění a moudrosti. Tyto tři aspekty cvičení jsou si úzce spjaté a musí být prováděny společně, abyste se mohl plně zdokonalit a postoupit směrem k vysvobození.
P: Možná je to jen má nevědomost, ale zdá se mi, že moudrost je ta nejdůležitější část, a přiznávám se, že etické jednání a soustředění mě moc nezajímají.
B: Docela se mýlíte. Za prvé, moudrost je prostředek a ne cíl sám o sobě. Moudrost je ta síla, kterou rozlišíme pravou povahu reality a odetneme škodlivé sklony. Za druhé, nemá žádný smysl pokládat moudrost za důležitější část než ty ostatní, když jsou všechny nezbytné.
P: Asi si pletu moudrost s osvícením, které následuje po jejím použití. Ale stejně se mi pořád zdá, že buddhistická disciplína vyžaduje jakýsi skok intuice na vyšší úroveň.
B: Už je tu zase ten skok. Řekněte, pane Prentice, nešel jste cestou sem kolem jabloňového sadu?
P: Kolem sadu? No ano, šel jsem kolem něj.
B: A viděl jste někdy, jak se na podzim sklízejí jablka?
P: Ovšemže.
B: Když lidé chtějí utrhnout jablko, postaví se snad pod strom a vyskočí mocně do vzduchu, aby to ovoce utrhli z větve?
P: Ne, samozřejmě, že ne. Ó, už vidím, kam tím míříte...
B: Jak tedy trhají jablka?
P: Vezmou žebřík, opřou ho o kmen stromu a vylezou po něm nahoru – ano, teď to chápu – krok za krokem. A máte samozřejmě pravdu – spodní příčel není o nic méně důležitá než ta horní. Tedy, Bhikkhu Tisso, budu muset znovu zvážit své názory na duchovní završení.
B: Vždyť by to bylo směšné – tucty horlivých trhačů jablek by skákaly a padaly zpátky na zem, že? A přesto, věřte tomu nebo ne, mnoho lidí takto provozuje náboženství. Velmi touží po nějakém úžasném osvobození, ale jdou na to špatným způsobem; nepřipraví se na to, co musí být postupný proces.
P: Mám takový nepříjemný pocit, že bych mohl být jedním z těchto lidí.
B: Skutečně? Co myslíte?
P: Určitě nejsem ten nejtrpělivější člověk na světě a připouštím, že po tom, co jste řekl, si připadám trochu hloupě. Ale protože doufám ve své zdokonalení, rád bych se Vás dále zeptal na etické jednání a soustředění mysli. Soustředění se mi zdá jasné – jde o pevnost či stabilitu v meditaci. Mám pravdu?
B: Není to vše. Soustředění je sjednocená pozornost vůči předmětu. Je to ta síla, kterou je mysl bez kolísání zaměřena na cokoli, co si přejeme znát a pochopit. Všichni máme tuto sílu do určité míry, jinak bychom nemohli nikdy napsat dopis, jezdit na kole nebo provést i jednoduchý úkol. Cvičení soustředění, o které jde v buddhismu, je systematické posilování a rozvíjení této obyčejné schopnosti, dokud se z ní nestane mocný nástroj pro odkrytí pravdy. Ve skutečnosti je nepostradatelná pro rozvoj moudrosti, která, jako vše ve světě, nevzniká jen tak z ničeho, ale z příčin a podmínek. Obvykle jsou naše mysli rozptýlené a slabé, bez pevného zaměření a neschopné zůstat dostatečně dlouho v klidu, aby bylo možno cokoli prozkoumat do hloubky. Chybí nám stálost a klid nutný pro vznik moudrosti. Bez těchto podmínek se nám moudrost prostě neobjeví. Když rozvíjíme soustředěnost, tak moudrost nevytváříme, ale umožňujeme jí objevit se, stejně jako zahradník nevytváří ovoce, ale stará se o rostlinu, takže ovoce vznikne v důsledku své vlastní povahy. Zdá se, že chováte onu častou domněnku, že totiž soustředění je omezeno na praxi meditace, kterou dále zařazujete do zvláštního oddělení buddhistického cvičení. Ale naopak, soustředění se hodí a je nutné ve všech našich činnostech.
P: Asi jsem nepovažoval soustředění za užitečné kromě zvláštních mentálních cvičení, ale teď musím říct, že se logicky jeví jako nutné pro dosažení moudrosti. Vyřešení jakéhokoli problému zajisté vyžaduje určité množství soustředění a uvažování, a když jde o tak složitý problém, jako je lidské utrpení, tak vidím, že soustředění musí být skutečně velmi silné! V pořádku, doposud to všechno dává smysl. Ale co se týče té morálky, jsem stále ještě zmaten. Proč by mělo být etické jednání stejně nezbytné jako soustředění a moudrost? Zdá se mi, jestli dovolíte, že morálka je jaksi okrajová ve vztahu k hlavnímu problému. Proč by měl Buddha považovat etické jednání za tak důležité v něčem, co jinak spíše připomíná vědecký postup zkoumání a kultivace?
B: Proč si myslíte, že morálka není vědecká?
P: No... prostě není, určitě! Nechci ji nijak snižovat – je to zajisté chvályhodná věc –, ale nevím, jak by mohla pasovat k onomu střízlivému procesu, který jste teď líčil.
B: Pane Prentice, Buddha nevyzdvihoval etické jednání proto, že by představovalo nějakou chutnou omáčku k hlavnímu jídlu moudrosti, ale proto, že je nezbytné – je vlastně předpokladem – pro jakýkoli pokrok na stezce. Noví zájemci jako Vy jsou často nadšeni racionální či „vědeckou“ povahou buddhistické filosofie, ale neuvědomují si, že buddhistická morálka je stejně racionální. Nesnažíme se následovat etická pravidla kvůli lpění či ohledu na konvenci, ale protože přispívají k našemu vlastnímu duchovnímu rozvoji i k blahu ostatních. Pamatujte si, že abychom se někam dostali, musíme překonat zábrany v našem porozumění, totiž chtivost, nenávist, zaslepenost a všechny ostatní nečistoty, které z nich plynou. Co myslíte – když nedokážeme kontrolovat své jednání navenek, můžeme někdy tvrdit, že ovládáme své vlastní mysli?
P: Ne, to zajisté ne.
B: Konáme mnoho činů v myšlenkách, řeči a tělesně. Některým říkáme dobré, některým špatné, jiným neutrální. Například charitativní činnost je dobrá, ubližovat jiným lidem je zlé a mýt pánev je pravděpodobně neutrální.
P: To dá zdravý rozum.
B: Zdravý rozum, ale nejenom zdravý rozum. Co je to vlastně dobro a zlo? Pouze konvenční rozlišení. A proč uznáváme toto rozlišení? Protože jeden druh činů přináší bolest, žal a strast a druhý přináší štěstí, blaho a mír. „Dobro“ prospívá sobě samému i ostatním. „Zlo“ zapříčiňuje utrpení pro pachatele i jeho oběti. Nemám pravdu?
P: Ano, je zcela zřejmé, jaké činy způsobují žal či blaho ve světě.
B: Etické jednání, pane Prentice, není pouze nápomocné pro toho, kdo kráčí po stezce – je zásadní, neboť umožňuje rozvoj soustředění. Nemorální, nezdrženlivý člověk nemůže nikdy rozvinout sílu soustředění, protože se v jeho mysli stále jen rojí vášně. Je rozptýlený, zaslepený, nepokojný, nedokáže se uklidnit a zkoumat sám sebe žádným systematickým způsobem. Na druhé straně ten, kdo dělá, co může, aby následoval etická pravidla, se těší z čistého svědomí, sebeúcty a oslabení nečistot, které zatěžují zkoumavou mysl. A navíc, etickým jednáním začíná objevovat volnost života, který není věnován pouze uspokojování sobeckých tužeb. I když drží sám sebe na uzdě, stává se svobodnějším; i když se zdržuje jistých věcí, stává se bohatším. Buddhovo učení o ne-já se začíná objevovat v jeho vlastní zkušenosti – ne jenom jako nějaká vzdálená teorie, a on je tak připraven pracovat na rozvoji soustředění.
P: Přiznávám, že jsem o těchto věcech neuvažoval tak, jak bych býval měl, než jsem zašel za Vámi.
B: Ne, to neříkejte. Je pro vás správné a vhodné číst, zjišťovat, naslouchat a sbírat všechny potřebné informace. Nikdo nezačíná s dokonalým chápáním toho, co buddhismus učí. Bylo by chybou nechávat si vše pro sebe a stavět na něčem, co by třeba mohly být nesprávné domněnky.
P: Jedna věc, která mě zvláště zaráží na tom, co jste mi řekl, je ta naprosto jasná povaha buddhismu. Víte, nějakou dobu jsem si myslel, že buddhismus je něco tajemného, týkající se onoho světa, plný rapsodií o jeřábech letících přes podzimní měsíc, o životě jako neskutečném snu a tak dále. Začínám chápat, že buddhismus není zdaleka tak neurčitý, jak jsem se domníval, ale přesný a konkrétní. Kde je všechen ten mysticismus, o kterém jsem toho tolik četl?
B (směje se): Skutečně, kde je? Najděte ho, jestli můžete!
P: Samozřejmě, věděl jsem, že buddhismus má určitou základní doktrínu, ale Vaše vysvětlení je mnohem střízlivější, než jsem očekával. Neponecháváte moc místa pro pouhé diletanty a povrchní zájemce! To mne trochu znepokojuje s ohledem na můj vlastní přístup.
B: Každý s opravdu vážným zájmem musí obezřetně zjišťovat a zvažovat. To z vás nečiní diletanta. Někteří lidé budou mít také větší sklon k tomu, věnovat se stezce intenzivněji než ostatní. Ale máte pravdu, že v buddhismu není místo pro lidi s neurčitým, povrchním zájmem. Buddha neučil žádnou doktrínu, spočívající v mnoha teoriích. Učil Dhammu, což znamená pravdu, realitu, skutečnou povahu věcí. Vyznavač nějakého filosofického systému si může krátit čas rozebíráním té či oné myšlenky, zabavovat se tou či onou hypotézou, jak se mu zlíbí. Ale v buddhismu je takovýto přístup naprosto neužitečný a bláhový. Za prvé, Buddhova Dhamma se nemá obdivovat, ale praktikovat. Nemá žádnou cenu jako muzejní exponát. Za druhé, Dhamma je Dhammou nezávisle na tom, zdali v ni věříme či nikoli. Neboť realita nepotřebuje naše schvalovací razítko, nepřizpůsobuje se našim malicherným preferencím. Nemůžeme ji rozdělit a vybrat si jenom ty části, které se nám líbí. Vzpomeňte si, že ani Buddha Dhammu nevynalezl, ale objevil ji a obeznámil s ní lidstvo. Někdo, kdo o Dhammě uslyší a dozví se něco o učení, může přijmout toto či odmítnout tamto, schválit to či nesouhlasit s oním, a může se dokonce pokusit upravit je, celé či částečně, tak, aby vyhovovalo jeho vlastní galaxii domněnek. To je pouze povrchní zájem a naznačuje to, že se ten člověk toulá kolem jen v honbě za zábavou či potvrzením svých vlastních předsudků a nedokáže se na chvíli zastavit, aby se vůbec něco dozvěděl. Vrhnout se k něčemu nebo od něčeho odskočit – to je stále totéž. Slepá pochybovačnost je stejně špatná jako slepá víra. Kdokoli chce učinit nějaký pokrok, musí postupovat s otevřenou a ostražitou myslí, krok za krokem, rychle či pomalu, ale kráčet a ne činit výhrady a výmluvy, ne si dělat koníčka z náboženské praxe. Neupřímnost je velkou překážkou.
P: Jsem trochu nervózní, když uvažuji o tom, proč se vlastně zajímám o buddhismus. Asi nejsem tak ochotný naslouchat, jak bych měl být. Alespoň však mohu říct, že jsem upřímný. Nemám zájem být jen povrchním šťouralem!
B: Dobře. Zkoumejte všemi způsoby buddhistickou nauku a vyzkoušejte si ji sám pro sebe.
P: A myslím, že jste řekl, že buddhistická nauka začíná zkoumáním sebe sama.
B: Ano, ale abychom se někam dostali, musí být toto zkoumání systematické. Již od dětství jste o sobě uvažoval – kdo jste, proč jednáte tak, jak jednáte, kam směřujete a tak dále, ale takovéto zkoumání je pouze předběžné, nedostačující a zůstane takovým, dokud se nezačnete cvičit disciplinovaným způsobem. Když dojdete k určitým prozatímním závěrům, týkajícím se Vaší situace ve světě a možnosti osvobození, je na Vás, abyste učinil potřebné kroky. Nikdo to neudělá za Vás. Je velmi důležité tomuto rozumět. Nikdo za Vás nemůže udělat Vaši práci. Nelze se jednoduše prohlásit za buddhistického věřícího a čekat, až Vás zasáhne osvícení.
P: Jak jsem se již zmínil, ctihodný Tisso, zkoumal jsem sám sebe až k tomu bodu, kdy cítím potřebu té stezky, kterou Buddha ukazuje, a jsem ochoten na ni vkročit. Dokonce jsem zkoušel sám meditovat, ale nejsem si jist, zda správně postupuji podle knížek. Tedy upřímně – spíše jen klopýtám ve tmě a ocenil bych Vaši radu ohledně správné meditační metody, na co se mám soustředit a tak dále.
B: Jen abychom na to nešli z nesprávného konce, pane Prentice. Myslím, že mluvíte o formálním cvičení meditace vsedě. Ale nejsem si jist, zda rozumíte tomu, co meditace skutečně znamená. Můžete to pro mne definovat?
P: Mohl bych. Ale velmi se obávám, že by to špatně dopadlo.
B: V tom případě začněme od základů. Pálijské slovo bhávaná, obvykle překládané jako „meditace“, ve skutečnosti znamená mentální kultivaci či rozvíjení mysli. Představuje to mnohem víc než samotné slovo meditace. Bez poučení o této věci by si člověk mohl myslet, že buddhistická meditace znamená sedět ve tmě se zkříženýma nohama a rozjímat o nekonečnu nebo o něčem podobném.
P: Měl jsem podobnou představu.
B: Z takovýchto představ pochází mnoho mystických domněnek, které nemají s buddhismem nic společného. Správná meditace nikdy není snění či romantika, ani není omezena na určitou tělesnou polohu či místo nebo denní dobu. Klíčem k celému cvičení je bdělá pozornost – pálijsky sati. Bdělá pozornost znamená duchapřítomnost, pamětlivost, bedlivost. Je to postoj nestranné bdělosti a všímavosti. „Meditovat“ znamená ustavit bdělou pozornost a udržovat ji silou soustředění – ať se nacházíte v jakékoli poloze či situaci.
P: Zní to tak, jako že meditovat lze zároveň s jakoukoli lidskou činností.
B: Ne „zároveň s“, pane Prentice. Meditace není něco odděleného od běžného života, není to cvičení, které bychom stavěli na vrchol něčeho jiného. Pravdivě řečeno, meditace je bdělé a pozorné provádění samotného denního života.
P: Chcete tím říct, že skutečně není žádný rozdíl mezi meditací a každodenním životem? To je zvláštní.
B: Neměl by tu být žádný rozdíl, žádné rozlišování. Bohužel se mnoho lidí drží domněnky, že jeden čas je vyhrazen meditaci a jiný pohodlné nedbalosti. Myslí si, že sedět denně hodinu nebo dvě na polštáři je postačující.
P: A není?
B: Jedna hodina, dvě hodiny – doba není důležitá. Toto je příklad nesprávného přístupu k věcem. Nejprve musíte chápat, o co v tomto cvičení vůbec jde. Pokud pohlížíte na meditaci stejně jako, řekněme, na hru na klavír, tak jste již na nesprávné cestě. Jestliže je to celý člověk, kterého chceme zdokonalovat, jaký smysl má omezovat svou pozornost na jednu krátkou činnost či časový úsek? Máme-li rozumět světu v jeho úplnosti, musíme se na ten svět podívat. Musíme rozvíjet a používat bdělou pozornost neustále.
P: Ano, to chápu, ale jak můžeme udržet bdělou pozornost v tom shonu každodenního života? Můžeme myslet vždy jen na jednu věc.
B: Původní význam pálijského slova sati je prostě „paměť“, a tento význam je stále přítomen v myšlence bdělé pozornosti. Musíme být pamětliví, bdělí, ostražití a upomínat se na to, že musíme stále pozorovat to, co se jeví. Máte pravdu, že můžeme myslet vždy jen na jednu věc, ale to neznamená, že nemůžeme být pozorní, pokud ovšem nejsme líní. Být bdělý znamená být zakotvený v přítomném okamžiku, ať je jeho charakter jakýkoli. Když pracujete, Vaše pozornost by měla být plně zaměřena na Vaši činnost a neměla by se toulat sem a tam. Když jíte, měl byste pozorovat své jezení. Když se sprchujete, měl byste pozorovat sprchování. Objekty, které se jeví Vašim smyslům, jsou předměty Vaší meditace. Měl byste je pouze pozorovat, vzít je na vědomí a nechat je jít.
P: Tomu nerozumím. Jak se toto liší od obvyklého stavu mysli?
B: Lidé jsou obyčejně jen velmi málo bdělí. Obvykle nevěnují pozornost přítomnému okamžiku. Jejich mysli jsou rozptýlené, stále se toulají sem a tam, myslí na minulost, myslí na budoucnost, zmítají se v chtivosti a nenávisti – jak jsme o tom mluvili před chvílí. Stále spěchají někam jinam, než kde právě jsou, a v důsledku toho věnují co možná nejmenší pozornost tomu, co se odehrává přímo před nimi. Když o tom budete v klidu přemýšlet, zjistíte, že obyčejná mysl je většinu času bez bdělé pozornosti a daleko vzdálená od bezprostřední skutečnosti. Vědomým cvičením bdělé pozornosti čelíme planému neklidu mysli a navracíme ji do přítomného okamžiku, což je konec konců to jediné místo, kde můžeme skutečně žít a pracovat.
P: Takže meditace je ve skutečnosti jistý druh cvičení mysli?
B: Ano. Stejně jako cvičíme své vnější jednání dodržováním etických pravidel, cvičíme svou mysl praktikováním meditace.
P: Je věnování pozornosti vůči přítomnému okamžiku vše, co patří k meditaci?
B: Ne. Samotná pozornost musí být spojena se soustředěním – samádhi. Bdělá pozornost je sledování a zkoumání jevů. Soustředění je ona zaměřující síla, která udržuje naši pozornost nepřetržitě u předmětu. Pak je dále třeba mít rozvinutější formu bdělosti zvanou sampadžaňňa – jasné uvědomování. Poté, co jsme zaměřili svou pozornost na nějaký předmět, přidrželi ji u něj a vzali ho střízlivě na vědomí, potřebujeme tento faktor jasného uvědomování, abychom věděli, co je ten předmět zač, plně ho pochopili, zjistili, zdali od nás nevyžaduje nějaké jednání a jaký přínos či nebezpečí pro nás představuje. Rozumíme-li jasně všem našim činům, budeme schopni rozlišit správné od nesprávného a ušlechtilé od nízkého. Dovedeno na nejvyšší úroveň, takovéto cvičení může smazat rozdíl mezi každodenním životem a meditací.
P: Zmínil jste se o „předmětech“. Jsou nějaké zvláštní předměty, doporučované pro meditaci?
B: Jakýkoli hmotný či mentální jev může být předmětem meditace. Cokoli poznáváme prostřednictvím oka, ucha, nosu, jazyku, těla nebo mysli, může být zkoumáno, jak tomu učí Buddha.
P: To zahrnuje takřka vše. Vidím, že to opravdu myslíte vážně, když říkáte, že denní život sám by měl být meditací! Ale řekněte mi, doporučují učitelé svým žákům určité konkrétní předměty či cvičení?
B: Nenarazil jste při své četbě v knihách na takzvané čtyři podklady bdělé pozornosti?
P: Ano, myslím, že ano, ale abych řekl pravdu, má paměť je poněkud slabá.
B: V Buddhově Velké řeči o bdělé pozornosti, Mahá-satipatthána-suttě, jsou vyloženy čtyři kategorie či podklady bdělé pozornosti. Nejprve je to pozorování těla, kájánupassaná. Týká se všeho, co se objevuje v našich vlastních tělech a je hmotné povahy. Buddha pravil, že „v tomto jeden sáh dlouhém těle s jeho vnímáním a myšlením je původ světa, konec světa a cesta k ukončení světa“. Jinými slovy, vše, co potřebujeme objevit a pochopit, abychom dosáhli osvobození, lze nalézt právě zde v tomto těle. A tak bdělá pozornost vůči tělu a jeho funkcím je obzvláště plodná. Druhým podkladem bdělé pozornosti je vedanánupassaná – pozorování pocitů.
P: Co tím máte na mysli – emoce?
B: Ne. „Pociťování“ se zde vztahuje specificky na příjemné, nepříjemné a neutrální pocity. Každý předmět, se kterým se setkáme, v nás vyvolá pocit, který může být příjemný, nepříjemný nebo prostě neutrální. Cvičit vedanánupassaná znamená pozorně si všímat povahy těchto pocitů – aniž bychom lpěli na příjemných pocitech či se snažili vyhnout těm nepříjemným. Má-li být nějaká meditace efektivní, musí být nestranná a bez uchopování.
P: No tohle tedy zní složitě! Nedávat přednost příjemným před nepříjemnými pocity! Ale prosím, pokračujte.
B: Třetím podkladem bdělé pozornosti je čittánupassaná – pozorování mentálních stavů. Znamená to sledovat charakter mysli v každém okamžiku. Například, je mysl šťastná, nešťastná, ustaraná, povznesená, lenivá, energická, soustředěná či rozptýlená? A tak dále.
P: Ale jak může mysl pozorovat sama sebe? To je přece paradox.
B: Není. Je to pouze problém řeči. Používáme slov jako „mysl“ jen proto, že nemáme žádná lepší. Ve skutečnosti je to bdělá pozornost, která sleduje či pozoruje mysl, což je pouze velké množství různých procesů, a zaznamenává její charakter v každém okamžiku.
P: Aha. Takže pozorování mentálních stavů se týká všeho, co probíhá v mysli?
B: Ne. Pozorování mentálních stavů se zabývá pouze charakterem či stavem mysli v určité chvíli. Obsahů mysli či konkrétních jevů, zaměstnávajících naši pozornost, se týká čtvrtý z podkladů – dhammánupassaná, čili pozorování předmětů mysli. V tomto cvičení je bdělá pozornost směřována vůči mentálním předmětům, kterými se mysl zabývá. Mohou to být ideje, vzpomínky, pojmy, naděje, obavy a myšlenky všeho druhu.
P: Proč se jim říká „podklady“ bdělé pozornosti?
B: Bdělá pozornost je stejná věc, ať je jejím předmětem cokoliv. Ale z praktických důvodů potřebujeme být nasměrováni k určitým předmětům či skupinám předmětů, abychom se dozvěděli, co to je bdělost a jak funguje. Čtyři podklady bdělé pozornosti jsou specifické aspekty prožívání, na kterých můžeme založit naše cvičení. Například při pozorování těla, kájánupassaná, směřujeme naši pozornost k tělu a všímáme si vjemů, které z něj přicházejí. Při formální meditaci vsedě učitel žákovi pravděpodobně poradí, aby se soustředil na jeden tělesný předmět, jako například dýchání či zdvihání a klesání břišní stěny. Bdělá pozornost má za svůj podklad tělo a je posilována opakovaným vynakládáním úsilí. Tento postup je naprosto stejný ve vztahu k pocitům, mentálním stavům a předmětům mysli.
P: Jsou tedy tyto čtyři podklady zcela libovolné kategorie?
B: Vůbec ne. Tyto čtyři podklady se týkají rozdílných aspektů lidského prožívání, které obyčejně pleteme dohromady. Vzpomeňte si, jak buddhismus zdůrazňuje potřebu sebezkoumání. Cvičením se čtyřmi podklady bdělé pozornosti postupně zjišťujeme, že to, co považujeme za své já, je ve skutečnosti hromada zcela neosobních procesů. Přijdeme na to, že tělo je pouze tělo a žádné já. Pocity jsou pouze pocity. Mentální stavy jsou pouze mentální stavy. Předměty mysli jsou jen předměty mysli.
P: Ano, tomu rozumím.
B: Promiňte, pane Prentice. Můžete rozumět mým slovům. Můžete souhlasit s tím, co říkám. Ale rád bych Vám zdůraznil, že k těmto závěrům musíte dojít sám pro sebe, ve své vlastní přímé zkušenosti. Skutečné porozumění závisí na vidění sám pro sebe.
P: Doufám, že se mi to podaří. Ale trápí mne to, co jste řekl před chvílí. Ve spojitosti s pozorováním pociťování jste se zmínil o tom, že bychom neměli upřednostňovat příjemné pocity před nepříjemnými. Jak je něco takového možné?
B: Při provádění všech těchto cvičení se meditující pouze snaží sledovat vyvstávání a mizení jevů. Když například zakouší nějaký pocit, bere ho pouze na vědomí tak, jak je. Je-li příjemný, zaznamená ho jako příjemný. Je-li nepříjemný, zaznamená ho jako nepříjemný. Je-li neutrální, zaznamená ho jako neutrální.
P: Ale, Bhikkhu Tisso, každý přece musí dávat přednost příjemnému před nepříjemným.
B: Buddha od nás neočekává, že budeme mít rádi to, co je nepříjemné, nebo mít neradi to, co je příjemné. Tyto pocity jsou takové, jaké jsou – libé či nelibé anebo neutrální. Co od nás Buddha očekává, je odložit toužení a averzi a pouze pozorovat to, co je. Toužení a averze zatemňují naše porozumění. Při cvičení všech těch pozorování, o kterých jsem se zmínil, byste se neměl honit za něčím, co nemáte, ani utíkat od toho, co máte. Měl byste zůstat právě tam, kde jste, a v klidu pozorovat vše, co se objevuje.
P: Chcete tím říct, že bychom měli strpět vše nepříjemné, aniž bychom se snažili s tím cokoli udělat?
B: Vůbec ne. Pamatujte si, že buddhistická stezka má za svůj cíl úplné překonání utrpení. Ten, kdo se na stezku vydá, skutečně zmenšuje utrpení či nelibost ve svém životě. I velmi pokročilý meditující bude mít nepříjemné prožitky, avšak nemusí to být pro něj problém, neboť bude chápat nestálou povahu všech jevů a nebude se oddávat marnému lpění či odporu. Rozvíjením vyrovnanosti tváří v tvář měnícím se okolnostem se osvobodí z džungle názorů „rád – nerad“ a strasti, která je doprovází. Zdržuje se uchopování čehokoli. Mentální a tělesné jevy se objevují – a on ví, co jsou zač, pouze to ví a nečiní další krok radováním se či bědováním nad nimi.
P: To musí vyžadovat vysoce vyvinutou mysl.
B: Každá vysoce vyvinutá mysl byla kdysi divoká a nevědomá. Pokud svědomitě kráčíte po buddhistické stezce, začnete svou mysl cvičit a činit ji méně závislou na měnících se podmínkách. Cvičením bdělé pozornosti rozpoznáte nestálost ve Vás i mimo Vás. Všechny jevy se mění neuvěřitelnou rychlostí, vznikají a zanikají, plynou dál a dál. Když toto doopravdy uvidíte, nebudete si již přát na čemkoli ulpívat.
P: Všechno to nakonec začíná u toužení, že?
B: Toužení leží hluboko v mysli, hlouběji, než si dokážeme představit. Praktikováním Dhammy se sami lépe a lépe poznáváme a postupně zjišťujeme, kde se touha skrývá. Jsme-li pozorní, tak pochopíme, že toužení pokračuje tak dlouho, dokud je živeno nevědomostí. Jestliže upadneme zpět do našich starých, lenivých zvyklostí mysli, můžeme si být jisti, že touha bude nadále vytvářet utrpení v našich životech. Kolo příčiny a následku se tak dále točí. Když ale na druhé straně rozvineme etické jednání, soustředění a moudrost, budeme schopni zmenšit a nakonec zcela vykořenit toužení spolu s utrpením, které ho následuje. Je zde úkol k vykonání; můžeme ho provést či nikoliv, jak si vybereme.
P: A... když se rozhodneme to neudělat, co se bude dít? (Odmlčí se. S ustaraným výrazem:) Stále to samé?
B (pomalu přikyvuje): Stále to samé.
P: Takže je to má vlastní zodpovědnost. Cítím to čím dál tím více. Štěstí asi nepotkám náhodou, že?
B: Radosti světa přicházejí a odcházejí, pane Prentice. Ale trvalé štěstí určitě nepotkáte náhodou.
P: Je možné uchopit skutečné, trvalé štěstí?
B: Ne, to možné není.
P (polekaně): Ne? (Chvíli přemýšlí, pak se mu rozjasní tvář.) Ale... je možné neuchopováním dosáhnout takového štěstí?
B (s úsměvem): Ano, to je možné.
P: Aha, už chápu – promiňte, začínám chápat!
B: Slova Dhammy jsou zapsána v knihách. Slova vychází z úst mnichů i laiků. Je dobré poslouchat a pamatovat si je. Ale není to všechno.
P (vyhrkne): Bhikkhu Tisso, kdyby někdo – kdybych vstoupil na buddhistickou stezku, mohl bych si být jist – totiž, myslíte, že bych uspěl?
(Bhikkhu Tissa mlčí. Pan Prentice nervózně čeká na odpověď. Je již soumrak, vonný vzduch je těžký a klidný. Tma houstne každou chvílí. Bhikkhu Tissa vůbec neodpovídá. Pan Prentice se v tichu neklidně ošívá. Nakonec pochopí, že mu mnich neodpoví. Rozpačitě sám přeruší mlčení.)
P: Ach, ano. Ano, samozřejmě. Hloupá otázka. Přišla mi na mysl jenom proto, že cítím, že bych měl něco udělat – udělat právě toto. Když myslím na to, co jste mi řekl, tak – totiž, chci být volný a svobodný, opravdu chci!
(Po chvíli ze tmy zazní hlas Bhikkhu Tissy.)
B: Hlavně v klidu, pane Prentice. Udržujte svou mysl v přítomném okamžiku. Podívejte se na svou ruku, jak nervózně svírá trávu. Jen ji uvolněte, a nechte vše v klidu jít.
P: Fajn.
B: A stále vše nechávejte jít.
P: Stále? Ach! Ano, ctihodný pane.
(Uplyne chvíle, pak se narovná.)
Je už pozdě. Asi půjdu, jestli mne omluvíte.
B: Dobrou noc, pane Prentice.
P: Děkuji za vaše rady, Bhikkhu Tisso. Vyjasnil jste mnoho mých pochybností. Myslím, že... ale už jsem toho řekl dost.
(Ztuhle se postaví na nohy).
Dobrou noc, ctihodný pane.
(Vykročí přes trávník).
B: Pane Prentice.
P: Ano?
B: Zůstaňte bdělý.
P: Ano. Pokusím se.

Pan Prentice odchází. Bhikkhu Tissa zůstává, kde je, zatímco pomalu přichází noc. Tráva, strom a mnich se ztrácí našim očím. Čas běží dál.






Zpět domů