Bhikkhu Tissa a větší dobro

Bhikkhu Nyánasóbhanó


Přeložil Jakub Bartovský, 1993




Je poledne jednoho zimního dne. Bhikkhu Tissa byl pozván na oběd do domu manželského páru Leony a Ernesta; nyní s nimi sedí v obývacím pokoji a popíjí čaj. Z oken pokoje se naskýtá výhled na zasněženou krajinu. Oheň poskakuje a praská v krbu.

Leona: Bylo vše v pořádku, Bhikkhu Tisso?
Bhikkhu Tissa: Naprosto, děkuji.
Leona: Mám samozřejmě na mysli jídlo a ne stav světa!
Bhikkhu Tissa: Já jsem to tak pochopil. Bylo to výtečné.
Leona: Svět, to je úplně jiná otázka, že?
Ernest: Musím se omluvit za svou ženu, ctihodný pane. Nikdy nepřestane s tím filosofováním!
L: Erneste, můj milý muži, já jsem žena stvořená pro velké ideje!
E: To já moc dobře vím. Hodláš teď bombardovat tohoto ctihodného mnicha nemožnými otázkami?
L (směje se): Myslím, že se dokáže ubránit. Nakonec jsi ho sám pozval, Erneste. Musí tě určitě trápit něco hrozně důležitého.
E: No, myslel jsem si, že by mohla být užitečná taková malá soukromá diskuse o skutečně podstatných věcech.
L: Slyšíte to, ctihodný? Můj manžel hovoří jako kniha. Proč já ho jenom miluji?
B (usmívá se nad šálkem čaje): Kdo je moudrý, ten se nepokouší přijít na kloub lásce.
E: Jak víte, tak jsem se v minulém roce začal zajímat o buddhismus, a někdy se mi zdá, že mi klade více otázek, než jich sám zodpovídá!
B: Ach ano, to se na začátku často stává. Domnívám se, že je to dobré znamení. Má-li buddhismus někoho skutečně ovlivnit, tak ho musí vyprovokovat k přemýšlení o tisíci problémech a hádankách, o nichž nikdy předtím neuvažoval. Průměrný člověk až příliš často bere věci tak, jak se mu na první pohled jeví, jeho nahlížení na svět je nedbalé a pohybuje se v zaběhaných kolejích. Z lenosti věří neprozkoumaným pojmům. Buddhismus však podkopává takovéto návyky a odhaluje mnoho nezodpovězených otázek, které se nikdy nemohly projevit.
L: Máte teď na mysli smysl života a podobné velké otázky?
B: To ani ne, spíše základní zákony a vztahy, které musíme kousek po kousku pochopit, než se můžeme pustit do nějakých větších otázek. Někdy může tento proces započít pouhá intelektuální zvídavost. Někdy je to jediná provokativní událost.
E: Něco takového se stalo mně – událost. Zabývám se už nějakou dobu buddhismem, možná s trochu větším zaujetím než tady Leona...
L: Vidíte, už se zase chvástá.
E: ...a právě nedávno přede mnou vyvstala otázka, která mne nepřestává trápit. Týká se to nabídky pracovního místa.
L: Á, tak sem směřuješ, že? Už jsme o tom spolu hovořili nejméně padesátkrát, ctihodný Tisso, a já si myslím, že je šílený – milý, ale šílený. Ale dobře, Erneste, řekni o tom něco našemu hostu. Možná, že ti poradí.
E: Mým oborem je chemie, Bhikkhu Tisso, a v minulých letech jsem pracoval jak ve školství, tak v průmyslu. Dnes mám místo učitele na průmyslovce, které se mi docela líbí, i když můj plat není příliš velký. Nedávno jsem dostal velmi atraktivní pracovní nabídku z výzkumného oddělení jednoho místního chemického podniku. Znamenalo by to pro mne značný nárůst platu a příležitost pro nějakou tvůrčí práci ve svém oboru. Profesně by to pro mne byl velký vzestup a navíc tam znám některé lidi, se kterými bych, myslím, dobře vycházel. Ale stále se nemohu rozhodnout to místo přijmout. A to všechno kvůli něčemu, co jsem slyšel od Vás.
B: Co to bylo?
E: Hovořil jste o ušlechtilé osmičlenné stezce a zmínil jste se při tom o správném živobytí. Řekl jste, že by si člověk měl vydělávat na živobytí, aniž by při tom škodil ostatním. A já se vás ptám: vztahuje se to i na zvířata?
B: Ano, zajisté.
E: Myslel jsem si to. V tom je právě ten problém. Ten podnik má výzkumnou laboratoř, kde testují účinky jejich chemikálií na zvířatech. Já bych nebyl v přímém spojení s tímto oddělením, neprováděl bych žádné pokusy na zvířatech, ale přesto bych se cítil nepříjemně blízko. A to mi vadí.
B: Co tam s těmi zvířaty provádějí?
E: Testy toxicity, především. To znamená, že je otráví – psy, kočky, králíky, krysy a jiná zvířata. Vstříknou králíkům do očí nějakou chemikálii a zjišťují, jaká koncentrace způsobí vznik nádorů a slepotu. Násilím nakrmí skupiny psů jedovatými sloučeninami a pozorují, za jak dlouho polovina z nich zemře.
B: Co se stane a tou druhou polovinou?
E: Mohou je znovu použít pro další testy, ale častěji je všechny pozabíjejí. „Obětují je,“ mám-li užít eufemismu. Někdy pak ohledávají mrtvoly.
L: Erneste, prosím, dělá se mi z toho špatně.
E: Krátce jsem si laboratoř prohlédl, když mne prováděli po podniku. Sice jsem o takových laboratořích věděl po celý svůj profesionální život, ale nikdy jsem v žádné nepracoval, ani jsem tomu nevěnoval příliš velkou pozornost. Ale když jsem se teď nějakou dobu zabýval buddhismem, tak mi to skutečně vadilo, vidět ta zvířata v klecích, ty nástroje atd. Ten chlapík, co mne prováděl, si toho musel všimnout, protože mi řekl: „O to se nestarejte, vaše kancelář je odtud daleko, takže nic neuslyšíte.“ „Oni dělají hluk?“ zeptal jsem se. A on na to: „Ale ani ne,“ a jakoby se otřásl. Od té doby doslova nemohu spát. Představuji si sám sebe, jak sedím ve své kanceláři v jiné části budovy a slyším tiché pištění z ventilačních kanálů či odněkud jinud.
L: A nad tímhle on pořád mudruje, Bhikkhu Tisso. Říkala jsem mu, že když on nemá nic společného s pokusy na zvířatech, tak proč se nad tím trápit?
E: Když přemýšlím o utrpení zvířat, Bhikkhu Tisso, tak se má mysl stále točí dokola a snaží se najít smysl ve světě, který mi připadá... dost hrozný v mnoha ohledech. Ale teď bych jen rád slyšel váš názor na to, jestli mám či nemám přijmout tuto nabídku.
B: Nevím, zda byste byl skutečně uspokojen tím, kdybych prostě řekl ano nebo ne. Někdy má buddhistické učení na danou morální otázku konkrétní odpověď a jindy zase ne. V každém případě je důležité to, aby žák sám chápal základní principy a nemusel se spoléhat pouze na důvěru v učitele. Můžeme začít tam, kde jste začal vy sám – u správného živobytí. Správné živobytí znamená vydělávat si na svou obživu poctivým a neškodným způsobem. Buddha konkrétně doporučoval svým žákům, aby se vyhnuli obchodování se zbraněmi, s živými bytostmi, s masem, s opojnými látkami a s jedy.
L: To ale zahrnuje pěknou řádku povolání, ctihodný pane! Jako třeba – výrobu pistolí, bomb, všech možných zbraní. A co se týče živých bytostí a masa, tak zde hovoříte o rozsáhlých průmyslových odvětvích. A chcete říct, že je zakázáno obchodovat se všemi opojnými látkami – s pivem, vínem, se vším? Také by se dala hromada produktů zahrnout pod název „jedy“. Všechno od nervového plynu až ke spreji proti hmyzu. Vy skutečně věříte tomu, že každý, kdo pracuje v těchto průmyslových odvětvích, nutně páchá zlo? Budou všichni nést následky nějaké strašlivé karmy? Přijdou do pekla?
E: Počkej, Leono, dej Bhikkhu Tissovi možnost odpovědět.
B: Buddha učí, že pro své vlastní blaho a pro blaho druhých bychom se měli vyhnout těmto druhům zaměstnání. Obchodování se zbraněmi znamená právě to, co jste říkala – všechny možné zbraně a nástroje k zabíjení. Obchodování s živými bytostmi se samozřejmě vztahuje na zvířata, ale zahrnuje to i takové oblasti jako otrokářství, prostituci anebo kupování a prodávání dětí či dospělých tím či oním způsobem. „Maso“ se vztahuje na těla bytostí poté, co jsou zabity. A jedy jsou právě to, co říkáte – všechny druhy toxických výrobků, jejichž účelem je zabíjet.
L: To jsou ohromné kategorie.
B: Kategorie jsou široké, protože sám princip je široký: vyvarovat se zaměstnání, která způsobují utrpení, ničení a smrt. Ale vy se teď ptáte, jestli ten, kdo pracuje v nějakém takovém zaměstnání, musí nutně jako důsledek toho zakoušet neštěstí.
L: Ano, co například takový naprosto poctivý majitel obchodu s alkoholickými nápoji? Anebo majitel obchodu se sportovním zbožím, který prodává lovcům pušky?
B: Kamma či karma znamená volní čin tělem, řečí nebo myslí. Kamma přináší následky pro toho, kdo ji vytváří, podle své povahy, buď prospěšné, neprospěšné nebo neutrální. Činy zabíjení a ubližování, například, dříve či později přinesou člověku nepříjemné následky.
L: Ano, to chápu. To je praktický základ buddhistických etických pravidel chování. Ale pokud by člověk skutečně nezabíjel, neubližoval, nekradl atd., pak by asi mohl být zaměstnán v téměř každé profesi.
B: Prodávání alkoholu či zbraní, dělá-li to člověk poctivě, nemusí samo o sobě přinést karmické neštěstí. Avšak tímto faktorem správného živobytí Buddha uznává tu skutečnost, že navyklé spojení s něčím silně ovlivňuje naše myšlenky a činy. Někdo například pracuje na jatkách, ale nezabíjí sám zvířata, pouze třídí maso nebo obsluhuje dopravní pás. Nemusí skutečně porušovat etická pravidla či konat zlo, ale přesto je to nesprávné živobytí, neboť jeho mysli může snadno uškodit neblahá atmosféra. Prostě si zvykne na bolest a smrt. Bude považovat utrpení živých bytostí za nedůležité. A tak se hlouběji ponořuje do nevědomosti a sává se snadnější kořistí pro mentální nečistoty, které mu určitě způsobí strast. Stejný princip platí i v případě opojných látek a zbraní. Když s nimi člověk obchoduje, tak se stává lhostejným vůči zaslepenosti a zkáze, kterou způsobují alkohol a drogy, nebo bezcitným k zabíjení a mrzačení živých bytostí zbraněmi.
L: Tohle jsou ale žádané výrobky a služby. Vždy tu bude někdo, kdo je bude poskytovat.
B: To je pravda, Leono, ale nemusíte to být Vy.
L: Ach ano, teď vidím, co si myslíte o Ernestově nabídce!
B: Možná soudíte trochu příliš ukvapeně. Podívejme se ještě dále na tu otázku. Ano, provádět ve svém zaměstnání bolestivé pokusy na zvířatech, jakýmkoli způsobem je zraňovat, trávit či trýznit je zajisté v rozporu se správným živobytím.
E: Takové zaměstnání tedy odsuzujete?
B: Ano. Způsobovat bolest živým bytostem – byť v domnělém zájmu jiných živých bytostí – je kruté a krátkozraké.
E: Tak přece!
B: Avšak neradil bych vám právě z tohoto důvodu zamítnout vaši nabídku.
E: Tomu nerozumím.
B: Myslím, že jste řekl, že vaše zaměstnání by nezahrnovalo experimentování na zvířatech a že byste s ním neměl přímo nic společného.
E: Přísně vzato, ne.
B: Pak byste, přísně vzato, nejednal v rozporu se správným živobytím. Podle buddhismu neseme karmickou zodpovědnost pouze za to, co sami záměrně učiníme a co nařídíme druhým, aby vykonali. Dále záleží na každém jednotlivci, jak se rozhodne. Správné živobytí je poměrně pružný pojem, jímž se můžeme nechat vést v případě zaměstnání, která v Buddhově době nebyla známá. Musíme se sami rozhodnout, nakolik se můžeme přiblížit k povoláním, která jsou jasně neprospěšná, aniž bychom jimi byli poskvrněni. Téměř každé povolání je nakonec tak či onak spojeno se všemi ostatními a tak bychom zřejmě zešíleli, kdybychom hledali takové zaměstnání, které by nikomu ani vzdáleně, teoreticky, neškodilo. Vezměte si třeba nějakou velkou firmu s mnoha odděleními či pobočkami. Je člověk v jednom oddělení zodpovědný za to, co dělá jiný člověk ve druhém oddělení? Podílí se nějak písařka v New Yorku na zabíjení dobytka v Texasu?
E: Ne, to je nesmysl.
B: Takže jde v podstatě o to, abyste si byl ve své vlastní mysli jist tím, že úmyslně nikomu neškodíte ani nepodporujete či neschvalujete špatné zacházení s živými bytostmi.
E: To je ale tak těžké říct...
L: Dobře, Bhikkhu Tisso. Ale neměli bychom se snažit nějak vyvážit škodu a prospěch? Nejsem ochotna uznat, že vědecké pokusy na zvířatech jsou naprosto zavrženíhodné. Uvažte jen trvalý prospěch pro lidstvo, který tyto pokusy přinášejí.
E: Tedy, Leono, v téhle laboratoři nyní testují čisticí prostředek na sporáky a sprej na vlasy.
L: Aha. To nejsou životně důležité výrobky, to musím uznat.
E: A než se zmíníš o penicilinu či nějakém jiném zázračném léku, tak by, myslím, mělo být řečeno, že léky lze vyvíjet a testovat i bez pomoci živých zvířat. Dnes máme k dispozici techniky počítačového modelování a tkáňových kultur, které jsou přesné a nezpůsobují žádné krveprolití. To, že bylo v minulosti tolik používáno zvířat, neprokazuje, že objevy by bez nich nebyly možné, pouze to ukazuje, že takový byl návyk, či podmíněný reflex, vědeckých výzkumníků.
L: To je sice možné, ale já se tady, Bhikkhu Tisso, chci dostat k filosofické otázce. Jestliže lidstvu může skutečně nějak prospět experimentování na zvířatech, i když při tom trpí, tak proč bychom je neměli k tomuto účelu využívat? Neměli bychom se zajímat o to, na které straně bude nakonec větší dobro?
B: Jsem rád, že vznášíte otázku prospěšnosti, Leono, protože právě tady lidé často scházejí z cesty, když uvažují o správném živobytí či oněch nesnadných pěti pravidlech. Ano, souhlasím s tím, že bychom měli jednat v zájmu většího dobra, ale – a zde vyvstává otázka, která po staletí přiváděla hledající do řad Sanghy – jak zjistíme, co je tím větším dobrem?
L: No... asi to, co prospívá nejvíce lidem.
B: Jenom lidem? A co zvířata?
L: Lidé jsou důležitější.
B: Skutečně? A pro koho?
L: Pro lidi. Fajn, vím, že to zní sobecky.
B: Nechme tedy teď stranou zvířata a dejme tomu, že nějaké jednání pomůže nám, ale uškodí jiným lidem. Jak to posoudíte? Kde je to větší dobro?
L: Asi si člověk prostě musí vybrat.
B: A na jakém základě?
L: Ach, Bhikkhu Tisso, vidím, že nebudete spokojen s ničím menším než s morálním základem – s náboženským základem!
B: Lépe řečeno, se základem v realitě. Otázka však nadále zní: Jak zjistíme, co je tím větším dobrem?
E: Možná studiem Dhammy, řekl bych.
B: Studiem a praktikováním Dhammy. Buddha učí, že bychom měli dělat jisté věci a vyvarovat se jiných, avšak ne pouze na základě jeho slov či slov našich učitelů anebo z úcty k tradici. Říká, abychom otestovali tuto nauku v našich vlastních myslích a ve vlastní praxi, a potom, když uvidíme její výsledky, abychom k Dhammě pojali důvěru.
L: Ano, řekla bych, že toto je jeden z atraktivních rysů buddhismu.
B: Rád bych se vás teď zeptal, co si myslíte, že je konečným cílem buddhismu.
L: To vím: ukončit utrpení. To však nemůžeme dost dobře nazvat větším dobrem, že? Potřebujeme něco konkrétnějšího.
B: Ukončení utrpení, či nibbána, je tím, k čemu celá Dhamma směřuje. Buddha pravil, že stejně jako velký oceán má pouze jednu chuť – chuť soli, tak Dhamma má rovněž pouze jednu chuť – chuť osvobození. Z buddhistického hlediska musí být každý konkrétní cíl – mám-li použít vašeho výrazu – spojen s konečným cílem, jestliže má za něco stát. Hovořili jsme o správném živobytí. Správné živobytí není samo konečným cílem, ale v jistém smyslu v sobě shrnuje celek. Chceme uniknout utrpení, jež je spjato s vyděláváním si na svou obživu – neshodám, obtížím, pocitům viny, úzkosti atd. Abychom toho dosáhli, musíme se ze všeho nejdříve uchýlit do takových podmínek, kde je šance na vyvstání takovýchto ne-příjemností co nejmenší; tedy do takových zaměstnání, která jsou mírumilovná, neškodná, nezatěžující svědomí a jsou slučitelná s vysokými ideály. Za druhé, dbáme na to, abychom své podnikání či svou práci vykonávali svědomitým a poctivým způsobem. To nás osvobodí od utrpení, jež doprovází podvádění a nečestnost. Pomáhá nám to ve vztazích s našimi spolupracovníky a s lidmi vůbec, a navíc se cítíme v bezpečí své dobré pověsti. A nakonec, když si vyděláváme na živobytí s úsilím a energií poctivým, čestným a neškodným způsobem, tak se osvobodíme od pohrdání a znechucení sebou samým v důsledku nečestného „hrabání“ peněz, takže jedna velká oblast našich životů je potom chráněna před největším nebezpečím – nebezpečím našich vlastních pošetilých činů. Zakoušíme pak uspokojení z počestné práce. V tom spočívá očisťování mysli ve vztahu k živobytí.
E: Zdá se, že Buddha nepřehlédl nic, co by mohlo přispět ke štěstí. Ale i když se budeme chovat tak, jak říkáte, přesto si nemůžeme být jisti tím, že při našem vydělávání si na živobytí nevyvstanou žádné problémy.
L: Ano, každý – ač dobrý, zlý či průměrný – si stěžuje na své zaměstnání. I v té nejchvalitebnější práci je nějaké utrpení.
B: To je naprostá pravda. Správné živobytí má nedozírné prospěšné důsledky, ale určitě neodstraní veškeré utrpení. Jestli si vzpomínáte, tak v ušlechtilé osmičlenné stezce je třeba rozvíjet ještě sedm dalších článků.
L (směje se): Ach, to jsem si mohla myslet! Tenhle buddhismus musí být vždycky metodický! Je v tom jistá... krása, jak to všechno zapadá dohromady – jako švýcarské hodinky.
E: Nebo jako molekulární struktura DNA!
(Všichni tři se smějí.)
L: Tohle protloukání se životem je prostě složité. Začali jsme u králíků v klecích a kde jsme teď?
E: Na jedné osmině cesty k osvícení?
L: Ale ty! Proč se nezeptat tady ctihodného mnicha? Dobře, vidím nutnost správného živobytí v praktickém smyslu, ale proč bychom to měli spojovat ještě s něčím dalším?
B: Myslím, Leono, že jste zapomněla na to, co jste právě řekla. Poznamenala jste, že ani to nejchvalitebnější zaměstnání neodstraní veškeré utrpení. A kolik dalšího utrpení je v životě?
L: Ach, mnoho přemnoho!
B: A jste ochotna ho snášet? Jste na to připravena?
L: Ne, to vůbec ne, rozhodně ne.
B: Domníváte se, že mu můžete uniknout pouhým přáním? Domníváte se, že utrpení – nemoci, stáří, ztráta, zármutek atd. – se vám jednoduše vyhne?
L (vzdychne): Ne, to si nemyslím.
B: A myslíte si, že Vy máte moc v této věci něco změnit?
L: Možná. Nevím. Nejsem si tím jistá.
B: Buddhismus učí, že je v naší moci zmírnit a nakonec zcela odstranit utrpení. Když se někdo byť jen trochu snaží dodržovat základní etická pravidla, tak z toho bude mít okamžitý prospěch ve formě zklidněné mysli. Dobré vlastnosti – ty, které nám přinášejí vnitřní mír – jsou tak posíleny a špatné vlastnosti sice jen trochu, ale přesto oslabeny. Ten, kdo skutečně systematicky a svědomitě usiluje o to, aby se zdržel zabíjení, kradení, lhaní, nesprávného chování v oblasti sexuality a požívání opojných látek, se ještě více zdokonaluje. Když koná dobro laskavými a soucitnými činy, tak tím hromadí prospěch pro budoucnost. Když se pak snaží očisťovat nejenom své činy, nýbrž i svou mysl, tak se s jistotou přibližuje k většímu dobru – k nibbáně, osvobození, ke konci strasti.
E: Nepochybuji o tom, co říkáte, ctihodný pane, ale se vší úctou, my jsme laici, žijící v tomto světě, s mnoha zodpovědnostmi a břemeny. Jak se můžeme reálně zabývat tím, jak se dostat do nibbány?
B: Nibbána není žádné místo, do kterého byste se mohli dostat. Není to dokonce ani stav mysli. Buddha to jednoduše nazýval koncem utrpení. To je cíl, jenž by se měl týkat každého, ač už je jeho světské postavení jakékoliv. Ušlechtilá osmičlenná stezka je transcendentní cesta, vedoucí ze světa směrem k nepředstavitelné blaženosti nibbány, ale je zároveň slučitelná s aktivním životem ve světě. Co tím chci říct, je to, že Dhamma nás chrání jak teď, v našich každodenních problémech a výzvách, tak později, v té budoucnosti, ke které nás dovedou naše činy. Někteří lidé jsou povzbuzeni, když uslyší o transcendentní naději Dhammy. Jiní, možná jako vy, jsou trochu znepokojeni, neboť se domnívají, že nejsou připraveni vystoupit na žádné duchovní vrcholky. Ale ve skutečnosti se není nad čím trápit. Jestliže se budeme věnovat řešení bezprostředních problémů tak, jak Buddha učí, vyšší cíle prostě přijdou do našeho zorného pole, až na to dozraje čas. Pouze musíme mít stále na paměti, že před námi leží větší dobro, které je ne-časové, stálé a nakonec dosažitelné. Prosté dodržování morálky, štědrost a cvičení bdělé pozornosti v laickém životě zcela určitě vytvoří podklad pro moudrost.
E: Nějak instinktivně cítím, že to, co říkáte, je pravda. Proto se snažím směrovat svůj život tak, abych dal moudrosti alespoň šanci vyvstat. Nejsem si však jistý. Život je často tajemný, jako tápání v temnotě.
B: Máte pravdu. Život je velmi tajemný. Avšak v buddhistickém systému je i tato tajemnost vhodným tématem pro meditaci. Podívejte se třeba tady z okna. Odtud nevidíme zem, pouze prázdnou šedou oblohu a pár sněhových vloček, co zrovna letí kolem. Kdybychom byli neznalí, mohli bychom si myslet, že se ty vločky objevují spontánně v našem zorném poli a zase z něj mizí do jakéhosi zapomnění, že bezdůvodně, bez příčiny, absurdně přicházejí a odcházejí.
L: To by byla prostě zaslepenost, nevědomost.
B: Ale protože máme určitou zkušenost, protože jsme už někdy vystrčili hlavu z okna, tak víme, že sníh padá z mraků nad námi a hromadí se dole na zemi v závějích. Vidíme, odkud přichází a kam odchází. S většími otázkami v životě je to stejné: zkoumání odstraní nevědomost. Někdo může dodržovat morální pravidla prostě jen ze strachu, z tradice či ze zvyku – a na tom není nic špatného, je to jistá pomoc a ochrana. Ale dříve či později si většina lidí položí otázku: „Proč vlastně dodržuji ta pravidla? Kam mne dovedou?“ Když jim nějaký mnich či někdo jiný řekne, že účelem je zbavit se utrpení, tak, jsou-li inteligentní, chtějí sami zjistit jak a proč.
L: Přesně tak.
B: Buddha objevil a hlásal stezku k osvobození. žijeme dnes sice v ubohém, stařičkém světě, ale ta cesta je stále otevřená, přátelé, je stále otevřená.
E: A možná už po ní s Leonou jdeme, aniž bychom si toho byli plně vědomi. Ale nelíbí se mi ta představa, Bhikkhu Tisso, že všechno tajemství musí z života pryč.
B: Zmizet musí nevědomost, ale tajemství, jaké zřejmě máte na mysli, se ještě více oživí v předmětech našeho prožívání. Samotné naše hloubání nad tím, co je nekonečné a navyslovitelné, je intuicí nibbány. Když teď hledíme skrze toto okenní sklo do prázdnoty – i když nemáme žádné iluze o tom, odkud ty sněhové vločky pocházejí a kam letí, přesto nás uklidňuje a povznáší jen tak zírat na ty náhodné krystaly.
E: Ano, to je fakt. Ale proč je tomu tak?
(Bhikkhu Tissa se usmívá, nic neříká, hledí zamyšleně z okna.)
L: Snad proto – jestli mohu být tak smělá – , že pohled do toho bezrozměrného prostoru nám připomíná náš vztah k nekonečným věcem. Třeba ta sněhová vločka, co letí tady proti našemu okennímu sklu, má nějaký vztah k mrakům a mraky zase k celé atmosféře a ta opět k prostoru za ní s jeho hmotou a energií, velkými zákony tvoření a ničení. Člověk si musí připadat jako součást jakéhosi kosmického dramatu.
E: Ty jsi mi ale filosof, Leono!
L: No co? Myslím, že ctihodný Tissa by s tím souhlasil. Buddhismus přece doporučuje lidem zkoumat věci, že?
B: Ano, a když zkoumáme věci, tak vidíme jisté souvislosti, a když vidíme souvislosti, jsme tím motivováni jednat určitým způsobem.
E: Ale proč vůbec jednat? Nestačí pozitivní kontemplace?
B: Ne. Bdělé pozorování světa, jež Buddha doporučuje, odhaluje tu skutečnost, že záměrné činy přinášejí člověku jisté důsledky. Jsme tam, kde jsme – v bohatství či bídě, v klidu či nesnázích –, jako důsledek našich minulých činů. Kam budeme směřovat v budoucnosti závisí na tom, co děláme nyní.
L: Hovoříte teď o znovuzrození? To mi připadá jako dost slabá motivace, protože znovuzrození pro mě zdaleka není jasná věc. Může to sice být pravda, ale já to prostě nevidím reálně před sebou stejným způsobem, jako vidím jiná fakta o mysli a hmotě, o nichž se buddhismus zmiňuje. Četla jsem tu suttu, o které jste mluvil, kde Buddha říká, že bychom neměli přijímat žádnou nauku, dokud sami neuvidíme, že je pravdivá.
B: Vidím, že si pamatujete první část Káláma-sutty, ale vzpomínáte si i na její druhou část?
L: Druhou část?
B: Poté, co podal konkrétní příklady nesprávných důvodů pro uvěření nějaké nauce, uvádí Buddha skeptické Kálámy dále do Dhammy. Ptá se jich, zda jsou chtivost, nenávist a zaslepenost prospěšné či neprospěšné a jestli vedou či nevedou k utrpení. Kálámové samozřejmě odpovídají, že jsou neprospěšné a vedou k utrpení. V odpovědích na další otázky souhlasí s tím, že odstranění těchto nečistot a pozitivní pěstování morálky vede ke štěstí a blahu v tomto životě. Je-li tomu tak, pokračuje Buddha, pak má každý ctnostný člověk čtyři útěchy. Za prvé, pokud existuje posmrtný život a dobré i špatné činy mají pro člověka následky, tak se ctnostný člověk může cítit bezpečně a může očekávat šťastnou budoucnost. Za druhé, pokud není žádné znovuzrození a činy nemají důsledky pro budoucnost, tak alespoň žije šťastně a bez starostí v tomto světě. Za třetí, pokud zlo stíhá ty, kdo sami konají zlo, pak je on, který nic zlého nečiní, v bezpečí a nic ho nemůže postihnout. Za čtvrté, pokud zlo nestíhá ty, kdo sami konají zlo, tak mu v každém případě nehrozí nic zlého.
L: To je pěkně řečeno. I zatvrzelý skeptik by musel obdivovat takové zdůvodnění. A pokud to učiní, tak by musel připustit, že by bylo moudré věnovat více pozornosti svému chování a dokonce se i vydat na nějakou systematičtější cestu duchovní praxe.
E: Jako je třeba ušlechtilá osmičlenná stezka, Leono?
L (směje se): Proč ne, když to říkáš ty? Stále se k tomu vracíme zpět, že?
B (usmívá se): No, měli bychom se k tomu vrátit. Ale doufám, že chápete, že tato stezka je stezkou cvičení, sebezdokonalování a bdělého zkoumání. Na začátku není nutné věřit ve znovuzrození či jiné složité aspekty Dhammy. Stačí si jen uchovávat tato učení v mysli a sledovat, jak se v naší vlastní zkušenosti hromadí důkazy.
L: To se mi zdá správné. Dokonce bych řekla, že jsem již pár důkazů nashromáždila. Vidím, že dobré a zlé činy mají následky zde v tomto životě, a pokud tyto následky pokračují i dále, řekněme v nějakém příštím zrození, tak jsem ochotna o tom uvažovat. A řekněte mi, prosím, jedno. Existují ty spojitosti, o nichž jsme hovořili, také mezi zvířaty a lidskými bytostmi? Mohou být lidé znovuzrozeni jako zvířata a naopak?
B: Nejprve je třeba poznamenat, že podle buddhismu neexistuje žádné já či duše, které by se mohly doslova znovuzrodit, ale jen řetězec příčin či proud života, který vyrazí jednou tady, jednou tam, v závislosti na podmínkách. Avšak v obyčejném, konvenčním jazyce můžeme zajisté říct, že se lidská bytost může znovuzrodit jako zvíře a naopak. Závisí to na karmě každého jednotlivce, na jeho nashromážděných činech.
L: Á, tady se dostáváme k tomu, proč bychom neměli krutě jednat se zvířaty. Máme k nim určitý vztah. Můžeme se jimi dokonce stát.
B: Pro buddhismus má veškerý vědomý život stejný charakter. Rozdíly jsou pouze dočasné, proměnlivé a nejsou pevně dané. Nespočetné živé bytosti putují nekonečným koloběhem samsáry, rodí se do příznivé či nepříznivé situace, v tom či onom světě, s velkým či malým utrpením.
E: Proto ten velký důraz, jenž buddhismus klade na soucit. Chápu to. Jsme všichni částí organického celku.
B: Ano, veškerý vědomý život je organický a vzájemně propojený, avšak neměl byste činit obvyklou, romantickou chybu v domněnce, že tento „celek“ je dobrý. Celá samsára je v té či oné míře vystavena utrpení a my, bytosti uvězněné v samsáře, také trpíme.
E: O důvod navíc pro soucit!
B: Správně. A zde je jeden aspekt Dhammy, který bych chtěl obzvláště zdůraznit. Vlastní konečné blaho a blaho ostatních bytostí jsou spolu v naprostém souladu. Život morální zdrženlivosti je životem služby druhým, neboť druhé lidi chrání, uklidňuje a inspiruje k podobnému úsilí. Když následujeme stezku a snažíme se očistit svou mysl, tak tím vyvoláváme nespočetné ozvěny v srdcích ostatních bytostí. Nikdy nepochybujte o tom, že Dhamma přispívá k většímu dobru, i když se zdá, že nás okolnosti tlačí k podlým rozhodnutím. Zákon karmy zaručí, že činy podle své povahy nakonec vždy přinesou své plody, a tak bychom se měli snažit pohlížet na věci zeširoka, s jistým odstupem, abychom činili moudrá rozhodnutí.
E: Kdyby tedy člověk žil tak, jak říkáte, a pilně by se věnoval Dhammě, mohl by se znovuzrodit v nebeském, blaženém světě?
B: Ano, to je možné.
E: A nebyla by taková nezkalená blaženost stejně dobrá jako nibbána? Nebyl by to konec utrpení?
B: Ne, takzvané nebeské světy nejsou dokonalým útočištěm ze dvou důvodů. Za prvé, všechna světská blaženost je něčím zkalená. Utrpení je přítomno i v těch nejvyšších sférách. Je velmi jemné a oslabené, ale existuje. V nejvyšším smyslu je i samotná rozkoš utrpením, ne-příjemností, jakýmsi drážděním mysli, jež ji zbavuje klidu. Za druhé, i když život v těchto sférách je prý velmi příjemný a dlouhý, přesto je nestálý: dříve či později skončí, nelze se na něj věčně spoléhat, a proto existuje úzkost a nejistota i pro tyto bytosti.
L: Nedokonalé nebe. Jak skličující!
B: Tento lidský svět je vlastně považován za obzvláště šťastné místo pro narození. Bytosti ve vyšších sférách jsou tak prosáklé rozkoší, že mají jen minimální pohnutku, aby usilovaly o osvobození. Zvířata a bytosti v nešťastných nižších sférách nemají zase dostatek inteligence nebo jsou na tom tak bídně, že nejsou schopny učinit žádný duchovní pokrok. Tento lidský svět se svou problematickou směsicí rozkoši a bolesti často přivede lidi k uvažování.
L: To je tedy pravda!
B: Není třeba spekulovat o jiných sférách života, když nás ta naše vlastní vyprovokuje k hledání osvobození. Dnes, i když je svět plný strasti, stále ještě máme k dispozici neocenitelný poklad Dhammy, který Buddha objevil a hlásal, aby vyléčil utrpení a vysvobodil bytosti z koloběhu zrození a smrti.
E: Dhamma se zdá být velmi náročné učení, Bhikkhu Tisso.
B: A my jsme zase nároční lidé, že? Požadujeme potěšení, bezpečí a pohodlí – a požadujeme po nich, aby byly stálé! To samozřejmě není možné, protože svět není v naší moci. A tak trpíme. A pak požadujeme konec utrpení, nejlépe bez jakékoli vlastní námahy. Chceme uniknout stáří, nemoci a smrti, avšak, jak Buddha říká, toho nelze dosáhnout pouhým přáním, a nezískat to, co si člověk přeje, je také utrpení.
E: To je pravda. Jsme my to ale rozporuplná stvoření! Je to skutečně tak – musíme vynaložit úsilí, pokud chceme něčeho dosáhnout.
B: Na to si musíte odpovědět sám.
E: Když tak zvažuji svá omezení, tak si občas říkám, jestli bych nemohl jakoby dojít jen na půl cesty – prostě dodržovat základní morálku, žít skromný život a do ničeho se nemíchat.
B: Cesta Dhammy jde proti proudu světa a světských tužeb. Když se přestanete drát proti proudu, myslíte si, že prostě zůstanete na místě?
E: To asi ne, jak znám svoji mysl.
L: A nechat se nést proudem nám asi nepomůže, co?
B: Nechat se unášet proudem znamená poddat se toužení a lpění, které nás stáhnou do utrpení. Říká se, že Dhamma ochraňuje toho, kdo podle ní jedná. To znamená, že když odmítneme toužení a lpění, když půjdeme proti proudu světa, tak se tímto svým úsilím staneme silnější, stejně jako posílíme sval, když ho trénujeme. Překonáváním byť jen malých problémů s bdělostí a vyrovnaností se stáváme čím dál tím více schopni – a ochotni – vyrovnat se i s duchovními překážkami. Jsem přesvědčen, že když se budete snažit aplikovat Dhammu ve svém životě, tak si v sobě brzy povšimnete růstu důvěry.
E: Na tom něco je. Já už cítím jistou důvěru – alespoň trochu!
B: Buddha říkal, že žák by měl zkoumat jeho učení tak, jako zlatník zkoumá zlato – opatrně prohlížet, leštit, zkoumat ho, než se rozhodne, že je skutečně pravé. Jestliže jste tedy již alespoň trochu praktikoval Dhammu, tak se zamyslete nad výsledkem tohoto svého jednání a také nad svými pocity, zda jste potěšen a inspirován jít ještě o kousek dál.
E: Teď tu s Leonou sedíme a nasloucháme učení mnicha, kterého jsme k sobě pozvali na oběd – před rokem bych něco takového považoval za směšné! Myslím, že už to samo o něčem vypovídá.
L: Mne, Bhikkhu Tisso, Dhamma oslovuje proto, že je intelektuálně i emočně uspokojivá. Nikdy jsem nebyla nábožensky založená, především proto, že jsem nedokázala vášnivě věřit v něco nadpřirozeného. Nezaujaly mne ani materialistické filosofie, neboť nerozumí povaze mysli ani toho, čemu můžeme provizorně říkat transcendentno. Jsou přízemní a nekonečně depresivní. Pak je zde ještě hejno různých kultů a hnutí, co se tváří jako náboženství, které jsou hysterické a intelektuálně nesourodé. Málem by to ze mne udělalo naprostého agnostika. Jenomže... i agnostisticismus je sám slepou vírou! Teď jsem se trochu zabývala Dhammou a i když ještě všemu nerozumím, působí to na mne osvěžujícím dojmem. Jak jsem už říkala, intelektuálně to pasuje dohromady a nechává to prostor touze po transcendentnu, tomu impulsu stát se čistšími či moudřejšími, než jakými jsme teď. Právě dnes ráno, ještě než jste přišel, jsem si přečetla jistou pasáž v jedné Ernestově knize, která stručně charakterizuje Dhammu jako jasnou, zřetelnou, vedoucí k cíli – něco na ten způsob.
B: „Dobře vyložená je Dhamma Vznešeným, bezprostředně viditelná, okamžitě účinná, zvoucí k prozkoumání, vedoucí k cíli, individuálně pochopitelná moudrými.“
L: To je přesně ono. Stejně jasný výrok, jaký jsem slyšela já. A pokud může dostát tomuto slibu...
B: Je na nás, abychom přešetřili a potvrdili pravdivost Dhammy. Musíme odstranit překážky v našem chápání dodržováním morálky a cvičením se v umění soustředění. Když máme čisté svědomí a naše mysl se dokáže pevně držet předmětů naší pozornosti, pak moudrost vyvstane sama od sebe. My ji nevytváříme.
E: Moudrost však není konečný cíl, že?
B: Ne. Moudrost je jako meč, který používáme k odetnutí nečistot mysli, k pročištění naší stezky ven z džungle.
E: Buddhismus nám dává ohromnou svobodu jednání, že?
L: A také ohromnou zodpovědnost, zdá se mi. Jestliže jsou všechny sféry existence nějak spjaty s utrpením, tak bychom asi měli používat tuto svobodu jednání k získání svobody... bytí! Nebo by se dalo říct, že pokud je možné uniknout utrpení a dosáhnout osvícení, tak když se o to nepokusíme, naše strast bude pak opravdu naší vlastní chybou.
E: To je dost nezáviděníhodná situace. Měl jste pravdu, Bhikkhu Tisso, když jste říkal, že buddhismus je pro nás výzvou.
B: Problém existence a jeho vyřešení jsou obsaženy ve čtyřech ušlechtilých pravdách. Pravda o všudypřítomnosti utrpení v samsáře a pravda o jeho vzniku z toužení vyjadřují naši ubohou situaci. Pravda o ustání utrpení a pravda o cestě vedoucí k tomuto cíli vyjadřují únik z této naší situace. Vidíte, že je tu temnota a světlo – temnota strasti a nevědomosti, a světlo porozumění a osvobození. Život by měl být pro inteligentního člověka cestou z temnoty ke světlu.
E: Ale jak dlouhou cestou a jak rychlou?
B: Tak dlouhou, kolik zabere času, a tak rychlou, jak si budete přát.
E: No, mám z toho trochu strach, ale zároveň mě to také povzbuzuje. Za nějakou dobu bych mohl tomuhle světu přijít na kloub! Již teď cítím jisté napětí mezi mými starými zhoubnými návyky a mou touhou dále následovat Dhammu. Je to zvláštní, že mohu chodit po ulici jako kdokoli jiný a přitom se cvičit v bdělé pozornosti či uvažovat nad nestálostí, utrpením a ne-já. Někdy si říkám, jestli bych spíše neměl žít v jeskyni nebo v džungli!
B: I v jeskyni byste měl stále tutéž mysl, Erneste. Je lepší zkoumat ve svém vlastním domě – myslím tím právě tohle tělo a mysl. Tam lze nalézt svět i osvobození ze světa. Vyvstávání a mizení, utrpení a prázdnou, proměnlivou osobnost je možno vidět a zkoumat uvnitř. Moudrost není nějaký poklad ukrytý v Himálaji; objeví se jen tehdy, když jsou pro to vhodné podmínky, když je mysl utišená a nerozptýlená.
L: Když čtu Buddhova slova, cítím v nich nesmírnou moudrost, ale přesto neodpovídá na některé otázky o původu vesmíru, o tom, co se stane s osvíceným člověkem po smrti atd. Vím, že měl dobré důvody, proč neodpovídat na nepodstatné otázky, ale stejně...
B: Mějte vždy na paměti, Leono, že Buddhovi nešlo o to, aby si získal kdovíjakou pověst nebo aby vydával informace jako nějaký lidský počítač, ani o to, aby oslňoval nevědomé udivujícími tajemstvími. Jemu šlo o to, jak vyléčit utrpení. Byl to svrchovaný génius, ale nikdy nezapomínal na svůj praktický cíl: učit o utrpení a o cestě vedoucí ke konci utrpení. Učil tomu, co bylo nutné. A je zbytečné spekulovat o tom, co dalšího ještě mohl vědět. Jednou, když Buddha seděl v lese se skupinou mnichů, zvedl ze země pár listů a ukázal je mnichům. Pak se jich zeptal, čeho je víc, zda listů v jeho ruce nebo listů v celém lese. Mniši logicky odpověděli, že listů v jeho ruce je velmi málo ve srovnání s těmi v celém lese. Buddha pak pravil, že listy v jeho ruce jsou jako pravdy, které jim vyložil, a listy v celém lese jako pravdy, které zná, ale které jim nevyložil.
L: A proč je nevyložil?
B: Protože, řekl Buddha, nejsou užitečné, nevedou k bezvášnivosti, k utišení, k vyššímu poznání, k osvícení. Uvědomte si, že Buddha neměl vůbec žádnou potřebu učit. Dosáhl osvícení, byl osvobozen, překonal utrpení. Už nepotřeboval učinit nic dalšího. Ale on přesto jednal, přesto se namáhal. Proč to dělal? Prostě kvůli svému všezahrnujícímu soucitu. Naučil své žáky všemu, co potřebovali vědět o utrpení a o tom, jak ho sami mohou překonat. Nezatajil před nimi nic důležitého. Než zemřel, tak prohlásil, že jako učitel nikdy neměl „zavřenou pěst“. Štědře rozdával Dhammu, která směřuje k osvobození, a odkázal ji svým následovníkům, kteří ji v úctě uchovali až do dnešního dne a stále ji nabízejí jako to nejlepší útočiště pro tento znavený svět.
E: To je povzbuzující myšlenka. Jestliže Buddha neměl žádnou osobní potřebu kohokoli cokoli učit a přesto po celý zbytek svého života učil, pak se jistě domníval, že jeho učení bude účinné, že jeho žáci, i když nebyli Buddhové, budou moci dosáhnout osvícení vlastními silami.
B: Ano, to je pravda. Buddha je někdy nazýván velkým lékařem nemocí světa. Neléčí pomocí magie, ani přikládáním rukou, ani božskou mocí. Předepisuje pro nás medicínu Dhammy a radí nám, jak ji používat.
L: Ale pacienti musí být ochotní se léčit, že?
B: Samozřejmě. Někteří lidé si stěžují na to, jaký důraz se v buddhismu klade na utrpení; oni o tom raději nepřemýšlejí. Trpí, ví, že trpí, ale nechápou, že utrpení je hluboká a strašlivá duchovní choroba. Až když se pěkně zblízka podívají na svou situaci, tak cítí nutnost s tím něco udělat. Je to jako člověk, který cítí kouř ve svém domě. Je-li inteligentní, tak se o to bude zajímat a zjistí, že jeho dům hoří. Než aby čekal na to, až bude zaživa upálen, raději se poohlédne po nějaké únikové cestě a rychle jí využije – přeleze okenní rám a spustí se po okapu dolů. Buddha nás ze všeho nejprve učí, že náš dům skutečně hoří – je v plamenech chtivosti, nenávisti a zaslepenosti, v plamenech nemoci, stáří, smrti, nářku a zoufalství.
E: Pravda o utrpení, stručně řečeno.
B: Pak Buddha poukazuje na důvody tohoto utrpení a na to, co s tím můžeme udělat, jak můžeme místo úzkosti a strasti zakusit úlevu a blaženost. A dále nám Buddha ukazuje, jak se naše životy mohou stát klidnější, moudřejší a čistší, jak můžeme skutečně dosáhnout to, co si jen stěží dokážeme představit: osvícení, průzračné a neohrozitelné bezpečí.
L (s povzdechem): Škoda, že nežijeme v Buddhově době.
B: Ale vždyť v ní žijeme, Leono! Buddha říká, že kdokoli vidí Dhammu, vidí zároveň i Buddhu. A Dhamma není zapsaná jen v knihách, je napsaná také v jevech světa.
L: Jak to myslíte?
B: Tři rysy existence – nestálost, utrpení a ne-já – se ukazují všude ku prospěchu pilného meditujícího. Pohleďte na ty plameny tam v krbu, jak se míhají a poskakují před našima očima.
L: Aha, nestálost. Ano, ovšem.
B: Je to zároveň příklad i symbol proměnlivé povahy skutečnosti.
E: Pomíjivosti a změny.
B: A nejen to. Nevidíte v těch poletujících plamenech a prskajících ohníčcích něco marného a unavujícího? Vyskočí vzhůru, spadnou zpět, ještě chvíli doutnají a jsou pryč.
E: Jakousi nedokonalost, neklid. Dalo by se to nezvat utrpením.
B: A co se skutečně děje při té chemické reakci, které říkáme oheň, v té přeměně světla a tepla? Je oheň jedna pevná věc a poleno druhá? Zůstává dřevo stále stejné, zatímco oheň na něj jen působí?
L: Ne, oboje se mění, je zde pouze změna. Dřevo se stále mění na něco jiného. Dalo by se říct, že to ani není bytí, ale jenom dění. A proto...
E: A proto to není žádné já! Je to prostě ne-já. Tohle je tedy něco, Bhikkhu Tisso. I můj vlastní krb mě může poučovat v Dhammě.
B: A proč bychom zde měli přestat? Když se podíváme ven z okna, tak vidíme, že začalo trochu hustěji sněžit. Vidíte ten větrný vír? Pohleďte na ty sněhové vločky, jak se točí na šedivém nebi. Co vám to naznačuje?
L: Změnu. Nestálost. A pak ten smutek, co to doprovází – nevím proč, prostě to neustálé uhánění a nepokoj. Mohli bychom to nazvat utrpením. A opět, v té změně, v tom procesu nevidím žádný přetrvávající prvek. Žádné já. Jako tomu bylo u ohně.
B: Jako tomu bylo u ohně. A přesto je jedno žhnoucí a druhé ledové. V obou se projevují stále tytéž pravdy. Chápete ten princip, o který mi jde?
L: Myslím, že ano. Celý svět je potravou pro naše rozjímání.
B: A především nezanedbávejte své vlastní tělo a mysl. Tam toužení ulpívá ze všeho nejvíce, tam se skrývá nevědomost.
L: Zřejmě předpokládáte, že budu nadále zkoumat Dhammu.
B: Ano, to předpokládám.
L (usmívá se): No, asi máte pravdu. Teď už s tím nemohu přestat. Budu pokračovat v cestě dál.
E: A směrem k čemu, Leono?
L: Říkejme tomu třeba... větší dobro, co ty na to?
E: Proč ne?
L: Zdá se, že lze žít s nějakým cílem, a je-li tomu tak, myslím, že by člověk měl žít ku prospěchu svému i druhých.
E: Ano, i druhých. A když o tom hovoříme, Leono, po diskusi tady s ctihodným mnichem jsem si jist, že nechci – totiž, asi bych nemohl přijmout to místo v tom chemickém podniku.
L: Ach, Erneste. Pokud jde o to místo...
E: Ne, skutečně, musíš mě chápat – prostě bych se necítil...
L: Klid, muži. Nic proti tomu nenamítám.
E: Cože?
L (usmívá se, bere ho za ruku): Za žádných okolností to místo nemůžeš přijmout. Jsi šťastný tam, kde jsi. Nechceš být ani vzdáleně spojen s utrpením zvířat. Teď to chápu. Respektuji to. Myslím, že se ctihodnému Tissovi daří postrkovat nás ve směru Dhammy.
E: Ale vždyť tobě se ta nabídka tak líbila...
L (krčí rameny): No co. Nestálost!
E: Jsi pozoruhodná žena, Leono.
L: Jak pro koho! Ale dost už. Nebudeme už dále unavovat tohoto trpělivého mnicha. Podívej, Erneste, začalo hustě sněžit. Možná bys měl raději zavést ctihodného Tissu domů.
E: Vy vlastně nemáte žádný „domov“, že, Bhikkhu Tisso? Jenom klášter.
B: Nikdo z nás, kteří jsme ještě nedosáhli nibbány, nemá opravdový domov. Ale ano, asi je na čase jít.
E: Děkujeme, že jste si na nás udělal čas.
B: Já děkuji za vaše jídlo.
L: Vy jste ten, kdo dnes daroval to pravé jídlo, Bhikkhu Tisso.
E: Ceníme si vašich ponaučení.
B: To mne těší. Ale i oheň dává ponaučení. I sníh. A vaše vlastní srdce.
E: Půjdeme?

Vstanou. Bhikkhu Tissa, zahalen do svého roucha, následuje Ernesta ven do náhlé zimy a světla zasněžené krajiny. Leona stojí ve dveřích a pozoruje je, jak scházejí dolů k autu. Vítr se prohání a sníh padá stále hustěji, zahaluje krajinu i vzdalující se postavy. U auta se Bhikkhu Tissa otočí a s úsměvem na rtech jí zamává. Ale mává jí skutečně? Není si docela jistá. Možná jen ukazoval na rej sněhových vloček nebo na neviditelné mraky či snad na mlhavý horizont vrcholků střech. Pak auto odjede. Leona za ním chvíli zírá. Svět se zdá ohromný a plný ticha. Sněhový poprašek se snáší z větví dubu.






Zpět domů